5 Tdo 905/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 905/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2007 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 23 To 66/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 62/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 29 T 62/2006, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 5. 6. 2005 do 25. 8. 2006 neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi J. K., bytem u mateřské babičky L. K., a to přesto, že povinnost přispívat na výživu nezletilého mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 17 P 66/2001, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2002, částkou 500,- Kč měsíčně splatných vždy předem do každého 10. dne v měsíci, přičemž v uvedeném období se nezletilé dítě ocitlo v nebezpečí nouze, a proto byl Magistrátem města České Budějovice poskytován příspěvek na výživu v plné výši 500,- Kč po celou výše uvedenou dobu a obviněný tak dluží na příspěvku na výživu Magistrátu města České Budějovice nejméně 7.500,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. H. odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. H. odvoláním, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 23 To 66/2007, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 23 To 66/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 29 T 62/2006, podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení uvedeného trestného činu, přičemž obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a také vzhledem k tomu, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve stručně shrnul průběh předcházejícího trestního řízení a následně uvedl, že již porovnáním výroku o vině a o trestu je patrno, že je zde rozdíl mezi právní kvalifikací uvedenou ve výroku o vině, v rámci něhož byl uznán vinným trestným činem podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., a mezi právní kvalifikací uvedenou ve výroku o trestu, který byl ukládán podle § 213 odst. 1 tr. zák. Rozsudek tedy podle názoru dovolatele trpí rozporem mezi výrokem o vině a mezi výrokem o trestu, a nese také rozpor mezi odůvodněním rozsudku a mezi výrokem o trestu. V odůvodnění toho, jak soud rozhodl o trestu, poukazuje totiž soud také na to, co obviněnému polehčuje, pak se však odůvodnění rozsudku dostává do rozporu s výrokem o trestu, když je obviněnému za uvedený trestný čin v prvním odstavci v sazbě až na 1 rok ukládán trest ve výši 1 roku, tedy trest maximální za neplacení výživného v celkové výši 7.500,- Kč. Proto má obviněný za to, že ač Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného zamítl, měl být správně rozsudek soudu prvního stupně změněn anebo měla být věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu jednání a rozhodnutí. Tuto svou námitku dovolatel podřadil výslovně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V další části dovolání obviněný vznesl výhradu, týkající se toho, že prakticky po celý rok 2006 byl nezaměstnaný a nebyl ani evidován na úřadu práce. Spolu se svou družkou a nezletilým dítětem žili z mateřské a z toho, co mu poskytovala jeho matka. Nemohl sehnat práci. Přitom za podnájem platí odsouzený měsíčně 2.500,- Kč a za elektřinu 800,- Kč. V této souvislosti poukázal také na to, že svědkyně L. K., mateřská babička nezletilého J. K., ve své výpovědi u hlavního líčení uvedla, že její dcera, matka dítěte a bývalá družka obviněného, si nepřeje, aby se obviněný se svým synem stýkal. Tato svědkyně také prohlásila, že nijak nepociťuje, že jí obviněný výživné neplatí. K tomu dovolatel dodává, že za situace, kdy nezletilý J. K. je vychováván v početné rodině mateřské babičky, která se vyslovila výše uvedeným způsobem, a také za situace, kdy si tato rodina nepřeje, aby se obviněný se synem stýkal, nebyl nezletilý syn jednáním obviněného vystaven nebezpečí nouze. Dále poukazuje dovolatel na stanovisko Okresního soudu v Českých Budějovicích, uvedené v jeho rozsudku ze dne 26. 3. 2004 v jiné trestní věci pod sp. zn. 27 T 77/2003, který byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pod č. j. 4 To 937/2004-198, a ve kterém se uvádí, že soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu § 213 tr. zák. zásadně není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost včetně rozsahu výživného (též R 11/1984, B 3/1983-16). Proto dovolatel namítl, že při stanovení viny a trestu nelze vycházet z výše výživného, jak je upravena v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z roku 2002. V tomto směru má obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav, neboť nebylo dostatečně zodpovězeno, jaké byly poměry obviněného v roce 2005. Obviněný k věci uvádí, že v době od 5. června 2005 až do června 2006 byl nezaměstnaný, avšak práci si hledal, ale všude, kde se ptal, mu řekli, že potřebují, aby byl vyučený, a on vyučený není. Všude chtějí vyučené lidi, pokud již někde práci sehnal, stalo se mu, že mu za ni zaměstnavatel nezaplatil. Slušnou práci sehnal obviněný až nyní, a to od 2. dubna tohoto roku, když pracuje jako operátor výroby u firmy F. A. C. R., s. r. o., čistý příjem za měsíc červen 2007 měl ve výši 6.259 Kč. Obviněný by byl rád, kdyby byl jeho nepodmíněný trest změněn tak, aby mohl pracovat a splácet své závazky a být s rodinou.

Výrok o trestu považuje dovolatel za příliš přísný a prosí, aby mu nebyl ukládán trest nepodmíněný. Obviněný žije s družkou I. Č. a se synem J. H. Obviněný dále ještě doplnil své dovolání podáním, nazvaným jako doplnění listinných důkazů, které bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dne 15. 8. 2007 a obsahuje Výměnné listy Poukazy , vydané lékařem MUDr. V. B. a obsahující seznam nemocí, kterými trpí jeho družka, I. Č., a její otec J. Č., který žije s obviněným a jeho družkou ve společné domácnosti a o kterého se musí obviněný s družkou starat.

V závěru dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu změnil a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného J. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný jako první uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav, neboť nebylo podle něj náležitě zodpovězeno, jaké byly poměry obviněného v roce 2005, a v této souvislosti citoval z rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, uvedené v jeho rozsudku ze dne 26. 3. 2004 v jiné trestní věci pod sp. zn. 27 T 77/2003, ve kterém se uvádí, že soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu § 213 tr. zák. zásadně není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost včetně rozsahu výživného a z toho následně vyplývajících skutkových okolností případu namítaných ze strany obviněného. K tomu Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že nalézací soud v případě trestní věci dovolatele se právním názorem, uvedeným nejen ve shora citovaném rozhodnutí, řídil, když hodnotil poměry obviněného nezávisle na soudu v řízení občanskoprávním. Samozřejmostí je, že předpokladem trestní odpovědnosti je, aby povinná osoba byla vůbec v době, o níž jde, schopna výživné plnit (v tomto směru srovnej rozhodnutí č. 81/1955 Sb. rozh. tr.). V rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska, pokud však dospěje k závěru, že s přihlédnutím k rozhodným skutečnostem částka určená na výživné konkrétní oprávněné osoby stanovená v občanskoprávním rozhodnutí odpovídá všem zákonným hlediskům, může takové rozhodnutí vzít za podklad svého rozhodnutí o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. (srovnej § 9 odst. 1 tr. ř.). Nalézací soud, s jehož závěrem se ztotožnil i soud odvolací, hodnotil tyto okolnosti zejména na straně 3 až 4 svého rozsudku, a v tomto ohledu zdůraznil, že obviněný je mladý a zdravý jedinec, kterému nic objektivně nebránilo pracovat, což i sám potvrdil. Rozhodně pak jeho výpověď učiněná v hlavním líčení dne 8. listopadu 2006, a to i podle názoru Nejvyššího soudu nesvědčí o jeho vážně míněné snaze najít si zaměstnání, jak tvrdí v dovolání, když v rozhodné době neměl ani platný občanský průkaz, nenechal se ani zaevidovat na úřadu práce a pracoval jen brigádně, přičemž ani z tohoto příjmu žádné výživné neuhradil (viz č. l. 33 spisu). Toto zjištění učinil nalézací soud v souladu s názorem obsaženým v judikatuře, že v rámci posuzování, zda je povinný schopen plnit vyživovací povinnost, nestačí pouze zjištění, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu (srovnej č. 22/1992 Sb. rozh. tr.). Taktéž nalézací soud důvodně uzavřel, že nejde o splnění vyživovací povinnosti a nárok vůči povinnému nezaniká, jestliže oprávněná osoba obdržela výživné a zaopatření jinak než plněním povinného, v tomto případě pak ve formě příspěvku na výživu od státu. Správně nalézací i odvolací soud pak poukázaly na to, že obviněný na jedné straně tvrdí, že vzhledem k tomu, že je nezaměstnaný, nemá na plnění vyživovací povinnosti ve vztahu k oprávněnému J. K. finanční prostředky, ale na druhé straně i přes jím namítaný nedostatek finančních prostředků může za cigarety pro svou osobu utratit více jak 1000, Kč měsíčně, což je částka, která je dvojnásobně vyšší, než ta, kterou je povinen přispívat na výživu nezletilému oprávněnému a kterou za něj v rozhodné době hradil stát ve formě příspěvku na výživu. V tomto směru byla skutková zjištění soudů obou předchozích instancí správná a zároveň i úplná a Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.

V rámci tohoto dovolacího důvodu pak obviněný J. H. konkrétně napadl právní kvalifikaci jeho jednání podle § 213 odst. 3 tr. zák., neboť poukázal na výpověď mateřské babičky nezletilého oprávněného dítěte, do jejíž péče byl nezletilý svěřen, která v této výpovědi uvedla, že matka nezletilého si nepřeje, aby se obviněný se synem stýkal, a že nijak nepociťuje, že jí obviněný výživné neplatí. Za této situace obviněný namítl, že nezletilý J. K. nebyl po dobu neplacení výživného vystaven nebezpečí nouze.

Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Podle odstavce třetího téhož ustanovení bude potrestán ten, kdo vydá činem uvedeným v případě dovolatele v odstavci 1 tohoto ustanovení oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí.

Jak Nejvyšší soud zjistil po důkladném prostudování spisového materiálu, touto otázkou se zabýval zejména soud první instance, který na straně 3 svého rozsudku shrnul skutková zjištění, z nichž vyplynulo, že se obviněný v celém rozsahu doznal, přičemž dále připustil, že za měsíc prokouří asi 1000,- Kč a jeho zdravotní stav mu nebrání v práci. Svědkyně L. K., mateřská babička nezletilého, jíž je oprávněný nezletilý svěřen do výchovy, potvrdila, že obviněný v rozhodné době výživné neplatil a se synem se nestýkal, ani nestýká. K popisu svých osobních poměrů uvedla, že bydlí v družstevním bytě 4+1 s dalšími třemi svými dětmi ve věku 23 až 27 let a se sedmi vnoučaty. Je vedena na úřadu práce a pobírá od něj na dávkách asi 6.000,- Kč. Její dcera, matka oprávněného nezletilého, jí dává měsíčně na domácnost 3.000,- Kč a 500,- Kč na výživné syna, její syn a druhá dcera jí také dávají 3.000,- Kč. Celkem má tato svědkyně k dispozici pro celou rodinu 15.500,- Kč měsíčně, z čehož platí nájem 4.800,- Kč a 1.700,- Kč za spotřebu elektřiny. Nezletilému oprávněnému musí tato svědkyně kupovat léky, neboť tento je po operaci srdce. V souladu s tvrzením obviněného tato svědkyně uvedla, že nijak nepociťuje, že jí obviněný neplatí výživné. Dále nalézací soud zjistil, že svědkyně L. K. pobírá od Magistrátu města České Budějovice odboru sociálních věcí příspěvek na výživu (zálohované výživné) na nezletilého J. K. ve výši 500,- Kč. Ve spojení s dalšími v řízení provedenými důkazy pak okresní soud dospěl k závěru, že vyjádření svědkyně K. není možné hodnotit izolovaně od dalších skutečností ohledně jejích rodinných a sociálních poměrů, jak je sama při výpovědi popsala. Právě s ohledem na tyto rodinné a sociální poměry soud první instance uzavřel, že obviněný neplněním své zákonné povinnosti přivedl nezletilého oprávněného do stavu nebezpečí nouze, respektive že oprávněný se s ohledem na finanční poměry rodiny, ve které žije, ve stavu nouze nacházet musel.

Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a na straně 3 odůvodnění svého usnesení stručně uvedl, že nalézací soud správně vyhodnotil svědeckou výpověď L. K. a správně z ní dovodil, že byť tato velmi skromná žena stav nouze subjektivně nepociťuje, objektivně se v něm nachází. Vzhledem k finančním poměrům rodiny nemůže bez placení výživného poskytovat dítěti vše, co by potřebovalo.

Nejvyšší soud pak k tomu považuje za nutné uvést, že skutkové i právní závěry soudů obou instancí, jejichž rozhodnutí byla dovoláním obviněného napadena, jsou správné, a to jak vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., tak i ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 213 odst. 3 tr. zák. Skutečně totiž nelze pominout, že byť svědkyně L. K., mateřská babička jíž byl nezletilý oprávněný svěřen do výchovy, uvedla, že nijak nepociťuje neplacení výživného obviněným, byl jí současně Magistrátem města České Budějovice odborem sociálních věcí placen k jejím rukám příspěvek na výživu (zálohované výživné) na nezletilého J. K. ve výši 500, Kč, když tato platba prakticky nahrazuje výživné a jejím účelem je mimo jiné zabránit tomu, aby se oprávněný nezletilý v důsledku neplacení výživného nedostal do nebezpečí stavu nouze. Nouzí ve smyslu § 213 odst. 3 tr. zák. se rozumí nedostatek základních životních prostředků potřebných pro život. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, je relativní, a proto je třeba ji posuzovat ve vztahu k současné průměrné životní úrovni občanů v našem státě. Při posuzování, zda nezletilému oprávněnému i jen hrozilo nebezpečí stavu nouze, postupoval zejména nalézací soud správně, když vedle subjektivního hlediska, vyjádřeného svědkyní L. K., vzal v úvahu také hledisko objektivní, které je v souladu s konstantní judikaturou. Z hlediska dikce § 213 odst. 3 tr. zák. dokonce nouze nemusí ve skutečnosti nastat, ale postačí, pokud nouze oprávněné osobě jen hrozí (arg. nebezpečí nouze ). Jinými slovy jde o stav, ve kterém se v důsledku neplnění vyživovací povinnosti ze strany pachatele vytvoří situace, kdy si oprávněná osoba, pokud by jí nebyla poskytnuta určitá pomoc od jiných osob či pokud by jí neposkytl příspěvek stát, nemůže opatřit ani základní životní prostředky, jejichž rozsah se posuzuje podle průměrné životní úrovně v České republice v rozhodné době neplnění výživného (v podrobnostech srovnej rozhodnutí č. 23/1987 Sb. rozh. tr. ). Pro trestní odpovědnost podle § 213 odst. 3 tr. zák. postačí i zavinění ve formě nedbalosti [§ 6 písm. b) tr. zák.]. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost ještě podotýká, že v případě obviněného žil jeho nezletilý syn J. K. v celkem dvanáctičlenné rodině v bytě 4+1, přičemž jeho mateřská babička L. K., do jejíž výchovy byl svěřen, měla pro výživu celé shora uvedené rodiny včetně všech nezletilých dětí k dispozici asi 16.000,- Kč na celý měsíc (včetně příspěvku ve výši 500,- Kč vypláceného Magistrátem města České Budějovice), z čehož částku 6.500,- Kč musela vydat na zaplacení nájmu a spotřebovaných energií, tedy na provoz bytu, a proto jí zůstalo na obživu dvanácti osob 9.500,- Kč, což je s přihlédnutím k uvedenému počtu osob v rodině včetně nezletilého J. K. velmi malá částka. Jak správně usoudil již nalézací soud, za této situace Nejvyšší soud považuje námitku obviněného za neopodstatněnou a skutkové i právní posouzení věci za správné a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a konstantní judikaturou.

Následně dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je naplněn tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Výrokem ve smyslu tohoto ustanovení se má na mysli výrok o vině, výrok o trestu, výrok o ochranném opatření, případně výrok o náhradě škody. Dovolatel však k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, že z porovnání výroku o vině a o trestu je patrno, že je zde rozdíl mezi právní kvalifikací uvedenou ve výroku o vině, kde je uvedeno ustanovení § 213 odst. 1, 3 tr. zák., a mezi právní kvalifikací uvedenou ve výroku o trestu, jenž byl ukládán podle § 213 odst. 1 tr. zák. Rozsudek tedy podle názoru dovolatele trpí rozporem mezi výrokem o vině a mezi výrokem o trestu, a nese také rozpor mezi odůvodněním rozsudku a mezi výrokem o trestu.

K této výhradě obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že formální označení ustanovení, podle kterého byl obviněnému ukládán trest, je skutečně nesprávné a bylo nesprávně i vyhlášeno. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na stranách 4 a 5 však plyne, že se jedná o pochybení čistě formálního či písařského rázu, když tento soud sám hodnotí okolnosti rozhodné pro uložení konkrétního trestu v určité výměře ve vztahu k právní kvalifikaci jednání dovolatele podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., neboť výslovně uvádí, že trest byl ukládán v rámci trestní sazby trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 3 tr. zák., která činí šest měsíců až tři roky odnětí svobody. Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že náprava tohoto formálního pochybení by při správnosti právní kvalifikace trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., byla možná jen úpravou ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák., podle kterého byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, tedy ještě v rámci sazby uvedené v tomto ustanovení, byť na samé její horní hranici, na správné ustanovení § 213 odst. 3 tr. zák., které je však ustanovením přísnějším, a proto by taková změna byla v neprospěch obviněného, což by ale bylo v rozporu se zákazem změny k horšímu (reformationis in peius) vyplývajícího pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z § 265p odst. 1 tr. ř. a pro nové řízení z § 265s odst. 2 tr. ř.

Dále dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti obviněný uvedl, že výrok o trestu považuje dovolatel za příliš přísný a prosí, aby mu nebyl ukládán trest nepodmíněný. Obviněný upřesnil, že žije s družkou I. Č. a se synem J. H., dále se starají společně o otce jeho družky, který je velmi nemocen. Na podporu svých tvrzení Nejvyššímu soudu zaslal lékařské zprávy ohledně chorob, jimiž trpí jeho družka a její otec.

K tomu Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že v rámci tohoto důvodu nelze rozhodně namítat nepřiměřenost trestu, který byl obviněnému uložen, neboť tím není namítaný dovolací soud naplněn. Výše a druh uloženého trestu je plně v dispozici soudu, který rozhoduje o vině obviněného a který se musí pohybovat v mezích daných zákonem. Nejvyššímu soudu pak nepřísluší, aby hodnotil tyto okolnosti v rámci uvedeného dovolacího důvodu jakkoli odlišně a aby zkoumal, zda je trest přiměřený poměrům a osobě obviněného či nikoli. Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že soud prvního stupně správně vyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti z hlediska druhu a výměry trestu a na tomto správném hodnocení nemohou nic změnit ani v dovolacím řízení předložené zprávy o zdravotním stavu výše uvedených osob, které žijí s obviněným ve společné domácnosti. Tento dovolací důvod tak nebyl naplněn, stejně jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který dovolatel uplatnil v té variantě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V rámci tohoto dovolacího důvodu neuvedl obviněný jedinou námitku, kterou by bylo možno pod tento dovolací důvod podřadit.

Nejvyšší soud se z těchto důvodů ztotožnil s názory soudů obou stupňů ohledně obviněného J. H. uvedenými v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 29 T 62/2006, a v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 23 To 66/2007, jímž podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, přičemž současně shledal uvedené skutkové i právně relevantní výhrady dovolatele nedůvodnými. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného J. H. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem. S ohledem na uvedené rozhodné okolnosti vztahující se k jednání obviněného a k trestnému činu, kterým byl uznán vinným, byl podle názoru Nejvyššího soudu postup odvolacího i nalézacího soudu zcela v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 23 To 66/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 29 T 62/2006, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), k) nebo l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se zcela ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obžalovaného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno také zdůraznit, že právně relevantní i skutkové námitky uvedené obviněným v dovolání ve vztahu k výroku o vině i trestu jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s kterými se oba tyto soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. srpna 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.