5 Tdo 874/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy: § 201 odst. 1 tr. zák.





5 Tdo 874/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 115/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 124/2006, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Obviněný D. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 4 T 124/2006, uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle 201 odst. 1 tr. zák. a za ně odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen na tři roky trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel.


Citované rozhodnutí napadl obviněný D. P. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 115/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám s odkazem na ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Obviněného D. P. uznal při mírně pozměněných skutkových zjištěních ohledně obsahu alkoholu v krvi obviněného v době spáchání činu opětovně vinným ad 1) trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., ad 2) trestným činem maření úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a za ně mu uložil stejné tresty, jako soud prvního stupně.


Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný D. P. spáchal trestné činy tím, že


ad 1) dne 14. 10. 2006 mezi 10.00 a 11.00 hodin řídil po místní komunikaci ve V. p. P. osobní automobil značky Mazda, ačkoli předtím požil alkoholické nápoje a měl v krvi nejméně 0, 95 promile alkoholu,


ad 2) dne 19. 10. 2006 po 23.00 hodině řídil po místní komunikaci ve V. p. P. osobní automobil značky Mazda 323F,


přičemž si takto v obou případech počínal přesto, že rozhodnutím Městského úřadu v Bruntále ze dne 17. 8. 2006, č. j. DSH 58211-06, Ev. č. 337, které nabylo právní moci dnem 8. 9. 2006, mu byl mimo jiné uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.


Obviněný D. P. podal dne 27. 4. 2007 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 115/2007, ve spojení s citovaným odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně prostřednictvím obhájkyně JUDr. K. S. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně namítá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.


Dovolatel v prvé řadě brojí proti údajně nesprávnému údaji uvedenému v popisu skutku a týkajícímu se obsahu alkoholu v jeho krvi v době spáchání činu. Poukazuje na to, že tvrzení odvolacího soudu o 0,95 promile alkoholu v jeho krvi (v rozsudku soudu prvního stupně bylo původně uvedeno dokonce 0,99 promile, aniž bylo objasněno, jak soud k tomuto údaji dospěl) je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů. Dechovou zkouškou, které se podrobil na místě činu bezprostředně po jízdě, mu bylo naměřeno pouze 0,90g alkoholu na kilogram hmotnosti a následným rozborem krve bylo zjištěno jen 0,81g/ kg. Soudy obou stupňů měly respektovat tato zjištění i zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a vzít za bezpečně prokázané pouze to, že dne 14. 10. 2006 v době, kdy řídil automobil, měl v krvi nejméně 0,81 promile alkoholu. Namísto toho se odvolací soud v napadeném rozsudku uchýlil ke spekulativnímu závěru, že ovlivnění alkoholem v době činu dosáhlo 0,95 promile, ačkoliv neměl k dispozici potřebné údaje o tom, kolik obviněný váží, jaký druh alkoholu konkrétně vypil, v jakém množství a v jakém časovém odstupu od jízdy, zda poté spal, případně co jedl a podobně. Přesto sám, což mu ani nepřísluší, jelikož jde o odborné posouzení, provedl zpětný propočet a vycházejíce z toho, že vzorek krve byl obviněnému odebrán hodinu po ukončení jízdy, při použití absorbční hodnoty 0,14 promile alkoholu za hodinu dospěl k závěru, že v době spáchání činu hladina alkoholu v krvi obviněného dosahovala nejméně 0,95 promile. V návaznosti na tento spekulativní závěr odvolací soud s poukazem na další okolnosti případu, kterými jsou řidičská nezkušenost obviněného, jeho bezohledná jízda ohrožující bezpečnost provozu a opakované porušování řidičské kázně, usoudil, že obviněný D. P. řídil osobní motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, a svým jednáním tak spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.


Dovolatel ovšem s uvedeným tvrzením odvolacího soudu nesouhlasí. Poukazuje na to, že podle ustálené judikatury se hranicí pro posouzení, zda jednání řidiče ovlivněného alkoholem může být kvalifikováno jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. rozumí hladina alkoholu v krvi ve výši 1 promile, přičemž zároveň musí jít skutečně o stav vylučující způsobilost. U něj byla prokazatelným způsobem zjištěna hladina alkoholu nižší (ke spekulativnímu výpočtu odvolacího soudu nelze přihlížet) a způsob jízdy či dokonce obecnou řidičskou kázeň nelze pokládat za okolnost, podle níž by bylo možné v jeho případě usuzovat na stav vylučující jeho způsobilost. Obecně je totiž známo, že mladí řidiči jezdí rychleji a riskantněji než osoby starší. Vzhledem k těmto skutečnostem je napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem a aplikovaná právní kvalifikace je nesprávná.


Závěrem svého dovolání obviněný D. P. s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04 a rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1403/2005, která jsou jistým průlomem do zásady, že nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, navrhuje, aby v jeho případě s ohledem na extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a právním posouzením skutku Nejvyšší soud podané dovolání neodmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž je meritorně přezkoumal. Současně dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 115/2007, zrušil ve výroku o vině trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu a v souvisejícím výroku zrušil i rozsudek soudu prvního stupně. V souvislosti s tím pak požádal, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.


Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce souhlasí s tvrzením dovolatele, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, mezi jinými i ve zmíněném rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s právem na spravedlivý proces v případě, kdy provedené důkazy, jejich hodnocení a učiněná skutková zjištění na straně jedné a hmotně právní závěry na straně druhé jsou v extrémním nesouladu. Z tohoto pohledu lze přisvědčit argumentaci obviněného D. P., že jeho dovolání není namístě formálně odmítnout, když odvolací soud pochybil při svých závěrech týkajících se určení hladiny alkoholu v organismu obviněného v inkriminované době. Odvolací soud si tento, pro posouzení viny důležitý údaj, stanovil sám na základě prostého součtu objektivně zjištěné hladiny alkoholu v organismu obviněného hodinu po nehodě a obecně známé absrobční hodnoty 0,14 g alkoholu na kilogram hmotnosti za jednu hodinu, aniž by přitom přihlédl k dalším faktorům, které bezpochyby mohly správnost takto provedeného propočtu ovlivnit. Protože objektivně nebylo možné přesné ovlivnění obviněného alkoholem v době činu zjistit, měly soudy obou stupňů vycházet ze skutečnosti, že hladina alkoholu v krvi obviněného činila nejméně 0,81 g/kg, jak prokazuje výsledek krevní zkoušky.


Státní zástupce však i přes svůj souhlas s argumentací dovolatele ohledně pochybení odvolacího soudu při výpočtu hladiny alkoholu v krvi obviněného v době spáchání činu shledal podané dovolání nedůvodným. Poukázal na to, že není vyloučeno, aby u řidiče motorového vozidla byl stav vylučující způsobilost konstatován i při menším množství alkoholu v krvi, než je 1 promile. Stav vylučující způsobilost řidiče, stupeň jeho ovlivnění alkoholem a míru ohrožení vyplývající z jeho jízdy ve smyslu ustanovení § 201 tr. zák. je třeba posuzovat nejen podle množství alkoholu v krvi ale rovněž s ohledem na ostatní okolnosti jízdy. Ze skutkových zjištění v předmětné věci vyplývá, že obviněný D. P. řídil osobní automobil po místních frekventovaných komunikacích a přitom měl v krvi nejméně 0,81 promile alkoholu, jel bezohledně, nerespektoval dopravní značky, ujížděl před vozidlem Policie ČR a právě s ohledem na tento způsob jízdy lze dovodit, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby podané dovolání zamítl podle § 265i odst. 1 písm. j) tr. ř. (Nejvyšší soud tomu poznamenává, že se zřejmě jedná o písařskou chybu a správně mělo být citováno ustanovení § 265j tr. ř.)


Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. P. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájkyně, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.


