5 Tdo 928/2003
Datum rozhodnutí: 27.08.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 928/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2003 o dovoláních obviněných Z. V. a J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/96, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Z. V. a J. B. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 T 7/96, byli obvinění Z. V. a J. B. uznáni vinnými oba trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., účinného od 1. 1. 1994. Za tento trestný čin byl obviněný Z. V. odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále byl odsouzen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na dobu pěti roků, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému Z. V. stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Obviněný J. B. byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněných Z. V. a J. B. zamítl.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, napadli obvinění Z. V. a J. B. dovoláními, a to oba z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm e), g) tr. řádu.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obvinění Z. V. a J. B. podrobně rozebrali důvody, které vedly k průtahům v jejich trestním řízení. Jsou přesvědčeni, že odpovědnost za průtahy, které v konečném důsledku způsobily zcela neúnosnou dobu trvání jejich trestního stíhání, spočívá na orgánech činných v trestním řízení. Po podrobném právním rozboru práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva), čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), dospěli oba obvinění k závěru, že v trestním řízení, které bylo proti nim vedeno, byly neodůvodněné a neomluvitelné průtahy, a tím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, jakožto základního lidského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 Listiny, a to práva, aby o oprávněnosti vzneseného obvinění bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Oba obvinění jsou přesvědčeni, že za těchto okolností mělo být jejich trestní stíhání zastaveno, protože trestní stíhání proti nim bylo nepřípustné. Pokud tak nebylo učiněno, jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu oba obvinění shodně uvedli, že pokud by Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) došel k závěru, že jejich trestní stíhání není nepřípustné, zastávají názor, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tato vada podle jejich názoru spočívá v tom, že zjevné porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému v této trestní věci došlo, mělo být zohledněno přinejmenším jako jeden z podstatných faktorů při rozhodování o stanovení druhu a výši trestu. Pokud se tak nestalo, byla podle názoru dovolatelů porušena ustanovení trestního zákona v § 31 odst. 1, § 33 a § 40 odst. 1, neboť při stanovení druhu a výměry trestu nebyl vzat zřetel na veškeré skutečnosti, které jsou s ohledem na konkrétní okolnosti věci podstatné pro výrok o trestu. Uložené tresty se oběma obviněným za těchto okolností jeví jako zcela nepřiměřené.

V závěru svých dovolání se obvinění Z. V. a J. B. zabývají rozborem důkazní situace a poukazují na to, že soudy prvního i druhého stupně nepřihlédly k důkazům, které svědčily v jejich prospěch.

Obvinění Z. V. a J. B. vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 T 7/96, v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Oba obvinění souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovoláním obviněných Z. V. a J. B. uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, odpovídá formálně uplatněnému důvodu, ale nepovažuje námitky dovolatelů v tomto směru za důvodné. Podle jejího názoru průtahy v řízení, byť byly způsobeny i nečinností orgánů činných v trestním řízení, nezakládají důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, a to ani za použití analogie. Dovolatelé podle nejvyšší státní zástupkyně konstituují nový, v zákoně ani v mezinárodních smlouvách neuvedený, důvod nepřípustnosti trestního stíhání. Nejvyšší státní zástupkyně také poukázala na to, že šlo o důkazně náročnou věc a že se na průtazích do určité míry podíleli i samotní obvinění. Ohledně námitek obviněných týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedla, že se tyto námitky s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nekryjí, protože ve skutečnosti směřují proti výroku o trestu, a to do stanovení druhu trestu a jeho výměry, což však není možné, protože v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet námitky proti druhu a výměře uloženého trestu z důvodu jeho nepřiměřené přísnosti nebo mírnosti. Takové námitky lze uplatňovat pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a pouze v těch případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo kdy byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu však v předmětné věci nedošlo. Na závěr svého vyjádření nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že s žádným dovolacím důvodem se nekryjí ani námitky skutkového charakteru, které uvedli v závěru svého dovolání, což sami dovolatelé připouštějí. Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Z. V. a J. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, byla učiněna prostřednictvím obhájců a obsahují obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody označené jako důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu lze považovat za důvody dovolání uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání je nepřípustné, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.

Není pochyb o tom, že v trestním řízení proti obviněným Z. V. a J. B. došlo k průtahům. Trestní stíhání v této věci bylo zahájeno dne 24. 4. 1992. Obžaloba byla podána u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, dne 18. 4. 1996. První hlavní líčení bylo nařízeno na dny 9. 11. ? 13. 11. 1998. Rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 1999 předcházela hlavní líčení v časovém rozmezí od 18. 1. 1999 do 1. 9. 1999. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci vyhlášený dne 25. 10. 1999 byl vyhotoven 12. 1. 2000. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 2To 14/2000, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b, c) tr. řádu zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr.řádu vrácena Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Nové hlavní líčení bylo nařízeno na 12. 1. 2001 a další hlavní líčení se konalo 20. 9. 2001. V tomto mezidobí byl vypracován nový znalecký posudek z oboru grafologie. V hlavním líčení dne 20. 9. 2001 byl vyhlášen nový rozsudek, který byl vyhotoven dne 19. 10. 2001. Spis byl s odvoláním obou obviněných předložen Vrchnímu soudu v Olomouci dne 31. 1. 2002. Ve veřejném zasedání, které se konalo dne 20. 9. 2002, byla odvolání obviněných Z. V. a J. B. zamítnuta podle § 256 tr. řádu.

Nejsou však pochybnosti o tom, že na průtazích se nikoliv nevýznamným způsobem podíleli i samotní obvinění, kteří předkládali v rámci své obhajoby důkazy, jež jim musely být známy již dříve, než je předložili soudu. Dále pak jde o postup, kdy až den před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu předložili obhájci obviněných znalecký posudek, ač takový posudek si mohli opatřit mnohem dříve. Stejná situace byla i po vyhlášení rozsudku. Odvolání, podaná při jeho vyhlášení byla odůvodněna až na výzvu odvolacího soudu dne 11. 8. 2000. Na tyto skutečnosti a na řadu dalších, které také vedly k výše uvedeným průtahů, již správně poukázal Vrchní soud v Olomouci.

Všemi námitkami obviněných Z. V. a J. B., že trestní stíhání mělo být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu s ohledem na čl. 6 Úmluvy, neboť jejich trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé, se velice podrobně zabýval již Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud se s těmito závěry v plném rozsahu ztotožnil a k doplnění dodává následující:

Podle § 231 odst. 1 tr. řádu soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu. Důvody, pro které nelze zahájit trestní stíhání a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, (důvody nepřípustnosti trestního stíhání) jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení.

Nejvyšší soud proto ve shodě s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 169/2003 a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 616/2003, jakož i ve shodě s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání. Jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě neumožňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit. Na závěr této části argumentace je nutné opakovaně zdůraznit i přístup Evropského soudu pro lidská práva (dále je "Soud"), který v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).

Především však není akceptovatelné, aby orgán činný v trestním řízení, který i v důsledku své nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se zbavil povinnosti vyplývající pro něho ze zásady oficiality, aniž by vyvinul dostatečnou iniciativu k naplnění účelu trestního řízení. S přihlédnutím k těmto skutečnostem nemohly proto soudy prvního i druhého stupně vzhledem k pozitivní právní úpravě trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Tyto závěry platí bez ohledu na to, kým byly průtahy v trestním řízení způsobeny.

Obvinění Z. V. a J. B. opřeli svá dovolání i o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že jejich námitky směřují proti uloženým trestům, resp. proti tomu, že při rozhodování o druhu a výši trestu soudy prvního i druhého stupně nepřihlédly k tomu, že trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a tím bylo údajně porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Proto považují tresty, které jim byly uloženy za nepřiměřeně přísné.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který umožňuje dovoláním napadnout výrok o trestu, lze aplikovat pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž však lze námitky směřující proti výroku o trestu uplatnit pouze z důvodu, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a v žádném případě je nelze uplatňovat jiným dovolacím důvodem, jak to učinili oba obvinění. S přihlédnutí k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných byla v tomto směru podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. řádu.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z tohoto důvodu, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Protože však dovolání obviněných byla částečně opřena i o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodu neopodstatněnou, dovolání obviněných Z. V. a J. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Pokud obvinění Z. V. a J. B. v závěru svých dovoláních rozebírají skutkový stav, na základě kterého bylo rozhodnuto o jejich vině, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat. Nelze také přehlédnout, že tuto část dovolání oba obvinění nezahrnuli pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Zjevná neopodstatněnost podaných dovoláních a skutečnost, že dovolání byla podána i z jiných důvodů, než která jsou uvedena v § 265b tr. řádu pak vedla k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal u obviněných důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestů odnětí svobody, jak se toho obvinění v dovolání domáhali, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u obviněných byly neslučitelné s výkonem trestů odnětí svobody a navíc obvinění tyto návrhy ani blíže neodůvodnili.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal