5 Tdo 891/2003
Datum rozhodnutí: 20.08.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 891/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2003 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 7 To 65/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 156/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 2 T 156/2001, uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1, § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině tohoto rozhodnutí, tedy tím, že společně se spoluobviněnými P. K. a J. M. dne 30. 1. 2000 kolem 15:00 hod. po vzájemné dohodě společným jednáním v objektu obchodního centra O. v B. na ulici U d. č. 777, okr. B., prodali policistovi, který jednal v rámci předstíraného převodu věci podle § 34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, celkem 1297 kusů tablet Ecstase za finanční částku 247.000,- Kč, přičemž o uvedených tabletách obvinění věděli, že obsahují psychotropní látku methylendioxiamfetamin (MDMA), která je zařazena mezi psychotropní látky do seznamu I. v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.



Dále byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil šesti dílčími útoky popsanými pod body II./1. až 6. výroku o vině zmíněného rozhodnutí, jejichž podstatou bylo zakoupení a následný prodej, darování, či předání zde uvedených omamných a psychotropních látek dalším osobám.



Za to byl obviněný M. K. podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1/2 roku, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zmíněným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov bylo současně uloženo ochranné opatření v podobě zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. Uznáni vinnými byli i obvinění P. K. a J. M. a byli jim uloženy tresty.



Citovaný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov napadli všichni tři obvinění odvoláními, přičemž z podnětu odvolání obviněných P. K. a J. M. Krajský soud v Brně zrušil napadený rozsudek ve vztahu k nim ve výroku o trestu a sám znovu rozhodl, odvolání obviněného M. K. potom podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 7 To 65/2002, byl obviněnému M. K. a jeho obhájci doručen dne 16. 7. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 15. 7. 2002.



Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Brně (v dovolání nepřesně označenému jako usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2002) podal obviněný M. K. dne 11. 9. 2002 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které dne 18. 9. 2002 doplnil. Podaný mimořádný opravný prostředek byl opřen o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný svým podáním napadá především výrok o vině obsažený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně. Domnívá se, že Krajský soud v Brně zamítl jeho odvolání, aniž by se zabýval zde popsanou argumentací, což obviněný považuje za pochybení. Má za to, že výrok o vině shora zmíněným pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1, § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl učiněn na podkladě nesprávného a neúplného skutkového zjištění, protože se soudy činné dříve ve věci náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou. Mimo to obviněný soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly ani s výpovědí policistů, kteří vystupovali jako utajení svědci podle § 55 odst. 2 tr. řádu, v důsledku čehož obviněný považuje skutkové závěry za vadné a ve značném rozsahu nepřezkoumatelné. Obviněný M. K. dále konkrétně popisuje pochybení, kterých se podle jeho názoru dopustily soudy v původním řízení, a vytýká jim zejména neprovedení důkazů, které navrhoval, logické rozpory ve výpovědích svědků a nesprávné posouzení jejich věrohodnosti. Podle obviněného se soudy především nevypořádaly s výpověďmi policistů, kteří vystupovali jako utajení svědci podle § 55 odst. 2 tr. řádu, přičemž soudy vycházely z nepodložených hypotéz a z jiného než skutečného průběhu skutkového děje. Obviněný proto považuje za oprávněnou svou domněnku, že celá policejní akce nebyla v souladu se zákonem a že byla policií úmyslně vyvolána. Současně obviněný vyslovuje i námitku vůči uloženému trestu, který pokládá za nepřiměřeně tvrdý.



Obviněný M. K. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí a aby sám ve smyslu § 265m tr. řádu ve věci rozhodl rozsudkem tak, že je vinen toliko trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., a aby rozhodl o přiměřeném trestu.



Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněný především namítá, že jeho činnost byla iniciována a vyprovokována Policií České republiky, tudíž bylo třeba zkoumat, zda došlo k takovému nepřípustnému zásahu do skutkového děje či nikoli. Podle názoru státní zástupkyně soudy dříve činné ve věci správně uzavřely, že to byli obvinění, kteří pojali úmysl spáchat posuzovaný trestný čin a z jejichž strany také vycházela nabídka. Skrytý postup Policie České republiky považuje státní zástupkyně za zákonný, neboť má za to, že policie vstoupila do již probíhajícího děje, a to v rámci operace odhalující trestnou činnost. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství je proto toho názoru, že napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející netrpí vadami vytýkanými obviněným, a navrhuje proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, jímž bylo mimo jiné zamítnuto odvolání obviněného M. K. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu Brno-venkov dne 11. 9. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.



V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



V rámci konkretizace tohoto dovolacího důvodu obviněný především uvedl, že jím napadená část výroku o vině byla učiněna na podkladě nesprávného a neúplného skutkového zjištění, protože se soudy činné dříve ve věci náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Kromě toho obviněný těmto soudům vytýká, že se nevypořádaly ani s výpověďmi policistů, kteří vystupovali jako utajení svědci podle § 55 odst. 2 tr. řádu, v důsledku čehož obviněný považuje skutkové závěry za vadné a ve značném rozsahu nepřezkoumatelné. Domnívá se rovněž, že celá akce mohla být policejní provokací.

Vedle zmíněných a v dovolání dále konkretizovaných námitek obviněný současně spatřuje pochybení v tom, že jeho odvolání Krajský soud v Brně zamítl, aniž by se zabýval zde popsanou argumentací, a současně i v uloženém trestu, který považuje za nepřiměřeně tvrdý.

Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný primárně spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních učiněných soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, protože tvrzenou nesprávnost v právním posouzení vyvozuje v podstatě toliko z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů. Důvody pro jinou právní kvalifikaci svého jednání totiž obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v citovaném rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, ale z toho, že soudy obou stupňů nezjistily jiné skutkové okolnosti, které podle obviněného zjistit měly. Obviněný se tedy domáhá, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Z formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je navíc patrné, že předpokladem jeho existence je nesprávnost aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení z hlediska zákonnosti a přípustnosti, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. K. v dovolání namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů, resp. z toho, že soudy obou stupňů z důkazů vyvodily jinou verzi skutkového stavu, než o jaké je sám přesvědčen, a že neprovedly jím navrhované důkazy, pak obviněný soudům nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný (spolu s obviněnými P. K. a J. M.) spáchal posuzovaný skutek tak, jak je uvedeno pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1, § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. K rozhodnutí o jiné právní kvalifikaci tohoto skutku by mohl Nejvyšší soud dospět jen na podkladě odlišného hodnocení důkazů nebo po odhlédnutí od některých důkazů, z nichž vycházely soudy v původním řízení. K tomu ovšem, jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud není oprávněn a nemá ani zákonné možnosti.

Podle názoru Nejvyššího soudu sice není pochyb o tom, že Policie České republiky prostřednictvím osob, které byly vyslýchány jako utajení svědci podle § 55 odst. 2 tr. řádu, vstoupila do skutkového děje rozhodného v této věci. Nelze však učinit skutkový závěr odlišný od toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí, totiž že by snad Policie České republiky trestnou činnost obviněného M. K., resp. dalších spoluobviněných, sama vyprovokovala nebo jinak nepřípustně iniciovala. Ostatně touto otázkou se velmi zevrubně zabýval a náležitě s ní vypořádal Okresní soud Brno-venkov v odůvodnění svého rozsudku (na č. l. 623 a násl. trestního spisu). S jeho argumenty, podle kterých zde byla účast policie v souladu se zákonem a nejde o její nepřípustnou provokaci, se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného M. K. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nijak nezpochybňuje samotné právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí a přestože se domáhá posouzení skutku jako beztrestného, činí tak výlučně na podkladě námitek, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, jejich použitelnosti a neúplnost dokazování. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Obviněný dále v dovolání tvrdí, že jeho odvolání Krajský soud v Brně zamítl, aniž by se zabýval zde popsanou argumentací. Ani zmíněná námitka však nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud je v souvislosti s přezkumnou činností druhostupňového soudu oprávněn toliko v návaznosti na dovolací důvod podle první alternativy uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu hodnotit, zda bylo či nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu za splnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí. Zde předpokládané pochybení a existenci citovaného dovolacího důvodu však obviněný netvrdí a ani k tomu nemá věcný důvod.

Obviněný M. K. současně ve svém dovolání napadl i výrok o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný svoji námitku opírá, lze však uplatňovat, jak již bylo zmíněno, toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného M. K. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).



Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného M. K. vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly především tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů dříve činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů, resp. nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu a v uloženém trestu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. K. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y