5 Tdo 848/2010
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoník, § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.



5 Tdo 848/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2011 o dovolání obviněných D. Ř. , J. M. a V. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 87/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, oba pouze v odsuzujících částech týkajících se obviněných D. Ř., J. M. a V. H.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Břeclavi p ř i k a z u j e , aby věc obviněných D. Ř., J. M. a V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, byli obviněná D. Ř. uznána vinnou v bodě 1) a 4) výroku rozsudku trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ), v bodě 1), 2) a 4) trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 3) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., obviněný J. M. byl uznán vinným v bodě 1) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněná V. H. byla uznána vinnou v bodě 5) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. pro skutky, kterých se měli dopustit tím, že

1) obviněná D. Ř. a obviněný J. M.
D. Ř. jako místostarostka Obce P. v blíže nezjištěné době koncem roku 2005 oslovila JUDr. Z. P., za účelem poskytování právních služeb pro Obec P., jmenovaný advokát z jejího podnětu vypracoval tzv. dohody o narovnání, které byly dne 19. 10. 2006 starostou J. M. za Obec P. podepsány, přičemž se týkaly každého jednotlivého nájemníka domu, postaveného s přispěním státní dotace ve výši 3.200.000,- Kč/10 domů, následně vystavěných na pozemcích parc. č. 594/1, 1735, 432/2, 376/1, 376/2 a 376/8, v k.ú. a Obec P., přičemž tato dotace byla poskytnuta Obci P. Ministerstvem pro místní rozvoj na základě uzavření smlouvy ze dne 8. 9. 1998, přičemž jednou z podmínek byla mimo jiné i ta skutečnost, že obec nepřevede po dobu 20 let od kolaudace stavby vlastnictví domu postaveného s použitím státní dotace na jinou osobu, jak má na mysli ustanovení III., bod 4, výše citované smlouvy, přes uvedené skutečnosti, se kterými musela být místostarostka D. Ř. zcela jistě seznámena, zajistila podklady a pokyny pro právního zástupce JUDr. Z. P., vedla veškerá jednání s nájemníky domů, v důsledku čehož došlo právě k vypracování dohod o narovnání, jak je uvedeno shora, kterými byly stanoveny podíly vlastnického práva na předmětných domech tak, že Obec P. 1/4 a každý jednotlivý nájemník domu 3/4, což je v rozporu s podmínkami, za kterých byla předmětná dotace poskytnuta, přičemž samotná dohoda o narovnání nebyla místostarostkou D. Ř. ani starostou J. M. předem předložena k projednání a schválení zastupitelstvu Obce P., čímž porušili § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění rozhodovat o nabytí a převodu nemovitého majetku obce, přičemž dále v rozporu s § 39 odst. 1 stejného zákona nesplnili povinnost zveřejnit záměr obce převést nemovitosti z vlastnictví obce P. na jednotlivé nájemníky vyvěšením na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím zastupitelstva tak, aby se k němu obyvatelé Obce P. mohli vyjádřit, tím způsobili Obci P. škodu v celkové výši 3.200.000,- Kč,

2) obviněná D. Ř.
jako místostarostka Obce P. v blíže nezjištěné době koncem roku 2005 oslovila JUDr. Z. P., za účelem pomoci Obci P. v oblasti právních služeb, tento následně prováděl pro Obec P. právní služby, které později specifikoval v zaslaných fakturách ze dne 13. 12. 2005 na částku 28.943,20 Kč, ze dne 22. 2. 2006 na částku 35.504,80 Kč, ze dne 31. 5. 2006 na částku 16.000,70 Kč, ze dne 15. 6. 2006 na částku 24.402,10 Kč, ze dne 30. 6. 2006 na částku 44.108,50 Kč, ze dne 17. 8. 2006 na částku 33.266,50 Kč a ze dne 4. 10. 2006 na částku 75.060,40 Kč, po obdržení těchto faktur místostarostka D. Ř. nařídila jejich úhradu účetní V. H., bez toho, aniž by faktury předložila ke schválení zastupitelstvu Obce P., kdy takto jednala mimo schválený rozpočet obce, i přesto, že si byla zcela nepochybně vědoma toho, že zastupitelstvo Obce P. schválilo při svém zasedání dne 15. 6. 2006, v rozpočtovém opatření č. 1, rozpočet na konzultační, poradenské a právní služby jen v celkové výši 70.000,- Kč, k jehož dalšímu navýšení nikdy nedošlo a rozpočtová změna neproběhla, čímž porušila § 84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění schvalovat rozpočet obce, tím způsobila Obci P. škodu v celkové výši 187.286,20 Kč,

3) obviněná D. Ř.
- jako neuvolněný člen zastupitelstva Obce P., kde zastávala ve volebním období 2002 2006 funkci místostarostky, pobírala neoprávněně a svévolně odměny vyšší, než jak byly schváleny zastupitelstvem obce dne 12. 12. 2002 a dne 28. 8. 2003, a poté již nikdy nebylo zastupitelstvem obce projednáváno navýšení této odměny, přičemž nařídila účetní Obecního úřadu P. V. H. vyplácení těchto finančních prostředků z rozpočtu obce a takové rozhodnutí nebylo v její kompetenci, tím způsobila škodu Obci P. v celkové výši 455.733,- Kč, které si následně ponechala pro svoji osobní potřebu,
- jako místostarostka Obce P. v průběhu volebního období 2002 2006 pobírala neoprávněně a svévolně úhrady za používání svého soukromého mobilního telefonního přístroje tzv. pro potřeby obce , kdy např. od počátku roku 2005 předkládala k zaúčtování dobíjející kupóny do svého soukromého mobilního telefonního přístroje, a nařídila účetní Obecního úřadu P. V. H. vyplácení těchto finančních prostředků z rozpočtu obce a takové rozhodnutí nebylo v její kompetenci, přičemž zastupitelstvo Obce P., příp. samotný starosta J. M., nikdy využívání soukromého mobilního telefonního přístroje obžalované neschválili, tím způsobila Obci P. škodu v celkové výši 73.700,- Kč,

4) obviněná D. Ř.
v průběhu let 2003 2006, jako místostarostka Obce P., neoprávněně a svévolně nařídila účetní Obecního úřadu P. V. H. vyplácení odměn své dceři D. J., v tu dobu administrativní pracovnici Obecního úřadu P., bez toho aniž by starosta obce J. M. vyplácení odměn řádně schválil, přičemž takové rozhodnutí nebylo v její kompetenci a porušila tím § 103 odst. 4 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze starosta plní úkoly zaměstnavatele a zaměstnancům obce stanoví plat a schvaluje odměny, tím způsobila Obci P. škodu v celkové výši 92.400,- Kč,

5) obviněná V. H.
jako účetní Obecního úřadu P. v průběhu let 2003 2006, si sama pro sebe z rozpočtu obce P. neoprávněně a svévolně vyplatila formou odměn celkovou částku ve výši 227.184,- Kč, přičemž vyplacení uvedených finančních prostředků nebylo starostou M. nikdy schváleno, čímž způsobila Obci P. škodu v celkové výši 227.184,- Kč.

Za tyto trestné činy byla obviněná D. Ř. podle § 158 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 a § 40 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 4 (čtyř) let. Obviněný J. M. byl podle § 158 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 a § 40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců a také jemu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 3 (tří) let. Obviněná V. H. byla podle § 158 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. rovněž jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 2 (dvou) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným D. Ř. a J. M. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Obci P., částku ve výši 1.307.712,- Kč, dále obviněné D. Ř. samotné byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Obci P. částku ve výši 809.119,20 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné V. H. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Obci P. částku ve výši 227.184,- Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Obec P. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byla obviněná D. Ř. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. ZT 398/2008, v bodě 3 odst. 3) pro skutek, že v blíže nezjištěném období, pravděpodobně počátkem roku 2006, pod záminkou domnělé výstavby protipovodňových hrází v k. ú. obce N. M., měla oslovit M. P., bez toho, aniž by tuto problematiku projednávalo a předem schválilo zastupitelstvo obce, příp. o tomto jednala se starostou M,, kdy uvedená osoba měla provádět v k. ú. obce N. M. úpravu levého břehu řeky Dyje, následně předložila účetní H. živnostenský list znějící na jméno shora uvedeného P., poté předložila stejné osobě k zaúčtování fakturu ze dne 24. 3. 2006, kdy jako dodavatel je uveden citovaný P., na částku 32.576,50 Kč, tuto osobně v hotovosti převzala od účetní H., které její vyplacení ústně nařídila, pod záminkou domnělého předání citované částky P., což nikdy neprovedla, dále předložila účetní H. fakturu ze dne 31. 3. 2006, dodavatelem opět P., na částku 38.377,50 Kč, tuto opět osobně a v hotovosti převzala od účetní H., které její vyplacení ústně nařídila, pod záminkou domnělého předání této částky P., což nikdy neprovedla a dne 1. 8. 2006 předložila účetní H. fakturu, dodavatelem opět P., na částku 25.584,- Kč, kterou opět osobně a v hotovosti převzala od účetní H., po předchozím ústním pokynu k vyplacení, pod záminkou domnělého předání P., což opět neuničila, přičemž žádná výstavba protipovodňových hrází v k. ú. obce N. M. provedena nikdy nebyla, tím způsobila škodu Obci P. v celkové výši 96.538,- Kč, které si ponechala pro svoji osobní potřebu, čímž měla spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi a všichni obvinění D. Ř., J. M. a V. H. odvolání. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných D. Ř., J. M. a V. H. a státního zástupce napadený rozsudek zrušil ohledně obviněné Ř. ve výroku o vině trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (body 1, 2, 4 výroku napadeného rozsudku), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit škodu ve výši 1.307.712,- Kč společně a nerozdílně s obviněným M., ohledně obviněného M. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a ohledně obviněné H. zrušil výrok o trestu uloženého této obviněné. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině tak, že

I. obvinění D. Ř. a J. M. jsou vinni tím, že D. Ř. jako místostarostka Obce P. v blíže nezjištěné době koncem roku 2005 oslovila JUDr. Z. P., za účelem poskytování právních služeb pro Obec P., jmenovaný advokát z jejího podnětu vypracoval tzv. dohody o narovnání, které byly dne 19. 10. 2006 starostou J. M. za Obec P. podepsány, přičemž se týkaly každého jednotlivého nájemníka domu, postaveného s přispěním státní dotace ve výši 3.200.000,- Kč/10 domů, následně vystavěných na pozemcích parc. č. 594/1, 1735, 432/2, 376/1, 376/2 a 376/8, v k. ú. a obec P., přičemž tato dotace byla poskytnuta Obci P. Ministerstvem pro místní rozvoj na základě uzavření smlouvy ze dne 8. 9. 1998, přičemž jednou z podmínek byla mimo jiné i ta skutečnost, že obec nepřevede po dobu 20 let od kolaudace stavby vlastnictví domu postaveného s použitím státní dotace na jinou osobu, jak má na mysli ustanovení III., bod 4, výše citované smlouvy, přes uvedené skutečnosti, se kterými musela být místostarostka D. Ř. zcela jistě seznámena, zajistila podklady a pokyny pro právního zástupce JUDr. Z. P., vedla veškerá jednání s nájemníky domů, v důsledku čehož došlo právě k vypracování dohod o narovnání, jak je uvedeno shora, kterými byly stanoveny podíly vlastnického práva na předmětných domech tak, že Obec P. 1/4 a každý jednotlivý nájemník domu 3/4, což je v rozporu s podmínkami, za kterých byla předmětná dotace poskytnuta, přičemž samotná dohoda o narovnání nebyla místostarostkou D. Ř. ani starostou J. M. předem předložena k projednání a schválení zastupitelstvu Obce P., čímž porušili § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění rozhodovat o nabytí a převodu nemovitého majetku obce, přičemž dále v rozporu s § 39 odst. 1 stejného zákona nesplnili povinnost zveřejnit záměr obce převést nemovitosti z vlastnictví obce P. na jednotlivé nájemníky vyvěšením na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím zastupitelstva tak, aby se k němu obyvatelé Obce P. mohli vyjádřit, tím způsobili Obci P. škodu v celkové výši 3.200.000,- Kč,

II. obviněná D. Ř. sama je vinna tím, že jako místostarostka Obce P. v blíže nezjištěné době koncem roku 2005 oslovila JUDr. Z. P., za účelem pomoci obci P. v oblasti právních služeb, tento následně prováděl pro Obec P. právní služby, které později specifikoval v zaslaných fakturách ze dne 13. 12. 2005 na částku 28.943,20 Kč, ze dne 22. 2. 2006 na částku 35.504,80 Kč, ze dne 31. 5. 2006 na částku 16.000,70 Kč, ze dne 15. 6. 2006 na částku 24.402,10 Kč, ze dne 30. 6. 2006 na částku 44.108,50 Kč, ze dne 17. 8. 2006 na částku 33.266,50 Kč a ze dne 4. 10. 2006 na částku 75.060,40 Kč, po obdržení těchto faktur místostarostka D. Ř. nařídila jejich úhradu účetní V. H., bez toho, aniž by faktury předložila ke schválení zastupitelstvu obce P., kdy takto jednala mimo schválený rozpočet obce, i přesto, že si byla zcela nepochybně vědoma toho, že zastupitelstvo Obce P. schválilo při svém zasedání dne 15. 6. 2006, v rozpočtovém opatření č. 1, rozpočet na konzultační, poradenské a právní služby jen v celkové výši 70.000,- Kč, k jehož dalšímu navýšení nikdy nedošlo a rozpočtová změna neproběhla, čímž porušila § 84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění schvalovat rozpočet obce, tím způsobila Obci P. škodu v celkové výši 187.286,20 Kč,

III. obviněná D. Ř. sama je vinna tím, že v průběhu let 2003 2006, jako místostarostka obce P., neoprávněně a svévolně nařídila účetní Obecního úřadu P. V. H. vyplácení odměn své dceři D. J., v tu dobu administrativní pracovnici Obecního úřadu P., bez toho aniž by starosta obce J. M. vyplácení odměn řádně schválil, přičemž takové rozhodnutí nebylo v její kompetenci a porušila tím § 103 odst. 4 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze starosta plní úkoly zaměstnavatele a zaměstnancům obce stanoví plat a schvaluje odměny, tím způsobila Obci P. škodu v celkové výši 92.400,- Kč.

Těmito skutky spáchali obviněná D. Ř. v bodech I. a III. výroku rozsudku přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoníku ) a v bodech I., II., III. přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněný J. M. v bodě I. přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Za tyto přečiny i za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek beze změny (bod 3), byl obviněné D. Ř. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. a za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné Ř. dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 4 (čtyř) roků.

Obviněnému J. M. byl za uvedené přečiny podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 2 (dvou) roků.

Obviněné V. H. byl při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku uložen podle § 248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 2 (dvou) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění D. Ř. a J. M. uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody ve výši 1.046.169,60 Kč poškozené Obci P.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, podali obviněná D. Ř. prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Jana Paroulka, i. s. Mgr. Rudolfem Maňouškem, dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněný J. M. prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Ilony Schöberové dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná V. H. prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Ilony Chladové dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná D. Ř. ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech ke skutku označenému I. v napadeném rozsudku (bod 1/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) namítla, že jak ona, tak spoluobviněný M. shodně uvedli, že zastupitelé byli obeznámeni s oslovením advokáta JUDr. Z. P., kdy tato skutečnost vyplývá i z výpovědí svědků S. L., J. S., F. T., J. J., M. S., J. B., J. K., V. L., J. J. a JUDr. Z. P. a rovněž tak ze zápisu z jednání zastupitelstva Obce P. dne 15. 6. 2006, z kterého doslova vyplývá, že zastupitelstvo schvaluje, aby obec připravila návrhy dohod o narovnání s jednotlivými spoluinvestory nájemních domů, na jejichž základě by bylo možné vložit spoluvlastnické právo k vybudovaným nájemním domům na spoluinvestory v souladu s textem smluv o sdružení investorů, a tyto dohody s jednotlivými investory projednala a uzavřela tak, aby byly splněny závazky obce vyplývající ze smlouvy o poskytnutí investiční dotace. Svědek JUDr. P. ve své výpovědi výslovně uvedl, že jednal jak s obviněnou Ř., tak s obviněným M. a se situací, ještě dříve, než došlo k podpisu smluv o narovnání, seznámil zastupitelstvo obce. Obviněná Ř. tedy dala podnět k vyhotovení dohod o narovnání na základě rozhodnutí zastupitelstva obce. Obviněná na základě rozhodnutí zastupitelstva obce předložila JUDr. P. veškeré dostupné listiny a JUDr. P. jako advokát, zvolený na základě souhlasu zastupitelstva obce k řešení problému, splnil svou povinnost a na základě takto zcela objektivně existujících listin problém z hlediska své profese řešil, řešení formou dohod o narovnání předložil klientovi, tedy obci, resp. zastupitelstvu a následně byly dohody podepsány stranami. Obviněná stejně jako obviněný M. byli laiky, kteří řešili problém prostřednictvím odborníka, v jehož odborné znalosti vložili důvěru. Ohledně vědomosti zastupitelstva o tomto řešení vztahů obce a nájemníků dvojdomků formou dohod o narovnání zpracovaných JUDr. P. potvrzují již uvedené výpovědi svědků J. S., F. T., J. J., M. S., J. B., V. L. a J. J., tedy členů bývalého zastupitelstva obce ve volebním období 2002 až 2006, kteří potvrdili, že přibraný právník měl spolu s paní Ř. věc projednat se spoluvlastníky dvojdomků. Jediný svědek P. si nevzpomněl, že by obec byla zastoupena advokátem a byly projednávány smlouvy o narovnání ohledně nájemních dvojdomků. Z hlediska zavinění obviněné je u tohoto skutku důležitá skutečnost, že soud prvního stupně si jako předběžnou otázku vyřešil platnost smluv o sdružení investorů, kdy dovodil jejich absolutní neplatnost, neboť nezjistil, že by tyto smlouvy schválilo zastupitelstvo obce v době, kdy měly být uzavřeny. Vzhledem k tomu, že Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky prohlásilo dotační podmínky za splněné a dotaci poskytlo, musely jím být uvedené smlouvy posouzené jako platné. Při určení neplatnosti smluv o sdružení investorů nemohla být dotace nikdy poskytnuta, nemohla by být tedy ani předmětem řízení o vrácení dotace na základě dohod o narovnání a nemohla by být žádným z obviněných způsobena obci škoda z hlediska vrácení dotace, která byla na samém počátku poskytnuta neoprávněně. Navíc z hlediska subjektivní stránky je důležité, že obviněná Řezáčová sama uvedené řešení nezvolila, když sám JUDr. P. jako svědek uvedl, že on navrhl řešení, on vypracoval dohody o narovnání a on jí poradil, jak věc řešit. Tyto skutečnosti však nebyly soudem prvního stupně vůbec zkoumány. Co se týče subjektivní stránky, důvěru klienta v poskytnutou odbornou radu ze strany právníka nelze považovat za úmyslné jednání. Soud neuvedl, proč považuje subjektivní stránku za splněnou i tehdy, kdy obviněná z hlediska právních znalostí nemohla posoudit platnost či neplatnost smluv o sdružení investorů. Tato skutečnost se pak odráží i v hodnocení jednání obviněné z hlediska jednání v možném omylu. V návaznosti na rozebrání právního omylu negativního obviněná navázala tvrzením, že mohla rozpoznat protiprávnost činu pouze se zřejmými obtížemi. Obviněná vyslovila také nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně ohledně neurčitosti určení velikosti podílů ve smlouvách o sdružení investorů, neboť podle ní jsou podíly účastníků určeny velmi přesně, a to nejen podle ustanovení článku V. uvedených smluv, ale i ustanovení článku II. smluv, které řeší vklady jednotlivých účastníků sdružení. Na základě takto uzavřených smluv začal majetek sdružení v podílovém spoluvlastnictví účastníků smluv originálně (dovolatelka zřejmě myslela originárně) vznikat a dělit se mezi spoluvlastníky. Z toho vyplývá i další omyl, na kterém je založena obžaloba, tedy že dohodou o narovnání došlo k převodu vlastnictví obce a tím k porušení dotačních podmínek a že uzavření takové dohody podléhalo schválení zastupitelstva obce. Nemohlo tak dojít k převodu vlastnictví obce, protože obec k podílům spoluvlastníků nikdy vlastnický poměr neměla. A proto nebylo nutné schválení zastupitelstvem obce. Přesto bylo zastupitelstvo obviněnou a starostou informováno a toto se k věci také vyjadřovalo. K těmto tvrzením odsouzené lze nalézt oporu zejména v ustanoveních § 829 a násl. občanského zákoníku. Obviněná také nesouhlasí s odmítnutím provedení důkazů výslechem jednotlivých účastníků sdružení investorů, kteří měli být slyšeni k zjištění, zda účastníci smluv o sdružení investorů požadovali nápravu pod hrozbou občanskoprávních žalob a zda tedy obvinění neodvraceli nebezpečí hrozící způsobením podstatně větší škody. Dohodami o narovnání byly navozeny nájemní vztahy spoluinvestorů a obce, které však měly být navozeny ihned po poskytnutí dotace, neboť smlouva o poskytnutí dotace k tomu obec zavazovala. Obec se však až do zásahu obviněné tímto neřídila. Mimo jiné při zkoumání splnění dotačních podmínek to byl jeden z důvodů uložení povinnosti k vrácení dotace neuzavření nájemních smluv. Ze všech těchto hledisek nelze dovodit úmyslné jednání směřující k způsobení škody, ani výkon její pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, ale ani porušení zákonné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek za současného způsobení značné škody.

Ke skutku označeném II. napadeného rozsudku (bodu 2/ výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu) obviněná D. Ř. rozvedla, že neoslovila JUDr. Z. P. bez vědomí tehdejšího starosty M. a zastupitelstva obce. Za proplacené služby vytvořil JUDr. P. obci jako plátci služeb hodnoty, které byly účtovanými částkami proplaceny. Obci tedy nemohla vzniknout škoda vyčíslená v tomto bodě. Navíc se jednalo o smluvní odměnu, jejíž výši nemohla obviněná ovlivnit. Ve věci neexistuje jediný důkaz, že by obviněná kdykoliv ústně nařídila tehdejší účetní obviněné V. H. úhradu faktur JUDr. P., či že by vůbec s těmito fakturami na obecním úřadu či jinde přišla do styku. Obviněná rozhodně nenese trestněprávní odpovědnost za to, že výše úhrad právních služeb převýšila stanovený rozpočet. Obviněná tedy zaviněným jednáním v tomto bodě napadeného rozsudku nezpůsobila žádnou škodu, ani neporušila povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, který zůstal napadeným rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, v jeho první části vyzvedla, že jí byly schváleny odměny na zasedání zastupitelstva jednak dne 12. 12. 2002, ale také dne 28. 8. 2003, kdy jí byly navýšeny odměny podle nařízení vlády č. 37/2003. Navíc neexistuje důkaz, že by komukoliv nařídila ústně a bez vědomí starosty obce, aby jí tyto odměny vyplatil. Nebylo její povinností, aby zajistila vydání písemného dokumentu, na základě kterého by jí byly odměny vypláceny. Obviněná tento svůj příjem jako příjem ze závislé činnosti řádně zdanila a byl předmětem daňového přiznání. Ke druhému dílčímu skutku uvedla, že jí skutečně bylo schváleno proplácení telefonních hovorů nejméně ve výši 1.000,- Kč měsíčně, byť tato částka může být sporná, což vyplývá z výpovědí obviněného M. i svědků bývalých zastupitelů obce. Vzhledem k tomu, že nebyla oprávněna nakládat s finančními prostředky obce, ani k tomu nebyla zmocněna, nedošlo k žádnému svěření finančních prostředků, které by si popisovaným způsobem mohla přisvojit.

U skutku pod bodem III. napadeného rozsudku odvolacího soudu obviněná D. Ř. opět konstatovala, že neexistuje jediný důkaz, který by ji mohl usvědčit, že nařídila účetní V. H. vyplacení odměn D. J. V daném případě se jednalo o odměny vyplývající z pracovního poměru, kde k jejich schválení byl oprávněn pouze zaměstnavatel, tedy starosta obce, nikoliv obviněná.

Z hlediska uložených trestů se obviněná v odůvodnění dovolání zabývala tím, že trest zákazu činnosti jí byl uložen v rozporu se zákonem č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, kde je jedině řešen zánik mandátu člena zastupitelstva obce (§ 55 odst. 2 cit. zákona). Uloženým zákazem činnosti je jí odnímáno jedno ze základních práv, a to pasivní volební právo. Žádný předpis však takové odnětí volebního práva nezná a neřeší jej. Obviněná upozornila zejména na rozpor uložení tohoto trestu s rozhodnutími Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 167/2006 a 3 Tdo 154/2009.

V závěru svého dovolání obviněná D. Ř. navrhla, aby dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí přezkoumal a podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o jejím zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu.

Obviněný J. M. ve svém dovolání uvedl, že dohodami o narovnání nedošlo k převodu ani přechodu vlastnického práva a tím k porušení povinnosti obce nepřevést po dobu dvaceti let od kolaudace stavby vlastnictví domu s použitím státní dotace na jinou osobu. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o převod nebo přechod vlastnického práva ze strany obce na jednotlivé nájemníky, nebyla tímto úkonem založena povinnost obce projednat a schválit takovýto záměr. Stejně lze hodnotit i nezveřejnění tohoto záměru obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu. Tímto postupem obviněného a spoluobviněné Ř. nebyla obci způsobena škoda v celkové výši 3.200.000,- Kč. Krajský soud v Brně i nalézací soud měli aplikovat normy upravující zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán, anebo podle § 226 písm. b) tr. ř. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Další pochybení obou soudů obviněný spatřuje v posouzení neplatnosti uzavřených smluv o sdružení investorů. Tyto smlouvy považuje za platné. Vyhotovená právní analýza JUDr. Z. P. byla souladná s tehdy platnými právními předpisy a spravedlivá. Obci tak nemohla vzniknout škoda, není dána ani příčinná souvislost, když příčinná souvislost se vznikem škody byla zjištěna jednáním zástupců obce, členů zastupitelstva již v roce 1998. Tím, že nebyla prováděna řádná kontrolní činnost, nedošlo ke zjištění porušení dotační kázně, ke které došlo již v roce 1999 a obec by již za toto porušení nemusela být postižena s ohledem na promlčení. Jednání obviněného, který se řídil právním názorem JUDr. P. a dohody pouze signoval, není trestné. Při dodržení zásady ultima ratio mělo dojít ke zproštění obžaloby.

V závěru dovolání obviněný J. M. navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi nařídil, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněná V. H. ve svém dovolání uvedla, že se soudy dostatečně nevypořádaly s tím, že o výši mzdy či odměn rozhoduje starosta obce. Schválení prvotních účetních dokladů, kam patří i výplatnice či faktická výplata mzdy nebo odměn, podle směrnice obce, ale i v souladu se zákonem o účetnictví, náleželo do kompetence starosty obce, tedy obviněného J. M. Nelze tedy uvěřit obhajobě obviněného M., že o vyplacení finančních prostředků obviněné H. v podobě odměn nevěděl, či o nich nemohl vědět, jestliže podepisoval výplaty. Soudy nesprávně vyhodnotily i skutečnosti prováděné kontroly hospodaření samosprávného územního celku, neboť obviněný M. se ze své pozice musel seznámit s obsahem kontrolních zpráv či auditu a pokud z kontrolních zpráv vyplývaly případné nesrovnalosti, pak byl povinen učinit opatření směřující k jejich nápravě. Pokud by se tedy jednalo o provedení neoprávněné výplaty odměn obviněné V. H., pak bylo jeho povinností vyzvat ji minimálně k vydání bezdůvodného obohacení. Obviněná také zpochybnila výši škody. Nebylo totiž řádně rozlišeno, zda-li souhrnná částka, kterou si měla v podobě odměn vyplatit, sestávala pouze z tvrzených odměn, či zda-li jsou v této částce zahrnuty i výplaty mzdy např. za úklid, a to na základě platebních výměrů např. ze dne 31. 12. 2002 nebo 31. 12. 2005, kdy výše této mzdy byla průběžně platovými výměry upravována.

V závěru dovolání obviněná V. H. navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, byl ve výroku o vině a trestu ohledně ní, včetně výroku týkajícího se zákazu činnosti, a ve výroku stran náhrady škody zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněných D. Ř., J. M. a V. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o všemi třemi obviněnými uplatňovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z obsahů jednotlivých dovolání plyne, že jsou namítány zejména nesprávnost hodnocení provedených důkazů nalézacím i odvolacím soudem. Státní zástupce má za to, že dokazování ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, z úvah nalézacího a odvolacího soudu obsažených v odůvodněních rozsudků těchto soudů vyplývá, že soudy jednotlivé důkazy samostatně i v jejich vzájemném souhrnu pečlivě hodnotily, zřejmé jsou i právní závěry obou soudů, pokud jde o vinu jednotlivých obviněných. Zřejmé je, že zejména nalézací soud vzal v potaz i roli JUDr. Z. P. na projednávaném jednání vytýkaném obviněným D. Ř. a J. M. Nalézací soud se dostatečně vypořádal i s důkazními návrhy obviněných, kterým nevyhověl, k tomu viz str. 40 rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce tak má za to, že ani u jednoho z dovolatelů není dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nelze dojít k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání obviněných, pokud jde o tento deklarovaný dovolací důvod, se tak jeví jako neopodstatněná.

Pokud jde o námitky dovolatelky D. Ř., vztahující se k důvodu dovolání uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na to, že uloženým trestem zákazu činnosti (odvolacím soudem) částečně spočívajícím v zákazu funkcí v orgánech samosprávy na dobu 4 roků, jí bylo odejmuto jedno ze základních práv, a to pasivní volební právo, lze dovolatelce přisvědčit. Následně státní zástupce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 167/2006, a na usnesení téhož soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 Tdo 154/2009. Podle státního zástupce se tak jeví být trest zákazu činnosti uložený obviněné D. Ř. v té své části, kterým jí byl uložen zákaz funkcí v orgánech územní samosprávy, jako rozporný se zákonem a v tomto směru se tedy dovolání obviněné jeví jako důvodné, když uvedené pochybení odvolacího soudu je podřaditelné pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě).

Podle názoru státního zástupce důvod dovolání obviněné Ř. podřaditelný pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svědčí i obviněným M. a H., kterým byly rovněž uloženy tresty zákazu činnosti, vymezené obdobně jako u obviněné Ř., pouze v odlišné výměře. V případě, že Nejvyšší soud České republiky dospěje k závěru, že tento důvod dovolání obviněné Ř. skutečně prospívá, měl by podle § 265k odst. 2 poslední věty ve spojení s § 261 tr. ř. rozhodnout i ve prospěch obviněných M. a H.

Závěrem státní zástupce Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za splnění podmínky uvedené v § 261 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, a to ve výrocích o trestech zákazu činnosti ohledně obviněných D. Ř., J. M. a V. H., jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem sám rozhodl o uložení trestů zákazů činnosti obviněným D. Ř., J. M. a V. H. spočívajících v zákazu zaměstnání v orgánech územní samosprávy a v zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek, u D. Ř. na dobu kolem 4 let, u obviněných J. M. a V. H. na dobu kolem 2 let. Státní zástupce dále navrhl, aby Nejvyšší soud státním zástupcem navrhované rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poškozená Obec P. se prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Jiřího Dobišara vyjádřila k dovolání obviněné D. Ř. uvedením, že jmenovaná obviněná ve zdůvodnění svého dovolání zcela pomíjí zásadní věc, že protiprávního jednání se dopustila spolu s obviněným J. M., aniž by byl záměr obce uzavřít dohody o narovnání zveřejněn podle ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a uzavření těchto dohod nebylo ani schváleno zastupitelstvem obce podle § 41 citovaného zákona. Poté, co bylo vedení obce ze strany katastrálního úřadu upozorněno, že dohoda o narovnání se do katastru nemovitostí zapisuje záznamem a že by měla být schválena zastupitelstvem obce a doložka o tom by měla být v dohodě uvedena, obviněná spolu s obviněným M. na základě tohoto upozornění opatřili dohody o narovnání doložkou podle ustanovení § 41 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, s tím, že byly splněny požadavky ustanovení § 39 a § 85 citovaného zákona a že převod existujícího práva k nemovitosti byl projednán a schválen na zasedání zastupitelstva obce dne 15. 6. 2006. Prohlášení v této doložce je nepravdivé ve všech bodech, neboť záměr obce řešit situaci s nájemníky domků nebyl nikdy zveřejněn a na jednání zastupitelstva obce dne 15. 6. 2006 nebyl převod vlastnictví projednán ani schválen. Pokud by obvinění Ř. a M. nepodepsali dohody o narovnání a nepředložili je katastrálnímu úřadu k provedení zápisu, obci by nevznikla škoda spočívající v povinnosti vrátit státu poskytnutou dotaci. Nadto se na povinnost vrátit státní dotaci vztahuje tříletá promlčecí lhůta a jestliže by tedy již v roce 1997 mělo dojít k porušení podmínek poskytnutí dotace, jak obviněná uvedla v dovolání, pak by povinnost vrátit dotaci byla v roce 2006 již promlčena. Nelze také pominout, že obvinění předložili dohody o narovnání k provedení záznamu v katastru nemovitostí znovu i po volbách do místních zastupitelstev, které proběhly dne 20. a 21. 10. 2006, ačkoliv v době po volbách nemělo vedení obce činit žádné úkony vedoucí k převodu obecního majetku. Závěrem poškozená Obec P. navrhla, aby dovolání obviněné Ř. bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.

Obvinění D. Ř., J. M. a V. H. uplatnili shodně dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení v řízení před soudem prvního stupně posuzovaného jednání obviněných.

Obviněná D. Ř. uplatnila také dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, konkrétně se v daném případě jedná o trest zákazu činnosti. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Jde např. mimo jiné o uložení trestu zákazu činnosti za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s touto činností (§ 49 odst. 1 tr. zák. a § 73 odst. 1 tr. zákoníku).

První právně relevantní námitkou obviněná D. Ř. a obviněný J. M. poukázali z hlediska zavinění ve vztahu ke skutku 1) ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a pod bodem I. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, že jednali na základě právních rad udělených jim JUDr. Z. P., a proto nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., které následně odvolací soud překvalifikoval na přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněná D. Ř. také upozornila, že nalézací soud si jako předběžnou otázku vyřešil neplatnost smluv o sdružení investorů. Dovolatelka dále zdůraznila, že majetek sdružení v podílovém spoluvlastnictví vznikl originárně, a tak dohodami o narovnání nemohlo dojít k převodu vlastnictví obce a tím k porušení dotačních podmínek. Proto také nebylo nutné schválení zastupitelstvem obce. Teprve až dohodami o narovnání byly navozeny nájemní vztahy spoluinvestorů a obce, k čemuž byla obec celou dobu zavázána, ale až do zásahu obviněné se tím neřídila, což měl být při zkoumání splnění dotačních podmínek jeden z důvodů uložení povinnosti k vrácení dotace. Obviněný J. M. shodně ve svém dovolání vyslovil, že nedošlo k převodu ani přechodu vlastnického práva obce a tím k porušení dotace a nebyla tak založena povinnost obce projednat a schválit takovýto záměr. Oproti nalézacímu soudu považuje smlouvy o sdružení investorů za platné.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, jestliže tím zároveň opatří sobě nebo jinému značný prospěch. Ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu odst. 2 písm. a) § 158 tr. zák. postačí zavinění z nedbalosti.

Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla anebo byl neoprávněný prospěch skutečně opatřen.

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Podstatou trestného činu podle § 255 tr. zák. je úmyslné jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Značnou škodou ve smyslu § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v § 255 odst. 2 tr. zák. z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.

Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který úmyslně poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku naplní pachatel, který způsobí takovým činem značnou škodu. Podstatou trestného činu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné jednání (konání nebo opomenutí), kterým je způsobena škoda nikoli malá na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Značnou škodou ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.

K bodu 1) výroku o vině svého rozsudku nalézací soud na straně 33 a násl. v odůvodnění uvedl, že co se týče smluv o sdružení investorů, bylo prokázáno, že tyto jednotlivé smlouvy nebyly zastupitelstvem Obce P. nikdy řádně schváleny. Uvedené smlouvy však trpí také další vadou, a to neurčitostí, spočívající v určení velikosti podílů na společném majetku, když je zde uvedeno: Podíly účastníků sdružení na získaném majetku se dělí v poměru podle výše vkladů účastníků. Tato skutečnost však s ohledem na absolutní neplatnost smluv nemá žádné právní následky. Vlastnické právo k nově zhotoveným stavbám nabyl samotným zhotovením stavby ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe. Tedy obec a jednotliví investoři. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyla prokázána existence platné dohody o určení výše spoluvlastnických podílů, pak z § 137 odst. 1 a 2 občanského zákoníku plyne, že podíly spoluvlastníků jsou stejné, a to bez ohledu na to, jakými částkami každý ze spoluvlastníků na výstavbu přispěl. Tedy obec 1/2 a investor 1/2. Je tak zřejmé, že obec jako podílový spoluvlastník stavby s podílem ve výši 1/2 na základě následně uzavřené dohody o narovnání převedla na investora část svého podílu ve výši 1/4. Dne 15. 6. 2006 nedošlo k řádnému schválení jednotlivých dohod o narovnání obecním zastupitelstvem, nýbrž jen ke schválení dalšího postupu s tím, že: zastupitelstvo obce pověřuje starostu obce k podepsání těch smluv souvisejících s původní výstavbou nájemních domů, které v roce 2001 nebyly tehdejším zástupcem obce podepsány a schvaluje, aby obec připravila návrhy dohod o narovnání s jednotlivými spoluinvestory těchto nájemních domů, na jejichž základě by bylo možné vložit spoluvlastnické právo k vybudovaným nájemním domům na spoluinvestory v souladu s textem smluv o sdružení investorů, a tyto dohody s jednotlivými spoluinvestory projednala a uzavřela tak, aby byly splněny závazky obce vyplývající ze smlouvy o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci, uzavřené mezi Obcí P. a Ministerstvem pro místní rozvoj, podepsané dne 8. 98. 1998 (správné datum podepsání je v případě Ministerstva pro místní rozvoj České republiky dne 9. 9. 1998 a v případě Obce P. dne 8. 9. 1998, k tomu srov. č. l. 1459 spisu) tehdejším starostou Ing. J. B. (č. l. 536 spisu). K řádnému schválení však bylo zapotřebí, aby zastupitelstvo obce odsouhlasilo podpis každé konkrétní dohody, protože na základě každé takové dohody následně došlo k převodu majetku obce. Tím, že Obec P. převedla vlastnictví domů postavených s použitím dotace na jiné osoby, porušila ustanovení čl. III bodu 4 Smlouvy o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci, čímž neoprávněně použila prostředky ze státního rozpočtu ve výši 3.200.000,- Kč. Na základě uvedené skutečnosti byla obec P. povinna odvést do státního rozpočtu neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu ve výši 3.200.000,- Kč a současně byla povinna za období neoprávněného použití prostředků státního rozpočtu zaplatit do státního rozpočtu penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých prostředků, nejvýše však do výše této částky. Penále bylo vypočteno ode dne, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, tj. od 19. 10. 2006, do dne zahájení kontroly, tj. do 26. 3. 2008, a činilo 1.686.400,- Kč (srov. str. 33 až 35 rozsudku nalézacího soudu). Přitom však již na straně 31 svého rozsudku nalézací soud pojednává o rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 7. 4. 2009, č. j. 43/24 077/2009-434, kterým byla obci prominuta z odvodu částka 2.000.000,- Kč a z penále částka 1.578.688,- Kč včetně odpočtu.

Odvolací soud k bodu I. výroku o vině svého napadeného rozsudku (shodný skutek) na straně 12 odůvodnění rozvedl, že trestněprávní odpovědnost obviněných Ř. a M. byla soudem prvního stupně dovozena správně, s výjimkou posouzení jednání jmenovaných dvou obviněných v bodě 1) výroku o vině napadeného rozsudku a obviněné Ř. v bodě 4) napadeného rozsudku, jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Správně sice soud I. stupně zhodnotil, že v případě obou jmenovaných obviněných šlo o veřejné činitele, kteří vykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a takto úmyslně (úmysl nepřímý) způsobili Obci P. škodu. Kvalifikovaná skutková podstata v ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. požadovala však zároveň i opatření sobě, či jinému prospěchu a výše tohoto prospěchu se pak řídila ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák. Z popisu skutku, tak jak je uveden v bodě 1) výroku o vině napadeného rozsudku, však vůbec nevyplývá výše jakéhokoliv majetkového prospěchu, ani to, kdo tento značný majetkový prospěch měl získat. Za důkazní situace, vyplývající ze spisového materiálu, ani uvedená skutečnost, tj. výše případného majetkového prospěchu, není zjistitelná. Z uvedeného důvodu není možno použitou právní kvalifikaci akceptovat, když v době, kdy byl napadený rozsudek vyhlášen, byla správná další kvalifikace jednání obviněných Ř. a M., tj. pokud jejich jednání bylo posouzeno i jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

V rámci výslechů bývalých zastupitelů jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, byly ze spisového materiálu Nejvyšším soudem zjištěny následující skutečnosti. V. L. a J. S. v přípravném řízení uvedli, že na úřední desce obce P. byl vyvěšen záměr týkající se možnosti výstavby rodinných domů za přispění státní dotace. M. P. a J. K. uvedli, že se domnívají, že byl záměr obce na výstavbu rodinných domů s přispěním státní dotace vyvěšen na úřední desce, aby se s ním občané P. seznámili. J. J. v přípravném řízení vypověděl, že nikdy nebyl na zasedání zastupitelstva obce, kde by se jednalo o tom, že smlouvy týkající se dotace jsou špatné (č. l. 605 spisu). F. T., rozvedl, že ze strany obviněné Ř. a JUDr. P. bylo řečeno, že smlouvy týkající se rodinných domů postavených za přispění státní dotace jsou špatné a musí se předělat (č. l. 587 spisu). J. J. u hlavního líčení uvedla, že převod domků byl určitě projednán na zastupitelstvu obce, bylo odsouhlaseno, aby věc byla projednána s JUDr. P., ale určitě žádnou připravenou smlouvu neviděla (č. l. 2348 až 2349 spisu). Podle V. L. na poradě zastupitelstva JUDr. P. a obviněná Ř. vysvětlovali, proč by se měly narovnat původní smlouvy, na zastupitelstvu se hlasovalo, aby JUDr. P. a obviněná Ř. obešli spoluvlastníky domků, ale nehlasovalo se o samotném převodu. Svědek L. dále uvedl: Pokud jsem dotazován, zda se vyjádřil pan P. k dotaci nebo hovořil pouze o nájemném, uvádím, že někteří ty smlouvy ani neviděli, ty bývalé, že se porušily. Až poté, co mi smlouvu půjčil pan M. B. na zastupitelstvu, kde se sešli také mladí, tam mi to půjčil a tam byly napsané dotace. Já jsem přesně také nevěděl, že se dotace budou muset vrátit, to nám pan P. nevysvětlil, že když se udělají nové smlouvy, musí se dotace vrátit (č. l. 2374 až 2375 spisu). M. P. u hlavního líčení vypověděl, že na zastupitelstvu nehlasovali o dohodách o narovnání (č. l. 2378 spisu). J. K. u hlavního líčení uvedl, že na zastupitelstvu hlasovali o tom, aby se závadný stav změnil a aby se přibral advokát, dohodu o narovnání neviděl (č. l. 2355 spisu). J. B. u hlavního líčení vypovídal, že smlouvy byly na zastupitelstvu obce určitě projednávány, vždy hlasoval proti (č. l. 2352 spisu). Na č. l. 2353 je zachycen zbytek jeho výpovědi: hlasovali jsme pro mandát pro paní Ř., to bylo s tím právníkem, že má něco udělat. To bylo první hlasování [ ] Druhé hlasování, kdy jsem byl proti, se týkalo samotné smlouvy. V druhém případě jsme jako zastupitelstvo hlasovali o smlouvě o narovnání. V ústní formě ji přednesl pan advokát a řekl, co bude obsahovat a co bude řešit . Podle výpovědi M. S. smlouvu, která měla být nachystána, neviděl. Na zastupitelstvu hlasovali, aby JUDr. P. udělal smlouvu, která by napravovala předešlé dvě smlouvy, dohodu jako takovou ale neschvalovali. Nájem tam za celých osm let nebyl (č. l. 2350 až 2351 spisu). Naproti tomu podle F. T. zastupitelstvo obce schvalovalo smlouvy o převodu domků, o napravení (č. l. 2343 spisu). J. S. si myslí, že dohody o narovnání schvalovalo zastupitelstvo obce, že to určitě zastupitelstvem prošlo (srov. č. l. 2341 spisu).

JUDr. Z. P. v přípravném řízení vypovídal, že nesouhlasí s tím, aby musel záměr obce viset na úřední desce, neboť si v dohodě o narovnání vysvětlili, že lidé, kterých se dohody týkaly, již měli být spoluvlastníky od okamžiku kolaudace a takto měli být zapsáni i v katastru nemovitostí. Původní smlouvy nezrušil proto, že by se musela podle jeho názoru vracet dotace (č. l. 1803 spisu). Na otázku policejního orgánu zda věděl o tom, že jednou z podmínek poskytnutí dotace obci bylo, že obec bude vlastníkem pozemku a na něm vystavěného domku pod dobu 20 let od kolaudace, odpověděl, že o tom nic neví a není to tak. O vypracování dohod o narovnání byl požádán obcí, konkrétně obviněnými Ř. a M. (č. l. 1804 spisu). U hlavního líčení se vyjádřil ke smlouvě ze dne 8. 9. 1998 o poskytnutí dotace konstatováním, že z této smlouvy nevyvozuje podmínky, které byly řečeny v obžalobě. Podle jeho právního názoru, který tlumočil oběma obviněným, jednotliví investoři stejně byli vlastníky, protože to říkala smlouva o sdružení. Není pravda, jak je v obžalobě uvedeno, že obec převedla podíly apod. Rodinné domky byly ve spoluvlastnictví jak obce, tak investorů ze zákona, občanského zákoníku, následně bylo pouze provedeno narovnání závadného stavu, který nebyl zapsán v katastru nemovitostí (č. l. 2379 spisu). Na č. l. 2380 dále vypovídal, že podmínka poskytnutí dotace nebyla porušena dohodou o narovnání podle mého mínění a takto jsem to taky přednesl. Nevím, proč ministerstvo chtělo dotaci vrátit [ ] Pokud proběhlo řízení (myšleno o vrácení dotace), domnívám se, že v řízení nebylo postupováno řádně. Myslím si, že z tohoto důvodu nemohla být dotace požadována k vrácení. A takto jsem jim to radil. [ ] S jednotlivými dohodami s investory o narovnání byli určitě seznámeni členové zastupitelstva [ ] než je podepsali, projednali jsme to též na zastupitelstvu [ ] na zastupitelstvu se dle mého nehlasovalo o konkrétních smlouvách mezi obcí a panem O. či O. např., ale byl schvalován princip [ ] Domnívám se, že v zastupitelstvu nebylo třeba hlasovat o konkrétních smlouvách s investory o narovnání. Tudíž nebylo třeba zveřejňovat záměr obce [ ] Rozhodnutí ministerstva o vrácení dotace je protiprávní, pokud takové je, ale neviděl jsem ho, nevím, jak zní . Na č. l. 2382 se jednak vyjadřoval k doložkám, konkrétně k doložce na č. l. 1491 spisu a řekl, že je možné, že ji formuloval, ale spíše to byla doložka, kterou mu předložili v P. a kterou schválil. K dohodám o narovnání dodal, že zásady dohod byly schváleny na jednání zastupitelstva dne 15. 6. 2006. Samotná dohoda na jednání zastupitelstva nebyla předložena k nahlédnutí, jsem o tom přesvědčen, ale nevím to. Myslím si, že ne, že tam byly pouze řečeny ty zásady [ ] Na zastupitelstvu bylo řečeno, že budeme jednat s nájemci o znění dohody [ ] Pokud jde o to, kdo stanovil poměr v dohodě o narovnání, že 3/4 nemovitosti je ve spoluvlastnictví nájemců a 1/4 zůstává obci, uvádí, že konečné slovo mělo zastupitelstvo a návrh tohoto znění vycházel z nějaké tabulky, kterou jsme připravovali [ ] Konkrétní dohody se neprojednávaly na zastupitelstvu, jsem o tom pevně přesvědčen (č. l. 2382 spisu). Obviněný J. M. u hlavního líčení uvedl, že obviněná Ř. za ním přišla s tím, že narazila na problém, který by mohl zapříčinit vrácení dotací. Jednalo se o to, že domky byly nájemní, ale žádný nájem udělán nebyl a toto považovala za nedostatek (č. l. 2307 spisu). JUDr. P. potvrdil, že hrozí nebezpečí vrácení dotací a nabídl se, že vypracuje řešení. Není pravdou, že o tom zastupitelstvo nevědělo. Obviněný M. dále upozornil, že v obžalobě je vyčíslena škoda 3.200.000,- Kč, ale obec skutečně vracela 1.200.000,- Kč, takže existuje rozpor ve výši škody. V dobré víře, že JUDr. P. situaci napraví, věc podepsal, a to s požehnáním zastupitelstva (č. l. 2308 spisu). Na č. l. 2309 zdůraznil: Právník nemá žádnou právní zodpovědnost za svou práci a veškerá vina za jeho chyby zpracování se svalila na mě, to považuji za nespravedlivé . Dohody o narovnání byly JUDr. P. vyhotoveny na základě podkladů, které si JUDr. P. vyžádal. Byla to smlouva o dotacích, smlouva o sdružení investorů a veškeré podklady, které požadoval, mu byly poskytnuty (srov. č. l. 2310 spisu). K otázce nájmu na č. l. 2311 uvedl, že žádná smlouva o nájmu vypracována nebyla a žádný nájem placen nebyl.

Podle zprávy Ministerstva pro místní rozvoj České republiky se na jmenovaném ministerstvu nachází pouze Smlouva o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci ze dne 19. 10. 1998 a Smlouva o sdružení investorů ze dne 18. 9. 1997. Ve zprávě se dále uvádí, že z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že dotované domy jsou ve vlastnictví obce jen ze čtvrtinové části a na domek je dokonce nařízena exekuce. Tím byla porušena podmínka poskytnutí dotace, že obec nepřevede po dobu 20 let od kolaudace stavby vlastnictví domu s použitím státní dotace na jinou osobu . Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky škoda nevznikla (č. l. 1460 až 1461 spisu). Např. v Dohodě o narovnání uzavřené mezi Obcí P. a manžely B. je v kapitole nazvané I. Skutečnosti, z nichž dohoda o narovnání vychází pod bodem 1. mimo jiné zachyceno, že Ve smlouvě o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v Obci P. uzavřené mezi Obcí P. a Ministerstvem pro místní rozvoj ze dne 8. 9. 1998 se Obec P. zavázala k postavení nájemních dvojdomků s nájemními byty. [ ] Podmínkou čerpání dotace mimo jiné bylo, že se tímto způsobem postaví domky s nájemními byty, obec nepřevede vlastnictví domu po dobu 20 let od kolaudace na jinou osobu a zajistí užívání všech takto postavených bytů k trvalému nájemnímu bydlení . Pod bodem 5. je uvedeno, že Podmínkou nájemního vztahu je i dohoda o ceně nájemného a o placení nájemného. Strany považují za nesporné, že nájemní vztah vznikl, nájemní smlouva byla vyhotovena, ale nebyla podepsána (č. l. 1482 spisu). Naproti tomu například v případě Dohody o narovnání uzavřené s D. O. je v bodě 5. téže kapitoly uvedeno: Obec též uzavřela dne 22. 1. 2001 nájemní smlouvy s účastníky, z nichž vyplývá, že nájemné se sjednává na dobu 20 let za 1,- Kč za celou dobu nájmu. Takto uzavřená nájemní smlouva však obchází smysl zákona o nájmu a odporuje dobrým mravům, takže by mohla být z tohoto důvodu posouzena jako absolutně neplatná. Pokud by však nájemní smlouva byla neplatná, nebyla by splněna jedna ze základních podmínek poskytnutí dotace (srov. č. l. 1642 spisu). V kapitole II. nazvané Sporná a pochybná práva , a to opět v případě dohody, kde jednou ze smluvních stran jsou manželé B., v bodě 14. je uvedeno: Spornými a pochybnými právy tedy jsou: nevyjasněnost a nevyčíslení výše vkladů účastníků podle smlouvy o sdružení investorů [ ] a z toho vyplývající nevyčíslená velikost spoluvlastnických podílů [ ], nevložení spoluvlastnického práva účastníků smlouvy o sdružení investorů na vybudovaném nemovitém majetku do katastru nemovitostí (č. l. 1483 spisu). K podpisu dohod o narovnání svědek J. Š., jeden ze spoluvlastníků nájemního domu, vypověděl: Z počátku jsem odmítal jí (myšleno obviněnou Ř.) vypracovanou Dohodu o narovnání podepsat, ale byl jsem konkrétně já tlačen jejím právníkem (myšleno JUDr. P.) k podpisu. Ř. nebo ten její právník, už si přesně nevzpomínám, nás všechny v podstatě vydírali, kdy bylo z jejich strany uvedeno, že pokud Dohodu o narovnání nepodepíšeme, tak že se obrátí na Ministerstvo, které obci udělilo státní dotaci s tím, že smlouvy, které byly uzavřeny v souvislosti s výstavbou rodinných domků za starosty B. jsou špatné, následkem čehož bude muset Obec P. vrátit státní dotaci a celá se tak zadluží (č. l. 1655 spisu). Podle vyjádření Katastrálního úřadu Jihomoravského kraje, Katastrální pracoviště Břeclav ze dne 16. 8. 2006, byli J. a J. Š. vyrozuměni o tom, že Dohoda o narovnání by měla být před podáním návrhu na záznam v katastru, schválena zastupitelstvem obce a doložka o tom by měla být v dohodě uvedena (č. l. 1706 spisu). Konkrétně doložka Dohody o narovnání , kde smluvní stranou byli Š., je datována 19. 10. 2006 (č. l. 1682 spisu). Na č. l. 2189 a násl. je zažurnalizován protokol o ústním jednání Finančního úřadu v Břeclavi ze dne 21. 4. 2008. Podle kontrolních zjištění Obec P. nepřesáhla výši věcně usměrňovaného nájemného podle obecně závazných právních předpisů. Tím, že došlo k převodu vlastnictví domů na jiné osoby, bylo porušeno ustanovení čl. III bodu 4 Smlouvy o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci. Na základě uvedeného byla Obci P. vyslovena povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu republiky ve výši 3.200.000,- Kč včetně penále, které činí 1.686.400,- Kč (srov. č. l. 2191 spisu). Platebním výměrem ze dne 21. 4. 2008 bylo Obci P. uloženo penále ve výši 1.686.400,- Kč (č. l. 2195 spisu). Platebním výměrem ze dne 21. 4. 2008 bylo Obci P. uloženo odvést do státního rozpočtu republiky neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu republiky ve výši 3.200.000,- Kč (č. l. 2197 spisu). JUDr. Jiří Dobišar jménem Obce P. zaslal dne 3. 7. 2009 vyčíslení škody s tím, že rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 7. 4. 2009 byla obci z poskytnuté dotace prominuta povinnost vrátit částku 2.000.000,- Kč a obec tak musela vrátit do státního rozpočtu částku 1.200.000,- Kč. Z vyměřeného penále byla obci prominuta částka 1.578.688,- Kč a obec na penále zaplatila částku 107.712,- Kč. Celkově byla obci pod bodem 1. obžaloby způsobena škoda ve výši 1.307.712,- Kč (č. l. 2295 spisu). Zmiňované rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti je připojeno na č. l. 2296 spisu.

S přihlédnutím k jednotlivým svědeckým výpovědím a listinným důkazům, jak byly rozepsány výše, Nejvyšší soud nemůže souhlasit se závěry obou soudů nižších stupňů. Předně je třeba se zabývat znovu platností smluv o sdružení a právní úpravou k nim se vztahující, když závěry nalézacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu i s úpravou smlouvy o sdružení ve smyslu § 829 a násl. občanského zákoníku. Ustanovení § 834 občanského zákoníku upravuje vlastnictví majetku získaného při výkonu společné činnosti sdružení, podle nějž majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků. Podle tohoto ustanovení majetek, který je získán v souvislosti s činností účastníků sdružení, nemůže nabýt do vlastnictví sdružení, nýbrž pouze jeho účastníci. Přímo ze zákona se tak zakládá spoluvlastnický vztah účastníků sdružení k výsledkům jejich pro účely sdružení realizované činnosti. Spoluvlastnický vztah se přitom vytváří zásadně mezi všemi účastníky sdružení, nikoliv jenom těmi, kteří se o získání majetku svou faktickou činností přičinili. Smlouva, eventuálně zákon, stanoví rozsah spoluvlastnického podílu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2335). Podle § 836 odst. 2 občanského zákoníku při většinovém rozhodování velikost podílu účastníka nerozhoduje. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 Ca 19/98, se na základě ustanovení § 834 občanského zákoníku přímo ze zákona zakládá spoluvlastnický vztah účastníků smlouvy o sdružení (§ 829 a násl. občanského zákoníku) k výsledku jejich, pro účely sdružení, realizované činnosti. Zákon zde neupravuje zvláštní režim pro nabývání nemovitých či movitých věcí, spoluvlastnický vztah tedy vzniká k veškerému nabývanému majetku. Při nabytí nemovitosti na jméno jednoho účastníka sdružení se nelze dovolávat ustanovení § 133 občanského zákoníku, neboť to upravuje nabývání nemovitosti na základě smlouvy. Na věci nemovité získané do spoluvlastnictví při výkonu společné činnosti nelze též vztáhnout institut bezplatného užívání jednotlivě určených věcí podle ustanovení § 833 občanského zákoníku, neboť ten se týká pouze věcí, které byly sdružení poskytnuty, nikoliv věcí získaných při výkonu společné činnosti.

Nalézací soud a následně i soud odvolací dále pochybily, jestliže ve skutkové větě v návaznosti na podanou obžalobu ponechaly jako výši způsobené škody částku 3.200.000,- Kč, ačkoliv již v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu se na str. 31 objevuje zmínka o prominutí Obci P. vrácení části dotace a penále, přičemž i podle zmocněnce poškozené obce P. činí způsobená škoda v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu a v bodě I. rozsudku odvolacího soudu pouze 1.307.712,- Kč, která se skládá z částky 1.200.000,- Kč na vrácené dotaci a částky 107.712,- Kč na zaplaceném penále (srov. č. l. 2294 až 2295 spisu).

Soudy se také dostatečně nevypořádaly s obhajobou obviněných D. Ř. a J. M., pokud namítali, že jejich jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka, když dali na radu JUDr. P. a postupovali podle jeho pokynů. Ani sám JUDr. P. jak vyplývá z jeho shora citované výpovědi nepopíral, že to byly právě jeho rady, které dával obviněným a kterými se tito následně řídili. K tomu je třeba zdůraznit, že jestliže laické osoby se spolehnou na informace advokáta, jako osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k vzniku tvrzené škody na podkladě jejich jednání v právním smyslu. Dále se oba soudy dostatečně nezabývaly tím, zda nedošlo ze strany obviněných k špatnému výkladu zápisu ze dne 15. 6. 2006, podle nějž zastupitelstvo obce schválilo, aby obec připravila návrhy dohod o narovnání s jednotlivými spoluinvestory nájemních domů, na jejichž základě by bylo možné vložit spoluvlastnické právo k vybudovaným nájemním domům na spoluinvestory v souladu s textem smluv o sdružení investorů, a tyto dohody s jednotlivými spoluinvestory projednala a uzavřela tak, aby byly splněny závazky obce vyplývající ze smlouvy o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci. V tomto směru je třeba především poukázat na shora citované svědecké výpovědi bývalých zastupitelů Obce P., z kterých jednoznačně vyplývá vědomost o uzavírání dohod o narovnání a též o jejich obsahu, který zřejmě přinejmenším v obecné poloze schválili, resp. s ním byli seznámeni a neuplatnili vůči němu žádné zásadní výhrady.

U druhého skutku, který je obviněné Ř. kladen za vinu [bod 2) rozsudku nalézacího soudu a bod II. rozsudku odvolacího soudu], dovolatelka namítla, že za proplacené služby vytvořil JUDr. Z. P. obci jako plátci služeb hodnoty, které byly účtovanými částkami proplaceny. Obci tedy nemohla vzniknout škoda vyčíslená v tomto bodě. Navíc se jednalo o smluvní odměnu, jejíž výši nemohla obviněná ovlivnit. Ve věci neexistuje jediný důkaz, že by obviněná kdykoliv ústně nařídila tehdejší účetní obviněné H. úhradu faktur JUDr. P.

Nalézací soud k bodu 2) výroku rozsudku konstatoval, že jednání zde popsané mělo být dáno za vinu nejen obviněné D. Ř., ale i starostovi obviněnému J. M., protože starosta podepisoval přímo příkaz k úhradě z účtu, i když tvrdí, že o tom nevěděl. Platí však zásada obžalovací. Podstata věci je v tom, že částky vyplacené jmenovanému advokátovi nebyly schváleny zastupitelstvem. Samotné proplacení faktur advokátovi, co se týče ústního pokynu, podle hodnocení důkazů ve vzájemných a logických souvislostech také provedla obviněná Ř., přičemž s ohledem na čtené důkazy (zápisy ze zasedání zastupitelstva obce) si musela být vědoma toho, že rozpočet obce nepamatuje na takové výdaje, jejich proplacení nutně bylo v rozporu s rozpočtovými pravidly územních rozpočtů. Tento názor soudu jen upevňuje vyhodnocení faktur, které byly jako listiny čteny, zejména jejich navyšování před skončením volebního mandátu zastupitelstva a tím i pozice místostarostky obce, když bylo zřejmé, že se již zastupitelstvo v tehdejší podobě nesejde a nemůže tedy ani zpětně tyto úkony schválit. I když je na příkazech k převodu podpis starosty M., tak s ohledem na výše řečené je zřejmé, že to byla obviněná Ř., která nutně pokyn dala. Odvolací soud se s uvedenými skutkovými zjištěními a závěry nalézacího soudu bez dalšího ztotožnil.

Odhlédne-li se od toho, komu vlastně měla být vina za tento skutek kladena, jak na to poukázal i nalézací soud, je třeba konstatovat, že obžaloba i oba soudy vyšly u tohoto skutku z formálního přístupu, že ke škodě v celkové výši 187.286,20 Kč došlo již tím, že zastupitelstvo Obce P. schválilo v rozpočtovém opatření č. 1 při svém zasedání dne 15. 6. 2006 rozpočet na konzultační, poradenské a právní služby jen v celkové výši 70.000,- Kč, přičemž k jeho dalšímu navýšení nikdy nedošlo a rozpočtová změna neproběhla, čímž došlo k porušení § 84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění schvalovat rozpočet obce, čímž byla způsobena Obci P. škoda v celkové výši 187.286,20 Kč.

Takovýto formální přístup založený jen na nedodržení rozpočtových pravidel neodpovídá chápání škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. po 1. 1. 2010 přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za škodu je třeba považovat újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (srov. R 55/1971 občanskoprávní, s. 151). Z provedeného dokazování sice vyplývá, že nedošlo ze strany zastupitelstva ke schválení navýšení rozpočtu za právní služby, ale tato skutečnost sama o sobě, a to i vzhledem k situaci, která panovala na Obecním úřadě P., kterou vytvořili svou činností obvinění, ale i samo zastupitelstvo, které zcela zjevně neplnilo svou úlohu, nemohla způsobit Obci P. škodu v uvedeném smyslu, kterou by podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bylo možno dovodit jen v případě, že by došlo k popsané majetkové újmě u poškozené Obce P., tedy pokud by tato vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu vynaložila finanční prostředky nad rámec poskytnutých služeb advokátem JUDr. Z. P., tedy jinými slovy by došlo k fakturování a proplacení odměn a hotových výdajů za služby, které ve skutečnosti nebyly pro Obec P. JUDr. Z. P. vůbec provedeny, anebo by takové poskytnuté služby jím byly v rozporu s uvedenou mandátní smlouvou nadhodnoceny.

Ke skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněná D. Ř. namítla, že jí byly schváleny odměny na zasedání zastupitelstva jednak dne 12. 12. 2002, ale také dne 28. 8. 2003, kdy jí byly navýšeny odměny podle nařízení vlády č. 37/2003. Navíc neexistuje důkaz, že by komukoliv nařídila ústně a bez vědomí starosty obce, aby jí tyto odměny vyplatil. Ke druhému dílčímu skutku uvedla, že jí skutečně bylo schváleno proplácení telefonních hovorů nejméně ve výši 1.000,- Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že nebyla oprávněna nakládat s finančními prostředky obce, ani k tomu nebyla zmocněna, nedošlo k žádnému svěření finančních prostředků, které by si popisovaným způsobem mohla přisvojit.

K bodu 3) odstavec 1 výroku rozsudku nalézací soud uvedl, že změna v systému odměňování nebyla schválena a v předložených zápisech z veřejných zasedání od roku 2002 do 28. 9. 2006 nebyla zjištěna. Na zasedání zastupitelstva ze dne 28. 8. 2003 nebyla stanovena výše odměny neuvolněné místostarostce, v textu bylo pouze uvedeno: Vzhledem k tomu, že zástupkyně starosty pracuje velmi vytíženě pro obec, byl jí přiznán příplatek k základnímu platu, a to na počet obyvatel obce podle nařízení vlády z 1. 1. 2003. Tento příplatek jí byl odsouhlasen zpětně za měsíc červenec a srpen 2003 . Obviněná Ř. odměny pobírala proti podpisu, což je součástí spisového materiálu (str. 37 až 38 rozsudku nalézacího soudu).

K bodu 3) odstavec 2 výroku rozsudku nalézací soud poznamenal, že vnitřní směrnicí obce nebylo ošetřeno poskytování finančních prostředků z rozpočtu obce na úhradu za telefonní hovory soukromým telefonem paní místostarostky. Rovněž tak zápisy ze zastupitelstev předložené při přezkoumání neobsahovaly schválení příspěvku na její telefon. Kontrolou bylo zjištěno, že od měsíce ledna do měsíce října 2006 bylo vyplaceno na základě předložených stvrzenek od Sazka, a. s., celkem 34.900,- Kč. Výdajový pokladní doklad podepsala jako pokladní účetní obce, příjemce peněz byla opět účetní obce, výdaj schválila administrativní pracovnice, která neměla oprávnění k tomuto úkonu. Schválený i upravený rozpočet na tuto položku činil 25.000,- Kč, skutečné čerpání k 31. 12. 2006 bylo vykázáno ve výši 53.732,31 Kč (str. 38 rozsudku nalézacího soudu). Zde si nalézací soud odporuje, pokud na jedné straně popisuje, že skutečné čerpání k 31. 12. 2006 bylo vykázáno ve výši 53.732,31 Kč, na druhé straně však ve skutkové větě výroku o vině uvádí, že Obci P. vznikla skutečná škoda ve výši 73.700,- Kč. Vůbec není zřejmé, jak se do této škody promítlo tvrzení o schváleném i upraveném rozpočtu na tuto položku ve výši 25.000,- Kč.

Odvolací soud k tomuto bodu výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu nic významného v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl.

Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a přitom způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. U trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je okruh pachatelů omezen jen na osoby, jimž byla věc svěřena. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.

Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že se nezabýval naplněním znaku přisvojí si cizí věc, která jí byla svěřena , a to vzhledem k tomu, že z dosud provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněná Ř. byla oprávněna nakládat s předmětnými finančními prostředky obce. Vzniká tak otázka, zda a na základě čeho dospěla obžaloba a následně oba soudy k závěru, že došlo k svěření konkrétních finančních prostředků, které by si mohla přisvojit, jak vyžaduje trestný čin zpronevěry, kterým byla uznána vinnou. Navíc je zde patrné pochybení nalézacího soudu, který uvádí odlišnou výši škody v souvislosti s proplacením telefonních hovorů ve skutkové větě výroku o vině rozsudku od výše škody popisované v odůvodnění, kde navíc zřejmě nebyla promítnuta ani částka schváleného i upraveného rozpočtu. Také některé svědecké výpovědi bývalých zastupitelů obce (srov. výpověď J. K. a J. S.) a také výpovědi obou spoluobviněných D. Ř. a J. M. potvrzují, že ke schválení proplacení hovorů uskutečňovaných obviněnou Ř. z jejího soukromého mobilního telefonu pro účely obce skutečně došlo, ačkoliv o tom neexistuje žádný zápis a z jednotlivých výpovědí není zřejmé, o jakou výši se jednalo. Nalézací soud považoval za zásadní výpověď obviněného J. M. (str. 36 rozsudku), ačkoliv jeho výpověď vzbuzuje vzhledem ke své rozpornosti zásadní pochybnosti (blíže k tomu viz také níže).

K bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu [bodu 4) rozsudku nalézacího soudu] obviněná Ř. podotkla, že neexistuje jediný důkaz, který by jí mohl usvědčit, že nařídila účetní vyplacení odměn D. J. V daném případě se jednalo o odměny vyplývající z pracovního poměru, kde k jejich schválení byl oprávněn pouze zaměstnavatel, tedy starosta obce, nikoliv obviněná.
Nalézací soud tento bod zhodnotil tak, že byly z obecní pokladny Obce P. účetní H. vypláceny odměny v celkové výši 92.400,- Kč D. J., bez toho aniž by starosta obce J. M. vyplácení takových odměn řádně schválil. Soud na základě hodnocení důkazů v logických souvislostech nemá pochyby o tom, že tyto odměny nebyly oprávněné. Obdobně, jak je tomu u předcházejícího bodu, nařízení vyplacení odměn musela provést obviněná Ř. nebo obviněný M., který toto však popírá, čemuž soud uvěřil. Toto je ovlivněno i tím, že svědkyně J. je dcerou obviněné Ř., i tím, že obdobným způsobem si přilepšovala sama obviněná Ř. Navíc změnu platu podle platných platových předpisů by musel nařídit jen starosta obce. Byla to jen obviněná Ř., kdo mohl v situaci, která na obci panovala, mimo starosty obce, vyplacení odměn zařídit a nařídit. Soud nepochybuje na základě logických souvislostí, že to skutečně byla ona. Ani v tomto bodě se odvolací soud ke zjištěním a závěrům nalézacího soudu blíže nevyjádřil.

J. J. u hlavního líčení vypověděla, že si není vědoma toho, že by zastupitelstvo schvalovalo odměnu pro D. J. (č. l. 2349). Také J. K. potvrdil, že zastupitelstvo nejednalo o odměně pro jmenovanou (č. l. 2354 až 2355). Obviněný J. M. u hlavního líčení uvedl, že nepodepisoval žádné odměny pro paní J. a ani ústně či písemně neschválil (č. l. 2313). Při stanovení výše škody nalézací soud vyšel z vyčíslení škody Obcí P., podle níž D. J. byla v letech 2003 2006 vyplacena neoprávněná odměna v částce 92.400,- Kč (č. l. 2146). D. J. v přípravném řízení uvedla, že nějaké odměny skutečně obdržela, v jaké výši neví, musel je schválit starosta M. Přímo před ní starosta D. Ř. přislíbil odměnu (č. l. 625). Obviněná H. v přípravném řízení potvrdila, že odměny D. J. vyplatila, a to na základě předešlé konzultace s obviněným J. M. Žádné doklady, podepsané M., na základě kterých by měla odměny vyplatit, neexistují a neexistovaly (č. l. 46). Ř. za mnou přišla s tím, že odměny má konzultovány se starostou a že tento s nimi souhlasí. Na základě toho jsem opět provedla jejich výplatu přímo J. (č. l. 60).

K výpovědi obviněné V. H. Nejvyšší soud dodává, že pokud jednala po předešlé konzultaci s obviněným M., nelze ani v tomto případě mít za jednoznačně prokázanou vinu obviněné Ř., když výplatu odměn prováděla obviněná V. H., a to pouze na základě ústního pokynu, aniž by si vyžádala písemné schválení odměn, které by mohla následně zdokladovat. Odůvodnění nalézacího soudu je navíc velmi nepřesvědčivé a důkazně velmi slabé, zvláště v té části, kde popisuje, že obdobně, jak je tomu u předcházejícího bodu [myšleno bodu 3) rozsudku nalézacího soudu], nařízení vyplacení odměn musela provést obviněná Ř. nebo obviněný M., který toto však popírá, čemuž soud uvěřil, kdy k okolnostem týkajícím se věrohodnosti výpovědi obviněného J. M. se Nejvyšší soud již vyjadřoval (blíže k tomu viz také níže). Také závěry nalézacího soudu o tom, že na základě logických souvislostí nepochybuje, že to skutečně byla obviněná Ř., kdo vyplacení odměn D. J. nařídil, jsou bez konkrétního odkazu na provedené důkazy zásadně nedostačující.

Pokud jde o bod 5) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněná V. H. ve svém dovolání uvedla, že nelze uvěřit obhajobě obviněného M., že o vyplacení finančních prostředků jí samotné v podobě odměn nevěděl, či o nich nemohl vědět, jestliže podepisoval výplaty. Obviněná také zpochybnila výši škody. Nebylo totiž řádně rozlišeno, zda-li souhrnná částka, kterou si měla v podobě odměn vyplatit, sestávala pouze z tvrzených odměn, či zda-li jsou v této částce zahrnuty i výplaty mzdy např. za úklid, a to na základě platebních výměrů např. z 31. 12. 2002 nebo 31. 12. 2005, kdy výše této mzdy byla průběžně platovými výměry upravována.

Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Zatímco u škody nikoli nepatrné je třeba z hlediska zavinění úmysl, u škody nikoli malé postačí nedbalost ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák.

Podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu si obviněná V. H. sama pro sebe z rozpočtu obce vyplatila celkovou částku ve výši 227.184,- Kč, přičemž vyplacení takových prostředků nebylo starostou obce nikdy schváleno. Obviněná H. sama nejlépe znala a musela znát předpisy upravující odměňování zaměstnanců obce, tím spíše i předpisy týkající se odměňování její osoby. Obviněná H. s ohledem na svou práci věděla, jak a podle jakých předpisů ji byl určen platový výměr, jaký plat může pobírat. Stranou zůstává, co skutečně pro obec konala, jak uváděla obhajoba: úklidové práce apod., protože na druhou stranu je opět prokázáno, jak fakticky vykonávala účetní práce pro obec a v jaké kvalitě či pečlivosti (např. svědkyně F.). Odvolací soud nic bližšího k jednání obviněné H. neuvedl.

Podle Zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření za rok 2006 Obce P. , založené na č. l. 210 spisu, byla účetní obce obviněná H. od 1. 1. 2006 podle platového výměru zařazena do 9. platové třídy a 11. platového stupně s platem ve výši 27.615,- Kč. Od měsíce března 2006 jí však bylo vypláceno měsíčně 28.275,- Kč. Mzdový list vykazuje vyplacení odměn a prémií za leden až listopad ve výši 66.279,- Kč, které však ve mzdových dokladech nebyly doloženy zdůvodněním vyplacení včetně podpisového záznamu statutárního zástupce obce. Obviněná H. ve svém dovolání namítla, že nebylo rozlišeno, zda výše odměn, které si měla neoprávněně vyplatit, sestávala pouze z tvrzených odměn, či zda-li jsou v této částce zahrnuty i výplaty mzdy za úklid, jak jí byla určena platovými výměry ve výši 1.800,- Kč od 1. 1. 2003 (č. l. 691 spisu) a ve výši 2.489,- Kč od 1. 1. 2006 (č. l. 688 spisu). Podle mzdového listu za rok 2003 v kolonce Prémie a odměny byly obviněné v měsících leden červen vyplaceny částky rovnající se výši jejího tehdejšího platu uklízečky, tedy 1.800,- Kč (č. l. 663 spisu). Dále například podle mzdového listu za rok 2006 v kolonce Prémie, odměny byly obviněné v měsících leden únor, červen červenec, září a listopad 2006 vyplaceny částky rovnající se výši jejího platu uklízečky, tedy 2.489,- Kč (č. l. 681 spisu). Při stanovení výše škody nalézací soud vyšel z vyčíslení škody uvedené v obžalobě a z vyčíslení škody ze strany Obce P., podle nichž byly obviněné V. H. v letech 2003 2006 vyplaceny neoprávněné odměny v celkové částce 227.184,- Kč, aniž by bylo blíže rozebráno, jak k této částce obžaloba a poškozená obec došly a není tedy zřejmé, zda je její součástí i výplata mzdy obviněné H. za úklidové práce (č. l. 2146 spisu). V. L. u hlavního líčení vypověděl, že jako člen revizní komise ví, že V. H. dostávala odměny od obviněné Ř. (srov. č. l. 2374 spisu). J. K. u hlavního líčení uvedl, že zastupitelstvo nejednalo o odměně pro obviněnou H. (č. l. 2354 až 2355 spisu). Obviněný M. u hlavního líčení uvedl, že žádné odměny navíc obviněné H. nebyly ani jím a ani zastupitelstvem schvalovány. Obviněnou Ř. nebyl nikdy požádán, aby vzhledem k pracovnímu zatížení a zaneprázdnění nad rámec pracovní doby, byly poskytnuty obviněné H. odměny (č. l. 2315 spisu). Na č. l. 2316 dodal, že pokud jde o výši placení, výše byla stanovena minulým zastupitelstvem, následně se výše odměny neměnila a zůstala tak, jak byla sjednána s minulým zastupitelstvem. Obviněná H. v přípravném řízení potvrdila, že odměny v celkové výši 306.698,- Kč skutečně obdržela, součástí odměn byly i finanční prostředky za úklid obecního úřadu. Ani v jejím případě neexistuje žádný starostou podepsaný doklad, který by jí přiznával nějakou odměnu. O odměnách rozhodoval pouze starosta, později jí sdělil své rozhodnutí, vše bylo pouze ústně (č. l. 46 spisu). Všechny tyto skutečnosti, které jsou do značné míry rozporné, je třeba náležitě zhodnotit z hlediska, zda vůbec a kdo o odměnách obviněné H. rozhodl, anebo zda to bylo tak, že si skutečně obviněná sama svévolně a neoprávněně odměny vyplatila a příslušnou částku tedy zpronevěřila.

Nejvyšší soud je toho názoru, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal ani s výší škody, tedy s výší odměn, které si měla obviněná H. neoprávněně vyplatit, jestliže obviněný M. u hlavního líčení vypověděl, že jí byly minulým zastupitelstvem odměny schváleny, dále se dostatečně nezabýval výpovědí samotné obviněné H. z přípravného řízení, pokud uváděla, že součástí odměn byla i mzda za úklidové práce a bez dalšího převzal škodu ve výši, jak byla uvedena v obžalobě a uplatněna poškozenou Obcí P.

Nakonec se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněné D. Ř. týkající se trestu zákazu činnosti, který jí byl uložen podle jejího tvrzení v rozporu se zákonem č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, kde je jedině řešen zánik mandátu člena zastupitelstva obce (§ 55 odst. 2 cit. zákona). Uloženým zákazem činnosti je jí odnímáno jedno ze základních práv, a to pasivní volební právo. Žádný předpis však takové odnětí volebního práva nezná a neřeší jej. Obviněná upozornila také na rozpor uložení tohoto trestu s rozhodnutími Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 167/2006 a 3 Tdo 154/2009.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývající např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 167/2006 (publikované pod č. T 968 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. č. 33/2007), a usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 Tdo 154/2009, nelze pachateli, který se dopustil trestného činu v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva územního samosprávního celku, uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena zastupitelstva jakéhokoliv územního samosprávního celku. Předmětem trestu zákazu činnosti mohou být totiž jen takové činnosti, jejichž charakteristika je obsažena v ustanovení § 50 odst. 1 tr. zák., resp. po 1. 1. 2010 v § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Takto nelze zakázat výkon jiné činnosti, byť byl trestný čin spáchán v souvislostí s ní. Protože výkon funkce člena zastupitelstva jakéhokoliv územního samosprávního celku nelze pokládat za činnost uvedenou v ustanovení § 50 odst. 1 TrZ, resp. v § 73 odst. 3 tr. zákoníku, tak pachateli, který se dopustil trestného činu v souvislosti s výkonem této funkce, nelze uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena zastupitelstva územního samosprávního celku. Podmínky, za nichž lze vykonávat funkci člena zastupitelstva územního samosprávního celku, jakož i podmínky zániku výkonu této funkce výslovně stanoví zvláštní zákon (viz např. § 4 odst. 1, § 5 odst. 1, § 55 odst. 1 až 3 zákona č. 491/2001 Sb. , o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Je tedy možno uzavřít, že tedy není možno uložit trest zákazu činnosti ve vztahu k funkci člena zastupitelstva obce. Uložení trestu zákazu činnosti, týkajícího se takové funkce, jako trestu podle trestního zákona, je proto vyloučeno. Byť ve výrocích o trestech zákazu činnosti se v rozsudcích nalézacího i odvolacího soudu přímo neuvádí zákaz výkonu funkce člena zastupitelstva územního samosprávního celku, mohla by se na tuto funkci vztahovat obecná formulace zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce v orgánech územní samosprávy , a proto je třeba v případě, že obvinění budou znovu uznáni vinnými a uložen jim trest zákazu činnosti upravit vymezení tohoto trestu tak, aby se takový zákaz nevztahoval na výkon funkce člena zastupitelstva územního samosprávního celku. Podle pravidla beneficium cohaesionis vyplývajícího z ustanovení § 261 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 365k odst. 2 poslední věta tr. ř. prospívají tyto důvody také obviněným M. a H. Toto ustanovení však nebylo nutné uvádět ve výroku tohoto rozsudku Nejvyššího soudu, neboť celé výroky o trestech uložené všem obviněným bylo třeba zrušit již podle § 265k odst. 2 věta za středníkem tr. ř. v návaznosti na zrušení výroků o vině všech tří obviněných.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutků, které jsou předmětem trestního stíhání obviněných D. Ř., J. M. a V. H., a všem obviněným byl uložen takový druh trestu zákazu činnosti, který zákon nepřipouští, pokud se týkal i činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena zastupitelstva územního samosprávního celku, a proto k důvodně podaným dovoláním podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, oba pouze v odsuzujících částech týkajících se obviněných D. Ř., J. M. a V. H. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Břeclavi přikázal, aby věc obviněných D. Ř., J. M. a V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání, přičemž pokud jde o přikázání věci obviněných D. Ř., J. M. a V. H. k dalšímu projednání státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, byl Nejvyšší soud veden především tím, že podstata pochybení má svůj původ již v přípravném řízení, ve kterém se orgány činné v přípravném řízení trestním nevypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi pro stanovení rozsahu viny jednotlivých obviněných. Dále je třeba zdůraznit, že v obžalobě absentuje jakékoliv hodnocení v přípravném řízení opatřených důkazů, a to i přesto, že jednání obviněných kladené jim v obžalobě za vinu vyžaduje s ohledem na povahu této věci nejen náležité zhodnocení opatřených a provedených důkazů, ale i hodnocení souvisejících právních otázek, tak jak na ně bylo v podrobnostech poukázáno shora. V této souvislosti je třeba poukázat s ohledem na skutkovou i právní složitost projednávané věci i na mimořádnou stručnost podané obžaloby, jejíž žalobní návrh má 5 stran, ale odůvodnění má jen jednu stranu a není z něj vůbec zřejmé na základě jakých důkazů a jejich zhodnocení ke skutečnostem uvedeným v žalobním návrhu státní zástupce dospěl. Přitom podle § 177 písm. d) tr. ř. musí obžaloba obsahovat vedle seznamu důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, odůvodnění žalovaných skutků s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona. S ohledem na to, ale i s přihlédnutím k vystupování intervenujícího státního zástupce v průběhu soudního řízení, jak vyplývá zejména z protokolů o hlavním líčení, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že státní zástupce dostatečně nezajistil splnění úlohy veřejného žalobce, která je mu svěřena v právním řádu České republiky. V této souvislosti není možné požadovat po soudech, aby nahrazovaly jeho činnost, když shora uvedená pochybení, mají základ již v přípravném řízení a rozsah dokazování, které bude třeba doplnit, je poměrně značný a pro soud obtížně zajistitelný. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu je to státní zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému pojetí rolí těchto orgánů dospět ani výkladem ustanovení § 2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Srovnej k tomu i ustanovení § 180 odst. 2 a 3 tr. ř., podle nichž při podání a zastupování obžaloby se státní zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu, a to včetně těch okolností, které ohledně stíhaného skutku vyplynuly z dosud v hlavním líčení provedeného dokazování. V řízení před soudem státní zástupce vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Za tímto účelem opatřuje z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly dosud opatřeny či provedeny. Při dokazování v hlavním líčení státní zástupce navrhuje provedení důkazů, které nebyly navrženy již v obžalobě a potřeba je provést vznikla v průběhu řízení před soudem, přičemž zpravidla provádí se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy (§ 203, § 215 odst. 2 tr. ř.), které podporují obžalobu. S ohledem na zmíněné postavení a roli státního zástupce v řízení před soudem je třeba tyto povinnosti státního zástupce zdůraznit také s ohledem na vývoj dokazování v hlavním líčení, kdy přicházela v úvahu zejména ohledně stíhaného skutku pod bodem 1) v rozsudku nalézacího soudu, resp. pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, jiná právní kvalifikace, než kterou použil státní zástupce v podané obžalobě. V daném případě však postup státního zástupce neodpovídal uvedeným požadavkům plynoucím z jeho výlučného postavení veřejného žalobce. Jen příkladmo a nad rámec toho, co již bylo uvedeno shora je třeba uvést, že např. v bodech 1) a 2) obžaloby ze dne 4. června 2009, sp. zn. ZT 398/2008, žaloval státní zástupce obviněné D. Ř. a J. M. mimo trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku i pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele nejen podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale i podle odst. 2 písm. a) § 158 tr. zák., tedy že tímto činem opatřili sobě nebo jinému značný prospěch , který však vůbec není uveden ani vyčíslen ve skutkových větách bodů 1) a 2) žalobního návrhu a ani v odůvodnění obžaloby (správně na to poukazuje i odvolací soud ve svém rozsudku). Podobně je tomu i v ostatních bodech žalobního návrhu obžaloby, když vady a pochybení v rozsudcích obou nižších soudů, na které bylo shora poukázáno, mají svůj původ již v přípravném řízení.

V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva obviněných na obhajobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, uveřejněný pod číslem 168 ve sv. 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Má-li pak mít obžaloba i obhajoba rovné postavení, je třeba změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby tak, že se umožní příslušná procesní reakce obhajoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, uveřejněný pod číslem 34 ve sv. 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Také s přihlédnutím k těmto právním názorům Nejvyšší soud České republiky podle § 265 l tr. ř. přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, když není ani jisté s ohledem na dosavadní nedostatek skutkových zjištění týkajících se jednotlivých skutků, že bude na obviněné D. Ř., J. M. a V. H. ve všech shora zmíněných bodech podána nová obžaloba.

V novém řízení se státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi bude především zabývat všemi shora vytknutými pochybeními. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje zejména na své právní závěry uvedené již shora, které samozřejmě navazují i na náležité objasnění věci a skutková zjištění, která tvoří základ pro případné právní posouzení viny obviněných.

Pokud jde o zjišťování skutkových podkladů pro právní závěry o vině obviněných D. Ř., J. M. a V. H. vztahující se k jednotlivým bodům obžaloby je třeba především zdůraznit, že je třeba souhlasit s tím, že jak vyplývá ze Zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření za rok 2006 Obce P., okres B., ze dne 11. dubna 2007, zpracované Krajským úřadem Jihomoravského kraje pod sp. zn. S JMK 66971/2006 OKO, č. j. JMK 66971/2006, byly v hospodaření Obce P. zjištěny nedostatky spočívající v porušení rozpočtové kázně, neúplnosti, nesprávnosti a neprůkaznosti vedení účetnictví, dále v pozměňování záznamů a dokladů v rozporu se zvláštními právními předpisy, porušení povinností a překročení působnosti územního celku stanovených zvláštními právními předpisy a také v neodstranění nedostatků zjištěných při dílčím přezkoumání. Tyto závěry jsou konkrétně doloženy na jednotlivých zjištěných případech, dále je upozorněno na rizika, která lze dovodit ze zjištěných chyb a nedostatků, jež mohou mít negativní dopad na hospodaření územního celku v budoucnu. V neposlední řadě je ve zprávě sděleno, že byla podána trestní oznámení jednak Obvodnímu oddělení Policie ČR ve Velkých Pavlovicích a jednak Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi (srov. č. l. 176 až 201 spisu). Z těchto závěrů, ale ani z jednotlivých dílčích závěrů této zprávy, a to ani ve spojení s dílčími přezkoumáními připojenými k této zprávě (č. l. 129 až 175, 202 až 221 spisu), však bez bližšího rozboru jednotlivých dalších v přípravném řízení provedených důkazů nelze učinit závěr, který činí obžaloba, že o vině obviněných svědčí zadokladovaný spisový materiál s odkazem na provedený audit ze strany Krajského úřadu Jihomoravského kraje, ve kterém byla zjištěna závažná pochybení při správě majetku obce s tím, že jednání starosty obce a místostarostky obce je nutno posoudit jako jednání veřejných činitelů, kteří mají svěřenou pravomoc a zodpovědnost se starat o svěřený majetek . Takové souhrnné zjištění bez poukazu na konkrétní provedené důkazy, nemůže sloužit k odůvodnění obžaloby a závěrům o vině jednotlivých obviněných, zvláště když jednotlivé důkazy, na které je jen obecně poukazováno jsou rozporné. Ve stejném duchu je provedeno i zhodnocení k jednotlivým čtyřem bodům obžaloby, kde možno např. jen poukázat na ničím neodůvodněné tvrzení, že je zřejmé, že zde absentovalo hospodaření s majetkem obce v rámci zmocnění na základě rozhodnutí zastupitelstva. Toto jednání, které je v rozporu se zákonem o obcích prakticky řídila obviněná Ř., starosta obce obec fakticky neřídil, konal v důvěře v jednání místostarostky Ř., to však jej úplně nevyviňuje, toto by mohlo mít význam v případě konstatování viny při úvahách o trestu, je zřejmé, že starosta obce podstatné listiny podepisoval, to je doloženo, nicméně nelze pominout veškeré listinné důkazy obsažené ve spise, zejména co se týče bankovních operací, účetnictví, zprávy auditora, zápisů z jednání zastupitelstva obce. I z výpovědi obviněné Ř. plyne, že si je vědoma svých pochybení, ve své podstatě se usvědčuje. Taková souhrnná zjištění obsažená v odůvodnění obžaloby nemohou sloužit k odůvodnění žalobního návrhu, který je uveden na čtyřech stranách, zvláště když celé odůvodnění obžaloby v této poměrně složité věci týkající se čtyř bodů žalobního návrhu je uvedeno jen na jedné straně (viz č. l. 2266 až 2262 spisu). V podstatě k jedinému konkrétnímu závěru o tom, že obviněná Ř. se sama usvědčuje je možno odcitovat závěr předchozího odstavce odůvodnění obžaloby, kde státní zástupce uvádí, že v závěru vyšetřování obviněná Ř. k věci vypovídala (po zahájení trestního stíhání nevypovídala), když se za skutky, jí kladené za vinu, necítí vina, souhrnně řečeno odkazuje na to, že zodpovědným za vše by měl být starosta obce. Již jen tato jediná konkrétní skutečnost uváděná v obžalobě nasvědčuje zásadní rozpornosti závěrů podané obžaloby. V této souvislosti je třeba připomenout, že orgánům činným v přípravném řízení nic nebrání z hlediska procesního postupu využívat výslechy svědků zapisované do protokolů o výpovědi svědků, což by měly využívat na úkor úředních záznamů o vysvětleních ve smyslu § 158 odst. 3 písm. a), odst. 4 až 7 tr. ř. právě v takových složitých věcech, jako je tento posuzovaný případ, kde jsou podmínky pro výslechy svědků podle § 101 tr. ř. do protokolů vždy splněny (srov. § 158 odst. 8 a § 164 tr. ř.).

I přesto, že jsou rozsudky obou soudů podstatně obsáhlejší, také neobsahují konkrétní odůvodnění rozhodných závěrů z hlediska hodnocení v přípravném řízení opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů, když se např. rozsudek nalézacího soudu z hlediska zásadního posouzení viny jednotlivých obviněných omezuje opět na nepřípustné souhrnné zjištění (navíc zcela zřejmě přejaté z obžaloby), že z výpovědí svědků a listinných důkazů zcela bezpečně vyplynulo, že to byla právě obviněná Ř., která stav, který na Obci a na Obecním úřadě v P. byl, vyvolala, a že je to ona, případně její dcera D. J. a obviněná V. H., kdo měl z tohoto konání prospěch. V žádném případě se nepodařilo prokázat obohacení starosty obce obviněného M. Projednávané jednání, které je v rozporu se zákonem o obcích prakticky řídila obviněná Ř. Obviněný M., jako starosta obce, obec fakticky neřídil. Konal ve výše popsané důvěře v jednání místostarostky Ř., podepisoval podstatné listiny, což je doloženo samotnými listinami založenými ve spise. [ ] (č. l. 32 až 33 spisu). Taková souhrnná skutková zjištění jsou v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., které stanoví, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Toto zásadní pochybení soudu prvního stupně, navazující na v zásadě podobně nesprávný způsob hodnocení důkazů v obžalobě, nenapravil ve svém rozsudku ani odvolací soud, který se omezil jen na zcela obecné konstatování, že skutková zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou vyjádřena v jednotlivých bodech výroku o vině napadeného rozsudku, jsou správná a mají podklad v provedených důkazech. V tomto směru nejsou námitky v jednotlivých odvoláních důvodné (str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedené odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, zvláště když se v rozporu s § 254 odst. 1 tr. ř. konkrétně soud druhého stupně vůbec nezabýval jednotlivými námitkami obviněných ohledně skutkových zjištění obsažených v jejich odvoláních. Náležitý postup podle § 254 odst. 1 tr. ř. nemůže nahradit ani další obecné tvrzení obsažené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je konstatováno, že důkazy, které provedl soud prvního stupně, hodnotil způsobem, který mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedl své úvahy stran hodnocení důkazů a skutečnosti, na základě kterých dospěl k přesvědčení, že obhajoba obviněných neobstojí (str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Navíc s ohledem na obsah rozsudku nalézacího soudu toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, když v jeho odůvodnění soud prvního stupně uvádí jen obsah některých důkazů, zejména výpovědí obviněných a svědků, které ač jsou rozporné mimo shora uvedeného souhrnného zjištění náležitě nehodnotí a ohledně jednotlivých skutků uvádí již jen své konečné závěry (srov. str. 33 až 39 rozsudku nalézacího soudu).

Z hlediska náležitého skutkového zjištění i navazujícího právního posouzení u bodu 1) žalobního návrhu nelze v dalším řízení pominout rozhodné skutečnosti z hlediska naplnění subjektivní stránky trestných činů původně porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tak, jak na ně bylo shora již v podrobnostech poukázáno. Jestliže si obvinění D. Ř. a J. M. pro Obec P. k vyřešení celé záležitosti přibrali advokáta JUDr. Z. P. a následně postupovali podle jeho pokynů, jako osoby práva znalé, což je potvrzováno i svědeckou výpovědí samotného JUDr. P., vzniká otázka, zda je opodstatněný závěr obžaloby, který převzaly i oba soudy ve svých shora citovaných rozsudcích, o úmyslném způsobení škody Obci P. tím, že nechali zpracovat smlouvy o narovnání, a to přesto, že by zastupitelstvo obce konkrétní smlouvy o narovnání jednotlivě neschválilo. V tomto směru nelze především přehlížet zápis ze dne 15. 6. 2006, podle nějž zastupitelstvo obce schválilo, aby obec připravila návrhy dohod o narovnání s jednotlivými spoluinvestory nájemních domů, tyto dohody s jednotlivými spoluinvestory projednala a uzavřela tak, aby byly splněny závazky obce vyplývající ze smlouvy o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci.

Následně se bude státní zástupce u bodu 1) žalobního návrhu zabývat především výší způsobené škody Obci P., která ze shora uvedených důvodů zřejmě nenastala v uváděné výši 3.200.000,- Kč v obžalobě a posléze i ve výrocích o vině v obou rozsudcích nižších soudů, když i podle zmocněnce poškozené Obce P. činí způsobená škoda pouze 1.307.712,- Kč a nikoli 3.200.000,- Kč.

Státní zástupce se dále ohledně tohoto bodu zaměří na posouzení platnosti či neplatnosti smluv o sdružení investorů podle § 829 a násl. občanského zákoníku, které byly uzavřeny mezi Obcí P. a jednotlivými stavebníky rodinných domků, ve vztahu k absenci důkazního materiálu, který by zatím odůvodňoval závěr o absolutní neplatnosti těchto smluv. Závěr nalézacího soudu o tom, že jednotlivé smlouvy o sdružení investorů nebyly odsouhlaseny zastupitelstvem, zatím nemá oporu v provedeném dokazování, o čemž svědčí dva zápisy předložené zmocněncem Obce P. ze dne 19. 2. 1998 a ze dne 28. 1. 1999; další zápisy nebyly opatřeny. Ze zápisu datovaném 19. 2. 1998 se podává, že jedním z hlavních úkolů bylo zahájení výstavby nájemních obecních bytů v obci, kdy bylo vybráno 10 zájemců s tím, že infrastruktura bude vyžadovat značnou část finančních prostředků. Pod bodem 4./ zastupitelstvo schválilo navržený postup výstavby nájemních obecních bytů a doplnění zájemců o společnou výstavbu za jejich spoluúčasti. Současně pod bodem 5./ byla schválena žádost nových zájemců o nájemní byt, a to M. B., J. B. a V. B. K zápisu ze zasedání zastupitelstva Obce P. dne 19. 2. 1998 se vztahuje také podkladový materiál, kde je na straně 9 zachyceno, že jedním z hlavních úkolů obce v roce 1998 bude zahájení výstavby tzv. nájemních obecních bytů v P. Akce byla schválena zastupitelstvem v roce 1995, a to za předpokladu získání dotace na výstavbu potřebné infrastruktury a dotace na vlastní výstavbu za spoluúčasti budoucích nájemníků. Bylo schváleno, že obec bude investorem po dobu výstavby a vlastníkem bytu od kolaudace po dobu 20 let a po uplynutí této doby bude byt převeden za symbolickou cenu 1.000,- Kč do vlastnictví spoluúčastníka výstavby. V současné době obec obdržela dotaci na potřebné prodloužení inženýrských sítí. Dotace na vlastní výstavbu byla písemně potvrzena. V současné době se připravují smlouvy mezi účastníky výstavby a obcí. Na straně 11 podkladového materiálu stojí, že pod bodem 4. zastupitelstvo schválilo doplnění navrženého postupu výstavby obecních nájemních bytů a doplnění zájemců o společnou výstavbu za jejich spoluúčasti. Podle zápisu ze zasedání zastupitelstva dne 28. 1. 1999 byly příjmy obce povýšeny o státní dotace na výstavbu obecních bytů. Státní dotace byly vyčerpány, další financování už provádí spoluúčastníci stavby. Pod bodem 5.) vzalo zastupitelstvo na vědomí zprávu o výstavbě bytů za spoluúčasti potencionálních vlastníků. V podkladech pro jednání zastupitelstva se na straně 9a pod bodem b./ uvádí, že obec uhradila náklady podle výběrového řízení ve výši plné dotace, tedy 3,2 mil. Kč. Další postup výstavby bude plně odvislý od iniciativy každého účastníka, aby se naplňoval stanovený harmonogram, vyplývající z registru investic a stavebního povolení. Toto plnění vyplývá i ze smlouvy Ministerstva pro místní rozvoj České republiky. Konkrétní řešení a upřesnění harmonogramu výstavby bude projednáváno se spoluúčastníky výstavby v první polovině měsíce února, kde se předají smlouvy tak, jak bylo schváleno v minulosti, a to Smlouva o spoluúčasti, Smlouva o budoucí smlouvě a Smlouva o pronájmu. Přestože podle nalézacího soudu jednotlivé smlouvy o sdružení investorů nebyly odsouhlaseny zastupitelstvem, přesto z nich na straně 34 rozsudku vychází, ale stanoví jinak podíly 1/2 obec a 1/2 investor, kdy k tomu rozepisuje, že obec jako podílový spoluvlastník stavby s podílem ve výši 1/2 na základě následně uzavřené dohody o narovnání převedla na investora část svého podílu ve výši 1/4. Dne 24. 10. 2006 totiž obec podala na Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav, návrhy na záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě přiložených dohod o narovnání, kterými navrhuje, aby bylo zapsáno spoluvlastnické právo účastníků řízení odpovídající dohodám o narovnání do katastru nemovitostí, tedy obec 1/4 a investor 3/4 podílu, a tak se i stalo.

Závěr o neurčitosti smluv o sdružení investorů, jak nalézací soud vyjádřil na straně 34 rozsudku, neodpovídá skutečnosti, neboť podíly účastníků na společném majetku lze určit podle podílu vkladů, zvláště když šlo o výstavbu domků, kde financování závisí i na konkrétním vývoji stavby. Zápisy zastupitelstva, zejména zápis ze dne 28. 1. 1999, a dále také samotné znění smluv o sdružení investorů (k tomu srov. např. čl. II Smlouvy o sdružení investorů na č. l. 1510) svědčí o tom, že další financování bylo na ostatních účastnících sdružení. Ustanovení § 835 občanského zákoníku upravuje podíly na majetku sdružení, přičemž v prvním odstavci stanoví, že podíly na majetku získaného společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak. Ve smyslu tohoto ustanovení určení velikosti podílů jednotlivých účastníků sdružení na majetku, získaném v souvislosti s činností sdružení, bude pravidelnou součástí smlouvy o sdružení. Nelze vyloučit, že si účastníci sjednají pro určení podílů na získaném majetku pravidla pro jednotlivé případy, zejména s ohledem na charakter získaného majetku (např. pro spoluvlastnické podíly na získané nemovitosti). Ve sdružení podnikatelů lze uvažovat i o úpravě podílů na majetku, vycházející ze zásady, že z konkrétního obchodního případu budou pro tovat větší částí ti účastníci sdružení, kteří svou činností především zajišťovali vyřízení tohoto případu. V každém případě však dohoda účastníků o určení podílů na majetku ad hoc, k jednotlivým případům, vyžaduje jasná a podrobná pravidla. Podíl na majetku, jenž byl získán při činnosti sdružení, nelze zaměňovat se spoluvlastnickým podílem účastníka na věcech, poskytnutých jednotlivými účastníky pro účely sdružení podle § 833 občanského zákoníku. Tyto podíly sice mohou spolu souviset při odvození podílu účastníka na získaném majetku z podílu na vložených věcech a být při procentním vyjádření i shodné, přesto však zejména vzhledem k úpravě vypořádání při skončení účasti ve sdružení, kde se rozlišuje vrácení vnesených věcí a výplata podílu na získaném majetku, je zapotřebí je po celou dobu trvání sdružení rozlišovat (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2336).
Dále se státní zástupce zaměří na to, zda v případě bodu 2) obžaloby [bodu 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v bodu II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu] je skutečně možné dovodit spolehlivě vinu obviněné Ř., když faktury vystavené JUDr. P. prošly schválením a následně byly podepsány obviněným M., kdy svůj podpis připojila i obviněná H. Státní zástupce také posoudí, zda skutečně vyfakturovaná částka JUDr. P. odpovídá jím vykonané práci pro Obec P. a zda cena odpovídá smluvní odměně, jak bylo ujednáno v mandátní smlouvě. V tomto směru bude třeba poté zvážit, zda ohledně vyúčtovaných odměn a hotových výdajů ze strany advokáta JUDr. Z. P. nebude třeba vypracovat příslušný znalecký posudek z oboru ekonomiky, který by na základě dostupných dokladů posoudil, zda byly účtované služby Obci P. skutečně poskytnuty a zda odměny z hlediska jejich výše byly s přihlédnutím k uzavřené mandátní smlouvě odpovídající poskytnutým službám.

Z hlediska zjišťování skutkového stavu věci u tohoto bodu považuje za nutné Nejvyšší soud poukázat na důkazy vyplývající ze spisového materiálu, kterými se orgány činné v trestním řízení dostatečně nezabývaly. V tomto směru je třeba poukázat především na to, že JUDr. Jiří Dobišar předložil jako přílohu u hlavního líčení dne 16. 12. 2009 vnitřní Směrnici o účetnictví Obce P., účinnou od 1. 9. 2003, kde v čl. 7 Fáze oběhu účetních dokladů odst. 2 písm. a) se uvádí, že došlé faktury přijímá a razítkem orazí V. H., podle písm. b) se faktura předá starostovi ke kontrole věcné a formální správnosti a ten jí potvrdí svým podpisem, podle písm. c) účetní zapíše došlou fakturu do deníku došlých faktur a provede její předpis a vystaví příkaz k úhradě. Podle čl. 10 Vydané faktury odst. 5 vydané faktury kontroluje po formální stránce účetní, po věcné stránce starosta, který je rovněž schvaluje. Podle spisového materiálu jsou průvodky k fakturám vystaveným JUDr. P. na č. l. 1781 (28.943,20 Kč), 1782 (24.402,10 Kč), 1784 (16.000,70 Kč), 1786 (35.504,80 Kč), 1788 (44.108,50 Kč), 1790 (33.266,50 Kč) a 1792 (75.060,40 Kč) podepsány hlavní účetní H. a starostou M. Podle mandátní smlouvy uzavřené dne 22. 11. 2005 mezi Obecním úřadem P. a JUDr. P., kterou za Obec P. podepsal obviněný J. M., bylo v bodě 1. dohodnuto, že Obec P. se zavazuje poskytnout za poradenskou činnost dohodnutou odměnu, uvedená činnost bude předávána a přebírána na základě konkrétní dohody s D. Ř. (č. l. 1794). Bod 5. smlouvy stanoví, že JUDr. P. obdrží odměnu ve výši 1.300,- Kč za hodinu, přičemž lze účtovat i desetiny hodiny. Podle bodu 6. smlouvy měly být JUDr. P. uhrazeny i veškeré hotové výlohy, tento bod také upravuje náklady na poštovné a telefonní hovory a dále cestovné (č. l. 1795).

Bývalí zastupitelé obce P. u hlavního líčení vypověděli, že zastupitelstvo obce neschvalovalo proplacení faktur JUDr. P. JUDr. Z. P. v přípravném řízení uvedl, že byla s paní Ř. domluvena hodinová mzda a později se starostou M., ke konkrétním finančním částkám uvedených na fakturách dospěl na základě mandátní smlouvy, kterou mu starosta M. podepsal, tedy s ní souhlasil (č. l. 1802 až 1803). Obviněný J. M. v přípravném řízení na dotaz policejního orgánu kdo konkrétně a na základě čeho rozhodl o vyplacení finančních prostředků JUDr. P. za jeho služby odpověděl, že o tom nic neví, je možné, že vyplacení finančních prostředků podepsal, ale v nevědomosti, jelikož mu byly faktury předkládány obviněnou V. H., kdy se zpravidla jednalo o velké množství dokladů, které z časových důvodů mnohdy nestudoval, pouze je podepsal, tedy vlastně někdy ani nevěděl, co podepisuje. Uvolnění finanční částky JUDr. P. nikdy neschválil, její proplacení musela provést obviněná H. bez jeho vědomí (srov. č. l. 36). Obviněný J. M. u hlavního líčení vypověděl, že neschvaloval odměnu za služby JUDr. P., proplácení jeho služeb také neschvaloval (č. l. 2311). Na shodném čísle listu dodal, že faktury JUDr. P. byly vyplaceny příkazem obviněné D. Ř. obviněnou H., faktury mu předloženy nebyly, nekontroloval to, nebyly mu předloženy ke schválení. Obviněný předpokládal, že JUDr. P. bylo vyplaceno více než byl rozpočet obce na právní služby (č. l. 2312). Pokud byl obviněný M. dotázán, zda byl u toho nebo od koho ví, že obviněná Ř. měla dát pokyn obviněné H., odpověděl, že u toho nebyl, udělení souhlasu předpokládal. Na obci nebyl písemně zpracován metodický pokyn týkající se oběhu účetních dokladů (č. l. 2312). K tomu je třeba podotknout, že výpověď obviněného J. M. je zcela v rozporu s písemnými doklady, a přesto z ní bylo v řízení vycházeno, aniž by byla podrobena náležitému zhodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněná Ř. v přípravném řízení vypovídala, že o výplatě prostředků JUDr. P. rozhodl starosta, peníze proplatila účetní (č. l. 76). K tomu následně dodala, že na zasedání zastupitelstva se nikdy nejednalo o finančních prostředcích, které byly vyplaceny JUDr. P., jejich schvalování prováděl pouze obviněný M. (č. l. 2254). Obviněná H. v přípravném řízení konstatovala, že se jí faktury od JUDr. P. zdály nadhodnocené, ovšem zda byly provedeny jím deklarované úkony, nevěděla (č. l. 47). O vyplacení finančních prostředků JUDr. P. rozhodoval obviněný M., který u každé faktury podepsal jí vystavenou průvodku. Faktury zasílal JUDr. P. poštou. Tyto mu byly odsouhlaseny Ř.. Po jejich odsouhlasení a následném zaslání na Obecní úřad P. jsem provedla jejich úhradu (č. l. 58). Ve spise jsou dále založeny mandátní smlouva mezi Obecním úřadem P. a JUDr. Z. P. ze dne 22. listopadu 2005, která byla podepsaná starostou obviněným J. M. a advokátem JUDr. Z. P., faktury vystavené JUDr. Z. P. a průvodky k fakturám podepsané obviněnými J. M. a V. H. (č. 1. 1779 až 1795).

Nejvyšší soud s přihlédnutím k tomuto přehledu rozhodných důkazů dospěl k závěru, že z provedených důkazů zatím jednoznačně nevyplývá závěr, jak k němu na základě nepřípustného souhrnného zjištění dospěla obžaloba a na základě ní i oba soudy nižších stupňů, že to byla obviněná D. Ř., jež dala pokyn obviněné V. H. k úhradě faktur JUDr. Z. P. Celý proces proplácení faktur byl zajišťován zejména obviněnými V. H. a J. M., což uvádí obviněná V. H. ve své výpovědi a dokladují jednak listinné důkazy jako mandátní smlouva s jmenovaným, podepsaná za obec právě obviněným M., dále Směrnice o účetnictví , a co se týče výše finančních prostředků proplacených JUDr. P. také průvodky k fakturám podepsané obviněnými M. a H., a to i přesto, že v uvedené mandátní smlouvě je obviněná D. Ř. označena jako osoba, která má vůči mandatáři JUDr. Z. P. vystupovat za Obec P. a zajišťovat plnění této smlouvy. Toto pověření totiž bezprostředně nesouvisí s vyúčtováním dohodnuté odměny a hotových výdajů podle čl. 5, 6 a 7 smlouvy. Dále je ve spise zadokumentována výpověď obviněného J. M. z přípravného řízení, který doznal, že zřejmě faktury podepsal, aniž by se zajímal o to, co podepisuje, což následně u hlavního líčení popřel. Tyto skutečnosti nesvědčí věrohodnosti jeho výpovědi. Faktem také je, což ostatně namítá i sama dovolatelka D. Ř., že za proplácené finanční prostředky měl JUDr. Z. P. obci jako plátci poskytnout konkrétní služby, za které si pak vyúčtoval fakturované odměny a hotové výdaje podle shora uvedené mandátní smlouvy, čímž se však nalézací soud nezabýval.

Pokud jde o bod 3) obžaloby [bod 3) rozsudku nalézacího soudu] bude se státní zástupce zabývat především tím, zda jednáním obviněné došlo k naplnění znaku trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. přisvojí si cizí věc, která jí byla svěřena , a to z hledisek uvedených shora.

Pro náležité posouzení skutkového zjištění ohledně tohoto bodu kladeného obviněné D. Ř. za vinu a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na některé následující skutečnosti vyplývající ze spisu. Podle Zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření za rok 2006 Obce P. nebylo vnitřní směrnicí upraveno poskytování finančních prostředků z rozpočtu obce na úhradu za telefonní hovory soukromým telefonem místostarostky Ř. Rovněž tak zápisy ze zastupitelstev předložených při přezkoumání neobsahovaly schválení příspěvku na její telefon (srov. č. l. 210). J. J., V. L., M. P., J. K., J. J., M. S. a J. S., bývalí zastupitelé, v přípravném řízení vypověděli, že navýšení platu obviněné Ř. se nikdy neprojednávalo a nebylo zastupitelstvem schváleno. F. T., bývalý zastupitel, uvedl, že si myslí, že se nikdy nejednalo o navýšení platu obviněné Ř. U hlavního líčení bývalí zastupitelé vypověděli, že v průběhu volebního období nebyla v rámci zasedání zastupitelstva obviněné Ř. schválena nebo zvyšována odměna. Pouze svědek J. B. uvedl, že na jednom zasedání zastupitelstva byla obviněné Ř. navržena odměna za nějaké práce přes čas (srov. č. l. 2352). Na otázku policejního orgánu zda někdy bylo zastupitelstvem obce odsouhlaseno využívání soukromého mobilního telefonu obviněné Ř. pro účely obce J. K. odpověděl, že si myslí, že používání soukromého mobilního telefonu bylo na zastupitelstvu projednáváno, ale nikdy nebylo schváleno (č. l. 608). Svědci J. B., M. S. a F. T. odpověděli, že používání soukromého mobilního telefonu nikdy zastupitelstvem odsouhlaseno nebylo a svědek J. S. odpověděl, že se domnívá, že o soukromém mobilním telefonu obviněné Ř. se na zastupitelstvu jednalo, zda ale jeho používání bylo odsouhlaseno, si nepamatuje (č. l. 580). K proplacení telefonních hovorů obviněné Ř. z jejího mobilního telefonu M. P. uvedl, že zastupitelstvo schválilo, aby měla obviněná Ř. mobilní telefon k dispozici, ale neví, zda byla schválena částka, která by jí byla proplácena (č. l. 2378). Na č. l. 2354 je zachycena svědecká výpověď J. K., ve které se uvádí: neschvalovalo se, že by se jí přispívalo nějakou částkou z obce na hovory. Padl tam ze zastupitelstva dotaz, kolik by ta částka byla, starosta částku stanovil na 10.000,- Kč . M. S. u hlavního líčení poznamenal, že na zastupitelstvu neschvalovali částku pro telefonování mobilním telefonem obviněné Ř. (č. l. 2350). J. S. uvedl, že neví, v jaké výši zastupitelstvo schvalovalo vyplácení prostředků za užívání mobilního telefonu obviněné Ř., ale něco takového se projednávalo . Jaká výše se konkrétně schvalovala, nevěděl (č. l. 2342). Obviněný J. M. v přípravném řízení popřel, že by zastupitelstvo schválilo navýšení platu obviněné Ř. (č. l. 30). Podle obviněného M. bylo obviněné Ř. zastupitelstvem obce odsouhlaseno využívání soukromého mobilního telefonu pro účely obce a byla jí přiznána částka 1.000,- Kč za měsíc (č. l. 31). U hlavního líčení konstatoval, že zastupitelstvo obviněné Ř. schválilo příspěvek 1.000,- Kč na telefonování pro potřeby obce, ale žádný zápis o tom nepojednává a zastupitelé si to ani nepamatují, navýšení schváleno nebylo (srov. č. l. 2313 2314). Na č. l. 33 obviněný M. policejnímu orgánu sdělil: s vyplacením odměn (myšleno J., Ř. a H.) naprosto nesouhlasím, tyto jsem já nikdy neschválil. Toto rovněž nikdy neschválilo ani zastupitelstvo. Odměny jsem shora citovaným osobám přiznal, ale jednalo se vždy o částku od 4.000,- Kč do 6.000,- Kč za rok. Tedy např. u místostarostky Ř. jsem souhlasil s odměnou ve výši 24.000,- Kč, nic víc. Oproti tomu na č. l. 37 spisu popisoval, že obviněné Ř., obviněné H. a D. J. odměnu nikdy neschválil. Neexistuje doklad, kterým by schválil nějakou odměnu jmenovaným. Vyplatit peníze na odměny musela obviněná H., na základě jakého pokynu a kdo tento dal, nevěděl. Přesto nalézací soud i přes měnící se výpověď obviněného M. na str. 36 odůvodnění svého rozsudku zapsal, že pro soud byla zásadní jeho výpověď, když usvědčuje obviněnou Ř. a obviněnou H. Sama obviněná Ř. v přípravném řízení uvedla, že nikdy svůj soukromý telefon nenechávala proplácet na obci. Na otázku policejního orgánu zda ví, že neexistuje žádný zápis z jednání zastupitelstva, kterým by jí byla schválena nějaká finanční částka jako kompenzace za využívání jejího soukromého mobilního telefonu pro účely obce, odpověděla, že o tom samozřejmě ví (č. l. 74). K tomu u dalšího výslechu v rámci přípravného řízení dodala, že na poradách jí bylo zastupitelstvem přislíbeno přispívání částky ve výši 500,- Kč, která byla později zvýšena na 1.000,- Kč. Pokud by jí přiznán nebyl, nemohl jí být následně proplácen (č. l. 2247). Služební telefon převážně nabíjela obviněná H., kolikrát jej nabila sama, si již nepamatovala (č. l. 2248). Obviněná H. v přípravné řízení také potvrdila, že se domnívá, že zastupitelstvem byla obviněné Ř. schválena částka 500,- Kč měsíčně (č. l. 44). K odměnám, které jí byly vyplaceny se vyjádřila tak, že odměny skutečně brala, kdy nesouhlasí s tvrzením obviněného M., že jí nikdy žádnou odměnu nedal, odměny jí dával stejně jako obviněné H. a D. J. (č. l. 77). Obviněná V. H. v přípravném řízení vypověděla, že věděla o tom, že již od března 2003 byl obviněné Ř. vyplácen plat převyšující částku, která byla schválena dne 12. 12. 2002. Dále poznamenala, že v případě vyplácení odměn obviněné Ř. takto jednala po dohodě se starostou M. Neexistuje však žádný jím podepsaný doklad, který by odměnu obviněné Ř. přiznával (č. l. 46). Ř. za mnou přišla s tím, že své odměny má konzultovány se starostou a že tento s nimi souhlasí. Na základě toho jsem provedla jejich výplatu přímo Ř. (č. l. 60). Při stanovení výše škody nalézací soud vyšel z vyčíslení škody Obcí P., podle níž obviněné D. Ř. byla v letech 2003 2006 vyplacena neoprávněná odměna v částce 455.733,- Kč (č. l. 2146, 2148), aniž by se blíže zabýval jednotlivými rozpornými důkazy, které mohl v rámci trestního stíhání použít.
Ohledně skutkových zjištění a právního posouzení bodu 3) druhá odrážka obžaloby [bodu 4) rozsudku nalézacího soudu a bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu] a bodu 4) obžaloby [bodu 5) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu] Nejvyšší soud odkazuje na své závěry uvedené shora, kdy je třeba se zaměřit na jednoznačné posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných D. Ř. pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a V. H. pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jakož i výše způsobené škody.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je státní zástupce vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí příslušný orgán stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny. Pouze pro úplnost považuje za potřebné Nejvyšší soud uvést, že v rámci odůvodnění tohoto usnesení poukazoval právě proto, že se věc vrací až do stadia přípravného řízení, nejen na procesně relevantní důkazy, ale i na úřední záznamy o podaných vysvětleních, které nelze, nestanoví-li trestní řád jinak, v řízení před soudem použít jako důkaz (srov. § 158 odst. 5 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.