5 Tdo 889/2013
Datum rozhodnutí: 18.09.2013
Dotčené předpisy: § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 889/2013-20 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2013 o dovolání, které podala obviněná M. P. , dříve C. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 14 To 108/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 213/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 T 213/2012, byla obviněná M. P. uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle téhož ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněná podala proti citovanému rozsudku odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací zamítl usnesením ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 14 To 108/2013, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Davida Řezníčka. Učinila tak ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a opřela o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatelka vytkla soudům, že se nevypořádaly s její obhajobou, zejména v názoru, že nebyla v době činu v postavení dlužníka vůči Československé obchodní bance, a. s., tudíž nemůže být pachatelkou přečinu poškození věřitele. Zdůraznila, že jako avalovi bianco směnky jí do doby řádného vyplnění směnky nevznikala žádná práva ani povinnosti, neboť se nejedná o směnku jako takovou . Ručitelem, avšak nikoli dlužníkem, se fakticky stala až po řádném doplnění směnky, k čemuž došlo až po darování pozemků dceři. Podle přesvědčení obviněné měly soudy rovněž přihlédnout k tomu, že obchodní společnost STARNIT s. r. o., postoupila veškeré své pohledávky v částce převyšující pět milionů korun Československé obchodní bance, a. s. Nebylo vůbec zkoumáno, jak věřitel s těmito pohledávkami naložil a zda se vůbec snažil svůj nárok uspokojit tímto způsobem. Současně připomněla nabídku okamžitého splacení poloviny dluhu dlužníkem, kterou však věřitel odmítl. Z uvedeného obviněná dovodila, že jde o standardní civilní vztah a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání, zřejmě tedy Krajskému soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře.

Nejvyšší státní zástupce se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k dovolání prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Jana Sklenáře. Podle jeho názoru není důvodu odchylovat se od platné judikatury ohledně charakteru směnečného rukojemství ani v případě jeho vzniku na blankosměnce. Poukázal na rozhodování senátu 5 Cmo obchodního kolegia Vrchního soudu v Praze, který vychází z úvahy, že dlužníci, kteří se podepsali na blankosměnku před jejím doplněním, stávají se vyplněním směnky směnečnými dlužníky s účinky ex tunc od vydání listiny . Vzhledem k tomu, že obviněná byla z pohledu směnečného práva v pozici směnečného rukojmí od okamžiku vyhotovení směnky, tj. předtím, než provedla dispozice se svým nemovitým majetkem, nelze pochybovat o naplnění formálních znaků přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy také správně dovodily existenci přímého úmyslu u obviněné, tudíž hmotně právní kvalifikace skutku soudy je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství správná. Navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněná učinila předmětem dovolacího přezkumu v podstatě otázku naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, a to pachatele, resp. existence závazkového vztahu mezi ní jako dlužníkem a Československou obchodní bankou, a. s., jako věřitelem. Jedná se o výhrady směřující proti použití hmotného práva, a proto odpovídají dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je určen k nápravě vad, spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze jej proto úspěšně uplatnit v případech, kdy soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona, event. jiného právního předpisu, který je nutné použít při zkoumání trestnosti činu. Nejvyšší soud zjistil na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, že je neopodstatněné.

Zásadní vadu spatřovala obviněná ve svém postavení avalisty směnky vystavené společností S. s. r. o., v níž současně vykonávala funkci jednatelky, vůči věřiteli Československé obchodní bance, a. s. Odmítla existenci závazkového vztahu mezi ní a bankou s tím, že do doby vyplnění blankosměnky neměla žádnou vazbu na věřitele a poté, co byla směnka doplněna, jednalo se pouze o vztah ručitele a věřitele, nikoli věřitele a dlužníka , jímž byla podle jejího přesvědčení stále obchodní společnost S. s. r. o. Ze strany obviněné jde víceméně o opakování obhajoby, již uplatňovala v rámci svých připomínek k dokazování a prostřednictvím svého obhájce, neboť využila svého práva k věci nevypovídat. Soud prvního stupně se poměrně podrobně včetně odkazů na soudní judikaturu snažil vypořádat s otázkou vztahu mezi avalistou, tj. směnečným rukojmím a osobou oprávněnou ze směnky. Zcela správně přitom vyšel ze soudní praxe trestního i směnečného práva, která je mj. založena na zásadách teorie směnky, jak jsou vykládány v odborné literatuře (např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011). Při praktické aplikaci práva ze směnky vůči avalovi, tj. směnečnému rukojmí, se bez výhrad akceptuje do určité míry zvláštní charakter tohoto zajišťovacího institutu ve směnečném právu. Závazky směnečného dlužníka totiž mohou být zajištěny v podstatě kterýmkoli obecným prostředkem, např. zástavní smlouvou, bankovní zárukou aj. Tyto zajišťovací závazky mají akcesorickou povahu, tj. jsou vázané na směnku. Jiná situace je však u specifického zajišťovacího prostředku výlučně směnečněprávního, jakým je směnečné rukojemství. Aval nebo avalista, tj. směnečný rukojmí nezajišťuje povinnosti určitého směnečného dlužníka, ale garantuje zaplacení směnky vůbec, jak vyplývá z ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950, zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů. Avalista tudíž není zavázán až sekundárně za osobu, za kterou se zaručil (avalát), ale sdílí stejné postavení vůči směnečnému věřiteli jako avalát. Jestliže tedy osoba oprávněná ze směnky využije svého práva a obrátí se přímo na avala a požaduje směnečné plnění, je tento povinen plnit bez ohledu na to, zda se předtím věřitel obrátil přímo na směnečného dlužníka.

Obviněná poté, co podepsala směnečné rukojemství, se ocitla v postavení přímého dlužníka ze směnky vystavené obchodní společností STARNIT s. r. o. Československá obchodní banka, a. s., jako majitel směnky měl proto přímé právo požadovat plnění ze směnky od obviněné až do zániku směnky jejím zaplacením. Uvedený názor byl rovněž publikován v rozhodnutí č. 17/2004 Sb. rozh. tr., a případ obviněné M. P. je téměř skutkově totožný s věcí, v níž byl citovaný výklad postavení avalisty vůči věřiteli přijat. Rovněž se jednalo o převod majetku směnečného rukojmí, přičemž příslušná směnka plnila funkci zajišťovacího prostředku za úvěrové smlouvy poskytnuté jinému subjektu. Potud není proto nutné podrobněji vysvětlovat nedůvodnost obhajoby, kterou obviněná zvolila.

Odchylný přístup k otázce charakteru vztahu mezi směnečným rukojmím a věřitelem nemůže založit ani skutečnost, že v době podpisu rukojmí nebyla směnka úplná, tj. nebyly vyplněny veškeré její obsahové náležitosti. Dovolatelka z této skutečnosti dovodila neplatnost směnky a odmítla proto nést trestní odpovědnost za závazek vyplývající z takové směnky. Ani v této části však nemohou její výhrady obstát, neboť jsou v protikladu k soudy dlouhodobě přijatému posuzování tzv. blankosměnky a účinků z ní vyplývajících po jejím doplnění. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 0do 483/2002, vyložil, že blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí. Avšak účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají ex tunc . To znamená, že i závazek rukojmí podepsaného na směnce nastává ex tunc. Soudní praxe přitom vychází z právní úpravy provedené zákonem č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, který sice ve svém § 10 nedefinuje blankosměnku, avšak připouští vydání neúplné směnky, která může být později vyplněna podle ujednání. V naprosté většině případů jsou vydávány směnky, v nichž chybí výše částky, jež má být ze směnky zaplacena. Zejména v situacích, o jakou se jedná i v případě obviněné, tj. kdy směnka slouží k zajištění poskytnutého úvěru, není ještě v době jejího vydání zřejmé, jak vysoký bude dluh v době, kdy věřitel, resp. majitel bude požadovat splnění směnečného závazku. Přesto směnečný rukojmí svým podpisem na neúplné směnce přijímá povinnost plnit a je tudíž srozuměn také s tím, že konkrétní výše závazku, jenž mu ze směnky vyplývá, není při podpisu známa a bude teprve doplněna. Přiléhavý odkaz na stejnou problematiku učinil také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 5 Cmo 556/2000.

Námitky obviněné proti neexistenci závazkového vztahu mezi ní jako směnečnou rukojmí a Československou obchodní bankou, a. s., v době, kdy směnku podepisovala, proto nemohly zvrátit správné hmotně právní posouzení skutku soudy nižších stupňů. Obviněná se již v době vyhotovení směnky, bez ohledu na její neúplnost, stala přímým dlužníkem úvěrového věřitele a byla tak povinna plnit po doplnění směnky na požádání jejího majitele. Z obsahu provedených důkazů také jednoznačně vyplývá, že obviněná si byla svého závazku vůči bance dobře vědoma. Jak vyplývá ze sledu událostí, k nimž došlo v rámci jednání mezi obchodní společností STARNIT s. r. o. jako dlužníkem a Československou obchodní bankou, a. s., o nespláceném úvěru, provedla obviněná majetkové dispozice se svými pozemky z obavy před možností jejich použití ve prospěch věřitele, tudíž vědoma si svých povinností směnečného rukojmí. Naprosto správně, tj. v souladu s obsahem dokazování a v souladu se zásadami obecné logiky tak již soud prvního stupně vyhodnotil počínání obviněné, přičemž své úvahy srozumitelně vysvětlil v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud tak nemá ani na podkladě podaného dovolání žádnou pochybnost o trestní odpovědnosti obviněné za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže banka nepřijala nabídku dlužníka, jak vyplývá z dopisu datovaného dne 13. 2. 2012 (viz č. l. 37 trestního spisu), postupovala zcela pochopitelně, neboť podepsaní jednatelé, tj. i obviněná, podmiňovali splacení poloviny dlužné částky zrušením svého závazku směnečných rukojmí. Nelze se proto divit věřiteli, že odmítl nabízený způsob částečné úhrady své pohledávky za cenu ztráty jejího zajištění. Obviněná a druhý jednatel podepsaní na nabídce bance, navíc stejným dopisem upozorňovali věřitele na obtížnou finanční situaci obchodní společnosti STARNIT s. r. o., jejíž další podnikání označili dokonce za ohrožené . Také s ohledem na zjištěný ekonomický stav společnosti, kdy i v době rozhodování nalézacího soudu nebyla uhrazena téměř celá dlužná částka, je zřejmé, že pohledávky dlužníka, na něž v dovolání obviněná odkazovala, nebyly způsobilé k vymáhání, resp. k uspokojení oprávněného. Jestliže se obviněná zbavila svého majetku, který mohl být použit k úhradě části existujícího závazku, dopustila se poškozujícího jednání vůči svému věřiteli, neboť ve vztahu k němu byla v postavení přímého dlužníka, nikoli ručitele , jak se snažila prosadit v dovolání.

Závěrem je proto možné uzavřít, že obviněná podala dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jehož obsah sice odpovídal uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale konkrétní námitky nebyly důvodné. Nejvyšší soud proto nemohl přezkoumat napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř., a na podkladě trestního spisu odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová