5 Tdo 876/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 876/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 o dovolání, které podal obviněný P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 11 To 435/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 40/2003, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného P.Š. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 11 To 435/2003 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 16 T 40/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 16 T 40/2003, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 1. 4. 2002 do 1. 2. 2003, kdy bylo rozhodnuto o zahájení jeho trestního stíhání pro takové jednání, výměnou zámku vstupních dveří domu v ulici V B. v K., okres P.-v., a nevydáním klíčů od dveří domu navzdory opakovaným žádostem ze strany poškozené J. Š., a znemožněním jiného běžného přístupu do domu bránil jmenované poškozené v užívání předmětného domu, jehož je spolumajitelkou, k bydlení.

Za to byl obviněný P. Š. odsouzen podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně bylo postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Okresního soudu Praha-východ napadl obviněný P. Š. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 11 To 435/2003, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu a § 229 odst. 1 tr. řádu sám znovu rozhodl. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému P. Š. doručen dne 27. 5. 2004, jeho obhájci dne 1. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 4. 8. 2004.

Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dne 11. 6. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy činné dříve ve věci vycházely z nesprávných úvah, jež se týkají příslušných zákonných ustanovení upravujících užívání majetku, který tvoří společné jmění manželů. Má za to, že soudy akceptovaly koncepci absolutního a ničím neomezeného práva poškozené na užívání domu, přičemž však takové pojetí je podle obviněného zjevně v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Jak dále obviněný uvádí, předmětný dům byl ve společném jmění manželů, což znamená, že práva žádného z nich na užívání této nemovitosti nebyla absolutně neomezená, ale každý z manželů musel respektovat i právo druhého z manželů. Obviněný rovněž připomíná, že společné jmění manželů je upraveno v ustanoveních § 143 až § 151 občanského zákoníku, přičemž poukazuje zejména na ustanovení § 145 občanského zákoníku, podle kterého majetek tvořící společné jmění manželů užívají a udržují oba manželé společně. Podle mínění obviněného toto ustanovení nelze vykládat tak, že kterýkoli z manželů má vždy a za všech okolností absolutní právo na užívání takového majetku, ať již sám nebo současně s druhým manželem, přičemž řadu věcí, které tvoří společné jmění manželů (např. automobil), může reálně užívat v daném okamžiku jen jeden z nich. Obviněný z toho dovozuje, že jakékoli užívání věci, která tvoří společné jmění manželů, musí být výsledkem dohody obou manželů, přičemž tato zásada se podle jeho názoru vztahuje na veškerý společný majetek.

Obviněný P. Š. dále ve svém dovolání uvádí, že do 31. 1. 2002 užíval dům společně s poškozenou J. Š., poté se však poškozená odstěhovala. Tímto aktem se podle názoru obviněného změnil režim užívání nemovitosti manžely, neboť poškozená neměla v úmyslu odstěhovat se jen na přechodnou dobu. Za bezprostřední příčinu jejího odstěhování považuje obviněný zájem poškozené žít se svým milencem, tedy v konečném důsledku nežít s obviněným, ale vést společnou domácnost s jinými muži. Obviněný z toho dovozuje, že po 31. 1. 2002 mezi ním a poškozenou vznikla konkludentní dohoda o tom, že dům bude užívat sám obviněný, přičemž v důsledku této dohody byla užívací práva poškozené k domu omezena. Ve zmíněných ustanoveních občanského zákoníku přitom podle obviněného není zahrnuta úprava situace, jestliže se manželé neshodnou na způsobu užívání společného majetku. Proto obviněný považuje za nutné vycházet analogicky z ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož nedosáhne-li se dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud. Z toho obviněný dovozuje, že ten z manželů, který nesouhlasí s dosavadním režimem užívání věci, nemůže podle práva vnutit druhému svoji představu o užívání věci. Postup poškozené potom považuje obviněný za šikanózní, neboť se domnívá, že poškozené nešlo o společné užívání předmětné nemovitosti, ale o její užívání s novými partnery. Jestliže tedy obviněný nesouhlasil s takovým jednáním poškozené, jde o postoj, který je v souladu s obecnými principy morálky.

Z popsaných důvodů má obviněný za to, že pokud poškozená nesouhlasila se stavem po uvedené konkludentní dohodě, měla se obrátit na soud. Obviněný opětovně připomíná, že právo užívat věci ze společného jmění manželů není absolutní, proto podle jeho názoru není postačující, pokud jeden z manželů projeví záměr takovou věc užívat. Z toho obviněný dovozuje, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., která chrání právo užívání, takže obviněný považuje za nedostatečné, jestliže se odkazuje na existenci vlastnického práva. Pokud tedy obviněný podle svého přesvědčení jednal jako osoba, které přísluší výlučné právo na užívání předmětného domu, postupoval zcela v souladu s právem. S tím souvisí i otázka zavinění, kterou považuje obviněný za nedořešenou soudy obou stupňů.

Obviněný P. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. Š. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. V návaznosti na uplatněný dovolací důvod lze podle jejího mínění přezkoumávat toliko otázky související s právní kvalifikací skutku nebo s jiným hmotně právním posouzením, tudíž za právně relevantní námitku obviněného není možné považovat jeho poukaz na nesprávné hodnocení důkazů soudy. Státní zástupkyně má za to, že jako relevantní lze připustit jen tvrzení obviněného, podle něhož skutek nenaplňuje objektivní ani subjektivní stránku trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. Jak dále státní zástupkyně uvádí, v právní větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se konstatuje celé zákonné ustanovení citovaného trestného činu, kterému však neodpovídá popis skutku tak, jak je formulován ve skutkové větě, což státní zástupkyně považuje za nesprávné právní posouzení skutku. Pokud jde o námitky obviněného, které lze podle názoru státní zástupkyně opřít o zvolený dovolací důvod, k nim zdůrazňuje, že v případě společného jmění manželů přísluší vlastnické právo k věci oběma manželům, přičemž podstatou vlastnického práva je věc držet, užívat a požívat. Pokud tedy v konkrétním případě poškozená uplatnila právo na užívání domu a obviněný jako druhý spoluvlastník jí v tom bránil, dopustil se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství tak závěrem uvedla, že podle jejího názoru právní věta neodpovídá skutkovým zjištěním, avšak tato právní otázka je zcela zřejmá, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Nejvyšší soud již jednou rozhodl o podaném dovolání obviněného P. Š., a to usnesením ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1066/2004, jímž podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání, když námitky obviněného P. Š. posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Dne 31. 12. 2004 napadl obviněný P. Š. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností, z jejíhož podnětu Ústavní soud toto rozhodnutí nálezem ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, zrušil. V odůvodnění nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně, odvolací soud ani Nejvyšší soud se nevypořádaly s námitkou obviněného, podle níž poškozené spoluvlastnici J. Š. zaniklo užívací právo k domu, neboť existenci tohoto práva soudy automaticky odvozovaly od spoluvlastnického práva, které však vždy není titulem k bezprostřednímu užívání. Ústavní soud dále poukazuje na důsledné respektování principu ultima ratio, které zaručuje, že omezení základních práv a svobod, jimiž se realizuje trestně právní ochrana, bude ještě možné považovat za proporcionální ve vztahu k účelu sledovanému trestním řízením s tím, že trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány, jsou neúčinné nebo nevhodné. Podle Ústavního soudu mají účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž je spor ohledně splnění podmínek zániku užívacího práva, dostatek možností, jak tento spor vyřešit prostředky občanského práva.

Obviněný se podle Ústavního soudu hájil tím, že jeho jednání bylo výkonem výlučného užívacího práva a směřovalo k ochraně soukromí a vlastnictví, což jsou ústavně chráněné hodnoty, přičemž měla být, ale nebyla dostatečně vypořádána jeho námitka, že jednání poškozené bylo možné ve smyslu občanského práva vzhledem ke konkrétním okolnostem kvalifikovat jako opuštění domu, které mělo za následek zánik užívacího práva.

Podle názoru Ústavního soudu způsob jednání obviněného P. Š., jak je zachycen ve spisu, v ničem nenarušuje jím zastávanou verzi, že podle svého přesvědčení jednal po právu a domníval se, že není možné stíhat ho pro trestný čin, přičemž se zde zpochybňují i závěry Nejvyššího soudu ohledně znaku protiprávnosti v jednání obviněného. Právní situace týkající se užívacích práv nebyla podle Ústavního soudu jednoznačná, tudíž bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se obviněný nemohl ani domnívat, že jedná po právu. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, které vyžaduje především to, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, což je závěr plně korespondující i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Podle názoru Ústavního soudu považoval Nejvyšší soud v návaznosti na konstatování soudu prvního stupě za zřejmé, že obviněný P. Š. zamezil poškozené J. Š. přístup do domu, ačkoli si byl vědom, že poškozená má k předmětnému domu stejná práva jako on, a to z titulu společného jmění manželů. Ústavní soud však pro takový závěr neshledal v trestním spise spolehlivou oporu a poukázal na výpovědi obviněného, resp. protokoly s jejich záznamem založené v trestním spise, podle nichž obviněný zachoval manželce přístup do domu, ale jen v přítomnosti třetí osoby, a to z obavy před křivým obviněním, přičemž předání klíčů odmítl z důvodu obav ze ztráty či poškození svých věcí, které používá k podnikání, protože manželka jej chce poškodit. Dále podle výpovědi obviněného manželka z domu odvezla většinu věcí patřících do společného jmění manželů a nikdy se nepodílela na splátce hypotečního úvěru váznoucího na předmětné nemovitosti. Ústavní soud z toho neshledává zřejmým, že by obviněný byl alespoň srozuměn s protiprávností svého jednání. Obviněný podle Ústavního soudu sám ve svých výpovědích poukázal na to, že dům je v dosud nerozděleném a zaniklém společném jmění manželů, přičemž se jedná o spor, který měl být řešen občanskoprávní žalobou. Náležité prokázání subjektivní stránky v daném případě navíc vyžaduje přesvědčivé a nezvratné vypořádání námitek vznesených z hlediska civilně právního, což se, jak tvrdí Ústavní soud, nestalo. Uvedené vady potom podle názoru Ústavního soudu nezhojilo ani usnesení Nejvyššího soudu, tudíž tak došlo k porušení práva obviněného garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto bylo nutné zrušit usnesení napadené ústavní stížností.

Protože Ústavní soud zrušil jen předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, po doručení kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, pokračoval Nejvyšší soud ve smyslu § 314h odst. 1 tr. řádu v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí. Opětovně proto projednal dovolání obviněného P. Š., přičemž byl vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Ústavní soud (§ 314h odst. 1 věta druhá tr. řádu). Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné vzhledem k argumentům uvedeným v citovaném kasačním nálezu Ústavního soudu.

Podle výše reprodukovaného právního názoru vysloveného Ústavném soudem, na který Nejvyšší soud odkazuje, je třeba akceptovat dovolací námitky obviněného, a tak nezbývá, než považovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 11 To 435/2003, napadený dovoláním, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 16 T 40/2003, za rozhodnutí nesprávná. Dosavadní řízení tedy neposkytuje dostatečný podklad pro posouzení, za jakých okolností se poškozená J. Š. odstěhovala z předmětného rodinného domu a jaký vliv mělo toto její počínání a stejně tak chování obviněného na další trvání užívacích práv obviněného a poškozené k této jejich společné nemovitosti. Proto ani nelze učinit závěr o naplnění znaku protiprávnosti v jednání obviněného, které je předmětem jeho trestního stíhání a spočívalo v tom, že poškozené bránil v užívání domu patřícího do jejich dosud nevypořádaného společného jmění manželů.

Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud Praha-východ tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného P. Š. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu a citovaným nálezem Ústavního soudu. Přitom především opětovně vyhodnotí, resp. podle potřeby doplní skutková zjištění týkající se žalovaného skutku a posoudí existenci a trvání užívacích práv obviněného a poškozené k předmětné nemovitosti. Na základě toho potom učiní právní závěr, zda obviněný jednal neoprávněně či nikoli a zda je jeho jednání pokryto zaviněním v zákonem požadované formě. Pokud soud prvního stupně obviněného uzná vinným trestným činem, rozhodne následně o trestu, popřípadě o nároku poškozené na náhradu škody. Současně zohlední princip ultima ratio, tedy posoudí, zda lze věc řešit jen opatřeními podle občanského práva nebo zda je nutné, aby byl skutek řešen prostředky trestního práva.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. Š. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y