5 Tdo 958/2005
Datum rozhodnutí: 10.08.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 958/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 13 To 157/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 166/2002, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 6 T 166/2002, byl mj. obviněný L. V. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za které mu byl podle § 158 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto taktéž o vině a trestu dvaceti dalších obviněných a o náhradě škody.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 13 To 157/2004, kterým mj. z podnětu odvolání obviněného L. V. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se tohoto obviněného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že L. V. uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a podle § 158 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové napadl obviněný L. V. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel zpochybnil naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu, neboť byl ve své funkci pro jeho důvěřivost využíván jinými osobami a jeho vědomí o fingovaných dopravních nehodách nebylo spolehlivě prokázáno. Ze skutečnosti, že se jednalo o zkušeného policistu, nelze dovozovat jeho úmysl, když obviněný navíc z jeho činnosti neměl prospěch. Soudy se nedostatečně zabývaly okolnostmi významnými pro použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. Nevzaly v úvahu, že obviněný popsané jednání neinicioval, neměl z něj finanční prospěch ani jiné výhody a přesně nevěděl o postupně narůstající škodě, o jejíž celkové výši nemohl mít představu. Jednání obviněného tedy nemělo být kvalifikováno podle § 158 odst. 1 písm. a), 2 písm. c) tr. zák. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal věc Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uložil mu výrazně mírnější trest.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru postačuje k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nedbalostní zavinění a námitky obviněného jsou neopodstatněné. Přestože soudy formálně pochybily, když jednání nekvalifikovaly podle písm. a) druhého odstavce § 158 tr. zák., nemůže mít tato vada vliv na trestnost obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání obsahuje nutné náležitosti, bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolacími námitkami naplněn také z obsahového hlediska, a zda je možno relevantním námitkám přisvědčit.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů.

Nejvyšší soud shledal, že nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumat námitky, podle kterých nebyl naplněn znak zavinění trestného činu, neboť žádným důkazem nebylo prokázáno vědomí obviněného o fingovaných dopravních nehodách. Jestliže krajský soud konstatoval ve výrokové části rozsudku, že obviněný ve všech případech věděl, že k žádné takové nehodě nedošlo , je Nejvyšší soud povinen z tohoto skutkového zjištění vycházet a námitky prosazující změnu hodnocení důkazů (těchto skutkových zjištění) odmítnout, neboť stávající právní úprava tuto změnu prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů neumožňuje. Obdobně nelze přezkoumat námitku, podle které byl obviněný využíván jinými osobami. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však byl relevantně uplatněn námitkami, podle kterých popsané jednání nemělo být kvalifikováno podle § 158 odst. 1 písm. a), 2 písm. c) tr. zák. a mělo být kvalifikováno pouze podle prvního odstavce tohoto ustanovení. Nejvyšší soud proto přezkoumal právní posouzení okolností významných pro použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák., a zjistil, že popsanému jednání odpovídá právní kvalifikace podle § 158 odst. 1 písm. a), 2 písm. a) tr. zák.

Již na tomto místě je vhodné předeslat, že rozhodnutím soudů obou stupňů je možno vytknout vadu spočívající v nesprávném uvedení ustanovení zvláštní části trestního zákona v rámci citování trestného činu, kterým obviněného uznaly vinným. Již ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmý rozpor mezi zněním právní věty ve vztahu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a mezi jeho paragrafovým označením. Citace právní věty jako veřejný činitel opatřil sobě nebo jinému značný prospěch tím, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu totiž odpovídá označení ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., nikoli tedy soudem uvedené písm. c) u druhého odstavce. Tohoto trestného činu se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. V tzv. právní větě rozsudku však soud uvedl, že obviněný jako veřejný činitel opatřil sobě nebo jinému značný prospěch tím, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Tuto zjevnou vadu rozsudku soudu prvního stupně však nenapravil ani soud odvolací, který v napadeném rozsudku prakticky totožně převzal rozporné označení trestného činu mezi právní větou a jejím zákonným pojmenováním. Na straně 26 svého rozhodnutí sice krajský soud uzavřel, že obviněný musel mít rámcovou představu o výši škody, od níž se následně odvíjela i výše pojistného plnění pojišťovny, a dovodil tím správnost právního posouzení skutku podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr.zák. soudem prvního stupně. Avšak dále se již nezabýval tím, že znak způsobení značné škody vyjádřený touto alternativou skutkové podstaty již není obsažen v právní větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za správný právní závěr odvolacího soudu ve vztahu k naplnění znaku způsobení značné škody obviněným v posuzované trestní věci a to souběžně se znakem opatření značného prospěchu jinému (nikoli tedy sobě, jak je chybně uvedeno v právních větách obou rozhodnutí), tudíž správná právní kvalifikace jednání obviněného odpovídá ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.

