5 Tdo 947/2004
Datum rozhodnutí: 08.09.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 947/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2004 o dovolání podaném obviněným P. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 3 To 267/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 188/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 12 T 188/2002, byl obviněný pprap. P. V. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomocí k pojistnému podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako policejní inspektor 2. oddělení Dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie ČR B., v průběhu tzv. výjezdové služby dne 5. února 1998 vypracoval k fiktivní dopravní nehodě vedené pod sp. zn. MRBM 817/DN-Př-98, záznam o malé dopravní nehodě, který zaevidoval v protokole události a spisové materiály týkající se této neexistující malé dopravní nehody poté sám zpracoval a jednal s vědomím, že vypracovaný záznam o malé dopravní nehodě bude použit při uplatnění nároku na plnění z pojistné události, kdy spoluobvinění M. T. a D. Ch. dne 5. března 1998 využili těchto dokladů k získání finančních prostředků prostřednictvím odškodnění u Č. p., a.s. v B. z pojistné události, čímž svým jednáním způsobil Č. p., a.s. B., R. č. 7, škodu ve výši 83.000,- Kč . Za tyto trestné činy mu byl podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo funkce ve státní správě na dobu pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. T. a D. Ch. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 3 To 267/2003, tak, že odvolání obviněných M. T., D. Ch. a P. V. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně napadl obviněný P. V. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek směřoval proti rozsudku soudu I. stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proti usnesení soudu II. stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v řízení u odvolacího soudu byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, zejména § 263 tr. ř., § 202 tr. ř. a § 33 odst. 1, 4 tr. ř. Obviněný svou nepřítomnost ve veřejném zasedání řádně omluvil, přičemž vyjádřil vůli zúčastnit se veřejného zasedání pro případ, že dojde k doplnění dokazování. Veřejné zasedání následně proběhlo bez účasti obviněného, ačkoli došlo k provádění důkazů podle § 213 odst. 1 tr. ř. Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, resp. zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, dovolatel spatřoval v porušení ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř., které upravuje zákonnou povinnost konat společné řízení mj. o všech útocích pokračujícího, hromadného či všech částech trvajícího trestného činu. Protože ve veřejném zasedání byla čtena obžaloba obviněného vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 300/2002, byly odvolacímu soudu známy skutečnosti podmiňující konání společného řízení v obou trestních věcech. Nutnost konat společné řízení podle názoru dovolatele vychází z hmotně právního posouzení, zda se jedná o dílčí útoky pokračujícího, hromadného či části trvajícího trestného činu. Dovolatel současně poukázal na pochybení soudů obou stupňů při dokazování. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu I. stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru nelze přihlížet k námitkám podporujícím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obsahově neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu, ani k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť dovolatel k tomuto důvodu neuvedl žádné konkrétní argumenty. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odpovídají pouze námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou však zjevně nedůvodné, neboť veřejné zasedání před krajským soudem bylo provedeno v nepřítomnosti obviněného, aniž by došlo k porušení ustanovení zákona. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 v neveřejném zasedání.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Námitka dovolatele vytýkající porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání přes jeho omluvu a projevenou vůli zúčastnit se tohoto zasedání pro případ, že dojde k doplnění dokazování, obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle názoru Nejvyššího soudu se však jedná o námitku neopodstatněnou.

Přítomnost obviněného ve veřejném zasedání vyplývá zejména z § 233 tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány. Vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

V posuzovaném případě (č. l. 231 p. v.) předseda senátu odvolacího soudu všechny tři obviněné vyrozuměl o konání veřejného zasedání dne 13. 8. 2003, přičemž obviněný P. V. zásilku převzal dne 10. 7. 2003, tedy zákonná pětidenní lhůta byla zachována. K tomuto veřejnému zasedání se dostavil osobně jak obviněný P. V., tak jeho obhájce. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 236) vyplývá, že bylo odročeno na 8. 10. 2003, což přítomní obviněný i jeho obhájce vzali na vědomí s tím, že již nebudou písemně obesláni. Důvodem rozhodnutí o odročení veřejného zasedání byl mj. návrh obhájce dovolatele odůvodněný jeho zdravotními komplikacemi a dalšími návrhy na doplnění dokazování. Omluva (č.l. 245), na které dovolatel založil své přesvědčení o nezákonném znemožnění jeho účasti na veřejném zasedání, byla odvolacímu soudu doručena v den konání veřejného zasedání dne 8. 10. 2003. Obhájce obviněného žádal o omluvu obviněného z účasti ve veřejném zasedání, kterou doložil potvrzením o jeho pracovní neschopnosti a tlumočil soudu přání obviněného zúčastnit se veřejného zasedání v případě, že v jeho průběhu bude prováděno dokazování. Za situace, kdy odvolací soud rozhodne, že dokazování doplňovat nebude, vyslovil za obviněného souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v posuzovaném případě omluva neúčasti obviněného P. V. u veřejného zasedání odvolacího soudu není řádnou omluvou, neboť z ní vyplývá toliko skutečnost, že obviněný je v pracovní neschopnosti. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se a účastnit se na veřejném zasedání u soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody pro svou závažnost skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení potvrzení o pracovní neschopnosti dostatečným podkladem být nemůže, a navíc v dané věci tento doklad vzbuzuje důvodné pochybnosti. Z kopie potvrzení založené ve spise totiž není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z nemoci nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala. Není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění, jejíž text je v kopii částečně překryt. Rovněž datum jeho vystavení vyvolává pochybnosti, neboť na příslušném místě je jako den vystavení dokladu uvedeno nedostatečně čitelné, každopádně však dvojciferné číslo, ačkoli počátek pracovní neschopnosti je na jiném místě stanoven datem 6. 10. 2003. Lze tedy uzavřít, že potvrzení pracovní neschopnosti nelze samo o sobě považovat za řádnou omluvu z neúčasti obviněného na veřejném zasedání. Řádná omluva neúčasti by přicházela v úvahu pouze v případě jednoznačného vyjádření ošetřujícího lékaře o vyloučení účasti obviněného na soudním jednání ze zdravotních důvodů.

K námitce porušení ustanovení § 33 odst. 1, 4 tr. ř. je třeba dále uvést, že ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného došlo při dodržení všech relevantních požadavků stanovených platnou právní úpravou. Z protokolu č. l. 249 bylo zjištěno, že obhájce obviněného byl po celou dobu konání veřejného zasedání přítomen, mohl tak uplatnit veškerá zákonem vymezená procesní práva ve prospěch obviněného. V průběhu veřejného zasedání byly sice provedeny důkazy a to čtením opisů rejstříku trestů, obžaloby vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 300/2002, a listin předložených obhájcem obviněného P. V. - odborného vyjádření a protokolu o hlavním líčení konaném v jiné trestní věci. Jednalo se tedy o důkazy, s jejichž obsahem byl obviněný nepochybně seznámen, neboť odborné vyjádření znalce Ing. J. P. bylo vypracováno na žádost obhájce obviněného JUDr. Z. O. V posuzované věci tedy Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by mohly vést ke zkrácení ústavně garantovaného práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, vyplývajícího především z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přestože obviněný v dovolání poukázal na projevenou vůli zúčastnit se veřejného zasedání v případě provádění dokazování, jeho chování takovéto vůli neodpovídalo. Předložil soudu pochybnosti vzbuzující potvrzení pracovní neschopnosti bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění, jaké konkrétní zdravotní potíže vylučují jeho účast u veřejného zasedání, ačkoli měl zájem na provedení svých návrhů na doplnění dokazování soudem a mohl tak předvídat vyhovění soudu provést jeho obhájcem předložené důkazy. Konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v nepřítomnosti obviněného (na podkladě vyhlášení příslušného usnesení) nebylo tudíž zásahem do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Nespočívá tedy v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která odporuje konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného konat. Protože ke konání veřejného zasedání došlo v souladu se zákonnými podmínkami stanovenými zejména ve shora citovaném § 233 tr. ř., Nejvyšší soud námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Je možné namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak nelze uplatnit námitky proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování ani proti postupu soudu při provádění jednotlivých důkazů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jinak nelze dovodit, že dovolatelem byl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný.

Dovolací námitky obviněného v dané věci podporující výše uvedený dovolací důvod spočívaly v tvrzení, že odvolací soud porušil § 20 odst. 1 tr. ř., když nekonal společné řízení s věcí vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 300/2002, přestože soudu byly známy skutečnosti podmiňující konání společného řízení v obou věcech. Nejvyšší soud shledal, že zmíněnou námitku nelze z obsahového hlediska podřadit dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podmínky konání společného řízení jsou stanoveny v § 20 tr. ř., jde tedy o ustanovení procesního práva. Důvody konání společného řízení závisí na posouzení soudu a jedná se vždy o procesní rozhodnutí. Okolnosti hmotně právní povahy, např. posouzení, zda se v případě dvou odděleně vedených věcí jednalo o dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu, jsou pouze jednou ze skutečností, které soud při tomto procesním rozhodnutí bere v úvahu. Nelze tedy přisvědčit názoru dovolatele, že rozhodnutí o konání společného řízení ve smyslu § 20 tr. ř. je výhradně důsledkem hmotně právního posouzení. Porušení procesního ustanovení trestního řádu nelze podle názoru Nejvyššího soudu namítat jako nesprávné hmotně právní posouzení, jak vyžaduje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel dále poukázal na pochybení soudů obou stupňů při dokazování. Dovolací námitka směřující do oblasti dokazování a z něj vyplývajících skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, taktéž obsahově neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora. V této části tedy bylo dovolání podáno z jiného důvodu než důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V posuzovaném dovolání však s výjimkou citace tohoto dovolacího důvodu není uvedena jediná námitka vytýkající absenci či neúplnost některého výroku v napadených rozhodnutích. Z tohoto důvodu nelze tento dovolací důvod považovat za relevantně uplatněný.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele vyjádřené v dovolání ohledně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu a v dalších námitkách bylo dovolání podáno z jiného než zákonem předvídaného důvodu /přicházelo by tedy v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./, bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. září 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová