5 Tdo 858/2003
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 858/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2003 o dovolání, které podal obviněný R. F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 6 To 433/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 184/2000, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného R. F. s e ohledně tohoto obviněného podle § 265k odst. 1 tr. řádu a ohledně obviněného J. A. podle § 265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 6 To 433/2001.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. F. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 6 To 433/2001, uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že ač se dověděl dne 6. 9. 1999 od J. A., majitele autobazaru v B. na ulici Š., že vozidlo zn. Škoda Octavia, SPZ BOL 53-97, které sem dal dne 3. 9. 1999 k prodeji, pochází z majetku leasingové společnosti C. L., a. s., se sídlem v P., odvezl toto téhož dne kolem 19:30 hodin z prostoru autobazaru a dne 13. 9. 1999 je prodal M. Ž. za částku 200.000,- Kč.

Za to byl obviněný R. F. podle § 251 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Týmž rozhodnutím byl uznán vinným i obviněný J. A., a to pomocí k trestnému činu podílnictví podle § 10 odst. 1 písm. c), § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že ač se dne 6. 9. 1999 jako majitel autobazaru na ulici Š. v B. dověděl od pracovníků společnosti P., s. r. o., se sídlem v B., že vozidlo zn. Škoda Octavia, SPZ BOL 53-97, které sem dal k prodeji R. F., je majetkem leasingové společnosti C. L., a. s., se sídlem v P., kterým přislíbil, že s vozidlem nebude manipulováno do vyřešení vlastnických vztahů, umožnil R. F., aby si téhož dne vozidlo odvezl. Obviněnému J. A. byl současně uložen trest.

Rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obviněných R. F. a J. A., podaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2001, sp. zn. 7 T 184/2000, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými na podkladě stejného popisu skutku, a to obviněný R. F. ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a obviněný J. A. ze spáchání pomoci k touto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a byly jim uloženy tresty, přičemž tento rozsudek soudu prvního stupně byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušen v celém rozsahu rozsudkem odvolacího soudu.

Opis rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 6 To 433/2001, byl obviněnému R. F. doručen dne 7. 10. 2002, jeho obhájkyni dne 13. 6. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 6. 2002.



Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný R. F. dne 1. 8. 2002 dovolání, které dne 2. 8. 2002 doplnil, přičemž ho opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudy činné dříve ve věci podle obviněného vycházely z názoru, že si musel být vědom skutečnosti, že předmětné vozidlo Škoda Octavia pochází z trestné činnosti. S takovým závěrem se však obviněný neztotožňuje a tvrdí, že soudy předjímaly skutečnosti, které se nikdy nestaly, že provedené důkazy hodnotily neobjektivně a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu, a že byla porušena zásada, podle níž se má v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného. Obviněný se dále domnívá, že se sám stal obětí podvodného jednání ze strany původního vlastníka vozidla, společnosti U., s. r. o., i když provedení změny držitele vozidla v evidenci Policie České republiky považoval za dostatečnou záruku legality. Jestliže tedy byl následně informován spoluobviněným J. A. o tom, že se o vozidlo zajímají nějací pánové, kteří údajně zastupovali leasingovou společnost vlastnící toto vozidlo, byl si obviněný jist svým vlastnictvím vozidla a domníval se, že se pouze někdo snaží dokončit vůči němu již zmíněné podvodné jednání. Podle názoru obviněného soudy dříve činné ve věci opřely svůj výrok o vině toliko o výpovědi svědků, kteří se s ním nikdy nesetkali, a o rozpornou výpověď obviněného J. A.

Závěrem svého dovolání obviněný R. F. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby sám podle § 265m tr. řádu rozhodl tak, že se obviněný R. F. podle § 226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že dovolání se v části opírá o námitky zasahující do skutkového stavu, které, pokud by byly osamoceny, by bylo namístě podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout. Obviněný ve svém podání uvedl i námitky týkající se pochybení v právním posouzení otázky zavinění, což podle státní zástupkyně zvolenému dovolacímu důvodu již odpovídá, avšak má za to, že zmíněným argumentům nelze přisvědčit. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. F. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný R. F. uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. M. D., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Brně dne 1. 8. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný R. F. poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto uplatněného dovolacího důvodu. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybňuje správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože v této části dovolání obviněného R. F., která vychází z citovaných výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 a 5 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně stran obviněného R. F., a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné.

V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání obviněný zpochybňuje závěr soudů činných dříve ve věci, podle něhož věděl o tom, že předmětné vozidlo pochází z trestné činnosti, přičemž příčinu tohoto jím tvrzeného pochybení shledává obviněný zejména v nesprávném hodnocení důkazů, přičemž soudy podle něj při rozhodování předjímaly skutečnosti, jež se nikdy nestaly. V této souvislosti obviněný taktéž poukazuje na své přesvědčení o tom, že se stal obětí podvodu, a na výpovědi svědků, které jsou podle jeho názoru rozporné. Z naznačených okolností pak obviněný dovozuje, že u něj neexistuje zavinění v potřebné formě.

K zmíněným argumentům obviněného Nejvyšší soud především konstatuje, že uplatněný dovolací důvod obviněný z větší části spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. z odlišného hodnocení provedených důkazů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. V tom rozsahu, v němž tedy obviněný R. F. namítal nesprávnost právního posouzení skutku s poukazem na nedostatek úmyslného zavinění, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů a tím i z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, nevytýkal soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Pokud jde o právní posouzení stíhaného skutku, odvolací soud v něm spatřoval všechny zákonné znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněného trestného činu se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Vzhledem k ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. se jedná o trestný čin úmyslný, což značí, že všechny citované znaky skutkové podstaty musí být zahrnuty úmyslným zaviněním (§ 4 tr. zák.) obviněného. Přitom otázku, zda věc, která je předmětem útoku tohoto trestného činu, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, musí soud řešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu. Skutečnost, že věc byla získána trestným činem jiné osoby, pak musí být v řízení o trestném činu podílnictví bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo (srov. rozhodnutí pod č. 7/1978-I. Sb. rozh. tr.), byť není nutné, aby byla konkretizována osoba, která takový trestný čin spáchala. Z hlediska zavinění je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. získána, je trestným činem (srov. rozhodnutí pod č. 7/1995 a č. 45/2001 Sb. rozh. tr.).

Z podaného dovolání vyplývá, že podstatou námitek obviněného R. F. je tvrzení, podle něhož nevěděl o tom, že vozidlo Škoda Octavia pochází z trestné činnosti. Obviněný se tedy domnívá, že jeden ze znaků skutkové podstaty spočívající v získání předmětu útoku (věci) trestným činem spáchaným jinou osobou není pokryt jeho zaviněním, resp. zaviněním v potřebné formě alespoň úmyslu nepřímého [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Přestože toto přesvědčení obviněný opírá především o svůj odlišný názor na hodnocení důkazů a o námitky proti správnosti skutkových zjištění, což jsou otázky, které v dovolacím řízení nemůže Nejvyšší soud přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno, je jeho dovolání částečně opodstatněné, protože popis skutku v napadeném rozsudku skutečně neobsahuje všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Podle skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů a která jsou popsaná především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, obviněný R. F. se dozvěděl od J. A., že vozidlo Škoda Octavia pochází z majetku leasingové společnosti C. L. . Odůvodnění tohoto rozsudku však již neobsahuje další rozvedení skutkových okolností, z nichž by bylo možné hodnotit zavinění obviněného. Stran výroku o vině totiž soud druhého stupně pouze uvedl, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění a provedl potřebné důkazy, tudíž na jeho závěr o vině je možné plně odkázat. Odvolací soud ovšem současně tento prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil. Jeho odkaz tak směřuje k neexistujícímu rozhodnutí, jehož závěry odvolací soud v napadeném rozhodnutí nemohl nijak přejímat ani na ně odkazovat. Přestože jde o vadu mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a navíc takovou, kterou ani dovoláním nelze napadnout (§ 265a odst. 4 tr. řádu), rozsudek odvolacího soudu je v jejím důsledku v podstatě nepřezkoumatelný, protože jeho odůvodnění neodpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu.

Základem pro právní posouzení úmyslného zavinění obviněného R. F. ve vztahu ke skutečnosti, jak bylo dříve získáno vozidla Škoda Octavia, se tudíž stalo jen citované zjištění, podle něhož obviněný věděl, že tato věc pochází z majetku leasingové společnosti. Uvedená slovní formulace však především zjevně neobsahuje žádnou okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na to, že vozidlo bylo z majetku leasingové společnosti získáno protiprávně nebo dokonce trestným činem spáchaným jinou osobou. Na jejím podkladě lze totiž učinit toliko závěr, že předmětné vozidlo se dříve nacházelo v majetku výše zmíněné leasingové společnosti, která je pozbyla. Okolnost, zda ho pozbyla v souladu s právními normami (např. v návaznosti na kupní či jinou smlouvu) nebo v rozporu s nimi, však z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zřejmá není. Přitom odvolací soud ani v odůvodnění svého rozsudku neučinil žádnou úvahu o tom, jak vyřešil předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, která podmiňuje možnost spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., totiž zda skutečně vozidlo Škoda Octavia bylo získáno trestným činem jiné osoby, o jaký trestný čin se jedná a která osoba ho spáchala. Proto zatím ani nelze dovodit, že obviněný R. F. byl alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s tím, že vozidlo jím původně předané do autobazaru a poté prodané M. Ž. bylo získáno trestným činem spáchaným jinou osobou, přestože to obecně nelze vyloučit.

Neobsahuje-li tedy napadený rozsudek odvolacího soudu žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že předmětné vozidlo Škoda Octavia získala jiná osoba trestným činem, tím spíše v něm absentuje skutkový podklad nezbytný k tomu, aby bylo možné dovodit u obviněného R. F. úmyslné zavinění ve vztahu k této skutečnosti, která podmiňuje spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Proto Nejvyšší soud konstatuje, že na základě doposud ustáleného skutkového stavu věci není možné určit, zda se obviněný R. F. skutkem stíhaným v této trestní věci dopustil trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., případně trestného činu jiného nebo žádného. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jakým způsobem byl předmět útoku (vozidlo) získán z majetku leasingové společnosti C. L., a. s., zda se tak stalo trestným činem, jak požaduje skutková podstata podle citovaného ustanovení či nikoli, a zda je tento znak objektivní stránky trestného činu pokryt zaviněním obviněného v potřebné formě.

Do jisté míry nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud doplňuje, že skutkovému stavu vyjádřenému ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně zcela neodpovídá jeho právní věta, podle níž obviněný R. F. užíval a na jiného převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a to pokud jde o znak užíval věc . Z popisu jednání obviněného totiž lze dovodit toliko znak spočívající v převedení věci na jiného (na M. Ž.). Užíváním věci je potom především míněno využívání její užitné hodnoty, což v případě osobního vozidla znamená zejména přepravu osob a věcí. Nakládání obviněného s předmětným vozidlem Škoda Octavia však podle popisu skutku zjevně směřovalo jen k uskutečnění jeho převodu na jinou osobu, ale není zde vyjádřeno, v čem spočívalo užívání tohoto vozidla obviněným. Ani z tohoto hlediska tedy není právní kvalifikace předmětného skutku zcela odpovídající.

Po zjištění, že dovolání obviněného R. F. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil stran tohoto obviněného napadený rozsudek Krajského soudu v Brně. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Brně tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného R. F. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. řádu posoudí, jakým způsobem bylo vozidlo Škoda Octavia, SPZ BOL 53-97, získáno z majetku společnosti C. L., a. s., zejména zda se tak stalo spácháním trestného činu, popřípadě jakého a kdo takový trestný čin spáchal (byť se může jednat o blíže neurčenou osobu). Dále potom odvolací soud zjistí a náležitě vyloží, jaký byl vnitřní psychický vztah obviněného k tomuto jednání, zejména z kterých skutečností lze na jeho zavinění usuzovat. Poté odvolací soud opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., či zda se obviněný dopustil jiného trestného činu nebo žádného a vysloví tomu odpovídající výrok. Podstatná skutková zjištění následně vyjádří ve skutkové větě, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu. Rozhodne-li odvolací soud ve věci sám poté, co zruší rozsudek soudu prvního stupně, nemůže na něj jako na neexistující rozhodnutí již odkazovat ani se jeho závěrů dovolávat.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl současně uznán vinným i obviněný J. A., a to pomocí k trestnému činu podílnictví podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit shora popsaným jednáním spočívajícím v pomoci obviněnému R. F. při nakládání s vozidlem Škoda Octavia. Rovněž ve vztahu k obviněnému J. A. platí všechny výše uvedené výhrady dovolacího soudu, pokud jde o nedostatečné vyjádření okolnosti, zda předmětné vozidlo bylo získáno trestným činem spáchaným jinou osobou a zda je zde zavinění v potřebné formě. Navíc ze zásady subsidiarity účastenství vyplývá, že trestnost tohoto obviněného jako pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je podmíněna tím, že osoba, které poskytl pomoc (tj. obviněný R. F.), spáchala trestný čin. Je-li zatím pochybné, zda a jaký trestný čin spáchal obviněný R. F., nemůže obstát ani závěr o trestní odpovědnosti obviněného J. A. za poskytnutí pomoci ke spáchání takového trestného činu. Vzhledem k tomu důvod, pro nějž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním ohledně obviněného R. F., prospíval i obviněnému J. A. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle § 265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 6 To 433/2001, i ohledně obviněného J. A., o jehož vině odvolací soud rozhodne, a to rovněž ve smyslu výše zmíněných závěrů dovolacího soudu.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud, případně i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného R. F. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y