5 Tdo 925/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 925/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2011 o dovolání obviněného V. Ch. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 4/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 126/2010, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 4/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 92 T 126/2010.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Brně p ř i k a z u j e , aby věc obviněného V. Ch. N. v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 92 T 126/2010, byl obviněný V. Ch. N. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustil tím, že dne 5. června 2010 v době kolem 10.30 hodin v prostoru velkoobchodní tržnice na ulici O. v B. Č. skladoval za účelem prodeje, nabízel k prodeji a prodával v kovovém přepravním kontejneru označeném č. .., umístěném v zadní části tržnice od vchodu z ulice O. za budovou, ve které sídlí správce objektu, textilní zboží neoprávněně označené níže uvedenými ochrannými známkami:

zboží neoprávněně označené ochrannou známkou PUMA:
- triko krátký rukáv 14 ks,
- krátké kalhoty 8 ks,

zboží neoprávněně označené ochrannou známkou NIKE:
- triko krátký rukáv 13 ks,

zboží neoprávněně označené ochrannou známkou ADIDAS:
- triko krátký rukáv 10 ks,

kdy věděl, že uvedené výrobky jsou neoprávněně označeny slovním a grafickým vyobrazením, které je chráněné ochrannými známkami, k nimž mají výhradní práva další obchodní subjekty, a že prodávané zboží je takto označeno a prodáváno neoprávněně, a jednal tak v rozporu s § 8 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen zák. o ochranných známkách ), neboť výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s uvedenými výrobky přísluší níže uvedeným společnostem:

- PUMA AG Rudolf Dassler, zastoupená ABL, a. s., se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 23/1662,
- NIKE INTERNATIONAL LTD, zastoupená NIKE E. O. NETHERLANDS BV, CZECH BRANCH OFFICE, se sídlem Praha 1, V Celnici 10,
- ADIDAS ČR, s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská 16,
čímž poškodil oprávněné zájmy majitelů ochranných známek.

Za tento přečin byl obviněný podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.

Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného V. Ch. N., rozhodl usnesením ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 4/2011, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 4/2011, podal obviněný V. Ch. N. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ilony Sedlákové dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že vzhledem k tomu, že hmotně právním předpokladem přečinu podle § 268 tr. zákoníku je existence ochranné známky, musí být specifikace této ochranné známky součástí skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě i v rozsudku. Z rozsudku musí být zřejmé, o kterou ochrannou známku požívající ochrany na území České republiky uvedenou v § 2 písm. a) až d) zák. o ochranných známkách se jedná. Konkrétně, zda se jedná o známku zapsanou v rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví, v rejstříku Mezinárodního úřadu Světové organizace duševního vlastnictví, v rejstříku Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu nebo o známku na území České republiky všeobecně známou. Pokud se jedná o známku zapsanou v některém z uvedených rejstříků, je u známky podle § 2 písm. a) zák. o ochranných známkách třeba uvést číslo přihlášky a číslo zápisu ochranné známky, u známky podle § 2 písm. b), c) zák. o ochranných známkách je třeba uvést číslo přihlášky, které je totožné s číslem zápisu a konečně u všeobecně známé ochranné známky, která není zapsána v žádném rejstříku, uvést dostatečná skutková tvrzení a předložit náležité důkazy, ze kterých vyplývá podoba ochranné známky a její všeobecná známost. Teprve pokud je ochranná známka alespoň takto konkretizována, je možno tvrdit, že její konkretizace odpovídá požadavkům § 268 tr. zákoníku. Pro srovnání Okresní soud v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 2/2011 ve skutkové větě ochranné známky konkretizoval výše popsaným způsobem. Nalézacímu i odvolacímu soudu je tak možné vytknout i porušení zásady rovnosti, neboť ve skutkově obdobné věci postupovaly způsobem, který byl pro dovolatele nevýhodný ve srovnání s postupem jiného soudu. Na základě tohoto není možné určit, zda vůbec došlo k naplnění objektivní stránky souzeného trestného činu, a dovolateli tak byla ztížena obhajoba. Dovolatel se dále zabýval ochrannou známkou PUMA, kterých existuje několik, každá pro jinou třídu výrobků či služeb a je možno je odlišit pouze jejich jasnou identifikací podle zápisu v rejstříku (mj. číslem přihlášky či zápisu). Pokud nalézací soud reagoval na tyto námitky tím, že dostatečná identifikace ochranných známek je uvedena v odborných vyjádřeních, tento postup je nesprávný, neboť popis zákonného znaku musí být obsažen přímo ve skutkové větě rozsudku a nelze jej nahradit všeobecným odkazem na nespecifikované listiny založené ve spise.

Dovolatel dále vytkl soudům nižších stupňů, že jejich procesní postup při ztotožnění dovolatele jako pachatele, byl v rozporu se zákonem. Konkrétně podle dovolatele nebyla dodržena ustanovení § 104b a § 158 odst. 5 věta třetí a čtvrtá tr. ř. Předně svědek P. Ď. u hlavního líčení dne 16. 11. 2010 popřel, že by dovolatele přítomného v jednací síni kdy viděl. Když byl nakupovat v kontejneru, byl tam jeden muž, ale neví, zda to byl dovolatel. S touto výpovědí je v příkrém rozporu její hodnocení v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podle níž jmenovaný svědek jednoznačně uvedl, že nejdříve byl přítomen v kontejneru spolu s dovolatelem, kterého jednoznačně označil pracovníkovi Celního ředitelství Brno, jak vyplývá z úředního záznamu o provedeném úkonu (viz str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dovolatel k tomu namítl, že svědek P. Ď. nic takového ve své výpovědi neuvedl.

Pokud nalézací soud uvedl (opět na str. 4 odůvodnění rozsudku), že z úředního záznamu Celního úřadu Brno je zřejmé, že v kontejneru č. . se nacházel obviněný V. Ch. N., soud neuvádí, o jaký úřední záznam se jedná. Pravděpodobně jde o úřední záznam ze dne 5. 6. 2010, tento však nemá žádnou důkazní hodnotu. Navíc není zřejmé, jak soud tento úřední záznam, jakožto důkaz, hodnotí. Soud z tohoto úředního záznamu převzal závěr, že prodejcem vietnamské národnosti byl obviněný V. Ch. N. Z úředního záznamu a ani z rozsudku však není možné zjistit, na základě čeho byl učiněn závěr, že obviněný V. Ch. N. byl prodejcem v kontejneru č. ..

Konečně také pokud nalézací soud popsal, že je prokázáno, že svědek P. Ď. navštívil i kontejner označený č. ., kde byl přítomen s obviněným V. Ch. N., kterého následně označil orgánům celní správy jako osobu, která mu nabízela k prodeji textilní zboží, k tomuto dovolatel namítl, že nebyl přítomen žádnému úkonu, při kterém by jej jmenovaný svědek poznal a označil. Ve spise se sice nachází úřední záznam, ze kterého vyplývá, že svědek P. Ď. měl 5. 6. 2010 v 16.55 hod. označit dovolatele jako prodejce, takto zachycený úkon však neodpovídá požadavkům trestního řádu. Navíc z úředního záznamu o podání vysvětlení svědkem Ď. vyplývá, že podání vysvětlení bylo ukončeno již v 15.50 hod. a svědek při žádném podání vysvětlení v 16.55 hod. nemohl odsouzeného označovat. I když záznam o podání vysvětlení nemůže sloužit jako důkaz, je z něj zřejmé, že svědek P. Ď. označoval nějakého blíže neoznačeného Vietnamce zadrženého celníky a nikoli konkrétně obviněného V. Ch. N., který byl navíc zadržen celníky až v 16:50 hod. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu se zákazem použití úředního záznamu jako důkazu a se zákazem konstatování jeho obsahu podle § 158 odst. 5 věta třetí a čtvrtá tr. ř. Veškeré důkazy a skutková zjištění vyplývající z této rekognice a údajného ztotožnění dovolatele jsou proto pro nezákonnost v trestním řízení nepoužitelné.

V závěru dovolání obviněný V. Ch. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 4/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 92 T 126/2010, dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného V. Ch. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.

Obviněný V. Ch. N. uplatnil především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného V. Ch. N.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto posledně uvedenou variantu uplatnil ve svém mimořádném opravné prostředku obviněný V. Ch. N. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Právně relevantní dovolací námitky obviněného V. Ch. N. zejména spočívaly v tom, že vzhledem k tomu, že hmotně právním předpokladem přečinu podle § 268 tr. zákoníku je existence ochranné známky, musí být specifikace této ochranné známky součástí skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě i v rozsudku, přičemž z rozsudku musí být zřejmé, o kterou ochrannou známku požívající ochrany na území České republiky uvedenou v § 2 písm. a) až d) zák. o ochranných známkách se jedná, čemuž výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle názoru dovolatele neodpovídá, a že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla dodržena ustanovení § 104b tr. ř. a § 158 odst. 5 věta třetí a čtvrtá tr. ř., když odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákazem použití úředního záznamu jako důkazu a se zákazem konstatování jeho obsahu. Navíc v daném případě nebyla provedena rekognice, ačkoliv provedena být měla.

Trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje. Ochranná známka je označení ve formě grafického znázornění tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou, barvou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů. Ochrannou známkou tak může být za podmínek stanovených zák. o ochranných známkách jakékoli označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby (srov. § 1 zák. o ochranných známkách). Na základě této obecné definice se rozlišují čtyři základní formy ochranných známek slovní ochranná známka, která je tvořena jedním nebo více vyslovitelnými slovy (souhrnem písmen, jejž lze za slovo nebo slova považovat), jež mají rozlišovací způsobilost (např. SONY, IBM), obrazová ochranná známka, která je vytvořena z realistických nebo abstraktních jednoduchých a esteticky působivých obrazových motivů, nejčastěji zobrazení věcí, symbolů, ptáků, zvířat, lidí nebo jiných obrazových motivů, ať už černobílých, nebo barevných (např. zelený krokodýlek pro LACOSTE, letící okna pro Windows firmy MICROSOFT, puma ve skoku pro PUMA firmy PUMA AG Rudolf Dasler), prostorová ochranná známka, jež je tvořena trojrozměrným (plastickým) ztvárněním výrobku nebo jeho obalu, popř. znaku umísťovaného na výrobku atd. (např. láhev Coca-Coly, trojrozměrný abstraktní letící šíp ve znaku Škody), nebo kombinovaná ochranná známka, ve které jsou spojeny prvky slovní s prvkem obrazovým, popř. prostorovým v jeden kompaktní celek, jež je v současné době převažující (např. celkové ztvárnění ochranné známky firmy Coca-Cola). Neoprávněným označením je jakékoli vyznačení nebo uvedení zapsané ochranné známky jiného pachatelem na vlastní výrobky nebo služby nebo na výrobky nebo služby jiné osoby rozdílné od jejího vlastníka nebo jiného oprávněného uživatele anebo její jiné užití ve spojení s těmito výrobky či službami [včetně popř. použití značky (R)]. Zaměnitelné jsou takové známky, které se svým tvarem, vyobrazením apod. natolik podobají ochranné známce zapsané do rejstříku ochranných známek, že je lze bez bližšího zkoumání zaměnit. Uvedením do oběhu výrobků nebo služeb neoprávněně označovaných ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou je zejména prodej takových výrobků nebo poskytování takových služeb, jejich směna apod. Ustanovení § 268 odst. 1 tr. zákoníku nově postihuje i jednání pachatele, který pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje. Slovy pro tento účel se míní jednání pachatele za účelem uvedení do oběhu výrobků nebo služeb neoprávněně označovaných ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou. Nabízením se rozumí i jednorázová nabídka, kterou pachatel projeví ochotu některé výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou poskytnout jinému. Je jím jakýkoli, ať výslovný, nebo konkludentní návrh směřující vůči jiné osobě. Nabídka bude nejčastěji směřovat k prodeji takových výrobků nebo poskytnutí služeb, ale může to být i nabídka obdarování, půjčení výrobků apod. Z časového hlediska může být nabídka formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo i v budoucnu, přičemž však pro dokonání trestného činu není třeba, aby k akceptaci nabídky vůbec kdy došlo. Přechováváním je jakýkoli způsob držení výrobků neoprávněně označených ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou. Pachatel nemusí mít takové výrobky přímo u sebe, ale postačí, že je má ve své moci (např. je má uloženy ve skladovacích prostorách, uloženy u známé osoby). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o neoprávněné označení výrobků nebo poskytovaných služeb ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou a že se jedná o uvádění do oběhu takových výrobků nebo poskytování služeb, popř. o jinou uvedenou činnost.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z úředního záznamu o provedeném úkonu soud zjistil, že po podání vysvětlení P. Ď. označil osobu vietnamské národnosti mužského pohlaví, který mu nabízel k prodeji textilní zboží v kontejneru označeném č. ., kdy se jednalo o obviněného N. V. Ch. a ztotožněného průkazem o povolení k trvalému pobytu. Následně byl obviněný zadržen, o čemž svědčí protokol o zadržení osoby (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu dále shrnul, že je prokázáno, že svědek Ď. byl nakupovat v prostorách velkoobchodní tržnice na ulici O. a navštívil i kontejner označený č. ., kde byl přítomen s trhovcem, a to obviněným V. Ch. N., kterého následně označil orgánů celní správy jako osobu, která mu nabízela k prodeji textilní zboží v kontejneru se žlutým označením . Svědek se k tomuto vyjadřoval i při své svědecké výpovědi, je zřejmé, že oproti podanému vysvětlení z přípravného řízení, které je procesně nepoužitelné, u hlavního líčení byl již vyhýbavý, avšak jednoznačně uvedl, že byl nakupovat textilní zboží na tržnici na ulici O. v B. a nejdříve byl přítomen v kontejneru, kde bylo textilní zboží spolu s obviněným, jakožto mužem, kterého jednoznačně označil pracovníkovi Celního ředitelství Brno, jak jednoznačně vyplývá z úředního záznamu o provedeném úkonu. Z úředního záznamu Celního úřadu Brno pak je zřejmé, že v kontejneru č. . se nacházel prodejce vietnamské národnosti, a to obviněný V. Ch. N., přičemž v kontejneru bylo uskladňováno a nabízeno k prodeji zboží evidentně neoprávněně označené ochrannými známkami, např. PUMA, ADIDAS, LACOSTE a dalšími. Je jednoznačné, že obviněný byl v plechovém kontejneru, kterých je velké množství na tržnici O. v B., a toto zboží je nabízeno v obyčejných sáčcích různě naskládané na sobě na obyčejných dřevěných policích, popř. rozvěšené na stěnách kontejneru, nabízeno v naprosto nekulturním prostředí, o čemž svědčí i fotodokumentace pořízená Celním ředitelstvím Brno (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Pokud je obhajobou namítáno, že je nedostatečný popis skutkového děje, je nutné podotknout, že součástí spisu jsou veškeré registrace ochranných známek, což soud považuje za dostatečné a není nutné toto ještě uvádět ve skutkovém ději (srov. str. 4 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Soud oproti podané obžalobě provedl změnu skutkového děje v návaznosti na absolutní nepoužitelnost provedené prohlídky jiných prostor a pozemků. Vzhledem k tomu, že soud nemohl přihlédnout k protokolu o provedené prohlídce jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 tr. ř., přihlédl proto k výsledkům dokazování vyplývajících z výslechu svědka P. Ď., z protokolu o označení obviněného a z protokolu o vydání věci svědkem Ď. a pouze tyto věci jsou zahrnuty ve skutkovém ději (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud se vyjádřil tak, že je správně poukazováno na obsah výpovědi svědka P. Ď., který byl u hlavního líčení vyslechnut. Jeho výpověď pak nalézací soud dal do kontextu s obsahem úředního záznamu ze dne 5. 6. 2010, jež je založen na č. l. 3 a 4 a č. l. 69 spisu. Není tedy pochyb o tom, že osobou, která se nacházela v přepravním kontejneru č. ., byl právě obviněný V. Ch. N., který byl ostatně i příslušníky celní správy zajištěn. O totožnosti osoby, která nabízela k prodeji zboží specifikované ve výroku o vině napadeného rozsudku, tedy není pochyb. Nemůže uspět ani námitka obviněného směřující do nedostatečného popisu skutku. Nalézací soud ve výroku o vině řádným způsobem označil konkrétní ustanovení zák. o ochranných známkách, které bylo jednáním obviněného porušeno. Jednotlivé zboží, které mělo ochranné známky, je pak ve výroku o vině označeno. Není pochyb o tom, že se jednalo o padělky, což je zřejmé i laikovi, ale vyplývá to i z odborného vyjádření společnosti NIKE, ADIDAS a PUMA (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu).

První část námitek dovolatele se týkala specifikace ochranných známek, která podle jeho vyjádření musí být součástí skutkové věty. Tím, že tato specifikace nebyla vyjádřena důsledně, nebylo možné určit, zda došlo k naplnění objektivní stránky souzeného trestného činu. Obviněnému tak byla ztížena jeho obhajoba. Současně došlo k porušení zásady rovnosti, pokud Okresní soud v Pardubicích ve skutkově obdobné věci ochranné známky konkretizoval způsobem, kterého se domáhá i dovolatel. Pouhý odkaz nalézacího soudu na odborná vyjádření založená ve spise dovolatel považuje za nesprávný postup.

V těchto namítaných bodech Nejvyšší soud zastává shodné stanovisko jako soudy nižších stupňů. Nalézací soud ve výroku dotčené ochranné známky specifikoval jejích slovním označením NIKE, ADIDAS a PUMA s tím, že výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s uvedenými výrobky, konkretizovanými ve výroku o vině, přísluší níže uvedeným společnostem:
- PUMA AG Rudolf Dassler, zastoupená ABL, a. s., se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 23/1662,
- NIKE INTERNATIONAL LTD, zastoupená NIKE E. O. NETHERLANDS BV, CZECH BRANCH OFFICE, se sídlem Praha 1, V Celnici 10,
- ADIDAS ČR, s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská 16,
dále v odůvodnění rozvedl, že součástí spisu jsou veškeré registrace ochranných známek, což tento soud považoval za dostatečné, a proto není nutné toto ještě uvádět ve skutkovém ději (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Podle odvolacího soudu nalézací soud ve výroku o vině řádným způsobem označil konkrétní ustanovení zákona o ochranných známkách, které bylo jednáním dovolatele porušeno, kdy jednotlivé zboží, které mělo ochranné známky, je pak ve výroku o vině označeno (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu). Podle názoru Nejvyššího soudu je popis ve skutkové větě v tomto ohledu dostatečný, zvláště když známky nejsou označeny jen slovním označením NIKE, ADIDAS a PUMA, ale i uvedením společností, které mají výlučné právo užívat takovou ochrannou známku ve spojení s uvedenými výrobky, navíc s jejich dostatečnou konkretizací včetně uvedením sídla jejich zástupců na území České republiky, čímž je jasné o jaké ochranné známky se v posuzovaném případě jedná, nehledě, že jde o ochranné známky, které jsou i v České republice obecně známé a velmi často zneužívané. Nejvyšší soud je dále toho názoru, že pokud je ve skutkové větě uvedeno, že dovolatel skladoval textilní zboží neoprávněně označené ochrannými známkami PUMA, NIKE a ADIDAS, přičemž u každé značky je dále specifikováno, zda se jednalo o trika či kalhoty, čímž byly poškozeny blíže a konkrétně identifikované společnosti, u nichž lze snadno dovodit, co je předmětem jejich činnosti, je z podstaty věci nemožné, aby se dovolatel domníval, že poškodil společnost zabývající se např. prodejem pneumatik, když, jak již bylo uvedeno, měl skladovat uvedeným způsobem označené sportovní oblečení. Navíc konkrétně u značky PUMA je součástí přílohy odborného vyjádření (č. l. 79 a násl. spisu) výpis zjištěného porušení ochranných známek (od č. l. 81 spisu), který zahrnuje číslo ochranné známky, databázi (typ ochranné známky), znění ochranné známky a třídu. Z těchto důvodů dovolatel ani nebyl zkrácen na své obhajobě, neboť i podle názoru Nejvyššího soudu bylo zcela jasné o jaké konkrétní neoprávněně užité ochranné známky se jednalo. V žádném případě pak nedošlo rovněž k porušení zásady rovnosti, poněvadž nelze vyžadovat, aby všechny skutkové věty výroku o vině v rozsudcích měly stejné znění z hlediska specifikace známek, neboť je třeba vždy vyjádřit konkrétní okolnosti posuzovaného případu i ochranné známky a je na soudu, aby vyjádřil rozhodnými skutkovými okolnostmi konkrétní znak použité skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, aby nevznikaly pochybnosti o jeho konkrétním vymezení a v konečném důsledku rovněž o jeho naplnění. Ve světle shora uvedených okolností tak Nejvyšší soud považuje tento okruh námitek za zcela nedůvodný a nezpůsobilý naplnit dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Naproti tomu Nejvyšší soud souhlasí s těmi námitkami dovolatele, které se týkaly jeho ztotožnění jakožto osoby pachatele souzeného přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatel trestného činu je vždy obligatorním znakem každé skutkové podstaty, a proto námitky týkající se osoby pachatele u přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku jsou námitky hmotně právní povahy, byť samozřejmě navazují na zjištěný skutkový stav a procesní postupy vedoucí ke ztotožnění obviněného jako pachatele uvedeného přečinu. Ze spisového materiálu byly Nejvyšším soudem zjištěny následující skutečnosti, kterými se orgány činné v trestním řízení dostatečně nezabývaly. U hlavního líčení dne 19. 10. 2010 byl podle ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. stranám předložen k nahlédnutí jako listinný důkaz mj. úřední záznam Celního úřadu Brno ze dne 5. 6. 2010 (č. l. 3 až 4 spisu). Z tohoto úředního záznamu se podává, že dne 5. 6. 2010 od 9.00 hod. prováděla hlídka Celního úřadu Brno monitorovací činnost na adrese O. v B. a přilehlém okolí. Při vjezdu do areálu tržnice cca v 10.30 hod. byl zpozorován otevřený kontejner č. , ve kterém se nacházela T. M. s prodejcem vietnamské národnosti V. Ch. N., který byl ztotožněn na základě cestovního pasu. U hlavního líčení uvedeného dne byl dále stranám předložen k nahlédnutí mj. protokol o vydání věci (č. l. 10 spisu) a podnájemní smlouva (č. l. 11 až 12 spisu).

Přes tyto skutečnosti se v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu uvádí, že z úředního záznamu o provedeném úkonu soud zjistil, že po podání vysvětlení P. Ď. označil obviněného N. V. Ch., následně byl obviněný zadržen, o čemž svědčí protokol o zadržení osoby (str. 3 rozsudku). Soud dále konstatoval, že je prokázáno, že svědek Ď. byl v kontejneru č. . přítomen s obviněným, kdy k tomuto se vyjadřoval i při své svědecké výpovědi, přičemž je zřejmé, že oproti podanému vysvětlení z přípravného řízení, které je procesně nepoužitelné, u hlavního líčení byl již vyhýbavý, avšak jednoznačně uvedl, že nejdříve byl přítomen v kontejneru, kde bylo textilní zboží spolu s obviněným. Z úředního záznamu Celního úřadu Brno pak je zřejmé, že v kontejneru č. . se nacházel obviněný (str. 4 rozsudku). Vzhledem k tomu, že soud nemohl přihlédnout k protokolu o provedené prohlídce jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 tr. ř., přihlédl proto k výslechu svědka P. Ď., protokolu o označení obviněného a k protokolu o vydání věci svědkem Ď. (str. 5 rozsudku). Odvolací soud potom zdůraznil, že je správně poukazováno na obsah výpovědi svědka P. Ď. u hlavního líčení, jehož výpověď pak nalézací soud dal do kontextu s obsahem úředního záznamu ze dne 5. 6. 2010, jež je založen na č. l. 3 a 4 a č. l. 69 spisu (str. 2 usnesení odvolacího soudu).

Oba soudy nižších stupňů tak shodně odkazují na úřední záznam ze dne 5. 6. 2010 o provedeném úkonu označení osoby vietnamské národnosti (č. l. 69 spisu) a nalézací soud dále na protokol o zadržení podezřelé osoby (č. l. 31 spisu), kdy dále konstatuje úřední záznam o podaném vysvětlení (č. l. 67 spisu) a jeho procesní nepoužitelnost. Především je třeba nalézacímu vytknout, že tyto listinné důkazy nebyly, eventuelně ani nemohly být, provedeny u hlavního líčení. Nejvyšší soud se však mimo tohoto procesního pochybení zaměřil zejména také na jejich rozporuplnost. Podle úředního záznamu o provedeném úkonu ze dne 5. 6. 2010 (č. l. 69), v 16.55 hod. měl svědek Ď. při podání vysvětlení označit Vietnamce, který mu nabízel textilní zboží v kontejneru č. ., tímto Vietnamcem měl být právě V. Ch. N. Avšak z úředního záznamu o podání vysvětlení (č. l. 67 spisu) vyplývá, že svědek P. Ď. podával vysvětlení od 15.15 hod. do 15.50 hod., tedy toto vysvětlení bylo skončeno více jak hodinu předtím (srov. č. l. 67 až 68 spisu). Svědek Ď. v tomto svém podaném vysvětlení dále uvádí, že Vietnamce, který s ním byl uvnitř kontejneru č. ., potom viděl jako zadrženého celníky (k tomu srov. protokol o zadržení podezřelé osoby na č. l. 31 až 32 spisu, podle nějž byl dovolatel zadržen až v 16.50 hod.). Zde je dále v závorce zapsána poznámka, že Vietnamce následně na místě pan P. Ď. označil, osoba byla ztotožněna. Žádné bližší označení ztotožněného Vietnamce již úřední záznam o podaném vysvětlení neobsahuje. Státní zástupkyně tak nesplnila svou úlohu v přípravném řízení spočívající v dozoru nad zachováváním zákonnosti, pokud nezajistila odstranění těchto rozporů a nenařídila provedení procesně relevantních důkazů, které by vedly k nepochybnému ztotožnění obviněného V. Ch. N. jako osoby, která se dopustila přečinu kladeného ji za vinu. Toto pochybení nenapravil v dalším řízení ani nalézací soud, ale ani odvolací soud. Na tomto závěru nic nemění fakt, že státní zástupkyně se opírala zejména o provedenou prohlídku jiných prostor a pozemků, kterou následně nalézací soud posoudil jako absolutně nepoužitelný důkaz. Ani tento důkazní materiál totiž nevysvětluje výše uvedené nesrovnalosti a neposkytuje procesně relevantní důkaz, že to byl právě obviněný V. Ch. N., který spáchal přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, když takovým důkazem je v trestním řízení zásadně provedení rekognice podle § 104b tr. ř.

Nadto nalézací soud uzavřel, že svědek P. Ď. před soudem jednoznačně uvedl, že byl přítomen v kontejneru, kde bylo textilní zboží, spolu s dovolatelem, jak jednoznačně vyplývá z úředního záznamu o provedeném úkonu (str. 4 rozhodnutí nalézacího soudu). Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 11. 2010 svědek Ď. vypověděl: Nevím, s kým jsem byl vevnitř toho prostoru, když jsem tam vešel dovnitř, byl jsem tam sám a nikoho jiného jsem neviděl. Vevnitř jsem byl sám a nevím o tom, že by vevnitř byl se mnou někdo další. Na cenu toho zboží vevnitř jsem se ptal, nevím, kdo mi na to odpověděl, bylo tam nějaké děvče a nějakého muže jsem tam neviděl. Obviněného přítomného v jednací síni jsem nikdy neviděl. Ano, byl jsem dotazován, abych se vyjádřil k nějaké osobě, když jsem byl nakupovat v tom kontejneru, jeden muž tam též byl a nevím, jestli to byl tady pan obžalovaný, nepamatuji si to (srov. č. l. 274). Poté uvedl: Jeden muž tam byl, to ano, ten muž byl předtím než přišla policie v kontejneru Se mnou ten pán v tom kontejneru nebyl zavřený a byl to muž, který byl v nějakém jiném kontejneru, byl to Vietnamec. V tom kontejneru, kde jsem byl předtím, mi zboží nabízel (srov. č. l. 275). Přestože tato výpověď nemůže vést zcela jednoznačně ke ztotožnění obviněného s osobou, s kterou přišel do styku svědek P. Ď. při nakupování předmětných věcí, neboť je rozporuplná a značně neurčitá, měl nalézací soud podle svého rozsudku právě zejména na základě ní za jednoznačně prokázané, že Vietnamcem, který svědkovi Ď. nabízel zboží, byl právě dovolatel, což měl také dokladovat úřední záznam o provedeném úkonu na č. l. 69, který je však zcela nepřezkoumatelný. Navíc tento důkaz nebyl u soudu v žádném ze dvou konaných hlavních líčení proveden, dále pak je s ohledem na svůj obsah zcela nezpůsobilý ke ztotožnění dovolatele jako pachatele projednávaného přečinu. Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které, pokud v rámci dokazování nebyly u hlavního líčení k objasnění skutkového stavu věci provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy, když byly brány v úvahu i důkazy u hlavního líčení neprovedené, včetně důkazů, u nichž nebylo bez prověření zřejmé, zda mají náležitosti stanovené zákonem, je vadné i hodnocení ostatních provedených důkazů, a proto jsou chybné skutkové i právní závěry rozsudku nalézacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 5 Tz 237/2001; dále srov. i rozhodnutí ze dne 9. 10 2002, sp. zn. 3 To 666/2002). Srovnej k tomu i judikaturu Ústavního soudu např. nález ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněn pod č. 64, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 21. října 1999, sp. zn. III. ÚS 258/99, uveřejněn pod č. 148, ve sv. 16 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 29. března 2000, sp. zn. II. ÚS 441/99, uveřejněn pod č. 48, ve sv. 17 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněn pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, uveřejněn pod č. 210, ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a dále nález ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání uvedených rozhodnutí i obsahu spisu shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení subjektu přečinu podle § 268 tr. zákoníku, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., když v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř., a proto k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 4/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 92 T 126/2010. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Brně, aby věc obviněného V. Ch. N. v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání, přičemž pokud jde o přikázání věci obviněného V. Ch. N. k dalšímu projednání státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Brně, byl Nejvyšší soud veden především tím, že podstata pochybení má svůj původ již v přípravném řízení, ve kterém se orgány činné v přípravném řízení trestním nevypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi rozhodnými pro ztotožnění pachatele souzeného trestného činu. Státní zástupkyně dostatečně nezajistila splnění úlohy veřejného žalobce, která je jí svěřena právním řádem České republiky. V této souvislosti není možné požadovat po soudech, aby nahrazovaly její činnost, když shora uvedená pochybení, mají základ již v přípravném řízení a rozsah dokazování, které bude třeba doplnit, je pro soud obtížně zajistitelný. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu je to státní zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému pojetí rolí těchto orgánů dospět ani výkladem ustanovení § 2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). V daném případě však postup státní zástupkyně neodpovídal uvedeným požadavkům plynoucím z jejího výlučného postavení veřejného žalobce.

V novém řízení se státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně bude především zabývat všemi shora vytknutými pochybeními. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje zejména na své právní závěry uvedené již shora. Předně se státní zástupkyně zaměří na prokázání toho, zda pachatelem předmětného přečinu byl skutečně obviněný V. Ch. N., a to za využití rekognice podle § 104b tr. ř., jejímuž provedení z hlediska uvedeného ustanovení nic nebránilo již v předchozím přípravném řízení a ani v současné době tomuto postupu nic nebrání. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že provedení rekognice nelze nahrazovat neprocesním postupem označování osoby či ztotožňování osoby zachycovaným do úředních záznamů (srov. č. l. 67 až 68 a 69 spisu), ale je třeba vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž, jestliže se v konkrétní věci jedná o důkazy, které mohou významně přispět k jejímu objasnění a tím i k důvodnosti případné obžaloby ve vztahu k osobě pachatele, je nutné takové důkazy provést v náležité formě již v přípravném řízení. Dostatečně odůvodněné postavení obviněného před soud ve smyslu § 176 odst. 1 tr. ř. musí být založeno na výsledcích vyšetřování a posouzení, zda z opatřených důkazů lze učinit spolehlivý závěr, že se stal skutek, který je třeba hodnotit jako trestný čin, a že jej spáchal trestně odpovědný pachatel, jímž je obviněný. Státní zástupce nesmí postupovat tak, že by v přípravném řízení neprovedl či nezajistil část důkazů významných pro zjištění skutečností rozhodných z hlediska osoby pachatele. Postup státního zástupce je v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., pokud přistoupí k provedení dalších důkazů, které se ve věci nabízejí, konkrétně k rekognici se svědkem, popř. svědky, kteří pachatele viděli a popsali. K rekognici by ve stadiu řízení před soudem mělo být přistupováno pouze tehdy, pokud potřeba takového důkazu vyvstane až v hlavním líčení na základě již provedeného dokazování, a nikoliv v situaci, kdy nutnost provedení rekognice je zjevná již v přípravném řízení a státní zástupce ji přesto neprovedl či nenechal provést (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. 4 Tz 20/2003; viz k tomu přiměřeně i č. 31/1997 Sb. rozh. tr.). S přihlédnutím k obsahu listinných důkazů by bylo také vhodné vyslechnout příslušné celníky Celního úřadu Brno, kteří dne 5. 6. 2010 prováděli nebo se účastnili provádění jednotlivých úkonů a kteří by se také mimo jiné mohli vyjádřit k výpovědi svědka P. Ď. o tom, že žádné zboží celní správě nevydával (viz protokol o vydání věci ze dne 5. 6. 2010 založený ve spise č. l. 10). Přitom však tyto výslechy nesmějí sloužit k obcházení řádně provedených procesních úkonů, ale mohou být zaměřeny pouze na okolnosti provedení těchto úkonů a případné vysvětlení některých časových rozporů, na které bylo již shora poukázáno (srov. přiměřeně č. 26/1989 Sb. rozh. tr. a také nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, uveřejněn pod č. 165, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Stejně tak je třeba zvážit i výslechy dalších svědků, jejichž přítomnost je zachycena v úředním záznamu ze dne 5. 6. 2010 (viz č. l. 3 spisu).

Podle judikatury Ústavního soudu k porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) dochází také tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. března 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Orgány činné v přípravném řízení trestním měly s ohledem na okolnosti případu zvažovat výslech svědka P. Ď. do protokolu o výslechu svědka v souladu s ustanovením § 158 odst. 8 tr. ř. Úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. (§ 158 odst. 5 tr. ř.), který s ním sepsaly (srov. č. l. 67), může totiž soudu sloužit jen k posouzení otázky, zda sám provede takový důkaz podle příslušných ustanovení trestního řádu. Uvedený záznam nelze před soudem použít jako důkaz (§ 158 odst. 4 tr. ř.). To mimo jiné znamená, že jej soud v hlavním líčení ani neprovede jako důkaz listinný jeho přečtením (§ 112 odst. 2, § 213 tr. ř.). Úředního záznamu o vysvětlení osob podaného podle § 158 odst. 5 tr. ř. nelze využít v řízení před soudem k postupu podle § 212 odst. 1 tr. ř., a osobě, jež toto vysvětlení podala a je soudem vyslýchána jako svědek, takový záznam předestřít k vysvětlení rozporů mezi vysvětlením a výpovědí (srov. č. 45/2003 Sb. rozh. tr.). Jelikož svědek P. Ď. vypovídal u hlavního líčení v určitých bodech rozdílně, případně dosti neurčitě a rozporuplně ve srovnání s tím, co uvedl ve svém vysvětlení, o kterém byl sepsán úřední záznam podle § 158 odst. 5 tr. ř., soud tak neměl možnost tuto jeho výpověď z přípravného řízení provést jako důkaz, konfrontovat jej s touto jeho dřívější výpovědí a požadovat vysvětlení jednotlivých nesrovnalostí. Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, resp. v konkrétním posuzovaném případě dozorující státní zástupkyně, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy (tedy v tomto případě protokolem o výslechu svědka namísto jeho vysvětlení, o němž byl sepsán úřední záznam). To vyplývá i z toho, že jak již bylo shora uvedeno obecné soudy se nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07).

V neposlední řadě se bude státní zástupkyně zejména s přihlédnutím k počtu triček a dalšího zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami PUMA, NIKE a ADIDAS, vymezeného v rozsudku nalézacího soudu (srov. k tomu i § 265s odst. 2 tr. ř.), rovněž zabývat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, byť takový postup přichází v úvahu až po náležitém vyjasnění otázek vztahujících se k pachateli přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Náležitě přitom bude třeba posoudit společenskou škodlivost, která je pak základem uplatnění uvedené trestněprávní zásady subsidiarity trestní represe, poněvadž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle znění skutkové věty je zřejmé, že dovolatel byl odsouzen na podkladě podané obžaloby (srov. č. l. 246 spisu) za skladování textilního zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami, avšak orgány činné v přípravném řízení ani soudy se touto formou jednání naplňující přečin podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku nijak blíže nezabývaly. Pouze nalézací soud konstatoval, že ve věci byla čtena podnájemní smlouva uzavřená mezi Q. N. T., s. r. o., a paní T. T. T., kdy nájemce přenechává podnájemci do podnájmu kovový přepravní kontejner č. . a .. v areálu v B. na ulici O. (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Podnájemcem kontejneru č. . tedy není obviněný V. Ch. N., nýbrž paní T. T. T. (srov. č. l. 11 až 12 spisu). Jelikož je u přečinu podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. zákoníku dostačující, aby pachatel měl neoprávněně označené zboží ochrannými známkami ve své moci, tj. uloženy ve skladovacích prostorách nebo uloženy u známé osoby, je třeba se zabývat i tím, zda zboží v kontejneru č. .. skladoval skutečně dovolatel a nikoliv podnájemce paní T. T. T., jak vyplývá z nájemní smlouvy.

Nalézací soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 11. 2010 dovodil absolutní procesní nepoužitelnost výsledků provedené prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu § 83a odst. 1 tr. ř. ze dne 5. 6. 2010, když tyto úkony byly podle jeho vyjádření provedeny na základě protiústavního znění tehdy platného § 83a odst. 1 tr. ř., který připouštěl nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem po předchozím souhlasu státního zástupce. Tyto své závěry nalézací soud opřel o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 a dále např. o další nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1414/07. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že následně bylo plénem Ústavního soudu přijato stanovisko ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10, podle nějž je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. ř. státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) byl vyhlášen ve Sbírce zákonů 8. 7. 2010, zatímco příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je datován a byl schválen státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně již dne 5. 6. 2010 (srov. č. l. 5). Z těchto důvodů tedy nelze dovozovat absolutní neúčinnost a nepoužitelnost provedené prohlídky jiných prostor a pozemků.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud podle § 265 l tr. ř. přikázal státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Brně, aby věc v potřebném rozsahu projednala a rozhodla. Tento postup zvolil proto, že není ani jisté s ohledem na dosavadní nedostatek skutkových zjištění týkajících se ztotožnění pachatele a také zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zda bude na obviněného V. Ch. N. podána nová obžaloba. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je státní zástupkyně vázána shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinna provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a to samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Současně je třeba s přihlédnutím k tomu, co již bylo uvedeno shora, také obecně zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí příslušný orgán stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozhodnutí zvláště soudu potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny. Pouze pro úplnost považuje za potřebné Nejvyšší soud uvést, že v rámci odůvodnění tohoto usnesení poukazoval právě proto, že se věc vrací až do stadia přípravného řízení, nejen na procesně relevantní důkazy, ale i na úřední záznamy, které nelze, nestanoví-li trestní řád jinak, v řízení před soudem použít jako důkaz.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2011



Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.