Pokud jde o dovolací důvody, obviněný D. P. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Z tohoto pohledu lze za relevantní dovolací námitku uplatněnou obviněným D. P. pokládat jen tu, kterou brojí proti nenaplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., kterým je stav vylučující způsobilost. Naopak skutkovou námitku směřující proti zjištění, jaká byla hladina alkoholu v krvi obviněného v době spáchání činu, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podřadit nelze. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze přezkoumávat a hodnotit jen samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ostatně toho si je obviněný D. P. vědom, jak je patrné z odůvodnění jím podaného mimořádného opravného prostředku, kde argumentuje údajným rozporem mezi výsledky dokazování a právním posouzením skutku a s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces se domáhá posouzení i této skutkové námitky.


V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku případně podrobněji popsán v jeho odůvodnění. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu do takového hodnocení přichází při respektování závazných rozhodnutí Ústavního soudu, která zmiňuje dovolatel, v úvahu jen v případech, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (srovnej kupř. i nález Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však v posuzované věci učinit nelze, a to z následujících důvodů.


Nejvyšší soud nejprve připomíná, že trestného činu ohrožování pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. ř. se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.


V projednávané věci je nesporné, že obviněný D. P. v inkriminované době řídil motorové vozidlo, což je nepochybně činnost, při které hrozí nebezpečí životu a zdraví lidí i značné poškození majetku, poněvadž již ze samotné povahy vozidla je jasné, že svou hmotností a motorickou silou může způsobit vážné destrukční následky. Nesporné je také to, že obviněný vozidlo řídil poté, co předtím požil alkoholické nápoje. Sám požití alkoholu přiznal a laboratorní zkouškou bylo objektivně zjištěno, že ještě hodinu poté, co byl kontrolován policejní hlídkou, měl obviněný v krvi 0,81 g/kg alkoholu. (Nejvyšší soud k tomu dodává, že z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem nacházejícím se na č. l. 26 spisu vyplývá, že byla provedena jak Widmarkovova zkouška tak plynová chromatografie, takže zjištěný údaj je velmi spolehlivý.) De facto jediným dovolatelem zpochybňovaným znakem skutkové podstaty je to, zda toto ovlivnění alkoholem v době, kdy řídil vozidlo, předtím než byl kontrolován policejní hlídkou, snižovalo jeho schopnosti správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situaci vznikající v dopravním provozu natolik, že nebyl k řízení vozidla způsobilý. On sám se domnívá, že nikoli, protože podle výsledků dokazování měl v krvi výrazně méně než jedno promile alkoholu, s potřebnou jistotou lze konstatovat, že měl jen 0,81 promile, a žádné další skutečnosti, z nichž by bylo patrné, že se nacházel ve stavu vylučujícím jeho způsobilost řídit vozidlo, nebyly zjištěny. Odvolací soud naproti tomu v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že obviněný byl alkoholem ovlivněn natolik, že nebyl způsobilý řídit vozidlo. Poukázal na to, že obviněný nemá dostatek řidičských zkušeností, jel bezohledně a nedodržoval pravidla silničního provozu, což svědčí o tom, že jeho schopnost řídit vozidlo byla i při hladině alkoholu v krvi nižší než 1 promile snížena natolik, že tím vznikla možnost ohrožení zájmů chráněných ustanovením § 201 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o konkrétní míru ovlivnění obviněného alkoholem, odvolací soud poukázal na skutečnost, že pokud ještě hodinu po jízdě měl v krvi 0,81 promile alkoholu, pak nepochybně v době spáchání skutku bylo ovlivnění alkoholem vyšší, neboť tělo alkohol časem absorbuje. Sám pak provedl zpětný propočet a dospěl k údaji o hladině ovlivnění alkoholem 0,95 g/kg, vycházejíce z obecné absobrční hodnoty 0,14 g za hodinu.


Nejvyšší soud k tomu uvádí, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje schopnosti k řízení, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností vlivem požitého alkoholu došlo. Skutkové zjištění, že obviněný D. P. měl v době spáchání činu v krvi 0,95 promile alkoholu, či jen 0,81 promile, jak tvrdí obviněný v dovolání, tedy bez dalšího neznamená, že byl způsobilý k řízení vozidla a nelze jeho jednání právně posoudit jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky. V takovém případě je naopak nutné zabývat se tím, zda vlivem i menšího množství alkoholu nebyla schopnost obviněného řídit motorové vozidlo snížena v rozsahu, jaký předpokládá ustanovení § 201 odst. 1 tr. zák. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být kupř. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuelně o jeho způsobu jízdy (shodně srovnej kupř. zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 12. 1984, sp. zn. Plsf 2/84, publikované pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě lze závěr o tom, zda ovlivnění obviněného D. P. alkoholem znamenalo snížení jeho řidičských schopností natolik, že nebyl schopen bezpečně vozidlo řídit, postavit mimo jiné na svědeckých výpovědích policistů, kteří ho kontrolovali a podrobili dechové zkoušce a předtím i po jistou dobu sledovali způsob jeho jízdy ve svém vozidle, jelikož nereagoval na jejich signál k zastavení a ujížděl jim. Významnou výpovědní hodnotu má i zpráva lékaře, který prováděl klinické vyšetření a jenž zjistil, že obviněný D. P. byl nejistý při chůzi, a to i při chůzi po čáře, a také jinak vykazoval známky požití alkoholu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí z těchto důkazů vycházel. V odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje, že z výpovědí policistů zjistil, že obviněný jimi byl stavěn, jelikož jel bezohledně a nerespektoval dopravní značky. Při orientační dechové zkoušce, které se bezprostředně po zastavení obviněný D. P. podrobil, mu byl naměřen alkohol v krvi ve výši 0,90 g/kg. Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, na který odvolací soud rovněž odkazuje, vyplývá, že zkoumáním vzorku krve odebraného obviněnému hodinu po spáchání skutku, bylo Widmarkovou, resp. metodou plynové chromatografie spolehlivě zjištěno, že v krvi má 0,81 promile alkoholu. Odvolací soud rovněž poukázal na další nezanedbatelnou skutečnost mající vliv na schopnost obviněného D. P. bezpečně řídit motorové vozidlo při ovlivnění alkoholem, a tou je jeho řidičská nezkušenost. Před spácháním činu byl držitelem řidičského oprávnění pouze půl roku.


Nejvyšší soud vzhledem k popsaným skutkovým zjištěním, které odvolací soud vyvodil z provedených důkazů vypovídajících o míře ovlivnění obviněného D. P. alkoholem a o snížení jeho řidičských schopností, neshledal pochybení v právním posouzení skutku pod bodem 1) jako trestného činu ohrožování pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., i když bylo spolehlivě Widmarkovou zkouškou a plynovou chromatografií prokázáno jen to, že měl hodinu po spáchání činu 0,81 promile alkoholu v krvi, přičemž nebylo ani třeba přihlížet k shora uvedenému zpětnému propočtu provedenému odvolacím soudem. Skutková zjištění totiž vypovídají o tom, že obviněný D. P. i při tomto menším množství alkoholu v krvi než 1 promile nebyl způsobilý bezpečně řídit motorové vozidlo. Pokud přesto tuto činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vědomě vykonával, naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu.


Na podkladě popsaných zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání nemůže být úspěšné, jelikož napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou hmotně právní vadou a skutková námitka týkající se míry ovlivnění obviněného alkoholem v době činu nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení ani z pohledu shora citovaných průlomových rozhodnutí Ústavního soudu, jelikož nebyl s ohledem na shora uvedené skutečnosti zjištěn extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku a výsledky dokazování.


Lze tedy shrnout, že obviněný D. P. podal dovolání, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Vzhledem k odmítnutí dovolání z důvodu jeho zřejmé neopodstatněnosti Nejvyšší soud neshledal důvod pro rozhodnutí o odkladu výkonu napadeného rozsudku podle § 265o odst. 1 tr. ř., jak se toho obviněný D. P. v podaném dovolání domáhal.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. srpna 2007


Předseda senátu:


Prof. JUDr. Pavel Šámal


Vyhotovila:


JUDr. Pavla Augustinová