5 Tdo 925/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 925/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. listopadu 2003 ve věci dovolání obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2001, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, ohledně obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M.



Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu s e obviněný J. Z. n e b e r e d o v a z b y .



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, byli obvinění Ing. M. Š. a J. Z. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a obviněný JUDr. Ing. P. M. orgánizátorstvím trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Obvinění Ing. M. Š. a J. Z. byli odsouzeni podle § 250 odst. 3 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byly výkony trestu podmíněně odloženy na zkušební dobu čtyř roků. Obviněný JUDr. Ing. P. M. byl tímto rozsudkem odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený H. m. P., zastoupené odborem finanční správy M. h. m. P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal městský státní zástupce v Praze odvolání v neprospěch všech obviněných. Odvolání ohledně obviněných Ing. M. Š. a J. Z. podal městský státní zástupce proti výrokům o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného JUDr. Ing. P. M. městský státní zástupce podal pouze proti výroku o trestu a domáhal se, aby tomuto obviněnému byl uložen trest propadnutí majetku.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, k odvolání městského státního zástupce v Praze zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl tak, že uznal obviněné Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. každého vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Obvinění Ing. M. Š. a J. Z. byli odsouzeni za uvedené trestné činy podle § 250 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Obviněný JUDr. Ing. P. M. byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem a podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále vrchní soud rozhodl, že obvinění jsou podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinni společně a nerozdílně zaplatit M. h. m. P., zastoupeného odborem finanční správy P., M. n. 2, škodu ve výši 75.000.000,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu byla odvolání obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. zamítnuta.

Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze spáchali všichni obvinění trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. tím, že obviněný Ing. M. Š. jako předseda a obviněný J. Z. jako člen představenstva, a. s., H. C. společně s obviněným JUDr. Ing. P. M., předsedou dozorčí rady, a. s., H. C. a předsedou představenstva R., a. s., na jeho popud a dle jeho pokynu společně uzavřeli s P. m. b., a. s., P., P., N. P. 6 smlouvu o krátkodobém úvěru číslo 90200596 na částku 75.000.000,- Kč na nákup akcií R., který byl splatný 31. května 1996, záměr deklarovali falšovanou smlouvou s akciovou společností H., podle které společnost H. jako kupující se zavazuje odkoupit od prodávajícího (a. s., H. C.) a prodávající prodat kupujícímu uvedené akcie s podmínkou, že kupující do 1. listopadu 1996 písemně oznámí prodávajícímu, že na této smlouvě trvá a v případě písemného neoznámení zaniká tato smlouva bez dalšího uplynutím uvedené lhůty, když předmětem smlouvy byly akcie R., a. s., v minimální nominální hodnotě 45.000.000,- Kč a sjednaná kupní cena bude činit 90.000.000,- Kč, následně byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi a. s., R. jako prodávajícím a a. s., H. C. jako kupujícím, a to 45 kusů akcií R., a. s., v nominální hodnotě 1.000.000, ? Kč za 75.000.000,- Kč a směnku vystavenou a. s., H. C. na 75.000.000,- Kč, kterou R., a. s., avalovala, předložili jako záruku, byť R., a. s., měla v té době poskytování takovýchto záruk od Č. n. b. zakázáno, neboť trpěla naprostou ztrátou likvidity, tyto prostředky převedli na účet u R. číslo 873004 vedený pro a. s., H. C., na vkladovou směnku SM 00 00 55 a následně na výnosové směnky a termínový vklad 226/96 číslo účtu 10464204 a po dni splatnosti 31. 5. 1996 obviněný JUDr. Ing. P. M. zajistil převedení plnění z úvěru na právnické a fyzické osoby jemu blízké, kdy některé subjekty vyplacené částky vrátily akciové společnosti H. C., některé je vyplatily obviněnému JUDr. Ing. P. M., a to nejméně 12.000.000,- Kč, přičemž P. m. b., a. s., nebylo vráceno nic a byla jí způsobena škoda 75.000.000,? Kč.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců včas dovolání, všichni z důvodu uvedeného § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný Ing. M. Š. v dovolání polemizuje s právní kvalifikací skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a namítá, že v průběhu celého trestního stíhání nebylo prokázáno, že by již v okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru byl jakkoliv srozuměn s tím, že by tento úvěr neměl být ze strany společnosti H. C., a. s., splacen. Pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřuje v tom, že ačkoliv správně pokládaly za organizátora skutku obviněného JUDr. Ing. P. M., nevyvodily z této skutečnosti správné právní závěry. Podle obviněného Ing. M. Š. bylo záměrem obviněného JUDr. Ing. P. M. posílit kapitálovou přiměřenost R., a. s., a realizoval proto riskantní plán a dal podnět k uzavření smlouvy na úkor H. C., a. s. Obviněný poukázal na to, že obviněný JUDr. Ing. P. M. byl v době skutku jak členem dozorčí rady H. C., a. s., tak členem představenstva R., a. s., a jeho jednání tudíž mělo být posouzeno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a v tomto kontextu je možné podle názoru dovolatele posuzovat i jeho trestní odpovědnost i trestní odpovědnost spoluobviněného J. Z. Obviněný má za to, že jejich trestní odpovědnost by bylo možné zvažovat pouze vzhledem ke způsobení škody H. C., a. s., kde jako členové představenstva při uzavírání úvěrové smlouvy nepředpokládali, že by smlouva nebyla plněna, neboť v době sjednání této smlouvy bylo ve společnosti H. C., a. s., dostatek majetku k pokrytí závazků vůči P. m. b., a. s. Obviněný dále uvedl, že jednáním popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku se nijak neobohatil a neobohatil ani jiného a způsobil pouze škodu z nedbalosti H. C., a. s. Trestnost takového jednání je podle dovolatele postihována až s účinností od 1. 5. 2000, kdy byl do trestního zákona zaveden trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 255a tr. zák. a vzhledem k zákazu retroaktivity trestních zákonů nemůže být jednání dovolatele takto posouzeno. Obviněný též namítl vadnost výroku o náhradě škody s tím, že tvrzení soudu o tom, že M. h. m. P. je právním nástupcem P. m. b., a. s., odporuje důkazům obsažených ve spise, neboť již Městský soud v Praze zjistil, že P. m. b., a. s., postoupila pohledávku z úvěru poskytnutého H. C., a. s., jejíž výše v době postoupení činila 82.113.721,40 Kč za 1,- Kč H. m. P. Podle dovolatele H. m. P. není právním nástupcem, ale pouze postupníkem pohledávky P. m. b., a. s., a oprávněným právním subjektem je H. m. P. jako obec a nikoliv jeho magistrát. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, a aby dále postupoval podle § 265l tr. řádu. Současně obviněný navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání byl podle § 265o tr. řádu odložen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

Obviněný J. Z. podal dovolání proti výroku o vině i trestu a namítl, že jeho jednání nemělo být vůbec posouzeno jako trestné, neboť trestnost jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně by přicházela v úvahu až od 1. 1. 1998, kdy byl do zvláštní části trestního zákona zařazen trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Protože v průběhu celého trestního stíhání nebyl prokázán jeho podvodný úmysl při čerpání úvěru a uzavírání úvěrové smlouvy, soud druhého stupně pochybil vzhledem k časové působnosti trestního zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák., pokud jeho jeho jednání posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný J. Z. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu jej zprostil obžaloby.

Obviněný JUDr. Ing. P. M. ve svém dovolání proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody namítl, že napadeným rozhodnutím bylo jeho jednání nesprávně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť v době skutku byl úvěr čerpaný H. C., a. s., od P. m. b., a. s., zajištěn takovou hodnotou zástavy, která v době uzavření zástavní smlouvy dne 28. 7. 1997 postačovala k tomu, aby prodejem zástavy byl úvěr splacen do 31. 12. 1997, tedy v době, kdy ještě neexistovala skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Takové jednání nemohlo být podle obviněného považováno za trestné. V tomto směru odkázal na platnou judikaturu. Obviněný dále namítl, že výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, neboť M. h. m. P. nikdy nebyl poškozeným, ale poškozeným bylo H. m. P. Napadeným rozhodnutím byla škoda přiznána tomu, kdo ji nenárokoval. Navíc dne 1. 11. 2002 byla předmětná pohledávka postoupena H. m. P. společnosti G. and C. A., a. s., se sídlem v P., O. 4. Dále obviněný vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že rozhodl znovu i o jeho vině, ačkoliv městský státní zástupce v Praze podal odvolání pouze proti výroku o trestu, a proto nebylo podle obviněného v souladu s právem, pokud odvolací soud změnil výrok o vině a stejně tak i výrok o náhradě škody. Poukázal na to, že poškozený nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, resp. nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání. Postup odvolacího soudu proto nemá oporu v platném právu, neboť při neexistenci odvolání poškozeného soud druhého stupně nemohl změnit v jeho neprospěch výrok o náhradě škody a stejně tak i výrok o vině, neboť vytýkané vady rozsudku nemají původ ve výroku o vině. Obviněný JUDr. Ing. P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a buď sám obviněného zprostil obžaloby nebo aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že obvinění ve svých dovoláních uplatnili výhrady ke způsobu hodnocení důkazů, a vyslovili pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takové výhrady však nejsou námitkami podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale námitkami jinými, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených § 265b tr. řádu. Obvinění však uplatnili také námitky týkající se právní kvalifikace skutku a shodně poukázali na to, že jejich jednání nelze považovat za podvodné a úmyslné, a nesouhlasili s právní kvalifikací skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně upozornila, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 1. 12. 1997 se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl nebo využil něčího omylu a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Vrchní soud v Praze podle výroku o vině považoval uvedený trestný čin za spáchaný tím, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe (obviněný JUDr. Ing. P. M.) nebo jiného (obvinění Ing. J. Š. a J. Z.) obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu. Skutku se měli dopustit v době, kdy skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 1. 12. 1997 vyžadovala, aby pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V době spáchání skutku, tj. 15. 2. 1996, ještě neplatilo ustanovení § 250b odst. 1 tr. zák. (ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998), podle něhož se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, aniž by se vyžadovalo způsobení škody na cizím majetku či obohacení pachatele či jiné osoby. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že ustanovení § 250b tr. zák. nelze na jednání obviněných aplikovat, protože by šlo o posouzení trestnosti podle pozdějšího zákona, který je pro obviněného nepříznivější a bylo by proto v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. Vylákání úvěru pod nepravdivou záminkou ani použití poskytnutého úvěru na jiný než sjednaný účel nebylo samo o sobě v posuzovaném období trestným činem, neměl-li příjemce úvěru již v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit.

S poukazem na ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyjadřuje podvodný úmysl obviněných k vylákání úvěru, což je zřejmé zejména vzhledem k obviněným Ing. M. Š. a J. Z., neboť z popisu skutku nevyplývá, že by vylákali poskytnutí úvěru od R., a. s., na podkladě nepravdivých údajů s vědomím o špatném finančním stavu R., a. s., která ručila za úvěr tím, že avalovala směnku vystavenou společností H. C., a. s., a způsobili škodu bance právě tím, že úvěr byl zajištěn nedostatečnou zástavou. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků, z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě a uváděl banku v omyl nebo využil jejího omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, a že tím uvádí banku v omyl, aby se tak ke škodě jejího majetku obohatil.

Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že je nutno přisvědčit námitkám obviněných Ing. M. Š. a JUDr. Ing. P. M., že je nesprávný výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu neboť odvolací soud přiznal náhradu škody neoprávněnému subjektu. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že Vrchní soud v Praze rovněž pochybil, pokud při rozhodování o odvolání státního zástupce uznal obviněného JUDr. Ing. P. M. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák., když rozsudkem soudu prvního stupně byl tento obviněný uznán vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Další pochybení v postupu vrchního soudu spatřuje v tom, že tento soud při absenci odvolání poškozeného rozhodl o náhradě škody, když poškozený byl v řízení před soudem prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí ve věci samé a směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly v dovoláních napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla dovolání podána. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu je v řízení o dovolání omezena zásadně jen na ty výroky, proti nimž bylo podáno dovolání, a v rámci takto omezeného rozsahu přezkumné povinnosti přezkoumává i řízení, které předcházelo napadené části rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou důvodná. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění do 31. 12. 1997 se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu a způsobí škodu velkého rozsahu.

Podle § 120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

Nejvyšší soud zjistil, že popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku tomuto ustanovení trestního řádu zcela neodpovídá, neboť z popisu skutku nevyplývají znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byli všichni obvinění uznáni vinnými. O správné posouzení skutku jde tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkově větě výroku rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost. Naproti tomu jde o nesprávné právní posouzení skutku tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku rozsudku. Jestliže ze skutku popsaného v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě též ani ve spojení s jeho odůvodněním nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že napadené rozhodnutí trpí další podstatnou vadou, která byla vytýkána obviněnými Ing. M. Š. a obviněným JUDr. Ing. M. Vrchní soud v Praze rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu, že všichni obvinění jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně M. h. m. P., zastoupenému odborem finanční správy P., M. n. č. 2, škodu ve výši 75.000,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. řádu, byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok o náhradě škody není správný. Ze spisu vyplývá, že s nárokem na náhradu škody se jako poškozený připojilo k trestnímu řízení H. m. P. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, byl tento poškozený podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto výroku uvedeného rozsudku se poškozený neodvolal. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl o nároku na náhradu škody výše uvedeným způsobem, aniž by tento výrok odůvodnil v souladu se zákonem. V této souvislosti je nutno připomenout, že M. h. m. P. není poškozeným podle § 43 odst. 2 tr. řádu. Vedle fyzických osob, které jako poškození mohou žádat náhradu škody, mohou být poškozenými také právnické osoby. Právnickými osobami jsou sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o nichž to stanoví zákon (§ 18 obč. zákoníku). V tomto případě je poškozeným H. m. P., což vyplývá z jeho postavení, které je upraveno zák. č. 131/2000 Sb., o H. m. P. Vrchní soud však podle § 228 odst. 1 tr. řádu přiznal náhradu škody ve výši 75.000.000,- Kč subjektu, který není ani nemůže být subjektem adhezního řízení. Také v tomto směru je proto naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom, že rozhodnutí o náhradě škody spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle § 259 odst. 3 tr. řádu může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 4. 2003 je zřejmé, že Vrchní soud v Praze doplnil dokazování provedením listinných důkazů a výslechem všech obviněných.

Podle § 259 odst. 4 tr. řádu může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obžalovaného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného, ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. V této věci podal městský státní zástupce odvolání v neprospěch všech obviněných, a to u obviněných Ing. M. Š. a J. Z. proti výrokům o vině i trestech, a u obviněného JUDr. Ing. P. M. proti výroku o trestu. Poškozený odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal. Je zřejmé, že Vrchní soud v Praze pochybil, jestliže za podmínek § 259 odst, 3 tr. řádu uznal obviněného JUDr. Ing. P. M. vinným spolupachatelstvím trestného činu podvodu podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák., které je závažnější formou trestné činnosti než organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm.a) tr. zák., § 250 odst. 1 tr. zák., kterým byl tento obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. Protože státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného JUDr. Ing. P. M. proti výroku o vině, došlo rozhodnutím odvolacího soudu k porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius).

Vrchní soud v Praze se zabýval právní kvalifikací skutku a dospěl ke správnému závěru, že skutek nelze posuzovat podle kvalifikace v obžalobě, v níž bylo jednání obviněných Ing. M. Š. a J. Z. posuzováno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. a u obviněného JUDr. Ing. P. M. jako organizátorství k uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale že jednání obviněných vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

K námitce obviněného JUDr. Ing. P. M., že v době spáchání skutku byl úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která v době uzavření zástavní smlouvy dne 28. 7. 1997, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující.

Ke skutku došlo dne 15. 2. 1996 a zástavní smlouva byla uzavřena dne 28. 7. 1997. Námitka zaměňuje vznik škody jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu s možností dosáhnout náhrady již vzniklé škody realizací zástavy. Škoda však vzniká již okamžikem spáchání trestného činu. K realizace zástavy u trestného činu podvodu, ale i u trestného činu úvěrového podvodu dochází s určitým, často velmi dlouhým časovým odstupem, je nejistá, a u uvedených trestných činů znamená vždy jen náhradu škody. Proto podvodně vylákaná částka je vždy způsobenou škodou, která je znakem trestného činu podvodu.

Pokud jde o námitky obviněných proti skutkovým zjištěním, nemohl se jimi Nejvyšší soud zabývat, neboť učiněná skutková zjištění nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, ohledně obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. a podle § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je tento soud vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí, a pokud rozhodne ve věci znovu rozsudkem, ve výroku rozsudku přesně označí trestný čin v souladu § 120 odst. 3 tr. řádu, tak, aby výrok rozsudku o právním posouzení skutku byl v souladu s popisem skutku ve výroku o vině.

Nejvyšší soud vzhledem ke zrušení výroku napadeného rozsudku rozhodoval o vazbě obviněného J. Z., který v době rozhodování o dovolání vykonával trest rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03. Protože neshledal důvody vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. řádu, rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. řádu tak, že se obviněný J. Z. nebere do vazby. Toto usnesení bylo samostatně odůvodněno a oznámeno.

Nejvyšší soud nerozhodl o žádosti obviněného Ing. M. Š. o odložení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu, když takové rozhodnutí je fakultativní.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek