5 Tdo 847/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1 tr. zákoník, § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 847/2015-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný V. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 To 475/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 87/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. M. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 38 T 87/2014, byl obviněný V. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 4. 9. 2013 v době od 5.30 hodin do 6.00 hodin v P. na neztotožněném místě, zřejmě v bytě v ul. H. ve 4. patře, v době, kdy zůstal sám s poškozenou S. S. , poškozenou neustálým slovním naléháním donutil k osprchování se, mezitím jí odnesl její osobní věci a oblečení z koupelny, mimo spodního prádla, takže ji lstí donutil k oblečení županu a následně ji donutil k orálnímu sexu tak, že ji uchopil silou za hlavu a přitáhl ji do svého rozkroku, přičemž od vykonání soulože ho odradilo tvrzení poškozené, že menstruuje, následně poškozenou odvezl do místa bydliště.

Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 To 475/2014, tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného V. M. vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný V. M. dovoláním prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Heleny Martiňákové a to z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v rozsahu výroku o vině i o trestu.

Nejprve poukázal na značně nestandardní průběh trestního řízení v jeho věci, kdy mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v Listině základních práv a svobod. Zdůraznil, že k zahájení trestního stíhání došlo až po značných časových průtazích, což výrazně znesnadnilo, až znemožnilo možnost obhajoby obviněného zejména vzhledem k nedosažitelnosti některých svědků, a to R. Ch. a V. P. Upozornil na to, že přestože Policie České republiky totožnost pachatele již od prosince 2013 resp. od ledna 2014 znala, a obviněný se prokazatelně zdržoval v místě svého bydliště, došlo k zahájení trestního stíhání až dne 21. 2. 2014, poté co došlo k zásahu policie násilným vniknutím do bytu obviněného, jeho zadržení a vzetí do vazby.

Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť jeho odvolání bylo nejprve přiděleno k rozhodnutí předsedovi senátu 8 To Městského soudu v Praze, JUDr. Luboši Vrbovi. Věc však byla následně bez uvedení konkrétního důvodu převedena do senátu 5 To. Všechna tato procesní pochybení, stejně jako selektivní hodnocení důkazů a porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu svědčí podle obviněného o tom, že předmětné trestní řízení je komplotem jiné osoby .

V souvislosti s nesprávným právním posouzením skutku obviněný poukázal na absenci znaku násilí ve skutkové větě, jež je představováno jednáním spočívajícím v uchopení silou hlavy poškozené a její přitažení do jeho rozkroku . Podle obviněného se však jedná o obvyklé situační chování při tomto typu sexuální aktivity , které nemohlo naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V další části obviněný označil výpovědi poškozené za nevěrohodné, plné vnitřních rozporů. Soudy rovněž účelově ignorovaly některé další důkazy potvrzující obhajobu obviněného, příkladem označil výpověď svědka R. G.

S ohledem na chování poškozené v bytě obviněného by pro případ vyloučení pravdivosti jeho obhajoby bylo na místě použití ustanovení § 18 tr. zákoníku o jednání ve skutkovém omylu.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 To 475/2014, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a splněny byly i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.

Jako důvod svého dovolání uplatnil obviněný nesprávné právní posouzení skutku, jak jej zákon definoval v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, eventuálně nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není zásadně možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání v podstatě vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Předmětem dovolacího přezkumu proto nelze učinit otázku rozsahu dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se o činnost spadající pod zákonnou úpravu procesním předpisem zejména v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], nikoli důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Jak je zřejmé z výše uvedeného výkladu, námitky ohledně údajného odnětí věci obviněného jeho zákonnému soudci nelze pro jejich procesní povahu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnit.

Pouze nad rámec dovolacího přezkumu tak lze konstatovat, že obviněným vytýkané pochybení v přidělení věci ke konání odvolacího řízení bylo zjištěno a má výlučně administrativní povahu. Pracovnice příslušného oddělení Městského soudu v Praze, která po nápadu věc přidělila do senátu 8 To totiž přehlédla, že tento senát rozhodoval v téže věci v průběhu přípravného řízení o řádném opravném prostředku (stížnosti) proti rozhodnutí o vazbě obviněného V. M. Z tohoto důvodu ve smyslu § 30 odst. 2 věta druhá tr. řádu byl tento senát vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby na obviněného. Jak vyplývá z úředního záznamu založeného na č. l. 471 trestního spisu, poté, co bylo odvolání obviněného předloženo dne 20. 11. 2014 Městskému soudu v Praze, předseda senátu JUDr. Luboš Vrba, jemuž byla věc přidělena k rozhodnutí, zjistil chybu tzv. zápisového oddělení Městského soudu v Praze. Z tohoto důvodu a zcela v souladu s pravidly rozvrhu práce ve znění účinném v rozhodné době byl proto trestní spis vrácen k novému přidělení a následně přiřazen do senátu 5 To předsedovi senátu Mgr. Janu Karešovi. Citovaný postup Městského soudu v Praze je tak zcela v souladu s trestním řádem i platnými pravidly pro přidělování věcí u tohoto soudu a nelze v něm shledat obviněným tvrzené porušení zásady zákonného soudce zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Obviněný dále v rámci své dovolací argumentace zpochybnil provedené důkazy stejně jako způsob jejich hodnocení soudy obou stupňů a vyjádřil nesouhlas se skutkovým zjištěním, které se stalo podkladem odsuzujícího rozsudku. Jedná se však o výhrady ryze skutkového charakteru, které se neslučují s výkladem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl stručně zmíněn.

Závěr soudů obou stupňů, že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustil, má oporu v provedených důkazech, zejména ve výpovědích poškozené S. S. a svědka R. Ch. Jestliže poškozená nebyla schopna při opakovaných výpovědích popsat zcela přesně průběh událostí, k nimž došlo v bytě a především konkrétní chování obviněného v detailech, jedná se o zcela přirozenou reakci na prožitek, který se v jejím životě odehrál. Bližší charakteristiku i vysvětlení určitých momentů v její psychice vysvětlili znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie. Již soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s nevýznamnými rozdíly v popisu prožitých událostí poškozenou a následně odvolací soud v napadeném rozsudku podrobně zhodnotil a to v souladu s výsledky provedeného dokazování veškeré významné skutečnosti, jež byly nezbytné pro právní posouzení skutku. Nejvyšší soud považuje hodnocení relevantních důkazů soudy obou stupňů za pečlivé, přesvědčivé a obsahově navazující na důkazy, z nichž nepochybně vyplynul nesouhlas poškozené se sexuálním chováním, které po ní obviněný požadoval a jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud po doplnění dokazování nepatrně korigoval popis skutkových zjištění, k nimž dospěl Obvodní soud pro Prahu 5, když z tzv. skutkové věty výroku o vině původního rozsudku vypustil slova byt uzamkl . Tato skutečnost však nemohla mít v podstatě žádný vliv na samotné právní posouzení takto změněného stavu v tom směru, že by se nejednalo vůbec o trestný čin znásilnění, jak se domáhá dovolatel.

V podstatě jedinou námitkou, která by mohla založit hmotně právní vadu, je s určitou mírou tolerance možné považovat nedostatek násilí jako znaku objektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ji však neshledal opodstatněnou.

Zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.

Násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea první znamená použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Soudní praxe přitom k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nepožaduje, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011.) Rovněž je při posuzování míry odporu poškozené osoby nutné vždy zkoumat její subjektivní vnímání možností klást odpor pachateli vzhledem k okolnostem, za nichž dochází k sexuálnímu napadení. Např. její duševní vyspělost, ovlivnění alkoholem či jinou omamnou látkou, fyzická kondice poškozené osoby ve srovnání s útočníkem, místo a okolnosti, za nichž k činu došlo apod. Soudní praxe dovodila znak násilí také v rámci jednání pachatele spočívajícího v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a překonávání jejího odporu odstrkáváním pachatele rukama (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006).

V projednávané věci ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněný donutil poškozenou k orálnímu sexu tím, že ji uchopil silou za hlavu, přitáhl ji do svého rozkroku, přičemž od původně vyžadovaného pohlavního styku formou soulože jej odradilo tvrzení poškozené, že menstruuje. Pokud obviněný označil takové jednání za obvyklé při tomto typu sexuální aktivity, je nutné mu oponovat s tím, že typickým takové jednání rozhodně není za situace, kdy dochází k přitáhnutí a držení hlavy partnerky proti její vůli , tj. v případě, kdy se nejedná o dobrovolný sexuální kontakt, jako právě v projednávaném případě.

Městský soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozsudku, velice podrobně zabýval veškerými skutkovými okolnostmi, které vyplynuly z dokazování před soudem prvního stupně a sám je v rámci opakovaných veřejných zasedání doplnil o důkazy předložené obhajobou. Zabýval se pečlivě situací, která předcházela samotnému sexuálnímu kontaktu mezi obviněným a poškozenou, přičemž naprosto správně a logicky zhodnotil všechny výpovědi obou jmenovaných s tím, že na rozdíl od tvrzení obviněného neshledal v popisu prožitých událostí poskytnutých poškozenou zásadní rozpory ve vztahu k zásadní okolnosti rozhodné pro právní posouzení žalovaného jednání jako trestný čin znásilnění. Posuzoval též dovolatelem vytýkaný znak násilí , přičemž v jeho úvahách nelze shledat žádné zkreslení či snahu vyložit obsah důkazů v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu je možné odkázat na strany 8 až 14 napadeného rozsudku, kde odvolací soud vysvětlil dostatečně srozumitelně a zejména přesvědčivě, proč neuvěřil tvrzení obviněného o souhlasném vykonání orálního sexu poškozenou v inkriminovanou dobu. Nad rámec uvedeného je možné ještě zdůraznit následující okolnosti významné pro závěr o vině obviněného. Nutné je přihlédnout zejména k samotné osobě poškozené a situaci, ve které se v okamžiku spáchání daného trestného činu ocitla. Jak vyplývá ze znaleckého posudku o duševním stavu poškozené (srov. č. l. 48 trestního spisu), nebyly u ní shledány žádné sklony k promiskuitě ani rizikovému sexu. S ohledem na její nízký věk, zjevnou nezkušenost v sociálním a zejména sexuálním kontaktu s cizími muži a zejména rozpoložení způsobené požitím alkoholu v předmětný večer lze pochopit vyšší míru její neopatrnosti, která vedla k tomu, že se sama ocitla v cizím bytě s několika muži, s nimiž se předtím seznámila v baru. Přesto však poté, co zůstala s obviněným sama, bylo nadevší pochybnost prokázáno, že neměla zájem vyhovět požadavkům obviněného na sexuální sblížení a dala mu to dostatečně srozumitelně najevo. S ohledem na svou zdravotní indispozici zřejmě očekávala, že obviněný zanechá sexuálního ataku, neboť z její výpovědi je zřejmé, že poté, co se obviněný hodlal uspokojit orálně, mu sdělila, že nezná tento způsob pohlavního styku. Projev vážně míněného odmítnutí sexuálního styku v jakékoli formě, který poškozená dala obviněnému opakovaně najevo, tvoří součást všech jejích výpovědí a v této části zůstal neměnný v průběhu celého trestního řízení. Jak již bylo zmíněno, pro naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění spočívajícího v použití násilí pachatele, není nutné, aby napadená osoba vyvinula intenzivní fyzický odpor, ale postačí, aby dala zjevně najevo svůj nesouhlas a to i slovní, přičemž útočník následně nemusí použít intenzivní fyzický tlak vůči poškozené, aby dosáhl svého záměru.

Právě v projednávané trestní věci jde o případ, kdy poškozená evidentně neočekávala tento způsob chování obviněného. Vzhledem k již stručně připomenutým skutkovým okolnostem i charakteru osoby poškozené (mladá, bez zkušeností v kontaktech s cizími muži, v cizím prostředí, ovlivněná alkoholem..) byla zaskočena chováním obviněného a nebyla připravena vyhovět jeho žádosti o dobrovolný sexuální styk. O tom, že chování obviněného bylo pro poškozenou překvapivé, svědčí mj. její reakce bezprostředně poté, co obviněný dosáhl vyvrcholení, kdy se jej opakovaně (naivně) ptala, proč jí to udělal, ale též její chování nesoucí znaky psychického traumatu po příchodu na ubytovnu, jak je popsala její tehdejší spolubydlící. Je tudíž zřejmé, že poškozená skutečně neočekávala od obviněného sexuální kontakt a nebyla připravena vyhovět jeho přání, což mu také opakovaně sdělila. Na druhé straně obviněný vnímal její nesouhlas, byť nevyvíjela vyšší stupeň obrany, či dokonce útěk z bytu, a na druhé straně její v podstatě slovní odpor nenutil obviněného použít k sexuálnímu uspokojení důraznější násilí než popsané tlačení její hlavy ke svému rozkroku. Z těchto důvodů nelze pochybovat o správném použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

Uvedené argumenty svědčí rovněž o tom, že u obviněného nebylo možné vyvinění v důsledku skutkového negativního omylu, jak se domáhal v dovolání. Nedostatek jeho úmyslného zavinění, které je nezbytné pro naplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění, je vyloučen jasným a dostatečně zřetelně vysloveným nesouhlasem poškozené s jakoukoli formou sexuálního kontaktu s obviněným, jak správně dovodil již Městský soud v Praze na straně 13 až 14 napadeného rozsudku. I přesto, že poškozená nevyvinula silnou intenzitu svého odporu vůči sexuálním aktivitám obviněného, uchopením a tlačením hlavy ji donutil k orálnímu aktu za účelem svého pohlavního uspokojení. Na poškozenou tudíž poté, co odmítla dobrovolně se podvolit jeho vůli, působil fyzicky proti její tělesné integritě, aby překonal či znemožnil její odpor (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 1978, sp. zn. 2 Tz 26/77, publikovaný pod č. 63/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci tudíž nelze dovodit, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a je tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin.

Nejvyšší soud proto neshledal v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze žádnou vadu spočívající v porušení hmotného práva a odmítl dovolání obviněného V. M. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. srpna 2015

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu