5 Tdo 863/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 863/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 o dovolání, které podal obviněný V. D., proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a dále trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. těchto trestných činů se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozhodnutí.

Za to byl obviněný V. D. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Chomutově napadl obviněný V. D. odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 6 To 8/2005, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, podal obviněný V. D. dne 11. 4. 2005 prostřednictvím obhájce dovolání, kterým se domáhal, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené rozhodnutí. Podle názoru obviněného soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy a nepostupoval podle zásady in dubio pro reo, přičemž obviněný tvrdí, že se posuzovaný skutek se nestal a že obviněný vůbec nebyl na místě jeho spáchání. Obviněný se rovněž domnívá, že není recidivistou ve smyslu § 41 tr. zák., neboť předchozí trestný čin loupeže spáchal před více jak 8 lety.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout jen rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný však podle názoru státní zástupkyně zaměřil své dovolání jen proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově, tedy proti rozsudku prvostupňového soudu. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) musel především posoudit otázku, zda je podané dovolání obviněného V. D. přípustné ve smyslu ustanovení § 265a tr. řádu. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Obviněný V. D. však podle svého výslovného vyjádření uvedeného v dovolání zaměřil toto podání výlučně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 218/2004, avšak o rozhodnutí odvolacího soudu se v dovolání vůbec nezmiňuje. Jak je přitom zřejmé z poučení (§ 125 odst. 3 tr. řádu) obsaženého v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 6 To 8/2005, které bylo doručeno obviněnému i jeho obhájci, odvolací soud zde uvádí, že dovolání lze podat proti tomuto rozhodnutí , tj. proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, se rozumí podle legální definice obsažené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu mimo jiné rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Právě o takový případ se jedná u obviněného V. D., jehož odvolání zamítl jako nedůvodné Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 6 To 8/2005, proti kterému bylo třeba zaměřit dovolání. To ostatně vyplývá i z dosavadní soudní praxe vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 25/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže dovolatel ve shodě s požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu podal dovolání výslovně pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli trestní stíhání bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu druhého stupně, pak podal dovolání proti rozhodnutí, proti kterému je zákon nepřipouští [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Jen do uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem k podání dovolání (§ 265e tr. řádu) by dovolatel mohl učinit podání, kterým by napadl rozhodnutí soudu druhého stupně.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obviněného V. D. směřuje proti jinému rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného jako nepřípustné odmítnuto, přičemž vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud dále nezjišťoval, zda je v podaném dovolání řádně uplatněn některý dovolací důvod, případně zda námitky obviněného je možné vůbec podřadit pod určitý zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl dovolací soud rozhodnout v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y