Rovněž tak Nejvyšší soud nemůže souhlasit s právní úvahou soudu prvního stupně o faktické konsumpci trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jíž vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 82. Podle názoru Nejvyššího soudu skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, mohl naplnit jak skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., tak i skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu, jak je citována, a to buď jako přímý pachatel, event. účastník formou pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. S ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. však nebylo možné v dovolacím řízení napravit zjištěné pochybení, neboť dovolání podal výlučně obviněný, proto rozhodnutím dovolacího soudu nemůže dojít ke zhoršení jeho postavení ve vztahu k napadenému rozhodnutí.

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je znakem skutkové podstaty uvedeným zpravidla ve druhém a dalších odstavcích jednotlivých ustanovení zvláštní části trestního zákona, který typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu jimi charakterizovaného. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k ní přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Uznání obviněného vinným trestným činem podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. předpokládá existenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě opatření značného prospěchu sobě nebo jinému. Z hlediska zavinění ve vztahu k existenci této okolnosti se k ní přihlédne ve smyslu § 6 písm. b) tr. zák. tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. Protože zákon v § 158 odst. 2 tr. zák. vědomost obviněného o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nevyžaduje, postačí pro závěr o jeho naplnění zavinění obviněného v nedbalostní formě.

V dané věci tedy obviněný o opatření značného prospěchu sobě nebo jinému nemusel vědět a postačí pouze, že o tomto prospěchu vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. však musí z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývat, že tato skutečnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Jak již bylo uvedeno, dovolatel namítl, že přesně nevěděl o postupně narůstající škodě a její výši, popsané jednání neinicioval a neměl z něj žádný prospěch.

Nejvyšší soud přezkoumal právní kvalifikaci jednání obviněného a zjistil, že toto bylo kvalifikováno podle druhého odstavce § 158 tr. zák. při dodržení hledisek stanovených platnou právní úpravou. Podle tzv. skutkové věty výroku soudu druhého stupně se obviněný trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dopustil devatenácti útoky spočívajícími v tom, že jako vedoucí skupiny D. i. P. Č. R., H. K. v úmyslu umožnit pojistné plnění ze zákonného pojištění motorových vozidel vyhotovil smyšlené záznamy o malých dopravních nehodách, i když věděl, že k žádným takovým nehodám nedošlo, přičemž na základě těchto záznamů byly pojišťovnou vyplaceny různým osobám finanční částky v celkové hodnotě blížící se dvěma miliónům korun. Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 82, popsal, že porušení pravomoci veřejného činitele se obviněný dopustil v součinnosti s dalšími osobami tím, že postupoval v rozporu s ustanovením § 3 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, když postupoval v rozporu se závazným pokynem Policejního prezidenta ze dne 2. 7. 1996. V tomto pokynu byly stanoveny povinnosti výjezdové skupiny PČR při vyšetřování dopravních nehod, a to jednak v rámci šetření na místě, jednak po skončení tohoto šetření. Tyto povinnosti okresní soud v odůvodnění specifikoval a konstatoval, že je zřejmé, že obvinění v popsaných případech v souladu se svými povinnostmi nepostupovali, když údaje nezjišťovali na místě nehody od jejich účastníků, ale sami nehodový děj smýšleli.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že obviněný L. V. se dopustil jednání úmyslně. Sepisoval záznamy o údajných dopravních nehodách pouze podle údajů, které mu poskytly jemu známé osoby, a jako zkušený policista si musel být vědom toho, za jakým účelem jsou vyžadovány protokoly o dopravních nehodách. Do protokolů uváděl jména účastníků, s nimiž vůbec nejednal. Přitom musel mít alespoň rámcovou představu o výši uváděné škody, od níž se odvíjela i výše pojistného plnění pojišťovny. V rámci hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pak odvolací soud tento označil za vysoký, když na str. 27 rozsudku uvedl, že obviněný se trestné činnosti dopustil jako policista ve vedoucím postavení, v páchání trestné činnosti pokračoval po dlouhou dobu dvou let, formou velkého počtu útoků a podílel se na způsobení škody v rozsahu kolem dvou miliónů Kč.

Nejvyšší soud posoudil jednání popsané v rozhodnutí soudu druhého stupně a dospěl k závěru, že stupeň jeho společenské nebezpečnosti stanovený podle kritérií uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. plně odpovídá běžným případům předvídaným v § 158 odst. 1, 2 tr. zák. Dotčeným objektem trestného činu v posuzovaném případě byl zájem společnosti na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů v souladu s právním řádem a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Obviněný se činu dopustil jako policista ve vedoucí funkci, tudíž byly na výkon jeho práce kladeny vyšší požadavky než na řadového policistu. Důvěra v činnost státních orgánů je problematikou ve společnosti často diskutovanou a zájem na činnosti veřejných činitelů v souladu s morálními i právními normami je tedy aktuálně velmi silný. Význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, tedy nelze jakkoli bagatelizovat. Z hlediska způsobu provedení činu je třeba zejména vzít v úvahu, že obviněný se protiprávního jednání dopouštěl po relativně dlouhou dobu více než dvou roků, a to devatenácti útoky. Posuzovaná činnost tak měla sériový charakter a v žádném případě se nejednalo o ojedinělé vybočení obviněného z jinak řádného výkonu jeho povolání a služebního zařazení. Následkem jednání pak bylo vyplacení pojistného plnění dosahující v úhrnu částky kolem dvou miliónů korun neoprávněným osobám. Z formálně právního hlediska (s přihlédnutím k hlediskům stanoveným pro výši škody v § 89 odst. 11 tr. zák.) by k naplnění znaku opatření značného prospěchu postačovala jeho výše v částce 500.000,- Kč. Obviněný tak zneužitím svého funkčního zařazení přispěl k opatření neoprávněného prospěchu jiným osobám a ke způsobení škody odpovídající čtyřnásobku částky podmiňující danou právní kvalifikaci, Ani z tohoto hlediska tudíž nelze uvažovat o absenci materiální stránky naplnění formálního znaku trestného činu.

Také z hlediska míry zavinění obviněného a jeho pohnutky neshledal dovolací soud okolnosti, které by zpochybňovaly učiněnou právní kvalifikaci. Jednání obviněného bylo vedeno úmyslem umožnit pojistné plnění ze zákonného pojištění motorových vozidel osobám, kterým by jinak nenáleželo. Obviněný vyhotovoval smyšlené záznamy o malých dopravních nehodách, i když věděl, že k těmto nehodám nedošlo. V rámci vyplňování záznamů o smyšlených nehodách popisoval poškození vozů a věděl, že pojišťovna bude vyplácet plnění v závislosti na výši způsobené škody. Musel tedy nepochybně mít vědomost o základních skutkových okolnostech rozhodných pro určení rozsahu následně poskytovaného neoprávněného plnění (a tedy i rozsahu obohacení dalších osob). O opatření značného prospěchu jinému tedy obviněný musel vědět a nelze přisvědčit jeho námitce, že o postupně narůstající škodě neměl vědomost. Zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu tak bylo dáno bezpochyby ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle § 158 tr. zák. Pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě opatření značného prospěchu, resp. způsobení značné škody, postačovalo k jejich naplnění i zavinění z nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a), b) tr. zák., tudíž obviněný mohl jednat jak v nedbalosti vědomé, tak dokonce i nevědomé, která je u něho zřetelná již s ohledem na to, že se trestné činnosti dopustil jako policista, tedy osoba, u níž se předpokládají minimálně základní znalosti práva. I tento znak zavinění ve vztahu k okolnosti uvedené v § 88 odst. 1 tr. zák. je v posuzovaném případě naplněn mírou převyšující minimální formální předpoklad závěru o jeho existenci. Ani z hlediska okolností, za kterých byl čin spáchán, neshledal Nejvyšší soud skutečnost, která by se vymykala z běžných případů páchání obdobné trestné činnosti. Takovou skutečností není ani namítaná absence iniciace popsaného jednání obviněným ani fakt, že z jednání neměl žádný prospěch.

Jak již bylo uvedeno, právní praxe u trestné činnosti naplňující formální znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vychází z premisy, že v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Jak vyplývá z předchozích odstavců, dospěl i Nejvyšší soud ke stanovisku, že posuzovaný případ je obvyklým způsobem páchání trestného činu dané skutkové podstaty a stupněm společenské nebezpečnosti převyšuje jeho nejlehčí běžně se vyskytující případy. Nebyly tedy shledány okolnosti, které by kvalifikaci podle přísnějšího ustanovení zákona (§ 158 odst. 2 tr. zák.) vylučovaly. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů nepochybně vyplývá, že skutečnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného trestného činu pro společnost. Dovolací námitky tak Nejvyšší soud shledal nedůvodnými.

Rozsudek odvolacího soudu, který obviněný napadl dovolání, sice ve svém výroku obsahuje výše vytčenou vadu nesprávného označení ustanovení zvláštní části trestního zákona, resp. rozpor mezi právní větou a zákonným pojmenováním trestného činu, avšak jedná se o pochybení, která nemohla být v dovolacím řízení napravena za situace, kdy nebylo podáno dovolání v neprospěch obviněného. Ostatním právním námitkám, jež obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, nebylo možno přisvědčit. Dovolání obviněného bylo tedy zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to z výše stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. srpna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová