5 Tdo 849/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 849/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2005 o dovoláních nejvyšší státní zástupkyně, podaných v neprospěch obviněných J. H. a O. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 3 To 7/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 17/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání nejvyšší státní zástupkyně ohledně obviněných J. H. a O. Č. o d m í t a j í .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 28 T 17/2000, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že jakožto předseda představenstva obchodní společnosti T. P., a. s., se sídlem Ž., H., okr. O. na základě žádostí a předchozích jednání obdržel dne 24. 8. 1998 v O., na ulici P., v domě, v obchodním centru U. b., a. s., O., střednědobý úvěr na oběžné prostředky ve výši 12.600.000,- Kč a tento vyčerpal, přičemž z poskytnutého úvěru užil nejméně částku 7.226.047,- Kč nikoliv na oběžné prostředky, kdy takto jednal úmyslně v rozporu s určeným účelem, na nějž byl úvěr poskytnut, a úvěr nesplácel s výjimkou částky ve výši 2 miliony korun, která pocházela z úvěrové jistiny ve formě termínovaného vkladu, čímž způsobil a. s. U. b. O. škodu ve výši 10.600.000,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. H. odsouzen podle § 250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti na dobu 5 let, spočívající v zákazu podnikání jakožto fyzické osoby na základě živnostenského oprávnění, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nákup a prodej nemovitostí a poradenská činnost v oblasti obchodu. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl v určené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Taktéž bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozené U. b., a. s., se sídlem O. M. O., ul. 30. d., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Týmž rozhodnutím byl obviněný O. Č. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě pobočka v Olomouci, ze dne 18. 9. 2000, č. j. 2 KZv 17/2000 47, pro skutek, že jakožto mandatář oprávněný jednat na základě mandátní smlouvy za a. s. T. P. se sídlem Ž., H., okr. O., na základě žádostí a předchozích jednání obdržel společně s dalším spolupachatelem dne 24. 8. 1998 v O., na ulici P., v domě, v obchodním centru U. b., a. s., O., střednědobý úvěr na oběžné prostředky ve výši 12.600.000,- Kč a tento společně s dalším spolupachatelem vyčerpal v rozporu s určením úvěru, kdy pouze částku kolem 4 milionů korun užil na oběžné prostředky společnosti a ostatní finanční prostředky společně s dalším spolupachatelem použil pak nezjištěným způsobem a úvěr nesplácel s výjimkou částky ve výši 2 miliony korun, která pocházela z úvěrové jistiny ve formě termínovaného vkladu, čímž společně s dalším spolupachatelem způsobil a. s. U. b. O. škodu ve výši 10.600.000,- Kč, tedy bez souhlasu věřitele použil úvěr na jiný než určený účel a způsobil tak škodu velkého rozsahu, a tím měl spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný O. Č. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená U. b., a. s., se sídlem O. M. O., ul. 30. d., s jejím nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obviněného J. H. a krajského státního zástupce, podaných proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 3 To 7/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., jakož i ve výroku o uložených trestech a způsobech jejich výkonu, a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby z trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že jakožto předseda představenstva a. s. T. P. se sídlem Ž., H., okr. O., spolu s obviněným O. Č., jakožto mandatářem oprávněný jednat na základě mandátní smlouvy za uvedenou akciovou společnost, na základě žádostí a předchozích jednání obdrželi dne 24. 8. 1998 v O., na ulici P., v domě, v obchodním centru U. b., a. s., O., střednědobý úvěr na oběžné prostředky ve výši 12.600.000,- Kč a tento vyčerpali v rozporu s určením úvěru, kdy pouze částku kolem 4 milionů korun užili na oběžné prostředky společnosti a ostatní finanční prostředky použili pak nezjištěným způsobem a úvěr nespláceli s výjimkou částky ve výši 2 miliony korun, která pocházela z úvěrové jistiny ve formě termínovaného vkladu, čímž způsobili a. s. U. b. O. škodu ve výši 10.600.000,- Kč, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená U. b., a. s., v likvidaci, se sídlem O. M. O., ul. 30. d., s jejím nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce bylo pak podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 3 To 7/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 28 T 17/2000, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných J. H. a O. Č., opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že právní závěr soudu prvního stupně, že skutek popsaný ve zprošťujícím výroku, doplněný o další zjištěné okolnosti čerpání poskytnutých úvěrových prostředků, nebyl spáchán obviněným O. Č., není odůvodněný, je v rozporu s postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. a nerespektuje zásady správného a logického myšlení. Taktéž se nelze podle názoru dovolatelky ztotožnit s právní úvahou Vrchního soudu v Olomouci, že odpovídajícím právním posouzením skutku obviněného Č. je trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., směřující k ochraně jiného zájmu než trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák., a proto je jednání obviněného, pro které byla podána obžaloba, jiným skutkem a obviněného Č. nezbylo než obžaloby zprostit. K odůvodnění svého názoru pak následně dovolatelka uvedla, že s poukazem na smluvní zajištění úvěru společnosti, u výše specifikovaného bankovního ústavu v souvislosti se smlouvou o půjčce mezi společností T. P., a. s., jako dlužníkem a společností T. G., a. s., jako věřitelem není patrno, která z uvedených smluv měla být uzavřena na úkor jedné či druhé společnosti. Zejména však nejvyšší státní zástupkyně dále polemizovala s názorem odvolacího soudu, zda byly či nebyly spolehlivě odstraněny přetrvávající pochybnosti znalců o obsahu definice účetního pojmu oběžné prostředky , a v této souvislosti zhodnotila skutková zjištění jiným způsobem. Nakonec dovolatelka zdůraznila, že důsledný postup soudu podle § 2 odst. 6 tr. ř. a respektování zásad správného a logického myšlení mělo v posuzované trestní věci vyústit v odůvodněný závěr, že obvinění střednědobý úvěr na oběžné prostředky, financování nákupu zemědělských produktů, poskytnutý U. b. dne 24. 8. 1998 společnosti T. P., a. s., čerpali v rozporu s určením úvěru, přičemž pouze částku kolem 4 milionů užili na oběžné prostředky společnosti, přičemž obviněný O. Č. částku 4 miliony Kč z úvěrových prostředků užil ve výši 2 milionů Kč na úhradu dluhu společnosti T. G., a. s., a částku 2 milionů Kč pro svou potřebu, a ostatní prostředky použil obviněný J. H. nezjištěným způsobem a úvěr nespláceli, s výjimkou částky 2 milionů korun, která pocházela z úvěrové jistiny ve formě termínovaného vkladu, čímž způsobili U. b. O., a. s., škodu ve výši 10.600.000,- Kč.

V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 7/2005, ze dne 2. 2. 2005, a rovněž i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 17/2000, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. H. se k podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím svého obhájce vyjádřil v tom smyslu, že skutečný důvod dovolání, pro který státní zástupkyně dovolání podala, jsou její námitky směřující proti skutkovým zjištěním a proti způsobu hodnocení důkazů, a jako takové nemohou naplňovat dovolatelkou tvrzený ani žádný jiný dovolací důvod. Proto obviněný H. navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný Mgr. O. Č. se k podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně také vyjádřil, a uvedl, že má za to, že v dovolání uvedené skutečnosti zamlžují již objasněné skutečnosti v řízení před soudem prvního a druhého stupně, toto své tvrzení dále rozvedl a na závěr navrhl, aby dovolací soud dovolání v souladu s ustanovením § 265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, nejvyšší státní zástupkyně této povinnosti v podaném dovolání formálně dostála, neboť v něm uvedla ohledně obou obviněných J. H. a O. Č. důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že soud rozhodl o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž pro to byly splněny podmínky. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Zásah do skutkových zjištění dovolatelka opírá o judikaturu Ústavního soudu, která připouští možnost takového zásahu v případě, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu. V tomto případě však takový extrémní nesoulad podle názoru Nejvyššího soudu není dán, a celé dovolání nejvyšší státní zástupkyně se i přesto, že formálně učinila právě extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu předmětem dovolání, týká nesprávných skutkových zjištění, a nesprávného hodnocení zjištění vyplývajících ze znaleckých posudků. Za situace, kdy dovolatelka polemizuje se závěry znalců a hodnocením těchto závěrů nalézacím i odvolacím soudem, požaduje tímto fakticky ve svém dovolání změnu skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto její námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formulovala a o něž opřela dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Toto se vztahuje i k námitce týkající se úvah o jednotě a totožnosti skutku, ve vztahu k jednání obviněného O. Č., které by mohlo být posouzeno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. V tomto směru správně odvolací soud uzavřel, že za takové jednání obviněný O. Č. nebyl žalován, neboť ho nelze podřadit pod skutek vymezený v žalobním návrhu obžaloby Krajského státního zastupitelství v O. pobočka v O., ze dne 18. 9. 2000, č. j. 2 KZv 17/2000 47, když toto jednání spočívající v tom, že měl být účasten na podnikání dvou společností (podniků) při uzavírání některých smluv, jimiž bylo nakládáno s prostředky z předmětného střednědobého úvěru na oběžné prostředky, ať již jako soukromý podnikatel fyzická osoba či společník nově založené společnosti T. G., a. s., přičemž mu muselo být známo, že společnost T. P., a. s., se v kritické době nacházela aktuálně ve špatném finančním stavu, čímž se podílel na uzavírání dohod, jež měly za následek výrazně sníženou disponibilitu s hotovostí u společnosti T. P., a. s., je nepochybně samostatným skutkem, pro který nebyl obviněný O. Č. žalován (viz str. 16 až 19 napadeného rozsudku). Tento závěr odvolacího soudu, který je v jeho rozsudku i náležitě odůvodněn, je zcela v souladu s rozhodnutími uveřejněnými pod č. 6/1962, č. 19/1964, č. 64/1973 a č. 1/1996 Sb. rozh. tr. Z toho jednoznačně vyplývá, že ani tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený nesprávným právním posouzením skutku nebo jiným nesprávným hmotněprávním posouzením, neboť otázka totožnosti skutku (na rozdíl od jednoty skutku), kdy rozhodující je popis skutku v žalobním návrhu, který v tomto konkrétním případě ani zčásti nezahrnuje uvedené další popsané jednání obviněného O. Č. a z něho vzniklý následek, je otázkou procesní a nikoli hmotněprávní. Nelze tedy ani tuto námitku nejvyšší státní zástupkyně podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se vztahuje k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když je samozřejmě míněn skutek vymezený v napadeném odvolacím rozhodnutí, příp. v rozsudku soudu prvního stupně, kterého se takové napadené rozhodnutí týká, v návaznosti na skutek vymezený v žalobním návrhu podané a projednávané obžaloby v posuzované věci.

Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl dovolatelkou ohledně obou obviněných bez bližšího odůvodnění též namítán, ve výše uvedených souvislostech taktéž nemůže obstát, jelikož není splněna podmínka, že by bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku krajského státního zástupce i přesto, že výrok odvoláním napadeného rozsudku spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud po důkladném studiu přiloženého spisového materiálu a relevantní judikatury Ústavního soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98 atd.) za nutné zdůraznit, že jak nalézací soud v případě obviněného O. Č., tak i odvolací soud v případě obviněného J. H. postupovaly mimo jiné v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř., a v odůvodnění napadených rozsudků stručně a jasně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění je jasně patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obou obviněných i s důvody obžaloby a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z výše uvedených skutečností rozhodně nevyplývá závěr, že by zde bylo možno shledat právě extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudy obou stupňů a právními závěry těchto soudů, jak namítá dovolatelka. Nejvyšší soud proto v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v takových obdobných případech jako je projednávaná trestní věc obviněných J. H. a O. Č. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů neshledává.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 atd.). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání, nebyl jí materiálně, tedy ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvody jiné, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a procesní pochybení týkající se výkladu totožnosti skutku, které však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uvedeny nejsou, a proto jsou s ustanoveními § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neslučitelné.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.