5 Tdo 894/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 894/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 47/2001, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného Ing. R. Š. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek a usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. R. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. výroku tohoto rozhodnutí, tedy tím, že v době od ledna 1994 přinejmenším do března 1999 včetně v O. ani jinde jako společník veřejné obchodní společnosti B., v. o. s., výlučně pověřený jejím vedením a samostatným jednáním za ni nechal srážet zaměstnancům společnosti v jednotlivých měsíčních výplatních termínech z jejich mezd částky odpovídající dávkám záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistného na zdravotní pojištění, avšak tyto finanční prostředky v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 586/1992 Sb., zákona č. 550/1991 Sb. a zákona č. 48/1997 Sb., v tehdy platném znění, neodvedl příslušnému správci daně a zdravotním pojišťovnám a takto konkrétně v tomto období řádně nepoukázal F. ú. v O. stržené dávky v celkové výši 2 044 877,- Kč a V. z. p. Č. r., Z. p. M.-A., Z. p. M. v. Č. r., V. z. p., S. z. p. a Z. p. R.b. p. stržené dávky v celkové výši 867 417,- Kč, takže celkem neodvedl zákonné platby v úhrnné výši 2 921 294,- Kč.

Další trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. spáchal obviněný Ing. R. Š. jednáním popsaným pod bodem 2. téhož výroku, tedy tím, že v době od ledna 1996 do září 1998 včetně v O. ani jinde jako jednatel obchodní společnosti O., s. r. o., se sídlem v O., ul. W., oprávněný jednat jejím jménem v oblasti povinných odvodů, nechal srážet zaměstnancům společnosti v jednotlivých měsíčních výplatních termínech z jejich mezd částky odpovídající dávkám záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, včetně daně vybírané srážkou, a pojistného na zdravotní pojištění, avšak tyto prostředky v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 586/1992 Sb., zákona č. 550/1991 Sb. a zákona č. 48/1997 Sb., v tehdy platném znění, neodvedl příslušnému správci daně a zdravotním pojišťovnám, ale použil je k jinému účelu, a to konkrétně:

- v době od ledna 1996 do září 1998 neodvedl F. ú. v O. na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a dani vybírané srážkou částku ve výši 1 138 542,- Kč,

- v době od ledna 1996 do září 1998 neodvedl V. z. p. Č. r., O. p. v O., na pojistném na zdravotní pojištění částku 305 758,- Kč,

- v téže době neodvedl Z. p. M.-A. na pojistném na zdravotní pojištění částku 158 816,- Kč,

- v téže době neodvedl Z. p. M. v. Č. r. na pojistném na zdravotní pojištění částku 95 858,- Kč,

- v téže době neodvedl V. z. p. na pojistném na zdravotní pojištění částku 43 343,- Kč,

- v téže době neodvedl R. b. p. v O., Z. z. p. na pojistném na zdravotní pojištění částku 33 388,- Kč,

- v době od dubna 1996 do května 1996 a dále od února 1998 do září 1998 včetně neodvedl Č. n.. z. p. na pojistném na zdravotní pojištění částku ve výši 1 796,- Kč,

- v době od ledna 1997 do září 1998 včetně neodvedl S. z. p. S. na pojistném na zdravotní pojištění částku ve výši 10 587,- Kč,

když takto neodvedl zákonné platby v úhrnné výši 1 753 091,- Kč.

Obviněný Ing. R. Š. byl dále uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným v bodě 3. ve výroku o vině výše zmíněného rozsudku, tedy tím, že v období od měsíce srpna 1995 do měsíce února roku 1997 v sídle společnosti O., s. r. o., v O., ul. W., jako jednatel uvedené společnosti prováděl na základě exekučních příkazů F. ú. v P. č. j. FÚ/35920EO/940/13/94/Nov ze dne 30. 8. 1995, č. j. FÚ/35921EO/940/13/94/Nov ze dne 30. 8. 1995 a č. j. FÚ/48642EO/940/55/96/Nov ze dne 19. 8. 1996 jako poddlužník srážky ze mzdy zaměstnance společnosti O., s. r. o., V. G., přičemž stržené částky ze mzdy v celkové výši 76 161,- Kč neodváděl oprávněnému F. ú. v P., ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když tomuto poukázal v uvedeném období pouze částku 2 500,- Kč, a takto neoprávněně získané finanční prostředky použil pro potřeby vlastního podniku, čímž způsobil F. ú. v P. škodu ve výši 73 661,- Kč.

Skutkem popsaným pod bodem 4. ve výroku téhož rozhodnutí se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., když zde uvedené jednání spočívalo v tom, že obviněný Ing. R. Š.

a) dne 24. 11. 1998 jako jednatel společnosti B., v. o. s., O., ul. W., uzavřel se společností C., a. s., P., leasingovou smlouvu, na základě které převzal vysokozdvižný vozík DESTA DV 35 v ceně 1 091 900,- Kč včetně DPH, zároveň uhradil akontaci ve výši 327 570,- Kč, avšak následně uhradil pouze první čtyři splátky a dále dne 25. 11. 1998 uzavřel s touto společností další leasingovou smlouvu již na vlastní osobu, jejímž předmětem byl vysokozdvižný vozík zn. DESTA MV 12 v hodnotě 872 300,- Kč včetně DPH, když uhradil akontaci ve výši 261 690,- Kč a následně uhradil pouze devět splátek, přičemž dne 27. 5. 1999 a dne 26. 10. 1999 mu byly předmětné smlouvy vypovězeny, byl vyzván k vrácení předmětu pronájmu s upozorněním na jejich odebrání bez předchozího oznámení, vozíky však nevrátil a s těmito vozíky, jejichž hodnota ke dni vypovězení smlouvy činila 710 826,90 Kč a 537 336,80 Kč, dále nakládal, čímž způsobil společnosti C., a. s., P., škodu v celkové výši 421 688,- Kč,

b) dne 9. 2. 1999 uzavřel se společností C., a. s., P., leasingovou smlouvu, na základě které převzal vysokozdvižný vozík zn. DESTA MV 12B v hodnotě 622 200,- Kč včetně DPH, zároveň uhradil akontaci ve výši 186 660,- Kč, následně však uhradil pouze jednu splátku, přičemž dne 24. 6. 1999 byla předmětná smlouva vypovězena a byl zároveň vyzván k vrácení předmětu pronájmu s upozorněním na jeho odebrání bez předchozího oznámení, což však neučinil, a s tímto vozíkem, jehož hodnota ke dni výpovědi smlouvy činila částku 578 646,- Kč, dále nakládal, čímž společnosti C., a. s., P., způsobil škodu ve výši 390 314,50 Kč.

Obviněný Ing. R. Š. byl rovněž uznán vinným dalším trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 5. ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci, tedy tím, že v době od ledna 1999 do srpna 2002 včetně v O. ani jinde jako jediný jednatel společnosti Š., spol. s r. o., se sídlem v O., I., oprávněný jednat jejím jménem, nechal srážet zaměstnancům společnosti v jednotlivých měsíčních výplatních termínech z jejich mezd částku odpovídající dávkám záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění, avšak tyto finanční prostředky v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 586/1992 Sb., zákona č. 589/1992 Sb., č. 550/1991 Sb. a zákona č. 48/1997 Sb., v tehdy platném znění, neodvedl příslušnému správci daně, správě sociálního zabezpečení a zdravotním pojišťovnám, ale použil je k jinému účelu, a tak konkrétně:

- minimálně v době od ledna do května 1999, v době od července do listopadu 1999 s výjimkou měsíce října 1999, dále od května do září 2000, v době od září do února 2002 a dále v květnu, červenci a srpnu 2002 neodvedl O. s. s. z. v O. na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti částku v celkové výši nejméně 177 565,- Kč,

- v době od ledna 1999 do srpna 2002 včetně neodvedl F. ú. v O. na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků částku ve výši 1 366 040,- Kč,

- v téže době neodvedl V. z. p. Č. r., O. p. v O., na pojistném na zdravotní pojištění částku nejméně 370 976,- Kč,

- v době od května 1999 do srpna 2002 včetně neodvedl Z. p. M.-A. na pojistném na zdravotní pojištění částku přinejmenším 115 362,- Kč,

- v době od června 1999 do srpna 2002 včetně neodvedl Z. p. M. v. Č. r. na pojistném na zdravotní pojištění částku nejméně 90 470,- Kč,

- v době od ledna 1999 do srpna 2002 včetně neodvedl V. z. p. na pojistném na zdravotní pojištění částku nejméně 131 968,- Kč,

- v době od ledna do března 1999 a dále v době od června do prosince 1999 včetně neodvedl R. b. p. v O., Z. z. p. na pojistném na zdravotní pojištění částku 10 305,- Kč,

- v době od března do září 1999 včetně nedovedl Č. n.. z. p. na pojistném na zdravotní pojištění částku 1 964,- Kč,

a takto neodvedl zákonné platby v úhrnné výši nejméně 2 275 919,- Kč.

Za skutky uvedené v bodech 1. až 4. byl obviněnému Ing. R. Š. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 1 T 177/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a členství ve správních a dozorčích radách podnikatelských organizací a družstev na dobu 6 let.

Za skutek uvedený v bodě 5. ve výroku o vině ve výše zmíněném rozsudku Okresního soudu v Olomouci byl obviněnému Ing. R. Š. uložen podle § 147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. R. Š. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému Ing. R. Š.doručen dne 5. 4. 2005, jeho obhájkyni také dne 5. 4. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství rovněž dne 5. 4. 2005.



Dne 31. 5. 2005 napadl obviněný Ing. R. Š. prostřednictvím své obhájkyně usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K bodu 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo podle názoru obviněného prokázáno, že dluh na dani a pojistném podle možností za společnost B., v. o. s., splácel, tudíž mu nelze upřít aktivní snahu o řešení celé situace. Obdobnou situaci obviněný shledává i ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině téhož rozhodnutí, avšak s tím rozdílem, že společnost O., s. r. o., byla výrazně předlužena, tudíž ani nedisponovala finančními prostředky k úhradě povinných odvodů a srážky byly prováděny pouze formálně, bez fyzické existence peněz. V nedobré hospodářské situaci byla podle obviněného i společnost Š., spol. s r. o., zmíněná v bodě 5. téhož výroku o vině, přičemž obviněný nepopírá, že sražené částky neodváděl a na jejich úkor upřednostňoval vyplácení mezd a úhradu nákladů nutných k udržení výroby.

Souhrnně k výrokům o vině pod body 1., 2. a 5. v rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. R. Š. uvádí, že všechny zmíněné společnosti byly v tíživé hospodářské situaci a jejich finanční prostředky postačovaly většinou jen na mzdy, případně na další režijní náklady. Trestní odpovědnost však podle názoru obviněného může být shledána pouze tehdy, pokud zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tzn. že částky srazil, ale použil je k jinému účelu. U společností O., s. r. o., a Š., spol. s r. o., tak tomu podle mínění obviněného nebylo. Obviněný se rovněž neztotožňuje s názorem soudů činných dříve ve věci, podle kterého převažuje zájem státu na řádném odvádění plateb nad zajištěním dalšího fungování obchodních společností a zachováním pracovních míst. Obviněný tvrdí, že jednal v úmyslu zachovat pracovní místa a obživu pro desítky zaměstnanců v odvětví s vysokou nezaměstnaností, což považuje za zájem vyšší, tudíž taková pohnutka výrazně snižuje společenskou nebezpečnost jeho jednání, a to až takovým způsobem, že zde chybí materiální stránka trestného činu.

Do jisté míry obdobné námitky obviněný uplatnil i ke skutku popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci. Považuje za prokázané, že společnost O., s. r. o., neměla na hotovosti ani na účtech dostatečné částky, aby bylo možné sražené částky odvést, proto obviněný nemohl porušit povinnost při správě cizího majetku, který zřejmě fyzicky neexistoval. Obviněný podle svého vyjádření nemohl rovněž spáchat ani trestný čin podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť jednak žádné finanční prostředky nezcizil ani si neponechal, protože zřejmě fyzicky neexistovaly, a dále nemohl ani zmařit výkon rozhodnutí, protože pokud by finanční prostředky existovaly, byly pro finanční úřad snadno dosažitelné poddlužnickou žalobou.

Obviněný Ing. R. Š. nesouhlasí ani se závěrem soudů činných dříve ve věci, že jednáním popsaným pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spáchal trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť podle jeho mínění tento skutek trestným činem není. Obviněný se nedomnívá, že by předal předměty leasingu Ing. A. P., a tím s nimi nakládal jako s věcí vlastní a způsobem, který lze posoudit jako přisvojení si cizí věci. Podle obviněného nikoli každou dispozici se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, je možné bez dalšího považovat za trestný čin zpronevěry, neboť musí být shledáno takové úmyslné jednání, které vede ke zmaření základního účelu svěření. Obviněný v této souvislosti považuje za nepřesné tvrzení soudů obou stupňů, podle něhož předměty leasingu předal Ing. A. P. a umožnil mu s nimi disponovat tak, že by sám sebe vyloučil z dispozice. Podle názoru obviněného předměty leasingu byly pořízeny za účelem společného podnikání s Ing. A. P. Obviněný si je vědom toho, že jednal v rozporu se smluvními podmínkami leasingu, avšak způsobem nezakládajícím trestní odpovědnost, neboť porušením smluvních podmínek nedošlo ke zmaření nájmu (účelu svěření). Skutečně sice umožnil Ing. A. P. dispozici s předměty leasingu, avšak vždy předpokládal jejich vrácení, a to i v případě, kdyby se podnikatelský záměr nezdařil. Skutečnost, že po smrti Ing. A. P. nebyly tyto předměty nalezeny a vráceny leasingové společnosti, pak již podle mínění obviněného není pokryta jeho zaviněním.

Obviněný Ing. R. Š. dále nesouhlasí ani s právní kvalifikací jednotlivých útoků popsaných pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to jako útoků pokračujícího trestného činu. Ing. A. P. disponoval s předměty leasingu od počátku po uzavření leasingových smluv, tedy ke svěření došlo podle obviněného v tomtéž okamžiku. Obviněný tedy svěřil Ing. A. P. nejprve 2 vysokozdvižné vozíky a následně po asi 3 měsících další takový vozík. Obviněný má za to, že za této situace nelze dovodit provedení útoků se společným úmyslem, tedy že by obviněný již v okamžiku svěření prvních dvou vozíků měl v úmyslu uzavřít další leasingovou smlouvu a opět její předmět svěřit třetí osobě. Údajnou jednotu podnikatelského záměru, o niž se opírají soudy činné dříve ve věci, nelze podle mínění obviněného hodnotit jako skutečnost významnou pro otázku právní kvalifikace skutku. Obviněný tak má za to, že měl být v případě shledání viny uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry.

Obviněný Ing. R. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil podle § 265k tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu a poté aby podle § 265l tr. řádu věc přikázal tomuto soudu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. R. Š. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. R. Š. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. R. Š. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Ing. R. Š. je důvodné.

V rámci svých námitek obviněný Ing. R. Š. ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1., 2. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně především uvádí, že společnosti, za které jednal, byly v tíživé hospodářské situaci, přičemž jejich finanční prostředky postačovaly jen na mzdy a režijní náklady. Obviněný se přitom domnívá, že jeho trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. může být shledána pouze tehdy, pokud jako plátce zmíněné částky skutečně srazil, ale neodvedl je a použil je k jinému účelu. Obviněný má rovněž za to, že jednal v úmyslu zachovat pracovní místa pro zaměstnance, což je zájem nadřazený zájmu státu na řádném odvádění plateb, resp. podle obviněného takový úmysl snižuje společenskou nebezpečnost jeho jednání až k úplnému vymizení materiální stránky trestného činu.

Jak je zřejmé ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v případě skutku uvedeného zde pod bodem 1. obviněný v zastoupení společnosti B., v. o. s., nechal srážet příslušné platby z mezd zaměstnanců společnosti, které následně neodvedl, v případě skutků uvedených pod body 2. a 5. opět nechal srážet takové platby z mezd zaměstnanců společností O., s. r. o., a Š., spol. s r. o., ale neodvedl je a použil je jinak, resp. použil je pro potřeby vlastního podniku, což znamená, že peníze měly být reálně zaměstnancům z mezd sraženy a poté užity k jinému účelu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je ovšem zároveň učiněn skutkový závěr soudu, podle něhož žádná ze zmíněných společností, tj. B., v. o. s., O., s. r. o., a Š., spol. s r. o., neměla dostatek finančních prostředků k tomu, aby mohly být potřebné částky odvedeny (č. l. 763 trestního spisu). Je tudíž nutné konstatovat, že výchozí skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák., jehož správnost Nejvyšší soud přezkoumával, jsou rozporná a nejednoznačná.

Za současného stavu tudíž nelze bez pochybností dovodit, zda se obviněný v souvislosti s výše zmíněnými okolnostmi popsanými ve výroku o vině dopustil uvedeného trestného činu, a pokud ano, jakým způsobem a v jakém rozsahu se tak mělo stát, jestliže soud zároveň konstatoval nedostatek finančních prostředků k odvodu příslušných zákonných plateb.

V obecném smyslu se Nejvyšší soud se do jisté míry ztotožnil s názorem obviněného Ing. R. Š., podle kterého je trestní odpovědnost ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zák. dána především za situace, když pachatel příslušné částky z mezd (platů) zaměstnanců skutečně srazil, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je a následně je užil k jinému účelu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud ovšem dále doplňuje, že stejně tak může být trestnost pachatele založena i tehdy, když sice v důsledku zejména špatné hospodářské situace nemá dostatek finančních prostředků na odvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, avšak přesto svoji podnikatelskou činnost neukončí a pokračuje v ní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný pod č. T 297. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované pod č. T 458. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19). Pokud totiž podnikatel není schopen v rámci výkonu činnosti plnit své podstatné zákonné povinnosti, nelze takové podnikání po delší dobu realizovat a je povinen je ukončit, a to např. i podáním návrhu na prohlášení konkurzu, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky. Význam povinnosti odvádět částky sražené poplatníkům a v návaznosti na to i význam trestní odpovědnosti za neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu § 147 tr. zák. přitom zdůraznil i Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, publikovaném pod č. 188 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20. V každém z uvedených případů je ovšem nutné vycházet z jednoznačných skutkových zjištění, které umožňují uplatnění určitého právního závěru.

K první části námitek obviněného Ing. R. Š. lze tudíž konstatovat, že soudy dříve činné ve věci nepostupovaly správně, pokud dosavadní zjištění tak, jak jsou popsána především v rozsudku soudu prvního stupně, právně posoudily jako trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., neboť takový závěr není zatím možný z důvodu nejednoznačného skutkového zjištění ohledně toho, zda a do jaké míry měly společnosti B., v. o. s., O., s. r. o., a Š., spol. s r. o., k dispozici dostatečné finanční prostředky potřebné k tomu, aby jejich jménem mohl obviněný odvádět příslušné zákonné platby za zaměstnance těchto společností.

K tomu navíc Nejvyšší soud upozorňuje na nepřesnost právního posouzení spočívající i v tom, že podle tzv. právních vět uvedených pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný Ing. R. Š. spáchat trestný čin podle § 147 tr. zák. mimo jiné i tím způsobem, že měl jako plátce nesplnit svou povinnost odvést za poplatníka pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, avšak v příslušných skutkových větách je podklad toliko pro závěr o neodvedení daně z příjmů ze závislé činnosti a pojistného na zdravotní pojištění. Ani v tomto smyslu tedy nebylo právní posouzení skutků učiněno dostatečně precizně.

Obviněný Ing. R. Š. dále ve svém dovolání napadá výrok o vině popsaný pod bodem 3. v rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru společnost O., s. r. o., neměla k dispozici dostatečné prostředky k odvodu sražené částky, proto vlastně neexistoval žádný cizí majetek, při jehož správě by mohl obviněný porušit svoji povinnost. Ze stejného důvodu nebylo podle mínění obviněného možné ani tyto prostředky zcizit. Obviněný dovozuje, že se tak uvedeným jednáním nedopustil žádného trestného činu.

Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, obviněný Ing. R. Š. měl jako jednatel společnosti O., s. r. o., provádět na základě exekučních příkazů srážky ze mzdy vyplácené zaměstnanci V. G., přičemž sražené částky v celkové výši 76 161,- Kč neodváděl, resp. odvedl toliko 2 500,- Kč a zbytek použil pro potřeby vlastního podniku, tj. podle závěru soudů obou stupňů pro saturaci mínusů ve vlastním podnikání. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že kromě nevhodného použití a nedostatečného vysvětlení zmíněného slovního spojení saturace mínusů , se doba, po kterou měl obviněný páchat tento skutek, tj. doba od srpna 1995 do února 1997, do jisté míry překrývá s časovým průběhem skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tj. s dobou od ledna 1996 do září 1998. Proto zde obdobně platí již výše uvedené pochybnosti o tom, zda s ohledem na závěr soudu o obecném nedostatku finančních prostředků měla společnost O., s. r. o., skutečně k dispozici sražené peníze a v jaké výši. Byť se totiž jedná o jiný skutek, vzhledem ke shodné obchodní společnosti a době spáchání činu je nutné, aby rozhodnutí jako celek vycházelo z takových skutkových zjištění, která si vzájemně neodporují.

I stran skutku popsaného pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze považovat skutková zjištění za natolik jednoznačná, aby bylo možné vyslovit konečný právní závěr týkající se právní kvalifikace, a to jak pokud jde o možnost spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., tak i o možnost, že byl spáchán trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Navíc ve vztahu ke spáchání prvního z těchto trestných činů nebylo náležitě konkretizováno, které ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ukládalo obviněnému povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a trestnost druhého uvedeného trestného činu je podmíněna určitými dispozicemi s věcí, které se týká rozhodnutí státního orgánu, ale nestačí zde pouhé nezaplacení pohledávky, která není věcí v tomto smyslu.

Naopak dovolací námitka obviněného Ing. R. Š., že pokud by finanční prostředky existovaly, byly pro finanční úřad snadno dosažitelné poddlužnickou žalobou, nemá podle názoru Nejvyššího soudu relevanci. Trestní odpovědnost zde není podmíněna posouzením možností F. ú. v P. při vymáhání daňového nedoplatku V. G., resp. posouzením vhodnosti jejich volby, tedy zda např. měl tento úřad uplatnit v některém okamžiku poddlužnickou žalobu či nikoli. Podstatné je, zda obviněný zmařil uspokojení pohledávky finančního úřadu, jakým jednáním tak učinil a zda tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty některého trestného činu či nikoli.

Poslední část námitek obviněného Ing. R. Š. směřuje proti posouzení skutku popsaného pod bodem 4. písm. a) a b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Obviněný má za to, že způsob, jakým nakládal s předměty leasingu, nelze považovat za přisvojení si cizí věci. Tyto předměty měly být pořízeny za účelem společného podnikání s Ing. A. P. s tím, že obviněný předpokládal jejich vrácení. Obviněný se rovněž domnívá, že pokud by byla shledána jeho vina, měl být uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry, a nikoli jedním pokračujícím trestným činem, neboť pro takový závěr nebyly splněny zákonné podmínky.

Jak podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, k nimž dopěly soudy činné dříve ve věci, není zcela zřejmé, jakým způsobem měl obviněný Ing. R. Š. konkrétně naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Podle příslušné skutkové věty obviněný vždy uzavřel leasingovou smlouvu, převzal předmět leasingu, uhradil akontaci a určitý, avšak nikdy plný počet splátek, a přesto, že v důsledku toho mu byly smlouvy vypovězeny, předmět leasingu nevrátil a dále s ním nakládal. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom spíše vyplývá, že obviněný uzavřel leasingové smlouvy v souvislosti s podnikáním Ing. A. P., kterému v rozporu s leasingovými smlouvami předměty leasingu předal. Podnikatelský záměr Ing. A. P. se však nezdařil a ten zmíněné předměty následně nevrátil, přičemž poté, co se začátkem roku 2000 zastřelil, se již obviněnému nepodařilo předměty leasingu dohledat ani zjistit, kde se nacházejí.

Z uvedeného je zřejmé, že zde opět chybí náležitý skutkový podklad pro jednoznačný závěr o možné právní kvalifikaci, a to zejména v jakém jednání obviněného Ing. R. Š. ve vztahu k předmětům leasingu lze spatřovat trestný čin zpronevěry. Není především zřejmé, zda měl obviněný v průběhu celého kritického období předměty leasingu ve své dispozici či je předal jiné osobě (Ing. A. P.) a z jakého důvodu nebo za jakých okolností je nevrátil leasingové společnosti podle podmínek leasingu, resp. proč vůbec nebyly této společnosti vráceny a zda se tak stalo úmyslně. Navíc je i zde určitý rozpor mezi skutkovou větou ve výroku o vině pod bodem 4. v rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění k tomuto výroku. Zatímco podstatu zpronevěry podle výroku o vině shledával soud v nevrácení předmětných vysokozdvižných vozíků po výpovědi leasingové smlouvy a v dalším nakládání s nimi, podle odůvodnění je podstatou zpronevěry neoprávněné přenechání vysokozdvižných vozíků k užívání Ing. A. P., jehož podnikatelský záměr se nezdařil, a po úmrtí Ing. A. P. se vozíky již nenašly. Z toho je zřejmé, že jde o typově zcela odlišná jednání, z nichž první navíc nevylučuje závěr o trestném činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák., pokud je ve skutkové větě výroku o vině zmínka o pouhém dalším nakládání s vozíky, která je nedostatečná pro závěr o přisvojení si cizí věci. Rozpor je i v tom, k jakému momentu byl spáchán trestný čin zpronevěry, protože podle výroku o vině mělo ke zpronevěře dojít až po výpovědi leasingové smlouvy (nevrácením vozíků a dalším nakládáním s nimi), zatímco podle odůvodnění se tak stalo již neoprávněným předáním vozíků Ing. A. P., tj. patrně ještě před výpovědí leasingové smlouvy. Není zde tedy dostatečný podklad pro rozhodnutí o spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Totéž podle názoru Nejvyššího soudu platí i pro posouzení, zda dílčí útoky obviněného Ing. R. Š. mohou být součástí pokračujícího trestného činu zpronevěry nebo zda se jedná o trestné činy samostatné, neboť takové hodnocení lze provést teprve tehdy, až je zjevné, zda útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu, jakým jednáním byly spáchány a jakým záměrem byl přitom pachatel veden (§ 89 odst. 3 tr. zák.).

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci neodstranil z podnětu odvolání obviněného Ing. R. Š. uvedené nedostatky rozsudku Okresního soudu v Olomouci, přestože na ně obviněný zčásti upozorňoval již ve svém odvolání.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že námitky obviněného Ing. R. Š. lze považovat z větší části za opodstatněné, a jeho dovolání je tudíž důvodné. Není totiž zřejmé, zda obviněný posuzovaným jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů, kterými ho soudy dříve činné ve věci uznaly vinným, či nikoli.

Po zjištění, že dovolání obviněného Ing. R. Š. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005 i předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu potom zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek a usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu následně Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Olomouci tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného Ing. R. Š. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především konkretizuje skutková zjištění tak, aby bylo nepochybné, jakého jednání se obviněný dopustil, přičemž následně v návaznosti na tato skutková zjištění upraví příslušné skutkové věty, resp. průběh skutku dále podrobněji rozvede v odůvodnění rozhodnutí tak, aby to nebylo v rozporu se skutkovými závěry ve výroku o vině. Poté soud prvního stupně opětovně posoudí, zda a jakých trestných činů se obviněný dopustil. Ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1., 2. a 5. ve výroku o vině ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně soud zohlední rozhodnutí, na která Nejvyšší soud odkázal a zde popsané právní závěry podle potřeby aplikuje ve svém rozsudku. Rovněž v této souvislosti případně upraví obsah tzv. právních vět.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. R. Š. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y