5 Tdo 906/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 209 tr. zákoník, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoník, § 234 odst. 3 tr. zákoník, § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoník



5 Tdo 906/2015-64

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovoláních, která podali obvinění P. N. , a J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. N. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, byl obviněný P. N. uznán vinným pod body I. VIII. výroku o vině zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem pod bodem VIII. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech I. VII. v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jichž se dopustil dílem samostatně dílem pod body I. a III. ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný P. N. odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Dále mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který se vztahoval na věci přesně specifikované ve výrokové části citovaného rozsudku.

Obviněný J. S. byl uznán vinným pod body I., III., IX., X. výroku o vině zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pod bodem XI. výroku o vině byl uznán vinným přečinem výroby a držení padělatelského náčiní podle § 236 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle § 234 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. řádu byl zařazen k výkonu tohoto trestu do věznice s ostrahou.

Vedle toho mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty týkající se věcí popsaných ve výroku citovaného rozsudku a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to konkrétních finančních částek, které vydal orgánům činným v trestním řízení dne 11. 5. 2013.

Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného Z. A. N.

Obvinění P. N., J. S., (též spoluobviněný Z. A. N.), napadli citovaný rozsudek odvoláním. Zatímco obviněný P. N. svůj řádný opravný prostředek směřoval jen proti výroku o trestu, obviněný J. S. napadl i výrok o vině. Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. řádu odvolání všech obviněných zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu usnesením ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání pouze obvinění P. N. a J. S. prostřednictvím svých obhájců Mgr. Václava Zelenky a JUDr. Josefa Aujezdského.

Obviněný P. N. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Argumentoval tím, že napadené rozhodnutí trpí vadou v právním posouzení skutku a uložený trest je nepřiměřeně přísný, vymykající se zásadám pro ukládání trestních sankcí. Konkrétně obviněný namítl nedostatek zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, ( tedy značný rozsah u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a značnou škodu u trestného činu podvodu) . Uvedl, že až do okamžiku, kdy mu bylo sděleno obvinění, ani netušil, na jak závažném jednání se podílel a jak přísně může být takový skutek sankcionován. Podle obviněného za rozsah vzniklého následku nesou trestní odpovědnost jen ty osoby, které nakládaly s daty, jež on získal instalací skimmovacího zařízení na peněžních bankomatech. Tyto osoby, které se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zatím ztotožnit, obviněný nezná, nebyl s nimi osobně ve spojení, o úspěšnosti jejich počínání neměl žádných informací a nemohl proto tušit, že se pokusí získat z dotčených účtů finanční prostředky v tak značném rozsahu. Za těchto okolností podle mínění obviněného nejsou znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, kryty jeho zaviněním, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti.

Proti uloženému trestu obviněný namítl, že byl ukládán v rámci kvalifikované trestní sazby, ačkoli on sám nemohl ovlivnit rozsah škodlivého následku, který byl závislý na konání jiných osob. Soudům rovněž vytkl, že nezohlednily dostatečně všechny polehčující okolnosti případu, tedy, že se k trestné činnosti doznal, jeho motivem byla snaha získat peníze na převoz těla svého zesnulého bratra z Německa do Bulharska, od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, sám trestnou činnost neosnoval ani neorganizoval a při jejím páchání sehrál podružnou roli.

Nejvyššímu soudu proto obviněný navrhl, aby podle 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu k novému projednání, aniž by však označil soudu kterého stupně.

Obviněný J. S. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) a k) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl, že ve věci rozhodoval předseda senátu Mgr. Stanislav Králík, jenž byl podle § 30 tr. řádu vyloučen z úkonů v trestním řízení pro svou podjatost. Tu lze podle obviněného spatřovat v tom, že mezi předsedou senátu Mgr. Stanislavem Králíkem a advokátem JUDr. Jaromírem Adamcem, jenž obviněného zastupuje v jiném trestním řízení týkajícím se křivého obvinění policisty Bc. P. H., došlo ke konfliktu v souvislosti s žádostí obhájce o nahlédnutí do trestního spisu sp. zn. 56 T 2/2014, který vyústil v rozhodnutí, jímž předseda senátu dne 16. 4. 2014 podle § 66 odst. 3 tr. řádu rozhodl o předání jmenovaného advokáta ke kárnému postihu České advokátní komoře. Tento podnět ale nebyl úspěšný a proto předseda senátu promítl svůj negativní vztah ke jmenovanému obhájci do svého chování vůči obviněnému, jehož omezoval při provádění důkazů i v dalších obhajovacích právech.

O zaujatosti předsedy senátu podle obviněného svědčí i to, že přes jeho opakované námitky akceptoval výsledky zmanipulovaného přípravného řízení, které je zatíženo nezákonně pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, jež byly zneužity k protiprávnímu zadržení obviněného. Podle obviněného se předseda senátu dopustil i řady dalších procesních chyb, např. nepřibral do řízení zúčastněnou osobu a nerozhodl v hlavním líčení o zajištěných finančních prostředcích.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný namítl také to, že řadu vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení konal vrchní inspektor nprap. Bc. P. H., který byl pro svůj poměr k obviněnému zjevně z těchto úkonů vyloučen. Podal totiž dne 30. 10. 2013 trestní oznámení na obviněného pro zločin křivého obvinění a v rámci tohoto trestního stíhání uplatnil vůči obviněnému nárok na náhradu nemateriální újmy. Všechny úkony, které tento policista ve věci činil nebo se jich účastnil, jsou proto procesně nepoužitelné a neúčinné, což ovšem soudy obou stupňů ignorovaly.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný J. S. brojil proti tomu, že hlavní líčení proběhlo ve dnech 26. 5. 2014 a 27. 5. 2014 bez přítomnosti spoluobviněného Z. A. N., aniž by byly dodrženy podmínky ustanovení § 202 odst. 5 tr. řádu. Předseda senátu totiž nekonstatoval, že jmenovaný spoluobviněný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Protokol z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2014 sice takovou písemnou žádost spoluobviněného Z. A. N. zachycuje, ale zvukový záznam z něj pořízený nikoli. Podle obviněného soudy zřejmě jen dodatečně zastřely nedostatek projevu vůle spoluobviněného neúčastnit se hlavního líčení a porušení pravidel trestního procesu, která musí být pro všechny obviněné stejně závazná.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný jeho naplnění spatřoval primárně v tom, že mu nebyl prokázán úmysl padělat platební karty a použít je jako pravé, a přesto byl uznán vinným trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil správnost právního závěru soudů nižších stupňů o tom, že instalací a deinstalací skimmovacího zařízení na peněžních bankomatech obviněný úmyslně vytvořil podmínky pro padělání platebních karet, neboť jiný účel takové jednání mít nemohlo, a označil ho za spekulaci. Zdůraznil, že se nepodařilo rozkrýt celý systém trestné činnosti a není tak zřejmé, který konkrétní subjekt na základě dat získaných ze skimmovacích zařízení instalovaných na peněžních bankomatech měl padělat platební karty a použít je jako pravé. Za takové důkazní situace lze podle mínění obviněného jednání, které spočívalo právě jen ve skimmování dat z platebních karet, kvalifikovat nanejvýš podle § 234 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zejména když chybí důkazy o tom, že na základě získaných dat byly reálně vyrobeny falešné platební karty, a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není ani jasné, jak a kým. V souvislosti s tím obviněný poukázal na ustálenou judikaturu, podle které se rozumí paděláním platebního prostředku jeho falešné vyrobení.

Další dovolací námitka obviněného se týkala to, že u útoků, které skončily ve stadiu pokusu, se měly soudy vždy zabývat nastavenými limity uživatelů platebních karet a zvažovat, zda nešlo o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku (takto výslovně dovolatel svou námitku neformuloval, ovšem vyplývá z obsahu jeho podání) .

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný podřadil také poněkud nesrozumitelně formulované výhrady vůči tomu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně trpí zmatečnými a rozporuplnými tvrzeními. Podle názoru obviněného J. S. je zřejmé, že v době od 3. 5. 2013 byl obviněný P. N. již ve vazbě a nemohl se tak v období od 3. 5. 2013 do 5. 5. 2013 dopouštět trestné činnosti. Dále podle předmětného rozsudku se v době od 5. 2. 2013 do 2. 3. 2013 měl v bodech I. a III. dopouštět obžalovaní N. a S. ve spolupachatelství. Je tedy vyloučeno, že se měl obžalovaný N. dopouštět dílčích útoků pokračování trestného činu pod body I. VIII.

Obviněný v rámci citovaného dovolacího důvodu dále poukázal na vadu rozsudku soudu prvního stupně, kterou odvolací soud s argumentem, že jde o bezvýznamné administrativní pochybení, nenapravil a která spočívá v tom, že jeden dílčí útok je ve výroku o vině uveden dvakrát ( viz body I. 11 a I. 12 výroku o vině ). V návaznosti na tuto výtku pak obviněný zpochybnil věrohodnost podkladů, které poskytly orgánům činným v trestním řízení bankovní domy, u nichž byly vedeny účty, které měly být spolupachateli obviněného napadeny.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný opřel o námitku, že v rozsudku soudu prvního stupně absentuje výrok, kterým mělo být rozhodnuto o finančních prostředcích zajištěných na jeho bankovním účtu vedeném u Komerční banky, a. s. Postup soudu prvního stupně, který o těchto penězích rozhodl až po právní moci odsuzujícího rozsudku a nikoli v hlavním líčení, označil za vadný.

Pod výše zmíněný dovolací důvod obviněný podřadil i námitku, že orgány činné v trestním řízení procesně pochybily tím, že jeho otci J. S. st., který požádal o vydání 1518 USD ze zajištěných finančních prostředků, nepřiznaly postavení zúčastněné osoby podle § 42 tr. řádu. Argumentaci odvolacího soudu, že orgány činné v trestním řízení patrně shledaly uplatnění nároku otcem obviněného jako účelové, obviněný označil za nepřesvědčivou a nepřezkoumatelnou.

V závěru dovolání obviněný J. S. navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil dovoláním napadené usnesení ohledně jeho osoby a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podaným dovoláním se Nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Yvony Antonínové. Ta uvedla, že námitky obviněného J. S. týkající se neúčasti spoluobviněného Z. A. N. u hlavního líčení ve dnech 26. 5. 2014 a 27. 5. 2014 a nepřiznání postavení zúčastněné osoby otci obviněného byly uplatněny nad rámec procesního oprávnění dovolatele vyplývajícího z § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle kterého lze namítat pouze nesprávnost takového výroku, který se dovolatele bezprostředně dotýká. Vyjádřila přesvědčení, že touto částí dovolací argumentace obviněného J. S. se nelze věcně zabývat, neboť se nevztahuje k výrokům, kterými bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o jeho právech či povinnostech.

Stejně tak se podle státní zástupkyně nelze v dovolacím řízení věcně zabývat námitkou obviněného vůči podjatosti vrchního inspektora nprap. Bc. P. H., protože jmenovaný policista neučinil v trestní věci obviněného žádná meritorní rozhodnutí a dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze namítat, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Nprap. Bc. P. H. konal pouze dílčí vyšetřovací úkony ve stadiu přípravného řízení a rozhodovací činností byla pověřena vrchní komisařka kpt. Bc. L. K.

K námitce podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka státní zástupkyně poukázala na to, že obviněný stejnou námitku vznesl již v rámci projednávání předmětné trestní věci před soudem prvního stupně dne 14. 7. 2014. Na to soud reagoval usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, jímž rozhodl podle § 30 odst. 1 tr. řádu tak, že jmenovaný předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného J. S.. Toto rozhodnutí bylo z podnětu stížnosti obviněného přezkoumáno Vrchním soudem v Praze, který ho shledal správným, a stížnost zamítl usnesením ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 To 58/2014.

Státní zástupkyně dále konstatovala, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl věcně naplněn, protože obviněný důvody pro podjatost předsedy senátu spatřuje výhradně ve způsobu, jakým předseda senátu vykonával svou nezávislou rozhodovací činnost, a v jeho procesním postupu.

K argumentaci obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný namítl, že trestná součinnost ve formě spolupachatelství mezi ním a spoluobviněným P. N. je v bodech I. a III. výroku o vině vyloučena, protože je spoluobviněný vůbec nemohl spáchat, pak v podstatě brojí proti skutkovému stavu věci a ten nelze s odkazem na uvedený dovolací důvod přezkoumávat.

Rovněž námitku, přestože důvodnou, že dílčí útok ze dne 7. 2. 2013 byl ve výroku odsuzujícího rozsudku uveden dvakrát, a to pod body I./11) a I./12), nelze podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto zjevné administrativní pochybení, k němuž došlo zřejmou nesprávností v přepisu, je totiž zcela bez vlivu na právní kvalifikaci jednání obviněného a na rozhodnutí v adhezním řízení.

Zbývající dovolací výhrady, které obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze podle státní zástupkyně s jistou mírou tolerance posoudit jako námitky vůči správnosti právního posouzení skutku, ovšem jde o námitky nedůvodné.

