5 Tdo 900/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník, § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoník, § 148 odst. 2 tr. zák., § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák.



5 Tdo 900/2015-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný L. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 3 To 136/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 11/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Obviněný L. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 10 T 11/2013, odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a pokusem téhož zločinu podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy, resp. jejich pokusy a za sbíhající se trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 1 T 106/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 7 To 306/2014, a podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu soud podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil také peněžitý trest ve výměře pěti set denních sazeb ve výši 500 Kč, celkem tedy 250 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil krajský soud obviněnému dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce a člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy na dobu tří roků. Současně soud prvního stupně zrušil podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 1 T 106/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 7 To 306/2014, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. E.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. K. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu usnesením ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 3 To 136/2014.

Obviněný L. K. napadl citované rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vojtěcha Hrozy z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

K prvnímu z dovolacích důvodů obviněný konstatoval, že je obeznámen s jeho výkladem, podle něhož mu nelze podřadit ryze skutkové námitky. To lze učinit pouze v případech, kdy v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí došlo k takovým vadám, jež znamenaly porušení zásad spravedlivého procesu, tzn. i případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jde podle obviněného mj. tehdy, když v průběhu dokazování před obecnými soudy došlo k porušení práv dovolatele zejména extrémně vadným hodnocením provedených důkazů, popř. byl skutkový stav nedostatečně zjištěn a soudy z něj vyvodily extrémně vadné právní závěry např. tím, že některý ze znaků skutkové podstaty dovodí, resp. předpokládá.

Druhému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu podřadil obviněný námitku, podle níž soud druhého stupně nepostupoval v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. řádu, neboť řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků soudu prvního stupně a tento svůj postup nevyjádřil v odůvodnění vlastního rozhodnutí. Současně poukázal na svou dosavadní obhajobu a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek ( správně usnesení ) Vrchního soudu v Olomouci a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce JUDr. Lumíra Crhy. Podle jeho názoru neobsahuje mimořádný opravný prostředek obviněného L. K. žádný konkrétní argument, který by odpovídal uplatněným dovolacím důvodům. V dovolání jsou použity obecné citace z rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které judikatura přijala k otázce extrémního nesouladu provedeného dokazování a učiněného skutkového zjištění, též ohledně opomenutých či nezákonných důkazů. Není však patrné, v jakém rozsahu a jakým konkrétním způsobem se uvedená judikatura má týkat dovolatelovy věci. Z tohoto důvodu a odkazem na konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve vztahu k požadavkům na obsah dovolání a současně k možnosti dovolacího soudu provést přezkum napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného L. K. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Dále Nejvyšší soud zkoumal dovolání z hlediska jeho obsahu a shledal důvod k jeho odmítnutí v souladu s citovaným návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Jen ve stručnosti (srov. § 265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva, typicky trestního zákona, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, již proto je nelze uplatnit ve stejném rozsahu jako odvolání. Pro jeho podání zákon vymezil taxativní důvody spočívající ve vyjmenovaných procesních a hmotně právních vadách v ustanovení § 265b tr. řádu. Mezi nimi však nejsou pochybení týkající se rozsahu dokazování a samotných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud mají svůj podklad v provedených důkazech. Především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily a to při současném respektování výsledků dokazování provedeného před soudem prvního stupně, eventuálně v řízení o řádném opravném prostředku, tj. před odvolacím soudem. Předmětem právního posouzení je pro dovolací soud zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.

Jak přiléhavě vyložil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného L. K., nelze z jeho obsahu vyčíst prakticky žádné výhrady proti rozhodnutím soudů ve věci činných, na jejichž podkladě by vůbec bylo možné zpochybnit jejich správnost a zákonnost. Formulace odůvodnění té části dovolání, jež navazuje na označení uplatněných důvodů, sestává výlučně z citace některých rozhodnutí vydaných jednak Nejvyšším soudem v řízení o dovolání, jednak v nálezech Ústavního soudu. Lze se tak pouze domnívat, že obviněný L. K. není spokojen s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně a s názorem odvolacího soudu, který se zcela ztotožnil jak s výrokem o vině a trestu vysloveným Krajským soudem v Brně, tak s jeho dostatečně přesvědčivým a zejména srozumitelným odůvodněním, které zcela odpovídá provedeným důkazům. K takové situaci se rovněž opakovaně vyjádřil Ústavní soud, např. ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1272/12, s tím, že právo na spravedlivý proces , (o němž se dovolatel ve svém podání zmínil), nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení .

Pokud by obviněný L. K. měl v úmyslu uplatnit námitku tzv. extrémního nesouladu právních závěrů obsažených v rozhodnutích soudů obou stupňů a skutkových zjištění, jež se staly podkladem odsuzujícího výroku, je možné opět stručně konstatovat, že jde o situace, kdy především Ústavní soud na podkladě stížnosti obviněného shledá porušení jeho ústavně zaručených práv, které vyžadují zásah do pravomocného rozhodnutí obecných soudů, jež mohou spočívat především v situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na stradě druhé (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 publikované pod č. 34/1995 a č. 130/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a další). Po seznámení se s obsahem rozhodnutí soudů obou stupňů v projednávané trestní věci obviněného L. K. však Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad obecně konstatovaný v dovolání, který by svědčil o jakémkoli porušení pravidel trestního procesu (zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu). Především rozsudek soudu prvního stupně je odůvodněn velice pečlivým a vyčerpávajícím způsobem s evidentní snahou soudu reagovat na veškerá obhajobou uplatněná tvrzení ohledně způsobu uzavírání obchodních transakcí, které byly posouzeny jako předstírané se záměrem porušit pravidla daňového řízení a především získat neoprávněně finanční prostředky na úkor českého státu jako příjemce daně z přidané hodnoty. Rovněž otázce pachatelství a určení osoby obviněného jakožto iniciátora i faktického vykonavatele veškerých úkonů nezbytných pro zkrácení daňové povinnosti, resp. pokusu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty. Způsob, jakým se již soud prvního stupně vypořádal se všemi provedenými důkazy, odpovídá jak konkrétnímu obsahu jednotlivých důkazů, tak všem zásadám logického uvažování a jeho závěr o vině obviněného vychází ze zákonných principů navazujících na vlastní přesvědčení soudu, jež mohl v rámci ústního jednání nabýt. Jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevyvolávají žádné pochybnosti o jejich správnosti, nakonec sám dovolatel kromě obecně vysloveného nesouhlasu neoznačil žádnou konkrétní skutečnost, která by svědčila o opaku.

Pokud obviněný L. K. odkázal na svou obhajobu v průběhu celého řízení, musí Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství poukázat na svou judikaturu, v níž odmítl takovouto formulaci dovolání jako nedostatečnou pro provedení přezkumného řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4, 5 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí soudů nižších stupňů není přípustné podle § 265a odst. 4 tr. řádu.

S ohledem na již zmiňovanou naprosto obecnou formulaci dovolání obviněného postrádající jakékoli konkrétní výhrady, které by směřovaly proti vadnému právnímu posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti, eventuálně proti nesprávnostem v odvolacím řízení, jež by mohly odpovídat dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, považuje Nejvyšší soud za nutné ještě upozornit na to, že novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., opustila tzv. revizní princip, a to jak v řízení před soudem druhého stupně, tak v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Není proto povinností soudů vyšších stupňů přezkoumat všechny výroky napadených rozhodnutí, proti nimž mohla oprávněná osoba podat odvolání či dovolání a stížnost pro porušení zákona (srov. ustanovení § 254 odst. 1, 265i odst. 3 a 267 odst. 3 tr. řádu). Také z důvodu omezeného rozsahu přezkumné činnosti zákon vyžaduje povinné zastoupení obviněného obhájcem, tj. osobou profesionálně vybavenou k naplnění formálních podmínek obsahu dovolání, které spočívají ve vymezení rozsahu a důvodů napadení pravomocného soudního rozhodnutí, jež by mohly ovlivnit jeho zákonnost a odůvodněnost.

V předmětné trestní věci tedy neměl Nejvyšší soud v příslušné části dovolání obviněného L. K. žádné konkrétní argumenty, z nichž by vyplývaly důvody pro existenci vad odpovídajících nejen oběma uplatněným, ale v podstatě žádným taxativně vymezeným dovolacím důvodům. Proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. srpna 2015

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu