5 Tdo 88/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 4 tr. zák., § 228 odst. 1 tr. ř.



5 Tdo 88/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2013 o dovolání obviněného V. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 To 505/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 79/2008, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 3 T 79/2008, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen tr. zák. ) ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 23. 7. 2002 spolu se svou manželkou R. K., uzavřel jako dárce darovací smlouvu, kterou darovali svojí dceři E. K., jako obdarované, nemovitosti, kterých byli vlastníky, a to budovu bydlení č. p. .... na st. p. č. ...., zapsané na LV ... u Katastrálního úřadu v Litoměřicích pro obec L., katastrální území N. v hodnotě 5.274.461,- Kč a tímto jednáním znemožnil alespoň částečné uspokojení svých věřitelů, a to nejméně F. F., kterému v době převodu vlastnictví k nemovitostem dlužil nejméně 7.200.000,- Kč, kdy dne 19. 7. 2002 vystavil vlastní směnku na částku 14.000.000,- Kč se splatností červenec 2007, která podle směnečného ujednání měla být neplatná v případě úhrady dluhu 7.200.000,- Kč, dále R. L., kterému v uvedené době podle směnky ze dne 8. 7. 2002 dlužil částku 820.000,- Kč a Ing. J. N., kterému v uvedené době podle směnky ze dne 1. 10. 2001 dlužil částku 11.800.000,- Kč a podle směnky ze dne 25. 4. 2002 částku 3.500.000,- Kč, a takto jednal přesto, že si musel být vědom toho, že nemá jiný majetek ani příjmy, z nichž by mohl uvedené dlužné částky uhradit, a naopak má ještě další věřitele.

Za tento trestný čin byl obviněný V. K. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou (2) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození F. F., R. L. a Ing. J. N. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ústí nad Labem, který jako soud odvolací projednal odvolání poškozeného F. F., rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 To 505/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného F. F. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. F., částku 1.628.470,52 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. F. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 7 To 505/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 3 T 79/2008, podal obviněný V. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Nováka dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že pochybení soudu spočívá v tom, že když se zabýval otázkou náhrady škody vůči poškozenému F., vycházel ze skutečnosti, že závazek odsouzeného vůči poškozenému je nesporný. Přestože odvolací trestní soud věděl o tom, že u Obvodního soudu pro Prahu 9 je pod sp. zn. 19 C 189/2006 veden spor mezi poškozenými F. a odsouzeným V. K. o zaplacení 14.000.000,- Kč, neobstaral si tento spis a nemohl proto vzít v úvahu skutečnosti, které se v tomto spise nacházejí. Jde především o to, že jak v žalobě, tak v doplněních k žalobě sám žalobce F. F. uvádí, že předmětná směnka na částku 14 milionů Kč je směnkou neplatnou. Přitom Krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že směnka je platná a závazek obviněného vůči poškozenému F. je nesporný. Z výše uvedeného však jednoznačně vyplývá, že tento závazek je sporný, a proto je napadené rozhodnutí nesprávně hmotně právně posouzeno. Přiznaná náhrada škody poškozenému F. v částce 1.628.470,52 Kč není tudíž po právu, když dovolatel se již v tomto dovolání dále nebude zabývat způsobem výpočtu výše škody, se kterou též nelze souhlasit. Podle názoru dovolatele se Krajský soud vůbec neměl náhradou škody zabývat, zvláště když si neobstaral podstatné podklady a důkazy ke svému rozhodnutí, obsažené právě ve výše zmíněném spise Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 189/2006.

V závěru dovolání proto obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) přezkoumal na základě tohoto dovolání napadené rozsudky a napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v celém rozsahu zrušil ve výroku o náhradě škody. V přípise ze dne 14. 1. 2013 dovolatel vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného V. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že dovolatel vyjádřil pochybnost z hlediska postavení poškozeného, jakožto svého věřitele a tím zpochybnil i otázku své způsobilosti být pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. vůči jmenovanému poškozenému. Z uvedeného tak vyplývá, že po stránce obsahové míří jeho argumentace proti formálně nezpochybněnému výroku o vině. S ohledem na výlučnou odvolací iniciativu toliko na straně poškozeného F. F., rámcově vymezenou ustanovením § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř., na jejímž podkladě rozhodoval soud druhého stupně pouze ve vztahu k adheznímu výroku, týkajícímu se jmenovaného poškozeného, tak vymezil za podmínek § 265a odst. 1 tr. ř. procesní rámec budoucího dovolacího přezkumu. Na podkladě uvedených právních úvah tak lze mít důvodně za to, že na veškerou uplatněnou dovolací argumentaci, výše konstatovaným způsobem zpochybňující výrok o dovolatelově vině trestným činem poškozování věřitele v přisouzené právní kvalifikaci, a to konkrétně v části, týkající se kvalifikovaného postavení jmenovaného poškozeného, jakožto dovolatelova věřitele a tím se vztahující i k naplnění znaku zmaření jeho uspokojení (resp. podle přisouzeného výroku o vině jeho pokusu za podmínek § 8 odst. 1 tr. zák.), je třeba nahlížet jako na nepřípustnou.

Lze tedy pouze nad samotný procesní rámec předmětného řízení o dovolání uvést následující komentář. Pohledávka poškozeného F. F. za dovolatelem nebyla na úrovni obou soudních instancí vyvozována z právního titulu, založeného na vlastní směnce ze dne 19. 7. 2002, znějící na směnečný peníz ve výši 14.000.000,- Kč (a to pro její chybějící formální náležitosti podle § 33 odst. 2, § 75 bod č. 3 zákona č. 191/1950 Sb.), ale text uvedeného cenného papíru v návaznosti na důkazy další byl dostatečně způsobilý k dovození dovolatelova závazku k době jeho činu vůči poškozenému F. v určující výši 7.200.000,- Kč a tím i k vyvození F. postavení, jakožto jeho věřitele, a to co do důvodu a posledně uvedené výše jeho splatné pohledávky za dovolatelem. Z uvedeného důvodu se nemohly stát skutečnosti, plynoucí z poukazovaného sporného řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 189/2006 o zaplacení částky 14.000.000,- Kč [navíc dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ještě přerušeného až do doby pravomocného ukončení předmětné trestní věci] v posuzovaném směru jakkoliv rozhodnými. V návaznosti na takto zjištěný skutkový podklad výroku o dovolatelově vině výše kvalifikovaným úpadkovým deliktem, resp. té jeho části, která se dotýkala poškozeného F. F., bylo za podmínek § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o přiznání části jím uplatněného nároku na náhradu škody. Jeho výši však dovolatel nezpochybnil žádnou hmotně právní námitkou z oblasti občanskoprávní či jiné hmotně právní úpravy náhrady škody, která by s napadeným adhezním rozhodováním souvisela.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného V. K. rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Takovým odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje k odvolání poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně ruší pouze ve výroku o náhradě škody [§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.] a sám ve věci znovu rozhoduje o náhradě škody (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 228 a § 229 tr. ř.), není žádným z taxativního výčtu rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., a proto dovolání podané proti takovému rozhodnutí není přípustné. Tento výklad zaujal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikovaném pod č. T 899 v sešitě 26/2006 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (Nakladatelství C. H. Beck Praha, s 24), v usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, v usnesení ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, či v usnesení ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, a akceptoval jej i Ústavní soud České republiky (srov. například jeho usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/2011). V posuzovaném případě jde o případ obdobný. Dovolání obviněného totiž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž tento soud rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného F. F. o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud tak nerozhodoval o vině a trestu obviněného (tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně), nýbrž jen o nároku poškozeného F. F.. Takový rozsudek ovšem z důvodů výše vyložených nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř.

Přes tyto okolnosti Nejvyšší soud považuje za nutné vyjádřit se ve stručnosti k námitkám dovolatele. Obviněný V. K. byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Trestného činu podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 256 odst. 1 tr. zák. způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu (např. zaplacení kupní ceny, vrácení půjčených peněz nebo cenných papírů, poskytnutí náhrady škody, vyplacení vkladu z účtu u banky, zaplacení směnečné sumy). Jednání pod písm. a) § 256 odst. 1 tr. zák. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle § 256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením získaných peněz, darováním, postoupením pohledávky apod. Jde tedy o úkon (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k uspokojení věřitele. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu § 256 odst. 4 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. Škodu představuje hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle § 256 odst. 1 nebo 2 tr. zák.

Odvolací soud doplnil dokazování o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2010, č. j. 19 C 189/2009-85, z nějž plyne, že poškozeným byl proti obviněnému nárok na zaplacení 14.000.000,- Kč uplatněn žalobou podanou 30. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že splatnost vyznačená na směnce je červenec 2002, byla žaloba, i když je splatnost vyjádřena neurčitě, podána včas, tj. v poslední den, jež předcházel dni, který by bylo možno namítat jako den, kdy byl nárok promlčen. Podle § 101 občanského zákoníku je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle § 112 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Krajský soud přezkoumal i další z podmínek, tj. řádné pokračování v zahájeném řízení. Z provedeného důkazu je zřejmé, že řízení bylo zahájeno a v současné době je přerušeno z důvodu vyčkání právní moci rozhodnutí v této trestní věci. V zahájeném řízení bylo ze strany poškozeného řádně pokračováno. Rozsudek okresního soudu je pravomocný ohledně skutkových zjištění, protože ani obviněný ani státní zástupce nepodali odvolání, a proto byl odvolací soud vázán skutkovými zjištěními, tak jak je učinil nalézací soud. Z provedeného dokazování plyne, že poškozený F. jednal ve prospěch obviněného Kovandy, když svoji nemovitost prodal (s tříměsíčním podmíněným odstoupením v případě zaplacení částky 7.200.000,- Kč kupujícímu Š.) za 6.000.000,- Kč, tedy de facto obviněnému nejméně 6.000.000,- Kč půjčil. Přičemž skutečné právní úkony jejich účastníci pojmenovávali jinak půjčka, zástava apod. Ač obviněný namítal, že peníze směřovaly do jeho společnosti CTM CZ, a. s., půjčku od poškozeného F. stvrdil směnkou (s částkou 14.000.000,- Kč) on jako fyzická osoba, společnost byla uvedena jako aval. Z provedeného dokazování je tudíž závazek obviněného vůči poškozenému nesporný a v trestním řízení před krajským soudem bylo nadbytečné zabývat se konečnou výší nároku poškozeného. Hodnota nemovitosti, kterou obviněný spolu s manželkou zcizil (daroval) činila 5.274.461,- Kč. Dokonání činu, tj. zkrácení věřitelů o částku 5.274.461,- Kč má za následek, že je nutno právě tuto částku považovat za škodu, kterou všem poškozeným v součtu způsobil. Trestnou činností poškození věřitelé obviněného byli tři - poškozený F. F., R. L. a Ing. J. N. Při výpočtu poměrné části připadající na poškozeného sečetl odvolací soud nároky poškozených, přičemž u poškozeného F. (byť je směnečná suma 14 miliónů Kč, ve skutkové větě, kterou je soud vázán) je 7.200.000,- Kč, u poškozeného L. 820.000,- Kč a u poškozeného Ing. N. celkem 15.300.000,- Kč, tj. celkem 23.320.000,- Kč. Podíl nároku poškozeného z celkové sumy činí 30,87 %, což při vynásobení zcizeného majetku představuje částku 1.628.470,52 Kč. Protože poškozený F. F. požadoval náhradu škody ve výši 14.000.000,- Kč, kterou nemohl z již výše uvedených důvodů krajský soud poškozenému přiznat, odkázal jej se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. str. 3 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Závěry odvolacího soudu jsou potvrzovány jak předloženým spisovým materiálem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 79/2008, tak i Nejvyšším soudem vyžádaným spisovým materiálem Obvodního soudu pro Prahu 9, vedeným pod sp. zn. 19 C 189/2006. Odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2011 přečetl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2010, č. j. 19 C 189/2009-85 (správně 2006, jedná se o zřejmou písařskou chybu), které bylo bez připomínek (srov. č. l. 296 spisu sp. zn. 3 T 79/2008). Uvedené veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného V. K., avšak jeho obhájce JUDr. Petr Novák byl přítomen. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2010, č. j. 19 C 189/2006-85, bylo přerušeno řízení u jmenovaného soudu do právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 79/2008. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku předně správně vypořádal s otázkou promlčení, a tedy s včasností podání žaloby poškozeného F. F. Ačkoliv se v návrhu poškozeného F. na vydání platebního rozkazu ze dne 26. 6. 2005 uvádí, že se nejedná o řádnou směnku, resp. údaj splatnosti směnky není řádně vyplněn (č. l. 1 spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 19 C 189/2006), tato okolnost nemá vliv na přezkoumávané trestní řízení. Dovolatel byl odsouzen za to, že se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke zmaření uspokojení věřitele tím, že zcizil část svého majetku a činem způsobil škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání nedošlo. Jak již bylo shora uvedeno, zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. darováním, což je i případ jednání dovolatele. Dlužník, tedy obviněný V. K., tak v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení věřitele, tj. mj. i poškozeného F. F., odpovídající protihodnotu vhodnou k jeho uspokojení. Škodu představuje hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel, tj. dovolatel, nepočínal uvedeným způsobem. V tomto ohledu je možné plně odkázat na správné a nepopřené skutkové závěry nalézacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný doznal, že dlužil v době, kdy převáděl nemovitost uvedenou ve výroku rozsudku na svoji dceru darovací smlouvou, poškozenému L., N. i F. Pokud během hlavního líčení zpochybňoval částky uvedené ve směnkách a částky skutečně jemu poskytnuté, pak toto soud považoval za irelevantní. Směnku ve prospěch poškozeného F. pak soud vyhodnotil ve prospěch obviněného, neboť uzavřel, že dlužil částku minimálně 7,2 miliónů korun. Jednotliví poškození před soudem potvrdili, že z jejich strany opravdu došlo k poskytnutí uvedených částek ve prospěch obviněného a směnky sloužily jako zajišťovací institut pro jejich pohledávky. O tom, že došlo k půjčení minimálně šesti miliónů obviněnému od pana Š., který tak učinil na základě toho, že za půjčku ručil poškozený F. svým domem a že jako zajišťovací institut ve prospěch F. byla vystavena obviněným směnka, vypovídali i svědci F., N. a B. (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný také před soudem doznal, že převedl na svoji dceru nemovitost uvedenou ve výroku tohoto rozsudku, jejíž cena byla odhadnuta znalcem H. Toto potvrdila i dcera obviněného a je to prokazatelné i z listinných důkazů, kterými soud provedl při hlavním líčení důkazy. Za stěžejní nalézací soud považoval, že v době, kdy se obviněný rozhodl darovat své dceři svůj poslední hodnotný majetek, byl si dobře vědom toho, že má pohledávky vůči svým věřitelům v řádu minimálně 23.320.000,- Kč, které není a nebude schopen splatit, neboť sám nemá prakticky žádné příjmy a ani žádný jiný majetek. Tím, že poslední cenný majetek, tedy nemovitost uvedenou ve výroku rozsudku převedl na svoji dceru, zmařil jakékoliv možné uspokojení svých věřitelů a tímto jednáním způsobil škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., tedy ve výši přesahující 5 miliónů korun, což je hodnota předmětné budovy tak, jak ji ohodnotil znalec. Uvedené jednání soud neposoudil jako dokonaný trestný čin poškozování věřitele, ale posoudil jej jako pokus tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. z důvodu, že v době, když obviněný převáděl předmětnou nemovitost na svoji dceru, nebyly výše uvedené pohledávky ze směnek ještě splatné (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jak správně navázal odvolací soud, z provedeného dokazování je závazek obviněného vůči poškozenému nesporný a v trestním řízení bylo nadbytečné zabývat se konečnou výší nároku poškozeného. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že poškozený má za obviněným nepromlčenou pohledávku v uvedené výši. Hodnota nemovitosti, kterou obviněný spolu s manželkou zcizil (daroval) činila 5.274.461,- Kč. Zkrácení věřitelů o částku 5.274.461,- Kč má za následek, že je nutno právě tuto částku považovat za škodu, kterou všem poškozeným v součtu způsobil. Poté odvolací soud provedl správný výpočet poměrné části připadající na poškozeného F. (při nezaokrouhleném podílu nároku poškozeného z celkové sumy 30,87478 % představuje způsobená škoda poškozenému F. F. dokonce částku 1.628.478,23 Kč, a proto odvolací soud, byť nepatrně, rozhodl v tomto směru ještě ve prospěch obviněného V. K. 5.274.461 x 0,3087478 = 1.628.478,23 Kč). Vzhledem k tomu, jsou námitky dovolatele zcela nedůvodné.

Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako nepřípustné. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.