Sice se nepodařilo objasnit, kdo konkrétně platební karty padělal s využitím dat získaných použitím skimmovacího zařízení, které obviněný umístil na peněžní bankomaty, a kdo je užil jako pravé, ale bylo bezpečně prokázáno, že jednání obviněného bylo jedním z kroků směřujících v součinnosti s dalšími spolupachateli podle § 23 tr. zákoníku k tomu, aby byla naplněna skutková podstata trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Podle státní zástupkyně se nelze ztotožnit s dovolatelovým právním názorem, že jeho jednání je možné posoudit nanejvýš jako trestný čin neoprávněného opatření platebního prostředku podle § 234 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění lze s jistotou usuzovat na to, že úmysl spolupachatelů směřoval k výrobě padělků platebních karet a k jejich udání jako pravých, tedy ke spáchání trestného činu podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Přísnější kvalifikační znak spáchání činu ve značném rozsahu podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku i jeho pokrytí dovolatelovým zaviněním ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 písm. a) tr. zákoníku pak podle státní zástupkyně zcela jednoznačně vyplývá z množství osob zapojených do trestné činnosti, z vysokého počtu dílčích útoků při realizaci trestné činnosti, k níž bylo třeba speciálních dovedností, z mezinárodního charakteru trestné činnosti, z provedeného množství úkonů, z velkého objemu údajů získaných k padělání karet z pravých platebních karet, z počtu poškozených klientů, z propracovaného systému spolupráce, který přesáhl hranice jednoho státu, nebo z toho, že se činnost obviněných dotkla finančních zájmů více bank.

K námitce obviněného, že u skutků, které zůstaly ve stadiu pokusu, je třeba zohlednit nastavené limity uživatelů platebních karet, státní zástupkyně připomněla, že z obsahu přílohy připojené k trestnímu oznámení České spořitelny, a. s., ze dne 1. 3. 2013 je zřejmé, že důvodem k zamítnutí platebních transakcí byla především zjištění, že nepřenosná platební karta byla použita během jednoho dne na území České republiky i v USA, a nikoli překročení nastavených limitů.

K dovolacím námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, státní zástupkyně konstatovala, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 tr. řádu o vydání zajištěných finančních prostředků poškozenému nemůže být součástí rozsudku, jehož obsahové náležitosti jsou předepsány v § 120 a násl. tr. řádu, protože jde o zcela samostatné rozhodnutí ve smyslu § 80 odst. 3 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že takový výrok není rozhodnutím o vině ani o trestu a nemá povahu rozhodnutí ve věci samé (§ 265a odst. 2 tr. řádu), není jeho napadení cestou dovolání přípustné.

K argumentaci, kterou uplatnil obviněný P. N. při odůvodnění svého dovolání, státní zástupkyně uvedla, že námitka absence subjektivní stránky je sice kvalifikovanou námitkou, avšak nelze ji akceptovat, protože obviněný tím, že instaloval a deinstaloval skimmovací zařízení, postupoval zcela programově tak, aby svým dílem přispěl k padělání platebních karet a k jejich užití jako pravých. Skutečnost, že obviněný je cizinec, nemůže podle státní zástupkyně tento závěr nijak ovlivnit. Počet případů instalace skimmovacích zařízení a to, že obviněný zpravidla jednal společně s další osobou, pak přímo vylučuje důvodnost jeho námitky, že si nemohl být vědom toho, že získané informace budou sloužit v takovém rozsahu ke snaze zajistit finanční prostředky z účtů dotčených osob .

Pokud jde o námitky, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, státní zástupkyně připomněla, že v řízení o dovolání nelze namítat nepřiměřenost uloženého trestu. Takovou vadu lze odstranit jen v odvolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění podali dovolání jako oprávněné osoby, včas a na správném místě a směřovali je proti rozhodnutí, proti kterému je obecně přípustné. Obě dovolání přitom obsahují zákonem stanovené náležitosti.

K dovolání obviněného P. N. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že pokud bylo odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly, aby odvolací soud přezkoumával postupem podle § 254 odst. 2 tr. řádu i výrok o vině, nelze dovoláním napadat správnost výroku o vině. V případě, že tak dovolatel přesto učiní, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítne jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003). Jestliže tedy obviněný P. N. napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o trestu, protože se mu jevil jako nepřiměřeně přísný, nebyl oprávněn v dovolacím řízení napadat odvolacím soudem nepřezkoumaný výrok o vině. Pokud by byly obsahem jeho dovolání pouze námitky proti tomuto výroku, nezbylo by Nejvyššímu soudu, než takto podané dovolání odmítnout jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Obviněný P. N. ale uplatnil i námitky proti výroku o trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a který subjektivně shledává nepřiměřeně přísným a nevystihujícím všechny polehčující okolnosti případu. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda tyto námitky spadají pod obviněným zvolené důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu a dospěl k závěru, že nikoli.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se rozhodování o trestu, např. nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného a společného trestu, v jeho rámci ale nelze vznášet námitky proti přísnosti nebo mírnosti trestu, tedy vytýkat nesprávnou aplikaci obecných zásad pro ukládání trestu uvedených v ustanovení § 39 tr. zákoníku. Námitky tohoto druhu nelze s úspěchem uplatnit ani v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je přímo určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu. Tento dovolací důvod lze totiž uplatnit jen tam, kde byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo došlo k překročení výměry příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze tedy uzavřít, že obviněný P. N. nepředložil žádnou námitku, která by odpovídala některému z jím uplatněných dovolacích důvodů. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud proto pouze stručně konstatuje, že obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby, přičemž soudy obou stupňů vzaly do úvahy všechna zákonná kriteria pro ukládání trestů a přihlédly i k polehčujícím okolnostem, na něž tento obviněný poukázal ve svém dovolání (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 50-51 a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu na straně 14).

Po zjištění, že dovolání obviněného P. N. se opírá o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením § 265b tr. řádu, je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

K námitkám, které uplatnil obviněný J. S. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je namístě připomenout, že tento dovolací důvod je dán zásadně tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pojmem ve věci rozhodl vyloučený orgán se přitom rozumí, že rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, přísedící nebo státní zástupce, tj. osoby které byly ve věci vyloučeny z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu. Jinak řečeno, pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitku, jíž se obviněný domáhá vyloučení jiných osob, které se podílely na daném trestním řízení, byť by vydaly určité procesní rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci samé totiž může učinit jedině soudce, přísedící nebo státní zástupce (např. rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. řádu).

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že námitky uplatněné obviněným ve vztahu k nprap. Bc. P. H. nejsou způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod. Jmenovaný policista navíc ve věci obviněného J. S. žádná rozhodnutí neučinil. Konal pouze dílčí vyšetřovací úkony. Rozhodovací činností v přípravné fázi předmětného trestního řízení byla pověřena vrchní komisařka kpt. Bc. L. K. (srovnej např. usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného J. S. na č. l. 58 a 122 trestního spisu).

Naopak námitky směřující proti tomu, že věc rozhodl v řízení před soudem prvního stupně předseda senátu 56 T Mgr. Stanislav Králík, který byl podle § 30 odst. 1 tr. řádu vyloučený z jejího rozhodování, uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak nejsou důvodné.

Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (§ 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Důvody k vyloučení soudce z rozhodování ve věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu, které mohou zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, proto nelze vyvozovat z takových skutečností, které nesouvisí se vztahem soudce k věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.

Obviněný ale námitku podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka založil v podstatě na negativním vztahu předsedy senátu k osobě advokáta JUDr. Jaromíra Adamce, který obviněného v posuzované trestní věci jako obhájce nezastupoval, a dále na tom, že nadřízený soud zrušil usnesení předsedy senátu, jímž jmenovaného advokáta předal kárné komisi České advokátní komory ke kárnému postihu (usnesení předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, č. l. 2503 trestního spisu, které bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 5 To 26/2014, č. l. 2527 trestního spisu). O takto konstruované námitce podjatosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, (č. l. 2842 trestního spisu) tak, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu není předseda senátu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 To 58/2014, a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ji zamítl (č. l. 2901 trestního spisu). V citovaném usnesení Vrchní soud v Praze přiléhavě konstatoval, že skutečnost, že předseda senátu předal advokáta, který není obhájcem obviněného v projednávané věci, ke kárnému postihu a nadřízený soud se s tímto postupem neztotožnil a jeho rozhodnutí zrušil, nediskvalifikuje předsedu senátu soudu prvního stupně z dalšího rozhodování ve věci samé. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že jde o běžnou procesní situaci, kdy nadřízený soud zruší nebo změní rozhodnutí soudu nižšího stupně. Samotná skutečnost jiného právního názoru nemůže být důvodem, pro který je soudce soudu prvního stupně vyloučen z dalšího rozhodování ve věci, protože jiný právní názor soudce ještě nesvědčí o tom, že zaujal takový poměr k obviněnému nebo věci samotné, který by odůvodňoval pochybnosti o jeho možnostech nestranně rozhodovat.

Pokud jde o tvrzení obviněného o údajném zaujatém chování předsedy senátu vůči němu v průběhu hlavního líčení, i zde lze odkázat pro stručnost na shora citované usnesení. Vrchní soud v Praze poté, co se seznámil se všemi podstatnými částmi zvukového záznamu z jednání před soudem prvního stupně, nezjistil nic, co by nasvědčovalo zkrácení procesních práv obviněného J. S.. V průběhu hlavního líčení bylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, měl možnost dodatečně si prostudovat obsah trestního spisu a nebylo mu upřeno ani právo vyjádřit se k provedeným důkazům. Na základě těchto zjištění vyslovil Vrchní soud v Praze názor, že není žádný zákonný důvod k vyloučení předsedy senátu Městského soudu v Praze Mgr. Stanislava Králíka z rozhodování ve věci obviněného J. S..

Nejvyšší soud dále s ohledem na obsah dovolacích námitek konstatuje, že subjektivní přesvědčení obviněného o tom, jak by mělo být soudem prvního stupně rozhodnuto např. o procesní použitelnosti některých důkazů, rozhodně není důvodem pro závěr o podjatosti předsedy senátu podle § 30 tr. řádu. Navíc v posuzovaném případě obviněný namítal nezákonnost důkazů, které měly být opatřeny v přípravném řízení vyloučeným policejním orgánem nprap. Bc. P. H., a to v době předcházející zadržení obviněného a jeho vzetí do vazby. Důvod pro vyloučení nprap. Bc. P. H. z úkonů přípravného řízení přitom obviněný spatřoval v tom, že na něj jmenovaný policista podal trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění. K podání tohoto trestního oznámení ovšem došlo až dne 30. 10. 2013, zatímco obviněný byl zadržen a vzat do vazby již dne 11. 5. 2013 (viz protokol o zadržení podezřelé osoby na č. l. 182 tr. spisu a usnesení o vzetí do vazby na č. l. 212 trestního spisu). Za nepoužitelné pro řízení před soudem lze přitom považovat jen ty důkazy, které získal policejní orgán až poté, co nastala skutečnost zakládající důvody pro jeho vyloučení, a nikoli ty, které opatřil v souladu s trestním řádem před touto událostí.

Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že o námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a v dané věci neexistuje žádný zákonný důvod pro vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Stanislava Králíka z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci.

Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, o který obviněný J. S. opřel svůj mimořádný opravný prostředek, je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný však v rámci své argumentace vyjádřil pochybnosti o zákonnosti postupu soudu prvního stupně pouze s poukazem na to, že hlavní líčení proběhlo v nepřítomnosti spoluobviněného Z. A. N., aniž by přitom jakkoli konkretizoval, v čem se měla nepřítomnost spoluobviněného při hlavním líčení bezprostředně dotknout jeho osoby.

Takto uplatněná námitka nemá žádnou oporu v zákonném vymezení práva na dovolání, neboť podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání může podat obviněný jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Námitky týkající se osoby spoluobviněného a spekulace, zda byly či nebyly dodrženy podmínky konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, tak nemohou být právně relevantně uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem. Spoluobviněný totiž není oprávněn podat dovolání ve prospěch jiného spoluobviněného, toto právo přísluší pouze obviněnému, který by se cítil na svých právech postupem soudu dotčen. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný má právo podle § 202 odst. 5 tr. řádu požádat, aby hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti a z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 4. 2014 vyplývá (č. l. 2480), že v jeho závěru obviněný Z. N. výslovně uvedl, že žádá, aby hlavní líčení nadále probíhalo v jeho nepřítomnosti, a to včetně případných závěrečných řečí a vyhlášení rozsudku. Konstatoval, že už nemá, co by k věci mohl dále uvést nebo jak přispět k dokazování. Toto prohlášení učinil za přítomnosti svého obhájce a po předchozí poradě s ním. Nezbývá než doplnit, že tohoto hlavního líčení se účastnil také obviněný J. S. i jeho obhájce.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.

První námitka obviněného, kterou podřadil výše uvedenému dovolacímu důvodu, spočívala ve výhradách vůči tomu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu trpí zmatečnými a rozporuplnými tvrzení. Zde je na místě úvodem zdůraznit, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. řádu).

Samotný popis skutku v odůvodnění Vrchního soudu v Praze neobsahuje žádný nepravdivý či zmatečný údaj. Jde o stručné shrnutí skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, aniž by dílčí útoky byly přesně specifikovány. Jednotlivé skutky konkrétních pachatelů či spolupachatelů jsou přesně popsány jen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a Nejvyššímu soudu proto není zcela zřejmé, z čeho obviněný dovodil, že je vyloučeno, aby se obviněný P. N. dopustil dílčích útoků pokračování trestného činu pod body I. až VIII. předmětného výroku o vině. (Navíc je na místě opět zdůraznit, že námitka se týká jiného obviněného než J. S. a není tedy v rámci jeho dovolání přípustná). Pokud obviněný upozornil na skutečnost, že v době útoků popsaných pod bodem IX. a X. předmětného rozsudku, které měly být spáchány ve dnech 3. a 5. 5. 2013, byl obviněný P. N. již ve vazbě a nemohl se předmětných skutků dopustit, je třeba uvést, že nic takového mu ani nebylo kladeno za vinu. Obviněný P. N. byl totiž uznán vinným jen útoky pod body I. VIII. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterých se dopustil v době předcházející jeho vzetí do vazby, resp. zadržení dne 2. 3. 2013.

Jistou míru opodstatnění lze přiznat námitce obviněného, že útoky pod body I. 11) a I. 12) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jsou totožné, takže jeden dílčí útok je v rozsudku omylem uveden dvakrát. Nicméně jedná se evidentně o písařskou chybu, která s ohledem na skutečnost, že celkový součet škody byl soudem prvního stupně chybně vyčíslen v rozdílu řádu desítek tisíc korun ve prospěch obviněných, a to jak u jednání dokonaného (zde je správný součet 95 529 Kč a nikoli 35 688 Kč), tak u toho, které zůstalo ve stadiu pokusu, (zde je správný součet 131 564 Kč, nikoli 95 894 Kč), nemá žádný dopad na právní posouzení skutku ani na rozhodnutí v adhezním řízení.

Za relevantně uplatněnou lze tedy považovat jen námitku obviněného ohledně jeho úmyslu použít padělané platební karty jako pravé a proto mělo být jednání posouzeno nanejvýš podle § 234 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Jedná se ale o námitku zjevně neopodstatněnou.

Zločinu podle ustanovení § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný.

Zvlášť závažného zločinu podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo spáchá takový čin ve značném rozsahu.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný společně s dalšími osobami nainstaloval do uživatelské části peněžních bankomatů skimmovací zařízení v úmyslu zhotovit podle získaných dat padělky platebních karet a ty následně použít jako pravé k výběru finanční hotovosti. Takové jednání představuje činnost vedoucí ke sběru potřebných dat nezbytných k vyhotovení padělaných platebních karet, jež budou zneužity k obohacení pachatelů. Jednání obviněného J. S. bylo proto zcela nepochybně vedeno záměrem vyrobit, (resp. nechat vyrobit), a jako pravý použít falešný platební prostředek, přičemž výrobou zde nelze mít na mysli pouze vytištění platební karty, ale popsané jednání lze zahrnout do celkové součinnosti pachatelů směřující k vyhotovení padělku. V této souvislosti je možné odkázat na skutkově obdobný případ řešený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 4 Tdo 338/2015. Nejvyšší soud přitom zaujal jednoznačný závěr, podle něhož jednání pachatelů, kteří instalovali skimmovací zařízení do bankomatů za účelem stahování dat o pravých platebních kartách, bezprostředně směřuje k padělání platebního prostředku, jehož data byla tímto stahováním získávána.

V posuzovaném případě navíc k vyrobení padělaných platebních prostředků skutečně došlo a nejedná se o žádnou spekulaci ze strany soudů, jak tvrdí obviněný. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je totiž zřejmé, že předmětné padělky platebních karet byly použity k finančním transakcím v zahraničí, kde se oprávnění majitelé platebních karet v té době vůbec nezdržovali, a většina z nich současně uvedla, že platební karty nepoužívají k bezhotovostním platbám prostřednictvím internetové sítě, takže lze vyloučit, že by zneužitá data z platebních karet byla získána jiným způsobem než jednáním obviněného a jeho spolupachatelů.

Na celé věci nic nemůže změnit skutečnost, že se nepodařilo rozkrýt celý systém trestné činnosti včetně ztotožnění jednotlivých osob, které se na jejím spáchání podílely, a některé její články zůstaly neodhaleny. Podstatné je, že se podařilo objasnit roli obviněného a opatřit v dostatečném rozsahu důkazy nezbytné ke zjištění jeho podílu na spáchaném zvlášť závažném zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku. Je na místě zejména zdůraznit, že obviněný nejméně na základě předchozí konkludentní dohody společně s dalšími pachateli nainstaloval skimmovací zařízení do několika peněžních bankomatů na území České republiky, čímž přispěl k získání značného objemu dat o platebních kartách, které jejich oprávnění majitelé použili v napadených bankomatech. Tímto způsobem opatřená identifikační data byla následně jeho spolupachateli použita k výrobě padělků platebních karet a jejich prostřednictvím k odčerpání finančních prostředků poškozených majitelů originálních platebních karet. Trestná činnost, na které obviněný vědomě participoval, přitom měla mezinárodní charakter.

V dovolacím řízení neobstojí ani blíže nerozvedená námitka obviněného, že u skutků spáchaných ve stadiu pokusu je třeba přihlédnout k limitům pro výběry jednotlivých uživatelů platebních karet. Omyl v předmětu útoku totiž v zásadě nemá pro pachatele žádný právní význam (shodně k nezpůsobilému předmětu útoku např. i nadále použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikované pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněný ani jeho spolupachatelé nastavené limity uživatelů platebních karet neznali, (v opačném případě by se nepokoušeli vybrat vyšší částky), a proto jim z pohledu trestní odpovědnosti nemůže nijak prospívat skutečnost, že škodlivý následek, který si představovali, nenastal jen proto, že se pokusili použitím padělaných platebních karet získat finanční prostředky v částkách, jež tyto limity přesahovaly. Rozhodující je, že jednání spoluobviněných a dalších na ně navázaných osob prokazatelně bezprostředně směřovalo ke spáchání škody v určité výši. Skutečnost, že taková škoda vzhledem k okolnostem na jejich vůli nezávislých fakticky nenastala, se pak projevila v právní kvalifikaci těchto skutků jako pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. K námitkám, jež obviněný tomuto důvodu podřadil, musí Nejvyšší soud opět nejprve poukázat na ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle kterého dovolání může podat obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Výhrada obviněného, že jeho otec J. S. st., měl mít procesní postavení tzv. zúčastněné osoby ve smyslu ustanovení § 42 tr. řádu, tak nemůže být předmětem podaného dovolání a dovolací soud není oprávněn ji v rámci dovolacího řízení věcně přezkoumávat.

Konečně k námitce obviněného, že součástí rozsudku měl být výrok o zajištění peněz na účtu Komerční banky, a. s., Nejvyšší soud uvádí, že je zjevně nedůvodná. Podmínkou úspěšného uplatnění deklarovaného dovolacího důvodu totiž je, že nebyl učiněn výrok, přestože podle zákona ho soud měl pojmout do výrokové části. Výrok, jehož se obviněný domáhá, však za takový výrok podle ustanovení § 120 až 124 tr. řádu upravujících náležitosti výrokové části rozsudku, považovat nelze.

Rozhodnutí o finančních prostředcích zajištěných podle § 79a odst. 1 tr. řádu na účtu u Komerční banky, a. s., (k zajištění došlo na podkladě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 8. oddělení ze dne 6. 6. 2013, č.j. KRPA-87006-266/TČ-2013-000098-KU)), není totiž přímo vázáno na výrok o vině, nýbrž na skutečnost, zda zajištěné finanční prostředky jsou nebo nejsou třeba pro další řízení.

Podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu není-li věci, která byla podle § 78 tr. řádu vydána nebo podle § 79 tr. řádu odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb.

Podle ustanovení § 81a tr. řádu se na postup při vrácení peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiných nehmotných věcí, které byly zajištěny podle § 79a až 79e tr. řádu a při dalším nakládání s nimi, jakož i na postup při vrácení náhradní hodnoty, která byla zajištěna podle § 79f tr. řádu, a při dalším nakládání s ní, přiměřeně použijí ustanovení § 80 a 81 tr. řádu.

Pokud tedy předseda senátu Městského soudu v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, rozhodl tak, že podle výše citovaných ustanovení vydal peněžní prostředky poškozené České spořitelně, a. s., nejednalo se v žádném případě o porušení ustanovení zákona, jak ostatně konstatoval již i Vrchní soud v Praze, když rozhodoval o stížnosti obviněného proti výše citovanému rozhodnutí usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 4 To 75/2014, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je všeobecně uznávanou zásadou, že přednost má uspokojení nároku poškozeného před konfiskací majetku ve prospěch státu. Stížnostní soud zhodnotil i další předpoklady pro postup podle věty druhé ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu, zejména obviněným namítanou včasnost, (resp. opožděnost), uplatnění nároku na vydání zajištěných finančních prostředků poškozenou Českou spořitelnou, a. s., z titulu uspokojení pravomocně přiznaného nároku na náhradu škody (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, č. l. 2621, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014, č. l. 2938 trestního spisu).

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného sice zčásti odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, avšak Nejvyšší soud je na podkladě obsahu trestního spisu shledal zjevně neopodstatněnými. Proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, nebo správnost řízení jemu předcházejícího.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o odmítnutí zjevně nedůvodně podaného dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová