5 Tdo 940/2007
Datum rozhodnutí: 12.09.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 940/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání, které podal obviněný M. O. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 8 To 98/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 1/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 2 T 1/2006, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 14. 6. do 23. 6. 2005 v průběhu provádění stavebních prací na objektu domu v K. V., M. n., rozhodl o zbourání přístavku, v kterém měli manželé K. a O. K. jako nájemci bytu situovaného v prvním patře, II. kategorie, zřízenou koupelnu a WC, ačkoli obviněný o této skutečnosti věděl a po zjištění, že koupelna a WC nejsou vyklizeny, rozhodl o pokračování v bouracích pracích, čímž uživatelům bytu znemožnil řádný výkon užívacího práva k předmětnému bytu.

Za tento trestný čin byl obviněný M. O. odsouzen podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Poškození O. a K. K. byli podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného M. O. a poškozených O. a K. K. rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 8 To 98/2007, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech toliko ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl o trestu a obviněnému uložil podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Odvolání poškozených Krajský soud v Plzni zamítl podle § 256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný M. O. podal dne 19. 7. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se sice ve svém dovolání ztotožňuje se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o zánik nájemního práva poškozených manželů O. a K. K. k předmětnému bytu, avšak nesouhlasí s tím, že odvolací soud přesto dovodil existenci jejich užívacího práva k tomuto bytu. Podle názoru obviněného tedy soudy nižších stupňů nesprávně posoudily zákonný znak trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, a to pokud jde o oprávněnou osobu a existující právo k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Jestliže totiž poškozeným zaniklo nájemní právo ke dni 30. 11. 2004 a současně odmítli nabídku náhradního bytu, nemohli být podle názoru obviněného oprávněnými osobami ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. Jak dále uvádí obviněný, manželům O. a K. K. nesvědčilo ani právo užívat přístavek k předmětnému bytu, neboť ten nebyl předmětem nájemního vztahu. Obviněný je přesvědčen, že takový závěr vyplývá z nájemní smlouvy ze dne 31. 3. 2001, kterou manželé K. uzavřeli s obchodní společností F.-E., s. r. o., jako bývalým vlastníkem budovy, v níž se nacházel zmíněný byt. Podle obviněného užívací právo k přístavku nemohlo vyplývat ani z tzv. rozpisu místností, který byl připojen k nájemní smlouvě, neboť tento rozpis nebyl ve skutečnosti její součástí. Obdobně obviněný namítá, že užívací právo manželů K. k přístavku nebylo založeno ani rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 16 C 173/2004, protože poškození již nebyli ke dni vydání citovaného rozhodnutí oprávněnými nájemci. Obviněný rovněž nesouhlasí s posouzením nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, neboť protiprávní stav, který svým jednáním vyvolal, trval pouze po dobu 9 dnů. Obviněný opírá tento názor též o závěr odvolacího soudu vyjádřený v odůvodnění jeho rozsudku, totiž že poškozeným by v konečném důsledku hrozilo vystěhování z předmětného bytu bez náhrady, jelikož předtím nepřijali náhradní byt.

Závěrem svého dovolání obviněný M. O. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostí obžaloby, neboť skutek označený v obžalobě není trestným činem.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. O. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru poškození manželé K. užívali předmětný byt a jeho přístavek oprávněně, protože byt byl zařazen do tzv. II. kategorie, což podle státního zástupce svědčí též o existenci příslušenství (tj. koupelny a WC), které se nacházelo v uvedeném přístavku. Pokud jde o formulaci tzv. skutkové věty, má státní zástupce za to, že z ní jednoznačně vyplývá časový úsek, v němž byl zbourán přístavek, a současně lze na základě takové formulace dovodit způsobení trvalého protiprávního následku. Podle státního zástupce proto není v posuzované věci významná délka protiprávního jednání obviněného. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, považuje ho státní zástupce za vyšší než nepatrný, neboť odpovídá stupni nebezpečnosti jiných činů téhož druhu. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. O. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. O. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného M. O., jimiž zpochybnil oprávnění poškozených manželů O. a K. K. užívat předmětný byt a jeho přístavek, připomíná, že pachatelem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je ten, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. V posuzovaném případě měl obviněný neoprávněně bránit manželům O. a K. K. v užívání bytu, resp. jeho příslušenství, proto se budou další úvahy týkat jen bytu, nikoli domu nebo nebytového prostoru. Za osobu oprávněnou k užívání bytu se z hlediska spáchání uvedeného trestného činu považuje zejména vlastník bytu, ale rovněž ten, komu svědčí jiné než vlastnické právo k užívání určitého bytu. Mezi oprávněné uživatele tudíž náleží i osoby, které užívají byt na základě příslušného právního titulu, např. nájemní či podnájemní smlouvy, příslušnosti k domácnosti vlastníka či nájemce bytu apod. V případě bytu pak platí, že i poté, co odpadl právní titul k jeho užívání, nelze bez dalšího považovat setrvání v bytě za protiprávní. V tomto směru je totiž podstatné, zda osoba, které původně svědčil právní titul k užívání bytu, má právo na zajištění bytové náhrady podle § 712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obč. zák. ; jde o znění účinné v době spáchání posuzovaného skutku). Případy, v nichž se poskytuje bytová náhrada, stanoví § 712 odst. 2 a 3 obč. zák. Podle § 712 odst. 6 obč. zák. přitom platí, že má-li nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není zajištěna odpovídající bytová náhrada. Do poskytnutí přiměřené bytové náhrady má tedy původní nájemce faktické užívací právo k bytu. Ve smyslu § 712a obč. zák. mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až § 699 obč. zák. a přiměřeně i ustanovením § 700 až § 702 odst. 1 obč. zák.

Oprávněnou osobou podle § 249a odst. 2 tr. zák. je tedy i ten, komu sice již nesvědčí původní právní titul (odvozený či neodvozený) k užívání bytu, avšak je oprávněn fakticky užívat byt až do doby, než mu bude zajištěna odpovídající bytová náhrada. Proto při posuzování trestnosti činu spočívajícího v neoprávněném zásahu do práva k užívání bytu ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona je třeba rozlišovat, zda jednání pachatele směřuje proti osobě s existujícím právním důvodem k bydlení, nebo osobě s právem bydlení do zajištění bytové náhrady, anebo osobě, jíž nesvědčí ani žádný právní důvod bydlení, ani právo na bydlení do zajištění bytové náhrady, tj. nemá jakékoli faktické užívací právo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1215/2005, publikované pod č. T 843. v sešitu 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005). V této souvislosti Krajský soud v Plzni správně uzavřel v napadeném rozsudku, že poškození manželé K. sice již nebyli v době spáchání posuzovaného skutku nájemci předmětného bytu, ale přesto byli osobami oprávněnými k jeho užívání až do zajištění náhradního bytu (§ 712 odst. 6, § 712a obč. zák.). Tím odvolací soud korigoval nesprávný právní názor soudu prvního stupně, který vycházel z existence nájemního práva poškozených k předmětnému bytu.

Jak přitom vyplývá v posuzované věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení zpochybňovat, poškození manželé K. a O. K. užívali předmětný byt, včetně jeho přístavku s koupelnou a WC, jako nájemci od roku 1969 (viz zejména č. l. 189 až 194 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 1/2006). Další nájemní smlouvu uzavřel poškozený O. K. jako nájemce s obchodní společností F.-E., s. r. o., jako pronajímatelem dne 31. 3. 2001, což je patrné z podkladů zařazených na č. l. 42 trestního spisu. Předmětem této smlouvy byl nájem bytu, II. kategorie, sestávajícího ze tří pokojů a jedné kuchyně, a to na adrese K. V., M. n. Okolnost, že k bytu užívanému poškozenými manžely K. náležely jako příslušenství bytu (§ 121 odst. 2 obč. zák.) též koupelna a WC, které byly umístěny v přístavku, k jehož zbourání dal pokyn obviněný M. O., ostatně vyplývá i ze zařazení tohoto bytu do tzv. II. kategorie. Ve smyslu § 4 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, se totiž bytem II. kategorie rozuměl byt bez ústředního vytápění a se základním příslušenstvím, nebo byt s ústředním vytápěním a s částečným základním příslušenstvím. Citovaná vyhláška sice byla zrušena ke dni 31. 12. 2001 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaným pod č. 231/2000 Sb., ale stalo se tak až po uzavření výše uvedené nájemní smlouvy ze dne 31. 3. 2001, která používá terminologii této vyhlášky, pokud jde o kategorii bytu, takže není pochyb o tom, k jakému předmětu nájmu směřovala vůle smluvních stran. Podle § 3 odst. 2 citované vyhlášky se pak základním příslušenstvím rozuměla koupelna nebo koupelnový, popřípadě sprchový kout a splachovací záchod. Podle téhož ustanovení se základní příslušenství považovalo za součást bytu, i když je v domě mimo byt, avšak užívá jej jen nájemce bytu. Kdyby tedy, jak tvrdí obviněný, koupelna a WC, umístěné ve zbouraném přístavku, nebyly příslušenstvím bytu užívaného poškozenými manžely K., nemohlo by jít o byt tzv. II. kategorie, jak výslovně uvádí shora zmíněná nájemní smlouva, ale jen o byt tzv. III. nebo IV. kategorie, u něhož nemuselo být ani částečné základní příslušenství [§ 4 odst. 4 písm. b), odst. 5 citované vyhlášky]. Navíc má v posuzované věci význam i skutečnost, že předmětný byt byl umístěn v domě, kde s výjimkou zmíněného přístavku neměli poškození manželé K. jinou možnost řešit své hygienické potřeby. Je tudíž zcela vyloučeno, aby poškození po dobu zhruba 36 let uspokojovali své každodenní hygienické potřeby bez toho, aby měli možnost užívat společně s bytem též přístavek, v němž byla situována koupelna a WC jako příslušenství pronajatého bytu. Ostatně právě proto po celou dobu platili nájemné zahrnující i užívání koupelny a WC v přístavku a dřívější pronajímatelé tento stav akceptovali.

Na základě zmíněných rozhodných skutkových okolností Nejvyšší soud uzavírá, že poškození manželé K. byli osobami oprávněnými užívat předmětný byt, přičemž toto užívací právo se bezpochyby vztahovalo i na jeho přístavek, v němž byla koupelna a WC. Na uvedeném závěru nemůže proto nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož právo poškozených k předmětnému přístavku nebylo založeno ani rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 16 C 173/2004. Toto rozhodnutí se totiž vůbec netýkalo určení rozsahu nájemního práva poškozených manželů K., ale soud jím jen přivolil k výpovědi z nájmu bytu, který tito poškození užívali, přičemž vystěhování z bytu a jeho vyklizení podmínil přidělením náhradního bytu. Vždyť soud prvního stupně ani odvolací soud v trestním řízení vůbec nedovozovaly právo manželů K. užívat předmětný byt včetně jeho přístavku od citovaného rozhodnutí civilního soudu. Soudy nižších stupňů tedy podle názoru Nejvyššího soudu posoudily zcela správně předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. řádu) spočívající v tom, zda poškození manželé K. byli osobami oprávněnými užívat předmětný byt včetně přístavku k němu náležejícího, který byl na pokyn obviněného zbourán. Námitka obviněného vytýkající pochybení v tomto směru je proto neopodstatněná.

Navíc obviněný M. O. svou dovolací námitkou, kterou brojí proti způsobu hodnocení důkazů (tj. zejména nájemní smlouvy a dalších písemných dokladů s ní souvisejících), v podstatě zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti hodnocení důkazů nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto uvedené výhrady obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení a v dovolacím řízení k nim nebylo možné přihlížet.

Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou obviněného M. O., kterou soudům nižších stupňů vytýká údajně nesprávné posouzení dalšího znaku objektivní stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., a to pokud jde o neoprávněné bránění pachatele v užívání bytu oprávněnou osobou. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že se tímto jednáním rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje možnost užívat byt řádně a obvyklým způsobem (srov. rozhodnutí pod č. 8/1999 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy v posuzované trestní věci jak je patrné z rozhodných skutkových okolností obviněný dal pokyn ke zbourání uvedeného přístavku, kde byla umístěna koupelna a WC náležející jako příslušenství k bytu užívaného poškozenými manžely K., aniž by obviněný po skončení nájemního vztahu vyčkal na poskytnutí odpovídající bytové náhrady poškozeným (§ 712 odst. 6 obč. zák.), zasáhl tím do jejich užívacího práva k předmětnému bytu a jeho příslušenství. Rozhodnutím o zbourání přístavku s koupelnou a WC totiž obviněný vyvolal z hlediska poškozených trvalý a neměnný protiprávní následek, protože jim znemožnil nadále užívat příslušenství bytu, které k němu náleželo a bez něhož se poškozeným značně znesnadnilo uspokojování jejich základních lidských potřeb spojených s užíváním předmětného bytu. Přitom se nejednalo jen o krátkodobý zásah, jak se mylně domnívá obviněný s poukazem na časové údaje obsažené v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které se ovšem týkají období provádění stavebních prací, v jehož rámci rozhodl obviněný o zbourání předmětného přístavku. Nejde tedy o vymezení trvání důsledků uvedeného protiprávního zásahu obviněného do užívacího práva poškozených manželů Kolečkových k bytu, neboť tyto negativní důsledky přetrvávaly i po celé následující období až do odstěhování poškozených na ubytovnu. Proto Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný uvedeným jednáním naplnil i ten zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., který spočívá v neoprávněném bránění v užívání bytu oprávněnou osobou. Námitka obviněného zpochybňující tento závěr je tudíž neopodstatněná.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného M. O., v níž zpochybnil správnost posouzení materiální stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (nejde-li o mladistvého pachatele nebo o případy podle § 294 tr. zák., kde je nutný stupeň vyšší než malý). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda jím spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného M. O., který je vyšší než nepatrný. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a modifikovaných odvolacím soudem, obviněný rozhodl o zbourání přístavku, v kterém měli manželé K. a O. K. jako oprávnění uživatelé bytu, II. kategorie, situovaného v I. patře v K. V., M. n., zřízenou koupelnu a WC, ačkoli o této skutečnosti věděl. Obviněný však i přes zjištění, že koupelna a WC nejsou vyklizeny, rozhodl o pokračování v bouracích pracích, čímž poškozeným manželům K. znemožnil řádný výkon užívacího práva k předmětnému bytu. V této souvislosti nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani tvrzení obviněného, podle něhož údajně svědčí o nedostatku materiální stránky též krátkodobost protiprávního zásahu do užívacích práv poškozených. Popsaný protiprávní následek spočívající ve výrazném omezení užívacích práv poškozených manželů K., který způsobil obviněný, rozhodně přesahuje dobu, v jejímž průběhu došlo ke zbourání předmětného přístavku s koupelnou a WC, jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil. Omezení užívacích práv poškozených manželů K. totiž trvalo fakticky až do okamžiku jejich odstěhování se z uvedeného bytu na ubytovnu, kterou jim poskytlo město Karlovy Vary. Do této doby museli poškození zajišťovat své základní lidské a hygienické potřeby nedůstojným náhradním způsobem. Obviněný tudíž zvolil zcela svévolné řešení situace, aniž by respektoval práva jiných osob užívat příslušenství náležející k bytu, přičemž nešlo jen o zcela krátkodobou, přechodnou záležitost.

Potřebný stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného M. O., který s poukazem na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz jeho str. 6) namítl, že by poškozeným hrozilo vystěhování z bytu bez práva na bytovou náhradu. Jak je ovšem v posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu podstatné, obviněný nepostupoval podle zákona, pokud po uplynutí výpovědní lhůty, tj. po dni 30. 11. 2004, kdy zaniklo nájemní právo poškozených manželů K. k předmětnému bytu, jim nezajistil bytovou náhradu, která byla poškozeným přiznána rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 16 C 173/2004. Ke splnění povinnosti zajistit náhradní byt rozhodně nepostačovalo potvrzení svědkyně D. V. ze dne 30. 8. 2004, podle něhož poškozeným manželům K. nabídla bytovou náhradu (viz č. l. 56 trestního spisu), neboť tento právní úkon předcházel zániku nájemního práva poškozených, a tudíž v době, kdy k němu došlo, nemohl mít právní význam. Navíc s otázkou poskytnutí náhradního bytu poškozeným se náležitě vypořádal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména jeho str. 4 a 5), na které dovolací soud odkazuje.

Zmíněné okolnosti tedy podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o tom, že posuzovaný skutek není takové povahy a závažnosti, aby neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Obviněný M. O. ostatně ve svém dovolání ani neuvádí žádné natolik výjimečné skutečnosti, které by odůvodňovaly uvedenou úvahu o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost, resp. argumentuje tvrzením, jež nemůže mít tento význam. Na posuzované počínání obviněného bylo tudíž nutno reagovat i trestněprávními prostředky, zejména když ochranu práv poškozených manželů K. nebyl schopen zajistit ani magistrát města Karlovy Vary, na nějž se poškození obrátili se žádostí podle § 5 obč. zák. Přitom vše, co svědčilo ve prospěch obviněného, zohlednil odvolací soud uložením trestu prakticky na dolní hranici zákonných možností. Proto je dovolací námitka obviněného zpochybňující naplnění materiální podmínky spáchaného trestného činu neopodstatněná.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. O. podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, které v podstatě vycházelo z námitek, jež sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. září 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y