5 Tdo 943/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1,2,3 písm. a), b) tr. zák., § 185 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník, § 199 odst. 1,2 písm. c),d) tr. zákoník, § 199 odst. 3 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 943/2013-67
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2013 o dovolání, které podal obviněný P. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 1 To 7/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 20/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění:

Obviněný P. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 5 T 20/2012, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce tr. zák. ), dále byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ) a dvěma zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky konkretizovanými pod body 1. až 4. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle § 199 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 1 To 7/2013, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Obviněný P. V. podal dne 7. 6. 2013 prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V poměrně obsáhlém odůvodnění svého dovolání obviněný zejména namítá, že skutkový stav nebyl správně zjištěn a v důsledku toho by měla být vadná i právní kvalifikace všech skutků, jimiž byl uznán vinným. Podle obviněného skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyl správně posouzen, neboť v řízení nebyla prokázána těžká újma na zdraví poškozené P. V. , tj. její posttraumatická stresová porucha. Skutek pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně údajně neobsahuje znak spočívající v týrání, přičemž skutkové okolnosti nesvědčí o takové míře intenzity jednání obviněného, aby bylo možné uvažovat o týrání. Pokud jde o skutek pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný je přesvědčen, že zde není vyjádřen znak násilí, který se vyžaduje k naplnění objektivní stránky zločinu znásilnění. Obdobnou argumentaci obviněný uvádí též ke skutku pod bodem 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kde namítl i existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V další části svého dovolání obviněný s poukazem na odbornou psychologickou literaturu zpochybnil závěry soudů o věrohodnosti poškozených A. V. a P. V. a podrobně rozvedl důvody, které mají svědčit o jejich možné motivaci ke křivé výpovědi, přičemž zmínil i další okolnosti případu, jež mají potvrzovat nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména použití údajně nezákonných důkazů v podobě výpovědí sourozenců poškozené P. V. Obviněný pak i s poukazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu opakovaně zdůrazňuje své přesvědčení o nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a dovozuje extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky dokazování. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, aniž uvedl, jaký by poté měl být další postup.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitku obviněného, v níž zpochybnil prokázání těžké újmy na zdraví poškozené P. V. , podle státního zástupce Krajský soud v Praze vycházel z úplného rozsahu dokazování (zejména pak ze znaleckého posudku), přičemž shledal, že skutečně došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví této poškozené a že těžká újma zde měla podobu posttraumatické stresové poruchy. K výhradám obviněného ohledně naplnění znaku spočívajícího v týrání poškozených A. V. a P. V. státní zástupce zdůraznil, že skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a spočívající zejména ve fyzickém a verbálním napadání poškozené A. V. , v jejím škrcení a v celkové sociální izolaci obou poškozených naplnilo tento znak. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 3. a 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce odkázal zejména na odůvodnění tohoto rozsudku a na právní úvahy tam obsažené. Pokud jde o námitky obviněného zaměřené proti hodnocení důkazů a vytýkající extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, podle státního zástupce nenaplňují uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný P. V. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný P. V. však v podstatné části svého dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, ale soustředil se zejména na obsáhlé vylíčení důvodů, které mají zpochybnit věrohodnost usvědčujících svědeckých výpovědí poškozených A. V. a P. V. a odůvodnit jejich nepravdivost a účelovost. Na podkladě takové argumentace totiž obviněný nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, ke kterým ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, včetně důkazů v podobě výpovědí jmenovaných poškozených. O výlučně procesní nikoli hmotně právní povaze těchto jeho námitek ostatně svědčí i poukaz obviněného na to, že jeho vina údajně nebyla prokázána bez důvodných pochybností, že důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech, že zde neexistují objektivní důkazy o vině obviněného, že některé důkazy jsou nezákonné a že z odborné psychologické literatury i ze zahraničních zkušeností vyplývá, jak má být posuzována věrohodnost výpovědí svědků v podobných případech. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. V. , tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v kterém popírá možnost, že by spáchal jakoukoli trestnou činnost, a namítá, že rozhodná zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí (poškozených A. V. a P. V. a sourozenců druhé jmenované) a dalších důkazů.

Totéž platí ve vztahu k dovolací námitce obviněného P. V. , jejímž prostřednictvím poukazuje na existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze citovaného dovolacího důvodu. V tomto směru lze rovněž odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 298, nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami, které již formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž obviněný P. V. popřel naplnění některých znaků trestných činů, pro něž byl stíhán a odsouzen. Tyto námitky však nejsou opodstatněné, protože ze skutkových zjištění, o která se opírají rozhodnutí soudů nižších stupňů, lze spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností dovodit všechny zákonné znaky trestných činů spáchaných obviněným, včetně znaků jím zpochybněných. Navíc výhrady obviněného zde zůstaly jen v rovině jeho obecného konstatování bez bližší argumentace, proč nebyl konkrétní znak naplněn. Pokud obviněný popírá způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené P. V. v důsledku trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. (bod 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), Nejvyšší soud k tomu soud připomíná, že těžkou újmou na zdraví se ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. [stejně jako nyní podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku] rozuměla jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění a za těchto podmínek byly těžkou újmou na zdraví jednotlivé případy vyjmenované v § 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. [nyní v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku]. Jak přitom v posuzované věci vyplynulo z výsledků provedeného dokazování a je to spolehlivě doloženo zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (viz s. 23 až 25 rozsudku soudu prvního stupně), obviněný způsobil poškozené P. V. skutkem, blíže popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a právně kvalifikovaným jako trestný čin znásilnění, delší dobu trvající poruchu zdraví [§ 89 odst. 7 písm. ch) tr. zákoníku], která spočívá ve vzniku a rozvoji těžké posttraumatické stresové poruchy spojené s četnými psychosomatickými neurotickými potížemi poškozené. Tato porucha je specifikovaná v Mezinárodní klasifikaci nemocí a souvisejících zdravotních problémů jako duševní porucha, která vzniká po náhlých událostech, ohrožujících život či osobní integritu. Zmíněným trestným činem obviněného pak došlo u jmenované poškozené k takovému rozvoji posttraumatického stresového syndromu, který má poněkud nejistou prognózu zlepšení jejího psychického stavu. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný naplnil zákonný znak spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené P. V. Proto považuje námitku obviněného, v které tvrdí opak, za neopodstatněnou.

Pokud jde o další námitky obviněného P. V. , jimiž popírá naplnění znaku spočívajícího v týrání u zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z dosavadní nadále použitelné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.), pod pojmem týrání osob uvedených v ustanovení § 199 odst. 1 tr. zákoníku je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 125 tr. zákoníku), nebo i s jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném obydlí, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Z rozhodných skutkových okolností uvedených pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, je pak patrné, že obviněný si počínal vůči své tehdejší manželce A. V. a nevlastní dceři P. V. způsobem, který je nejen v rozporu se zásadami slušného chování a rodinného soužití, ale toto chování již zcela zjevně dosáhlo takového charakteru a intenzity, aby ho bylo možno považovat za týrání ve shora vymezeném smyslu. Soud prvního stupně výstižně vyjádřil zákonný znak spočívající v týrání jmenovaných poškozených především v popisu skutku, když naplnění tohoto znaku vyplývá zejména z formulací, podle nichž obviněný opakovaně fyzicky i verbálně napadal poškozenou A. V. , a to tak, že ji škrtil, rval za vlasy, tloukl hlavou o zeď, křičel na ni hrubé a ponižující výroky, že je hloupá, neschopná a převychová ji, a dále ji sociálně izoloval , a ve vztahu k poškozené P. V. jí obviněný zakazoval stýkat se s babičkou a přáteli, kontroloval výpisy volání z jejího mobilního telefonu rozhodoval, co si může oblékat, sledoval ji při intimní hygieně nebo převlékání . Přitom soud prvního stupně z citovaných skutkových okolností vyvodil i příslušné právní závěry (viz s. 39 jeho rozsudku), které Nejvyšší soud považuje za správné a odpovídající zákonu. Proto ani zmíněné námitky obviněného nejsou opodstatněné.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani tvrzení obviněného P. V. , v kterém nesouhlasí s naplněním znaku násilí obsaženým ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným pod body 3. a 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Násilím se zde rozumí nejen použití fyzické síly ze strany pachatele k překonání nebo zamezení vážně míněného odporu jiného a dosažení pohlavního styku proti jeho vůli (viz zhodnocení poznatků o soudní praxi uveřejněné pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr., s. 122), ale i uvedení poškozené osoby do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným obdobným způsobem (viz § 119 tr. zákoníku). Popis rozhodných skutkových okolností ve zmíněných výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o tom, že obviněný naplnil i tento znak, neboť používal proti poškozeným hrubou fyzickou sílu bez ohledu na jejich aktivní (byť méně intenzivní) odpor, aby dosáhl svého sexuálního uspokojení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný P. V. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný P. V. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu zčásti vůbec neodpovídají a ve zbytku nejsou opodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. V. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného P. V. podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 10. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y