5 Tdo 954/2011
Datum rozhodnutí: 17.08.2011
Dotčené předpisy: § 125 odst. 3 tr. zák., § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.



5 Tdo 954/2011-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2011 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 9 To 500/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 25/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně.

Za výše uvedené trestné činy a za trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný M. P. uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, byl obviněnému uložen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a současně byl vysloven dohled nad obviněným. Dále byl obviněnému uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákupu a prodeje ojetých motorových vozidel na dobu 6 let. Současně Okresní soud v Příbrami podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku téhož soudu ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, podal odvolání jednak obviněný M. P. a jednak v jeho neprospěch státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině (pod bodem II.) trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. uznal obviněného vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.

Za tento trestný čin, za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a za trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterými byl obviněný M. P. uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, byl obviněnému uložen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a zároveň byl vysloven dohled nad obviněným. Dále byl obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákupu a prodeje ojetých motorových vozidel na dobu 6 let. Současně Krajský soud v Praze podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný citovaným rozsudkem odvolacího soudu podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami sp. zn. 1 ZT 46/2007 pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala další dílčí útoky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný M. P. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 970/2010, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, ve výroku pod bodem I., a to v části, v níž bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o trestu obviněného M. P. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část tohoto rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na podkladě zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu se Krajský soud v Praze znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 9 To 500/2009, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu tak, že z podnětu odvolání obviněného M. P. částečně zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu poté odvolací soud znovu rozhodl ve věci tak, že za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným citovaným rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, uložil obviněnému podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále byl obviněnému uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 300 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Obviněnému byl uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákupu a prodeje ojetých motorových vozidel na dobu 3 roků.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 9 To 500/2009, podal obviněný M. P. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud neprovedl potřebné důkazy k uloženému trestu, proto je skutkový závěr ohledně tohoto trestu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jak dále uvedl obviněný, odvolací soud si měl nejdříve zjistit skutkový stav ke dni svého rozhodnutí a teprve poté na základě takto zjištěného skutkového stavu měl uložit přiměřený trest. Podle přesvědčení obviněného je výše trestu nepřiměřená, neboť oproti trestu v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, mu byl trest uložený nyní napadeným rozhodnutím stanoven v podstatě ve stejné výměře. Přitom je obviněný toho názoru, že soud měl odůvodnit i výchovnou funkci trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. Navíc od spáchání posuzované trestné činnosti uplynulo asi 10 let, což obviněný považuje za okolnost, která u něj vylučovala uložení jakéhokoli trestu. Z napadeného rozsudku podle názoru obviněného nevyplývá, jak se odvolací soud vypořádal s otázkou časové působnosti trestních zákonů. Obviněný nesouhlasí ani s výší peněžitého trestu, protože s ohledem na své majetkové poměry není schopen vykonat tento druh trestu. Obviněný zaměřil své výhrady i proti stanovenému náhradnímu trestu odnětí svobody, jehož výše údajně odporuje zásadám formální logiky. Totožné námitky obviněný vznesl i proti trestu zákazu činnosti, který mu byl rovněž uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Závěrem svého dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 9 To 500/2009, a aby obviněného podle § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby, anebo aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného M. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, že s ohledem na obsah dovolání obviněného se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud k jeho výkladu připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný M. P. v části svého dovolání poukazoval jednak na nedostatky v provedeném dokazování k uloženým trestům, jednak na tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, jde o námitky, které nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu. Obviněný totiž uvedenými tvrzeními nikterak nekonkretizoval, v čem bylo porušeno hmotné právo při ukládání trestů, popřípadě která ustanovení trestního zákona soudy nižších stupňů nerespektovaly. Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného.

Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů tedy nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto ani u obviněného M. P. se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat od svého ustáleného výkladu a použití citovaného dovolacího důvodu, jak bylo podrobně uvedeno již v předchozím dovolacím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 970/2010. Jak navíc vyplývá z obsahu tohoto rozhodnutí, odvolací soud byl po zrušení jeho dřívějšího rozhodnutí povinen zabývat se jen výrokem o trestu, protože pouze v něm shledal Nejvyšší soud pochybení v dřívějším dovolacím řízení.

Pokud jde o námitku obviněného M. P., podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými odvolacím soudem ve vztahu k jednotlivým druhům uložených trestů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, ani toto tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení jeho velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci nyní uplatněného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, jestliže má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nemohou naplnit ani námitky obviněného M. P., jimiž vytýkal výši a nepřiměřenost uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž však obviněný neopírá své dovolání. Navíc obviněnému rozhodně nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a vymezenou ustanovením § 148 odst. 3 tr. zák. Jiné námitky směřující vůči trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud přitom uložil obviněnému za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem jeho výkonu v trvání 3 roků, přičemž obviněnému hrozil podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody od 1 roku až do 8 let. Uložený trest odnětí svobody je tedy jen mírně nad dolní hranicí zmíněné trestní sazby. Ostatní tresty, které odvolací soud vyměřil obviněnému (peněžitý trest, trest zákazu činnosti), jsou rovněž přípustnými druhy trestů a jejich výměra v žádném případě nevybočuje ze zákonných mezí. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám podaného dovolání, v nichž obviněný poukazoval na nepřiměřenost uloženého trestu.

Pokud jde o tvrzení obviněného M. P., podle něhož s ohledem na délku trestního řízení v nyní posuzované věci nepřicházelo v úvahu uložení žádného trestu, nemohl ho Nejvyšší soud rovněž akceptovat. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž podle ustálené judikatury, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat ani v této věci (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), není naplněn případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uváděl v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. Tím spíše nelze spatřovat jiné nesprávné hmotně právní posouzení v námitkách, jimiž se dovolatel domáhá zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuváděl a jejich význam záleží pouze na úvaze soudu rozhodujícího o trestu. Navíc odvolací soud v napadeném rozsudku nepochybně zohlednil v uloženém trestu i délku tohoto trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání trestných činů, jak sám výslovně uvedl (viz s. 3 jeho odůvodnění), protože obviněnému uložil za poměrně rozsáhlé daňové úniky a velký počet případů zkreslování účetnictví úhrnný trest odnětí svobody jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby a jeho výkon obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu stanovenou v polovině zákonem stanoveného rozpětí. Rovněž další dva druhy trestů byly vyměřeny v dolní polovině příslušných trestních sazeb. Ostatně případnou nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat i poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

Nad rámec shora uvedené argumentace k výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba připomenout i další skutečnosti. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku (viz jeho s. 3) napadeného nyní dovoláním obviněného M. P., odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. řádu a řídil se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným na s. 7 a 8 zmíněného dřívějšího dovolacího usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 970/2010. Odvolací soud pak splnil všechny jeho požadavky a zcela odstranil vadu zjištěnou v předchozím dovolacím řízení, a protože rozhodoval za situace, kdy byl výrok o vině již pravomocný, nelze ani v tomto dovolacím řízení opětovně přezkoumávat tento výrok.

Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud shledal námitky obviněného M. P. směřující proti výroku o uloženém trestu v napadeném rozsudku odvolacího soudu za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud ovšem neakceptoval ani námitky obviněného M. P., které sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, ale Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné. Jde o tvrzení obviněného, jímž zpochybnil napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska časové působnosti trestních zákonů. K tomu je třeba připomenout, že trestnost činu nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 11/2004-I. a č. 24/2011 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy soud nezjistí, že posouzení trestnosti činu podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., je pro pachatele příznivější než jeho posouzení podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, pak je vázán ustanoveními tohoto trestního zákona účinného v době spáchání činu jak při rozhodnutí o vině, tak i při rozhodnutí o trestu. Odvolací soud rozhodl o trestech uložených obviněnému v souladu s tímto pravidlem, protože pravomocný výrok o vině byl rovněž učiněn podle trestního zákona, takže mu nelze vytknout žádné pochybení týkající se časové působnosti trestních zákonů. Z námitek obviněného pak ani není zřejmé, v čem by mělo být použití nového trestního zákoníku pro něj příznivější. Vždyť naopak, trestní sazba za srovnatelný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, která by nyní byla rozhodující pro vyměření úhrnného trestu odnětí svobody, doznala zpřísnění v její dolní hranici, která činí 2 roky, zatímco obviněnému byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody (§ 35 odst. 1 tr. zák.) podle trestní sazby uvedené v § 148 odst. 3 tr. zák., jejíž dolní hranice byla ve výši 1 roku.

V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. 8. 2011
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y