5 Tdo 87/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 87/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání podaném obviněným akad. arch. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 9 To 285/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 66/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 9 To 285/2006, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 88 T 66/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 88 T 66/2004, byl obviněný akad. arch. M. V. uznán vinným trestným činem poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1 tr. zák., za který mu byl podle téhož ustanovení a § 49 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu samostatné výdělečné činnosti v oboru provádění staveb, včetně jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich odstraňování a v oboru návrhů a realizací interiérů a architektury na dobu pěti roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 9 To 285/2006, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný akad. arch. M. V. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle vyjádření obviněného skutková podstata trestného činu podle § 121 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění a tedy i vědomost obviněného o existenci vad a jejich záměrné zatajení. K jejímu naplnění tedy nepostačuje nedbalostní zavinění. Soud prvního stupně vyhověl závazným pokynům odvolacího soudu pro nové hodnocení důkazů, ačkoliv je z obsahu odůvodnění rozsudku patrné, že se v tomto ohledu nejedná o jeho vlastní stanoviska. Přitom jeho předcházející rozhodnutí, jímž obviněného obžaloby zprostil, nebylo zatíženo extrémním rozporem v hodnocení důkazů. Obviněný se při své práci mohl zmýlit, ale v žádném případě si nebyl vědom jakéhokoli pochybení při předání projektu a stavby. Proto v dané věci došlo k porušení ustanovení § 4 tr. zák. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody, taktéž nepovažoval za správný, neboť o tomto nároku je zahájeno řízení ve věcech občanskoprávních a učiněné rozhodnutí je v rozporu se zásadou litispendence. Obviněný byl tímto výrokem učiněným až v odvolacím řízení zbaven opravného prostředku proti jemu určené povinnosti k náhradě škody. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil popsané porušení zákona, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, rozhodl o zproštění obviněného obžaloby a odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru neobsahuje popis skutku ve výroku rozsudku konkrétní způsob dovolatelova jednání a tím nevyjadřuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé naplnění odpovídající části právní věty, v důsledku čehož skutková věta nevyjadřuje subjektivní vztah obviněného k následkům jeho jednání. Vyslovila názor, že obviněný byl odsuzujícím rozsudkem uznán vinným trestným činem poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1 alinea druhá tr. zák., ačkoliv nemohl naplnit ani jeho objektivní stránku, jíž nelze podřadit plnění z konkrétní smlouvy o dílo. Naproti tomu výroky odvolacího soudu týkající se náhrady škody považovala za správné. Z důvodu nesprávného právního posouzení skutku však státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný je ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud shledal, že námitka, podle které z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá subjektivní stránka činu, po obsahové stránce odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a dovolací soud jí musel přisvědčit.

Trestného činu poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží (alinea první), nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady (alinea druhá). Alinea první skutkové podstaty tohoto trestného činu odpovídá klasickému poškozování spotřebitele, kde šizení na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží je v podstatě zvláštním případem podvodu. Toto ustanovení chrání vlastnictví a důvěru v poctivost obchodu a služeb. Alinea druhá upravuje zvláštní formu přípravy trestného jednání poškozování spotřebitele, neboť spotřebitel zpravidla dosud nebyl, resp. nemusel být poškozen. Rozdíl mezi těmito samostatnými skutkovými podstatami téhož trestného činu je rovněž v otázce způsobení škody. U první z nich je podmínkou trestnosti vznik škody nikoli nepatrné na majetku spotřebitele, u trestného činu podle § 121 odst. 1 alinea 2 se takový následek nevyžaduje. V obou uvedených případech je zapotřebí úmyslného zavinění.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý, § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý, § 4 písm. b) tr. zák.]. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).

Podle tzv. skutkové věty rozsudku městského soudu se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že jako projektant a zhotovitel stavby rodinného domu situovaného na parcele v ulici S. v B., v průběhu roku 1999 při přípravě stavebního projektu, a v srpnu až prosinci 1999 při jeho realizaci, na základě smlouvy o dílo podepsané dne 3. 9. 1999 s objednatelnou D. N., bytem B., D., tím, že projekt a stavba nezohledňovaly specifika lokality zjištěná již z výsledků geofyzikálního průzkumu předaného obviněnému dne 26. 3. 1999, který konstatuje nutnost důkladného odvodnění pozemku pro další stavební činnost, a dále z výsledků posudku o stanovení radonového rizika pozemku ze dne 23. 3. 1999, který konstatuje střední kategorii rizika s nutností celoplošné plynotěsné izolace základové plochy, dále pak projektová dokumentace a provedení stavby neodpovídají stavebním předpisům (vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu), pokud se týká navržení a provedení svislých a vodorovných izolací, krovu, terénních úprav okolo domu a dalších drobných závad, v důsledku čehož se od počátku roku 2000 začaly na novostavbě domu vyskytovat závady takového rázu, které neumožňují bezpečné užívání domu, čímž měla být Dana Neubauerová poškozena o částku nejméně 1.754.400,- Kč.

Podle názoru Nejvyššího soudu ze skutkového stavu věci popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci úmyslného zavinění popsaného následku obviněným, který tuto vadu ve svém dovolání správně vytkl. Nejvyšší soud proto mohl napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Nad rámec dovolacích námitek však Nejvyšší soud zjistil, že uvedený skutek nezahrnuje ani vlastní aktivní jednání obviněného, které by směřovalo ke škodlivému následku, tudíž skutek postrádá i okolnosti vyjadřující objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování spotřebitele.

Městský soud v Brně založil svůj výrok o vině na zjištění, že obviněný jako projektant a zhotovitel stavby rodinného domu na základě smlouvy o dílo zrealizoval projekt a stavbu, které nezohledňovaly specifika lokality vyplývající z výsledků geofyzikálního průzkumu, když projektová dokumentace a provedení stavby neodpovídaly stavebním předpisům. Tyto skutkové okolnosti však nezahrnují ani minimálně srozumění obviněného s tím, že jím vypracovaný projekt zcela pominul zvláštnosti, resp. specifika místa výstavby domu, jež by vyplývaly z geologického průzkumu, ačkoli s jeho výsledky byl včas seznámen. Skutek tak postrádá jakékoli okolnosti, které by svědčily o vědomém zatajení vad projektu a samotného díla po jeho dokončení obviněným, které by se např. nemohly projevit již v rámci kolaudačního řízení. Z citovaného rozsudku je evidentní, že v důsledku vadného provedení stavby se začaly vyskytovat závady znemožňující bezpečné užívání domu, tento fakt však nanejvýš může vypovídat toliko o nedbalém provedení stavby (projektu), nikoli však o úmyslném jednání obviněného směřujícím ke způsobení popsaných závad. Soudy obou stupňů totiž zřejmě přehlédly významný předpoklad trestnosti daného činu, neboť jeho podstatou není samotné zhotovení vadného díla, resp. výrobku, nýbrž to, že pachatel podstatnou vadu před spotřebitelem úmyslně zatají. Musí být tedy prokázáno, že obviněný z tohoto trestného činu uvedl v omyl osobu, jíž je výrobek, či dílo určeno, a to ve vztahu ke konkrétním podstatným vadám, jež znemožňují, či alespoň podstatně ztěžují využití díla k běžnému účelu. Veškeré tyto znaky objektivní stránky trestného činu však musí být zahrnuty úmyslným zaviněním pachatele.

Nejvyšší soud vzal v úvahu i další skutečnosti uvedené v obou rozhodnutích soudů nižšího stupně, ze kterých by bylo možné usuzovat na subjektivní stránku posuzovaného činu. Zjistil, že městský soud také v odůvodnění rozsudku zaměřil svoji pozornost zejména ke zdůvodnění závěru o existenci vad zakládajících následek v podobě nemožnosti bezpečného užívání domu, opomenul však úvahy o vnitřním (psychickém) směřování obviněného ke způsobení tohoto následku v době projektování či v průběhu výkonu stavebního dozoru. Samotná okolnost, že obviněný stavebním dozorem a vedením stavebního deníku pověřil osoby nezpůsobilé k řádnému zajištění této činnosti, resp. že tyto nevykonávaly uvedené činnosti řádně (srov. str. 12 rozsudku), svědčí o zavinění výsledného stavu obviněným pouze ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., nikoli však o zavinění úmyslném. Pokud pak na str. 13 rozsudku soud prvního stupně zmínil zatajení podstatných vad domu ze strany obviněného ve snaze dům přes značné stavební závady za každou cenu zkolaudovat, nevyplývá z tohoto zjištění srozumění obviněného s jeho výslednou závadnou podobou v době projektování či provádění díla, které kolaudaci stavby předcházely. Toto srozumění přitom tvoří nezbytnou náležitost úmyslného zavinění jakožto jednoho ze znaků trestného činu uvedeného v § 121 odst. 1 tr. zák.

Dovolací soud tedy na podkladě dovolacích námitek zjistil, že úvahy prvoinstančního soudu týkající se subjektivní stránky daného trestného činu v rozhodnutí zcela absentují. Z obsahu odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zjevné, že výrok o vině obviněného vyslovil Městský soud v Brně v důsledku předchozího rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soudu zrušil původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, a jehož vyslovenými právními závěry byl v následujícím rozhodování městský soud vázán. Krajský soud v Brně v rámci řízení o odvolání obviněného se námitkami, kterými bylo mj. zpochybněno úmyslné zavinění činu obviněným, vůbec nezabýval, prakticky na ně nereagoval a nedostál tak své zákonné povinnosti přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska vytýkaných vad (srov. § 254 odst. 1 tr. ř.).



Rozhodnutí odvolacího soudu, který zcela převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, je ze shora uvedených důvodů zatíženo vadou nesprávného právního posouzení, neboť neobsahují okolnosti svědčící o úmyslném zavinění obviněného a samotný tento fakt vyvolal nutnost zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Kromě obviněným vytknuté vady nesprávného právního posouzení zavinění v předmětné trestní věci však Nejvyšší soud zjistil, že v popsaném skutku nejsou zahrnuty ani okolnosti vyjadřující objektivní stránku trestného činu uvedeného v § 121 odst. 1 tr. zák., zejména zjištění jakým způsobem (aktivním volním jednáním) měl obviněný uvést poškozenou v omyl stran podoby a kvality zhotovovaného díla, resp. zatajit jeho vady, kterých si byl nebo musel být vědom. Znaky skutkové podstaty daného trestného činu nenaplňuje jednání spočívající v pouhém vyhotovení a předání vadného díla. Pro závěry o úmyslném zatajení těchto vad, tedy o jednání naplňujícím z formálního hlediska skutkovou podstatu daného trestného činu, pak není ve skutkovém stavu věci podklad. Nejvyšší soud také přisvědčil názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého v posuzované věci nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1 alinea druhá, neboť plnění z dvoustranného závazkového právního vztahu mezi zhotovitelem (dodavatelem) a objednatelem nelze považovat za uvedení služby na trh. K závěru o šizení na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, tedy o objektivní stránce podle § 121 odst. 1alinea první téhož trestného činu, pak ve skutkovém stavu věci chybí okolnosti vypovídající o jejím úmyslném zavinění, jak již bylo uvedeno.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněného podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 9 To 285/2006, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 88 T 66/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně. Městský soud bude v dalším řízení muset zaměřit svou pozornost na zjištění a posouzení okolností vypovídajících o subjektivní stránce činu v podobě úmyslného zavinění. K závěru o spáchání trestného činu poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1 tr. zák. je totiž nezbytné zjištění stran vědomosti či srozumění obviněného s výše popsaným výsledným stavem v době zpracování projektu či realizace stavby. Teprve pokud budou takové okolnosti soudem shledány a v meritorním rozhodnutí úmyslné jednání obviněného jednoznačně popsáno, budou splněny předpoklady pro právní kvalifikaci skutku podle citovaného ustanovení. Za účelem nestranného posouzení závadnosti i vzhledem k závažnosti inkriminovaného jednání obviněného bude zřejmě nutné vyhotovení nového znaleckého posudku (nejlépe zpracovaného odborným ústavem), který se bude zabývat objasněním složitého postupu při vyhotovování projektu, resp. jeho realizaci obviněným v jednotlivých stadiích stavby se zohledněním znalostí obviněného a jeho vědomostí o specifických podmínkách místa stavby. Současně považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že právním závěrem o nedostatku subjektivní stránky daného trestného činu ve skutkovém stavu věci v dosavadní podobě jsou vázány oba soudy nižšího stupně a právní názor vyslovený krajským soudem v předcházejícím řízení tím pozbyl na relevanci. K uznání obviněného vinným trestným činem podle § 121 odst. 1 alinea první tr. zák. tedy bude možné přistoupit pouze za předpokladu, že skutkový stav věci bude na základě doplnění dokazování bez důvodných pochybností vypovídat o vnitřním (psychickém) vztahu obviněného k porušení zájmu chráněného daným ustanovením za současného naplnění okolností určujících objektivní stránku tohoto trestného činu, tj. úmyslné zatajení vad díla obviněným. V opačném případě bude nutné vyslovení zprošťujícího rozsudku.

Při novém rozhodování je soud prvního stupně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. února 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr.Blanka Roušalová