5 Tdo 875/2003
Datum rozhodnutí: 27.08.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 875/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2003 o dovolání, které podal obviněný P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 8 To 157/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 24/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 9 T 24/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 8 To 157/02, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že spolu s obviněným J. D. dne 16. 11. 2001 kolem 04.00 hod. po vzájemné dohodě ve V. M., H. ul., okr. Ú. n. O., vstoupili společně do čerpací stanice pohonných hmot TOTAL, kde s úmyslem získat peníze a další majetek fyzicky napadli obsluhující I. T. a to tak, že nejprve obviněný P. D. poškozenou I. T. strhl na zem, pokusil se ji svázat ruce elektrickou šňůrou od počítače a poté ji opakovaně udeřil rukojetí nože a zásuvkou pokladny do hlavy, obviněný Jan Dlouhý poškozenou udeřil plnou skleněnou lahví od vína značky J. P. Ch. M. - C. o hmotnosti 1,328 kg bez obsahu do hlavy a následně poté, co obviněný J. D. prostor za pokladnou v uvedené čerpací stanici z důvodu příjezdu neznámého vozidla opustil, obviněný P. D. bodl poškozenou nožem do levé strany hrudníku a tím došlo k průbodu srdce, takže poškozená na následky tohoto poranění téhož dne zemřela, přičemž poškozené I. T. odcizili z peněženky finanční částku nejméně 800,? Kč, zlatý řetízek v hodnotě 1.600,- Kč a mobilní telefon značky Siemens M 35, IMEI 4491945420094444, se SIM kartou v hodnotě 3.290,- Kč, dále odcizili ke škodě společnosti A. V & J, v. o. s., se sídlem H. 736/IV, V. M., finanční hotovost ve výši 8.140,20 Kč, 2 kusy zapalovačů Royce v celkové hodnotě 200,- Kč, 4 kusy krabiček cigaret značky Davidoff v celkové hodnotě 224,- Kč, 4 kusy doutníků v celkové hodnotě 70,- Kč a dále poškodili 3 kusy videokazet v hodnotě 1.003,40 Kč, 3 kusy audiokazet v hodnotě 657,70 Kč a sestavu tiskárny registrace účtenek a pokladní box značky EPSON v hodnotě 15.547,50 Kč.



Za to byl obviněný P. D. odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Obviněný J. D. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let.



Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného P. D. a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud v bodě I. výroku svého rozhodnutí zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu stran obviněného P. D. a v bodě II. výroku o tomto trestu znovu rozhodl tak, jak je výše uvedeno. V bodě III. výroku potom bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného P. D. jako nedůvodné.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému P. D. doručen dne 12. 2. 2003, jeho obhájci dne 14. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 12. 2. 2003.



Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 8 To 157/02, podal obviněný P. D. dne 15. 4. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které dne 22. 7. 2003 doplnil. Tento mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení obviněný spatřuje v tom, že soudy dříve činné ve věci provedly v rámci trestního řízení podle jeho názoru důkladné a podrobné dokazování, nicméně provedené důkazy byly chybně zhodnoceny a byly z nich vyvozeny nesprávné skutkové i právní závěry, neboť jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., resp. jako pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1, § 234 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný uvádí, že se nesporně zúčastnil předmětného loupežného přepadení, avšak podle jeho názoru nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by ho usvědčil z toho, že bodl poškozenou. Obviněný se domnívá, že jediným důkazem je výpověď svědka V. Š., kterou však obviněný považuje v rozhodných bodech za rozpornou, proto z ní vyvozuje, že si tyto části svědek vymyslel. K výpovědi spoluobviněného J. D. dovolatel uvádí, že podle jeho názoru obsahuje řadu závažných rozporů a logických nesrovnalostí. Obviněný P. D. je přesvědčen, že existují dvě varianty skutkového děje, protože jednak to mohl být on, kdo zasadil bodnou ránu poškozené, a jednak to mohl být spoluobviněný J. D. Podle obviněného P. D. soudy dříve činné ve věci se přiklonily k první z nich, aniž by tato byla jednoznačně prokázána. Dovolatel současně poukazuje na to, že v řízení o odvolání navrhoval provedení dalších důkazů, avšak tyto návrhy byly odmítnuty. V návaznosti na popsané argumenty má obviněný pochybnosti, zda byla dostatečně zkoumána forma jeho zavinění.



Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, podle názoru obviněného nebyly splněny podmínky k uložení výjimečného trestu podle § 29 odst. 2 tr. zák., které jsou stanoveny kumulativně. Obviněný se totiž domnívá, že ze znaleckých posudků ani z výslechů znalců nevyplynul jednoznačný závěr o obzvláště ztížené možnosti jeho nápravy.



Závěrem podaného dovolání obviněný P. D. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. D. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že z obecných hledisek lze dovolání považovat za přípustné, avšak námitky obviněného jsou jen opakováním jeho argumentace z řádného opravného prostředku, s níž se soud druhého stupně vypořádal, přičemž se navíc týkají výlučně hodnocení důkazů. Pokud jde o námitku obviněného stran možnosti uložení výjimečného trestu, má státní zástupkyně za to, že podmínky stanovené v § 29 odst. 2 tr. zák. mohou být splněny toliko alternativně. Závěrem proto navrhuje podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítnout.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o vině obviněného P. D. a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Hradci Králové dne 15. 4. 2003 (když podání obsahující dovolání bylo dáno dne 14. 4. 2003 na poštu a adresováno tomuto soudu), tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.



V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod podle písm. h) téhož ustanovení, tedy na to, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho naplnění obviněný spatřuje v hodnocení důkazů, které je podle jeho názoru chybné, a v důsledku toho obviněný považuje za nesprávné i skutkové a právní závěry, jež soudy obou stupňů vyvodily z provedených důkazů. Uplatněný dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení tak obviněný primárně spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právních závěrů, resp. právního posouzení skutku vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. z odlišného hodnocení provedených důkazů, popřípadě též z toho, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Obviněný P. D. zde sice namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů (resp. z jeho neakceptovaných návrhů na doplnění dokazování) a tím i z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů. Obviněný tedy nevytýkal soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, která se týkají dokazování. Porušení procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Jak tedy vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. D. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku stran obviněného P. D. jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Proto jestliže obviněný tuto správnou právní kvalifikaci zpochybnil sice na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jeho existenci opřel jen o námitky proti správnosti skutkových zjištění a o výhrady k provedenému dokazování, podal v tomto rozsahu dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v jehož rámci obviněný P. D. zpochybňuje správnost uložení výjimečného trestu, neboť podle jeho názoru nebyla splněna podmínka spočívající v obzvlášť ztížené možnosti nápravy obviněného.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že výjimečným trestem se podle § 29 odst. 1 tr. zák. rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest (v kterékoli z uvedených alternativ) může být uložen jen za trestný čin, u něhož to trestní zákon ve zvláštní části dovoluje. Další podmínky pro uložení výjimečného trestu nad patnáct až do dvaceti pěti let jsou obsaženy v ustanovení § 29 odst 2 tr. zák., podle něhož se tak může stát pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

Citované znění ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. však nabylo účinnosti na základě novely trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která zaměnila dříve užitou spojku "a" mezi oběma podmínkami za spojku "nebo". Tato novela tak s účinností od 1. 1. 2002 významným způsobem zasáhla do možnosti ukládání výjimečného trestu ve formě trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, neboť nyní je postačující naplnění alespoň jedné ze dvou alternativně stanovených podmínek, a to na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2001, která požadovala kumulativní naplnění obou podmínek.

Ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. dále platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Součástí posuzování trestnosti činu je i možnost uložení určitého druhu trestu a jeho výměry, popřípadě jeho modifikace. V daném případě je bezpochyby pro obviněného P. D. příznivější ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. účinné v době spáchání posuzovaného činu, tj. dne 16. 11. 2001, podle něhož bylo možné uložit trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let jen za současného splnění obou stanovených podmínek, protože uložení této alternativy výjimečného trestu bylo vázáno na přísnější podmínky a přicházelo v úvahu u užšího okruhu pachatelů.

Pokud jde o první podmínku pro uložení výjimečného trestu podle § 29 odst. 2 tr. zák. spočívající ve velmi vysokém stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, její existenci shodně shledal jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, a rovněž obviněný P. D. ve svém dovolání nepovažuje takový názor za vadný, neboť ho žádným způsobem nenapadá.

Jinak je tomu v případě druhé podmínky, která požaduje obzvláště ztíženou možnost nápravy pachatele, neboť závěr odvolacího soudu o jejím naplnění považuje obviněný za nesprávný. Na podporu svého tvrzení uvádí, že ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, i ze samotných výslechů znalců takový závěr jednoznačně nevyplynul.

Vrchní soud v Praze, který zrušil výrok o trestu uloženém obviněnému P. D. a sám v tomto rozsahu rozhodl, v odůvodnění svého rozsudku stran druhé podmínky nutné k uložení výjimečného trestu podle § 29 odst. 2 tr. zák. uvedl, že otázka byla řešena na podkladě všech relevantních důkazů. Jedním z nich byl i znalecký posudek z odvětví psychologie, v němž znalkyně tvrdí, že možnosti resocializace obviněného jsou výrazně sníženy především pro kumulaci nepříznivých faktorů a jsou spíše teoretické s ohledem na jeho nízký věk. U hlavního líčení tento závěr doplnila v tom smyslu, že při úvahách o resocializaci obviněného dominují negativní faktory a za pozitivní lze označit jen jeho nízký věk a teoretickou pravděpodobnost, podle níž s věkem bude ustupovat agresivní tenze. Závěry znalkyně porovnal odvolací soud s předchozí kriminální činností obviněného P. D. a dospěl k závěru, že se obviněný dopouštěl trestné činnosti opakovaně a ve zkušební době podmíněného odsouzení, takže ani opakované ukládání trestů nespojených s bezprostředním výkonem trestu odnětí svobody na něj nemělo pozitivní vliv. Současně měl odvolací soud za to, že se obviněný dopustil trestného činu vraždy plánovitě a s mimořádnou agresivitou. Na podkladě uvedeného hodnocení příslušných důkazů tak odvolací soud považoval za naplněnou i druhou podmínku pro uložení výjimečného trestu nad patnáct až do dvaceti pěti let.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně rovněž zvažoval uložení výjimečného trestu obviněnému P. D., avšak druhá podmínka podle § 29 odst. 2 tr. zák. podle jeho názoru nebyla dána, neboť závěry znalkyně z odvětví psychologie považoval soud za příznivější pro obviněného, než jak vyžadovalo citované ustanovení zákona.

Nejvyšší soud se bezvýhradně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, podle něhož posouzení naplnění podmínky obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele je třeba řešit na podkladě všech relevantních důkazů s cílem komplexně zhodnotit osobnost pachatele. V této souvislosti je zejména nutné vycházet z psychologického znaleckého posudku zpracovaného k osobě obviněného a z jeho chování v minulosti, především z hlediska páchání trestné činnosti. Pokud jde o obsah uvedeného znaleckého posudku, je možné souhlasit s tím, že k závěru o obzvláště ztížené možnosti nápravy obviněného P. D. postačuje zjištění, podle něhož u obviněného dominují negativní faktory, které velmi nepříznivě ovlivňují možnost jeho resocializace. Zákon totiž v ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. požaduje obzvláště ztíženou možnost nápravy, avšak nikoli její absolutní vyloučení, proto vyjádření znalce o kvantitativním převýšení záporných faktorů nad kladnými lze považovat za dostatečný podklad pro závěr o splnění podmínky k uložení výjimečného trestu ve smyslu § 29 odst. 2 in fine tr. zák.

Lze souhlasit i s tvrzením Vrchního soudu v Praze, že také chování obviněného P. D. v minulosti potvrzuje obzvláště ztížené možnosti resocializace, jak byly zjištěny znaleckým posudkem. Jak je zřejmé z opisu z evidence Rejstříku trestů, obviněný byl třikrát soudně trestán, poprvé už jako mladistvý dne 26. 5. 1999 pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 15 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na 2 roky. V průběhu zkušební doby potom spáchal nyní posuzovaný trestný čin vraždy. Dále byl uznán vinným dne 18. 8. 2000 trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, který nevykonal a byl mu dne 1. 3. 2002 změněn na trest odnětí svobody v trvání 48 dnů. Konečně dne 18. 4. 2001 byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce. Obviněný byl také opakovaně projednáván pro přestupek.

Uvedený přehled bezpochyby svědčí o sklonu obviněného P. D. k páchání trestné činnosti. Přitom v jednom případě obviněný spáchal i násilný úmyslný trestný čin, který je zároveň trestným činem zvlášť závažným (trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.) a směřuje proti témuž druhovému chráněnému objektu jako trestný čin vraždy, jímž byl uznán vinným v projednávané věci. Je rovněž zřejmé, že obviněnému byl při posledním odsouzení uložen již nepodmíněný trest odnětí svobody, byť jen krátkého trvání, ale tresty nespojené s odnětím svobody, které mu byly uloženy v rámci předchozích dvou odsouzení, zjevně nesplnily svůj účel, a tak i v těchto případech bude obviněný nucen v konečném důsledku vykonat místo alternativních sankcí nepodmíněný trest odnětí svobody, a to v celkové délce 17 měsíců a 48 dnů.

Navíc odchylný názor, než k jakému dospěl v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze, a to na otázku, zda je v posuzovaném případě splněna u obviněného P. D. podmínka pro uložení výjimečného trestu spočívající v obzvláště ztížené možnosti jeho nápravy, by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení psychologického znaleckého posudku a výpovědi znalkyně u hlavního líčení. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již výše podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.

Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k pochybnostem o správnosti závěru Vrchního soudu v Praze, který učinil v napadeném rozsudku a podle něhož obviněný P. D. projevil mimořádnou a neodůvodněnou agresivitu, když usmrtil ženu, která mu nezavdala žádnou příčinu k násilí, a to navíc v době, kdy už ani nekladla odpor. Rovněž osobnost obviněného a další okolnosti případu odůvodňovaly uložení výjimečného trestu nad patnáct až do dvaceti pěti let, takže obě kumulativně stanovené podmínky pro takový druh trestu podle § 29 odst. 2 tr. zák. byly splněny. Vrchní soud v Praze proto nepochybil, jestliže z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání, zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o trestu a sám uložil obviněnému P. D. výjimečný trest odnětí svobody v trvání 17 let. Vzhledem k uvedenému nelze považovat tento trest za nepřípustný druh trestu ani za trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, protože ustanovení o trestném činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., jehož spácháním byl tento obviněný uznán vinným, uložení výjimečného trestu za splnění podmínek § 29 odst. 2 tr. zák. dovoluje.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný P. D. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být druhým z citovaných dovolacích důvodů, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nemohl přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y