5 Tdo 920/2007
Datum rozhodnutí: 15.08.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 920/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovoláních, která podali obvinění M. H. a J. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 11 To 409/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 43/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 1 T 43/2005, byli obvinění M. H. (bod I. a III. výroku o vině) a J. L. (bod I. a II. výroku o vině) uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jichž se zčásti dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. (bod I. výroku). Obviněnému J. L. byl za uvedený trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 4 T 453/2004, a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 3 T 61/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 55 To 389/2005, podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 4 T 453/2004, rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 3 T 61/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 55 To 389/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému M. H. byl za shora uvedený trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 4 T 112/2005, podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 4 T 112/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit jednak společně a nerozdílně poškozeným J. S., T. S. a O. B. náhradu škody v celkové výši 253.666,- Kč a obviněnému J. L. zaplatit poškozenému F. Z. náhradu škody ve výši 237.964,- Kč a obviněnému M. H. zaplatit poškozenému K. Z. náhradu škody ve výši 119.199,- Kč. Současně byl obviněný M. H. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v obžalobě pod bodem 5, jež byl rovněž kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Proti tomuto rozsudku podal každý z obviněných odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 11 To 409/2006, tak, že z podnětu odvolání obviněného M. H. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému M. H., a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. mu podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 3 T 151/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 55 To 252/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného J. L. jako nedůvodné.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadli obvinění v rozsahu výroku o vině i o trestu dovoláními, která podali prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný J. L. namítl, že byl pouze zaměstnancem paní D. M. a veškeré jemu za vinu kladené jednání konal na základě plné moci a pokynů této svědkyně, své zaměstnavatelky. Zpochybnil tak naplnění úmyslu jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu, neboť tvrdil, že při jednáních s poškozenými plnil pouze své pracovní povinnosti. Rovněž tak peněžní částky, jež od poškozených obdržel, odevzdával do pokladny společnosti, jejímž jménem vystupoval a neměl tudíž žádný finanční prospěch ze skutků, jež jsou mu kladeny za vinu. Zdůraznil, že za situace, která je předmětem trestního stíhání, tj. při vědomí neoprávněnosti svého počínání by nevystupoval před svědky svým pravým jménem a nebyl by v řádném pracovním poměru společnosti. Vyjádřil přesvědčení, že naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu nebylo v jeho případě prokázáno. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Obviněný M. H. napadl především procesní postup soudu prvního stupně, který provedl důkaz přečtením výpovědi spoluobviněného J. L. ze dne 25. 10. 2004, tj. před datem sdělení obvinění dovolateli, což se stalo až dne 10. 12. 2004. Vyslovil názor, že uvedený důkaz nemohl být v řízení před soudem vůbec použit, soud měl naopak vycházet z výpovědi, kterou spoluobviněný J. L. učinil při hlavním líčení, v rámci které také vysvětlil změnu svých tvrzení. Dále namítl, že jednání, jež je předmětem obžaloby, se účastnil jen jako řidič a na trestné činnosti se nijak aktivně nepodílel. Popis skutků ve vztahu k jeho aktivitě při jednání s poškozenými označil za nekonkrétní a nepřesvědčivý, a nebylo tudíž možné na jeho podkladě rozhodnout o vině obviněného. Hodnocení důkazů soudy obou stupňů označil za nelogické s projevy libovůle. Vzhledem k tomu navrhl, aby ho Nejvyšší soud zprostil obžaloby, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň také navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu trestu.

Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že jejich podání nejsou věcně přezkoumatelná, neboť námitky nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný J. L. se v rámci svého dovolání soustředil na prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje, v jehož důsledku se domáhal zjištění pro něj příznivějších skutkových okolností, a dále také jeho námitky proti výroku o trestu nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat. Námitky obviněného M. H. potom poukazovaly na porušení procesních ustanovení a dále na vadný popis skutku, čímž však nenaplnily uplatněný dovolací důvod. Dovolatelé tedy pouze zpochybnili skutkové okolnosti případu, aniž by namítli jedinou vadu hmotně právního charakteru. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. L. a M. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. (U obviněného J. L. obhájkyně na výzvu soudu doplnila dovolání a označila důvod, z něhož je podáváno.)

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označený v obou podáních, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem.

Uvedený trestný čin spáchali obvinění podle výroku odsuzujícího rozsudku (bod I., 1-4) ve stručnosti tím, že:

společně vystupovali jako pracovníci firmy D. M. B. T. K., zabývající se získáváním nedobytných pohledávek, úmyslně uvedli v omyl dne 26. 4. 2004 O. B., dne 30. 8. 2004 J. S., dne 6. 5. 2004 F. T., dne 30. 8. 2004 T. S., s nimiž v uvedená data uzavřeli mandátní smlouvy, podle nichž měli uplatnit a realizovat pohledávky poškozených v celkové výši 757.411,- Kč, za což si nechali vyplatit odměny v celkové výši 134.891, Kč, a dále na poškozených pod různými záminkami (např. odměna advokátovi, doplacení údajného leasingu vozidla, které měli zajišťovat za účelem uhrazení pohledávky, apod.) vylákali celkem 226.500,- Kč, přestože k zajištění pohledávek nepodnikli žádné kroky a peníze nevrátili.

Dále se obviněný J. L. dle bodu II., 1, 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil uvedeného trestného činu tím, že:

1) v sídle firmy O. S. dne 10. 7. 2004 jako zástupce firmy D. M. B. T. K., vymáhající na základě mandátní smlouvy ze dne 13. 4. 2004 pohledávku K. Z. vůči M. M., požadoval na pracovnících firmy O. S. částku ve výši 15.000,- Kč na smyšlenou úhradu parkovného za vozidlo zn. Škoda Fabia zajištěné k úhradě vymáhané pohledávky,

2) jako pracovník firmy L. L. F., zabývající se získáváním nedobytných pohledávek, úmyslně uvedl v omyl F. Z., tím, že jeho prostřednictvím uzavřel mandátní smlouvu, v níž jako mandant vystupoval jeho tehdejší zeť R. D., kde se zavázal jako pracovník uvedené firmy uplatnit a realizovat pohledávku v celkové výši 49.000,- Kč u společnosti D.-C. s. r. o., což byl dluh včetně penále, kdy si dle smlouvy žádal mandátní odměnu ve výši 9.912,- Kč, na níž si vzal od F. Z. v den podepsání smlouvy zálohu ve výši 3.964,- Kč, dne 8. 11. 2004 si vyžádal pod záminkou doplacení leasingu na vozidlo Škoda Superb, které mělo být zabaveno bratrovi dlužníka za účelem umoření pohledávky, částku 234.000,- Kč, ač k zajištění pohledávky však nepodnikl žádné kroky a peníze nevrátil .

Obviněný M. H. spáchal pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně trestný čin podvodu tím, že:

ke škodě K. Z., pod záminkou vymožení pohledávky firmy K. Z. P., nyní O. S., za dlužníkem M. M. na K. Z., resp. dalších rodinných příslušnících ve firmě O. zaměstnaných, vylákal dne 13. 4. 2004 částku 9.199,- Kč jako zálohu odměny za tuto smyšlenou činnost, dne 14. 4. 2004 vylákal další částku 110.000,- Kč na základě nepravdivého tvrzení, že k zajištění vozidla dlužníka je třeba v této částce doplatit na vozidlo leasingové splátky, přičemž v obou případech peníze použil pro vlastní potřebu a v přesně nezjištěný den v polovině května 2004 požadoval dalších 30.000,- Kč na údajné podplacení soudce v zájmu urychleného vyřízení předmětné pohledávka, když tato částka mu již vyplacena nebyla .



Ačkoli obviněný J. L. spatřoval pochybení soudů v jejich hmotně právním posouzení skutku, svou argumentaci založil výhradně na jiné verzi skutkového stavu věci. Tvrdil, že byl řádným zaměstnancem svědkyně D. M., který pouze plnil pracovní povinnosti, peníze sice přebíral, ale neponechával si je, a neměl v úmyslu někoho podvést. Svým dovoláním tak v podstatě naznačil jiný průběh jednání ve vztahu k poškozeným, než k jakému dospěl soud prvního stupně a z něhož vycházel i soud odvolací. V důsledku nesprávného skutkového zjištění podle jeho názoru vzešel vadný výrok o vině a tím i o trestu. Dovolacímu soudu tak předložil jinou verzi průběhu jednání, z níž vyvodil svou beztrestnost, založenou na absenci všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Námitky tohoto charakteru však napadají skutková zjištění soudů a nejsou proto způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně zpochybnil naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu, avšak konkrétní námitky uplatnil ryze skutkové, směřující proti skutkovému zjištění soudů a způsobu jejich hodnocení důkazů. Tím se obviněný J. L. ocitl mimo uvedený dovolací důvod a v rozsahu jím vznesených námitek nemohl dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumat.

Vadu nesprávného právního posouzení skutku spatřoval obviněný M. H. jednak v tom, že soud prvního stupně provedl v rámci hlavního líčení důkaz čtením výpovědi spoluobviněného J. L., kterou učinil v době, kde nebylo dosud proti obviněnému M. H. zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a v rámci hodnocení všech ve věci provedených důkazů z této výpovědi vycházel. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pak vytkl, že tento nesprávný procesní postup soudu prvního stupně potvrdil. Další část svých námitek směřoval proti hodnotícím úvahám soudů obou stupňů, které podle jeho názoru nesprávně posoudily obsah jednotlivých důkazů a to nejen spoluobviněného J. L., ale i slyšených svědků. Nedostatky v hodnocení jednotlivých důkazů se pak odrazily v odsuzujícím výroku, ačkoli měl být odvolatel obžaloby zproštěn. Vědom si praxe dovolacího soudu ve vztahu k výkladu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto setrval na svém přesvědčení, že byť namítá v této části svého podání vadný procesní postup, naplnil uplatněný dovolací důvod, neboť právní posouzení je v dané věci pouze druhotnou skutečností , kdy stěžejním ve věci byla právě otázka náležitého hodnocení důkazů. V této části procesu pak podle obviněného došlo ze strany soudů k jednostrannému posouzení jeho osobní účasti na jednání s poškozenými a tím i k nesprávnému rozhodnutí o jeho vině trestným činem podvodu.

Pokud jde o tuto část dovolání obviněného M. H., nemůže Nejvyšší soud vyslovit souhlas s jeho názorem, že citované námitky mohou zakládat jím uplatněný dovolací důvod. Obviněný jej shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, jež vyústilo i v nesprávné skutkové zjištění o jeho vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný se tak domáhá jiného právního posouzení svého jednání, jež by vyústilo v jeho zproštění obžaloby, ale na podkladě jiných, pro něho příznivějších skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. Stejný závěr se týká i vady v provedení důkazu čtením výpovědi spoluobviněného J. L. Nad rámec dovolání na tomto místě pouze Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poměrně podrobně a jednoznačně konstatoval řadu dalších důkazů, jež v rámci hlavního líčení provedl a které přesvědčivě vyvracejí obhajobu obviněného M. H. ohledně jeho aktivního zapojení do trestné činnosti, např. výpovědi svědků L. M., L. K., O. B., D. M., D. N., výpis z účtu obviněného. Z přesvědčivého odůvodnění tohoto rozsudku je evidentní, že i za situace, kdyby tento soud neměl k dispozici spornou výpověď spoluobviněného J. L. z přípravného řízení, mohl učinil spolehlivý skutkový i právní závěr týkající se žalovaného jednání ve vztahu k obviněného M. H.

V závěru svého dovolání obviněný M. H. označil popis skutku, zejména v části, jež měla vyjadřovat jeho osobní podíl na protiprávním jednání, za nekonkrétní a nepřesvědčivý. Vyslovil názor, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jež převzal i soud odvolací, nemohou být podkladem pro uznání viny. Takto formulovaná námitka by za určitých podmínek mohla odpovídat důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ji však posoudil jako nedůvodnou. Popis konkrétní činnosti obou obviněných (bod I., 1-4) i samotného obviněného M. H. (bod III.) ve výroku odsuzujícího rozsudku dostatečným způsobem vystihuje veškeré okolnosti, nezbytné pro vyjádření všech zákonných znaků trestného činu podvodu. Dosahuje dostatečné míry konkrétnosti i srozumitelnosti, navíc uvedená skutková zjištění jsou poměrně podrobně doplněna v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V tomto smyslu nelze nic vytknout ani odvolacímu soudu, pokud tyto skutkové závěry bez dalšího převzal i do svého rozhodnutí. Nelze však přehlédnout, že i v souvislosti s touto námitkou obviněný opětovně argumentoval nesprávným procesním postupem hodnocením jednotlivých důkazů soudy obou stupňů, resp. věrohodností první výpovědi spoluobviněného, učiněné před zahájením trestního stíhání proti obviněnému M. H. Obviněný tak pouze v obecné rovině vyjádřil pochybnost o správném hmotně právním posouzení skutku, aniž by dalšími konkrétními námitkami vytkl vady, jež by odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání.

Nejvyšší soud tak shledal, že soudy nižších stupňů správně právně posoudily skutek, jímž uznaly obviněného M. H. vinným a v této části shledal jeho dovolání zjevně neopodstatněným.

Obviněný J. L. sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které jej svým obsahem nenaplňují. Dovolání tohoto obviněného proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení z hledisek uvedených v § 265i odst. 3, 5 tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněného M. H., jeho část sice odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud na jeho podkladě nezjistil nesprávné hmotně právní posouzení skutku, když ostatní námitky neodpovídaly zákonnému vymezení důvodů dovolání v § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolání tohoto obviněného proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud tak rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

S ohledem na způsob rozhodnutí ohledně dovolání obviněného M. H. neshledal Nejvyšší soud důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody tomuto obviněnému, jehož se ve svém podání domáhal. Ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila v tomto směru návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. srpna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová