5 Tdo 926/2003
Datum rozhodnutí: 20.08.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 926/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2003 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 9 To 155/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 20/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. M. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 20 T 20/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím, že ve funkci ředitele a předsedy představenstva společnosti J. d. z., a. s., se sídlem K. 6, Č. B., po předchozí dohodě s jednatelem společnosti E. W. C. P. E v přesně nezjištěné dny v intervalu od měsíce ledna 1995 do měsíce července 1995 v úmyslu pro sebe neoprávněně získat finanční prostředky od společnosti J. d. z., a. s., na úvěr od německé společnosti P. I. und V., G., D., zastoupené I. T., aby mohl za svou osobu zprivatizovat společnost J. d. z., a. s., uzavřel na základě faxem zaslaného kontraktu ze dne 24. 7. 1995 za společnost J. d. z., a. s., s E. W. C. fiktivní smlouvu na prodej cca 1 400 m3 až 1 500 m3 dubové kulatiny za cenu 440 DEM za 1 m3, když dne 25. 8. 1995 vydal podřízeným písemný pokyn zaplatit jako zálohu na uvedené dřevo částku 5.689.950,- Kč (210.000 USD) z účtu společnosti J. d. z., a. s., vedeného u IPB, a. s., Č. B., na účet dodavatelské společnosti E. W. C. č. 32779009 vedený u B. V., když takto vylákané finanční prostředky byly na základě předchozí dohody obratem poukázány jako záloha na získání osobního úvěru obviněným ve výši 22.000.000 DEM P. E. na účet společnosti P. I. und V., G., která měla obviněnému úvěr zajistit, čímž způsobil škodu společnosti J. d. z., a. s., ve výši 5.689.950,- Kč.

Za to byl obviněný Ing. M. Š. podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný Ing. M. Š. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 9 To 155/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 19. 3. 2003, jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 3. 2003.



Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. M. Š. dne 25. 4. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ve svém rozsáhle zpracovaném podání především rekapituluje průběh celého trestního řízení, v němž byl dřívějším rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. 20 T 20/2000, podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí bylo následně z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 4 To 90/01, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl znovu shora zmíněným rozsudkem ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 20 T 20/2000, přičemž soud druhého stupně rozhodl o odvolání obviněného napadeným usnesením. Obviněný je toho názoru, že měl být obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. řádu, jak již dříve rozhodl soud prvního stupně. Domnívá se, že tento soud provedl dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu a důkazy náležitě hodnotil, takže jeho rozhodnutí nelze ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu nic vytknout. Naopak stran usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 4 To 90/01, má obviněný za to, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. řádu. Pokud jde o napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 9 To 155/02, obviněný se domnívá, že odvolací soud svým zamítavým výrokem podle § 256 tr. řádu potvrdil spíše své vlastní rozhodnutí, učiněné dříve ve věci, než rozsudek soudu prvního stupně. Především však obviněný Ing. M. Š. považuje za chybné hodnocení důkazů učiněné soudy činnými dříve ve věci a v návaznosti na to shledává nesprávnými skutková zjištění. Některé důkazy provedené ve věci následně obviněný podrobně rozebírá, zpochybňuje to, jak byly hodnoceny soudy obou stupňů, a uvádí svá vlastní hodnocení, která obviněného vedou k jiným skutkovým závěrům i k odlišné verzi průběhu celého jednání.

Obviněný dále uvádí, že v předmětné věci bylo chybně aplikováno obchodní právo, neboť před vydáním napadeného rozhodnutí měly soudy obou stupňů jako předběžnou otázku posoudit, zda bylo možné uzavřít soubor smluv o úvěru, zejména pokud jde o název a význam platby, kterou měl obviněný poskytnout I. T. Obviněný se domnívá, že zálohovou platbu tyto smlouvy neumožňovaly a tudíž se o takovou platbu nejednalo.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. M. Š. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podstatou námitek obviněného je námitka, podle níž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy a v důsledku toho jsou nesprávná i jejich skutková zjištění. Takové argumenty však podle státní zástupkyně nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. řádu. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. M. Š. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. D., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 25. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkrétních námitek uplatněných v dovolání obviněný především uvádí své názory na správnost či nesprávnost rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. 20 T 20/2000, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 4 To 90/01, vydaných dříve ve věci. Ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 tr. řádu by však byl Nejvyšší soud oprávněn kdyby neodmítl dovolání toliko k přezkumu napadeného rozhodnutí, případně i předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli k přezkumu rozhodnutí dřívějších, když navíc zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl zrušen. V této části by tudíž bylo nutné považovat podané dovolání za nepřípustné.

Podstatou dalších námitek obviněného je tvrzení, že soudy činné dříve ve věci chybně hodnotily provedené důkazy, čímž podle něj dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Obviněný přitom v dovolání podává vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi průběhu skutkového děje. Z uvedeného potom vyvozuje závěr o beztrestnosti svého jednání s tím, že měl být podle § 226 odst. b) zproštěn obžaloby.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by snad mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. M. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. M. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. M. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Bylo-li toto jednání posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pak dovolací námitky obviněného nezpochybňují skutečnost, že by této právní kvalifikaci neodpovídala rozhodná skutková zjištění, ale dovolání obviněného se domáhá závěru, že měly být zjištěny jiné skutkové okolnosti (odlišné od stávajících), kterým by zvolená právní kvalifikace neodpovídala.

Zmíněnými námitkami obviněného Ing. M. Š. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v této části své argumentace nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

V poslední části svých dovolacích námitek obviněný Ing. M. Š. tvrdí, že v předmětné věci bylo chybně aplikováno obchodní právo, neboť k vydání napadeného rozhodnutí měly soudy činné dříve ve věci jako předběžnou otázku posoudit, zda bylo možné uzavřít soubor smluv o úvěru, zejména pokud jde o název a význam platby, kterou měl obviněný poskytnout I. T.

Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán skutkovými závěry učiněnými soudy obou stupňů. Problematikou posouzení předmětné platby se přitom Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně dostatečně zabýval, přičemž s jeho závěry se ztotožnil i soud odvolací. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 20 T 20/2000 (č. l. 2279 trestního spisu) soud prvního stupně přitom uvedl, že smlouvy sice o zálohové platbě předem nehovoří, avšak z výpovědí svědků nutnost této platby vyplynula, taková platba byla žádána a provedena. Obhajoba obviněného byla v této části považována za vyvrácenou.

V návaznosti na takto stabilizovaný skutkový stav je právní posouzení smluv o úvěru stran možnosti zálohové platby bezvýznamné, stejně jako vyřešení otázky její opodstatněnosti podle obchodního práva, neboť i kdyby tyto smlouvy uvedenou platbu nestanovovaly a obchodní právo ji neodůvodňovalo, podle závěrů soudů činných dříve ve věci provedena byla, a to právě jako platba zálohová. Pokud se tedy obviněný snaží zpochybnit naznačený závěr soudů a poukazuje na neprovedení platby, resp. na její odlišný význam, opět se domáhá toho, aby byl odlišně právně hodnocen jiný skutkový stav, než z jakého soudy vycházely, případně aby byl skutkový stav jimi zjištěný přezkoumán, což ovšem Nejvyšší soud dovolacím řízení provést nemůže, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný Ing. M. Š. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nutnost odmítnutí dovolání, které bylo podáno z jiného než přípustného důvodu, pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného Ing. M. Š. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na odložení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. řádu, jak obviněný v dovolání navrhoval. Obviněný v tomto směru poukázal na důvody svého dovolání, které ovšem nejsou způsobilými dovolacími důvody ve smyslu § 265b odst. 1 tr. řádu, jak je výše vyloženo, takže nemají vliv na možnost výkonu napadeného rozhodnutí. Pokud obviněný zároveň argumentoval svým zdravotním stavem, ten může vést jen k případnému postupu podle § 322 nebo § 325 tr. řádu, o němž je oprávněn rozhodnout soud příslušný pro provádění úkonů ve vykonávacím řízení (§ 315 tr. řádu). V dovolacím řízení tedy nebyl shledán důvod k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y