5 Tdo 846/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1,2 tr. zákoník



5 Tdo 846/2015-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2015 o dovolání, které podala obviněná L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 4 To 386/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 181/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná L. K. byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 2 T 181/2011, uznána vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), jehož se dopustila skutkem popsaným pod body 1. až 5. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle § 184 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Poškozená Mgr. I. S. byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 4 To 386/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněná podala proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné se soud prvního stupně neřídil závazným pokynem odvolacího soudu a neodstranil vytýkaná pochybení, přičemž její odvolání bylo přesto zamítnuto. Jak dále obviněná zdůraznila, skutečnosti, které uváděla stran poškozené, byly pravdivé, přičemž zde vyjádřila jen svůj soukromý názor na jednání, které ohrožovalo chování a zdraví její dcery. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby odvolacímu soudu podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné L. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněná neuplatnila žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněná L. K. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněná však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jí spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Jak ostatně sama obviněná výslovně zdůraznila, podle jejího názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti obviněná popírá, že by uváděla nepravdivé údaje o poškozené. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněná v této souvislosti neodkázala na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná L. K., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněné, podle kterého jí údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k námitkám obviněné ohledně naplnění objektivní stránky posuzovaného přečinu Nejvyšší soud uvádí následující.

Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, a spáchá tento čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Přitom nepravdivým údajem podle citovaného ustanovení je sdělení takové informace o jiné osobě, která je v rozporu se skutečností, jestliže takto nepravdivá informace může ohrozit vážnost a důstojnost poškozeného u spoluobčanů.

Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění vtělených do popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jeho podstata spočívala (zkráceně vyjádřeno) v tom, že obviněná L. K. postupně v 5 případech (uvedených pod body 1. až 5. výroku o vině) v roce 2010 uváděla nepravdivé údaje, které se týkaly chování učitelky Mgr. I. S. vůči nezletilé, jejím rodičům a dalším dětem, přičemž tyto výroky byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, zejména poškodit ji v jejím zaměstnání jako učitelky v základní škole. Obviněná se dopustila jednotlivých útoků při návštěvě ředitele Základní školy TGM v M. B., podáním písemných stížností adresovaných řediteli uvedené školy a České školní inspekci se sídlem v Jihlavě a rovněž při poskytnutí informací dvěma novinářům, tj. redaktoru Horáckých novin a redaktorce regionální přílohy deníku Mladá fronta Dnes, kteří je uveřejnili.

Podle názoru Nejvyššího soudu uvedená skutková zjištění svědčí o naplnění všech formálních znaků přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, včetně jeho objektivní stránky. Jak totiž jednoznačně vyplývá z provedených důkazů, které není Nejvyšší soud oprávněn v řízení o dovolání nijak zpochybňovat, ze strany poškozené Mgr. I. S. nedošlo vůči dceři obviněné k žádné šikaně či jinému nepřípustnému jednání a stížnosti obviněné směřující k jednotlivým subjektům byly v tomto směru zcela neoprávněné. To platí i ohledně pracovněprávního postihu poškozené (viz č. l. 175 trestního spisu), protože statutární orgán zaměstnavatele (tj. ředitel základní školy) jí neudělil napomenutí proto, že by snad u ní shledal projevy šikany nebo jiného nevhodného jednání vůči nezletilé, ale proto, že se neprofesionálně chovala v elektronické komunikaci s rodiči této žákyně. V případě sdělování nepravdivých údajů tedy šlo o subjektivní přesvědčení obviněné L. K. o tom, že poškozená Mgr. I. S. způsobuje dceři obviněné psychické příkoří údajným šikanováním a vyčleňováním z dětského kolektivu. Toto své přesvědčení, které nebylo založeno na objektivních důvodech, obviněná postupně rozvinula v systematickou veřejnou dehonestaci poškozené s cílem přivodit jí ztrátu zaměstnání, což je nepochybně jednání, které přesahuje nízkou nebo ještě přijatelnou míru neoprávněné kritiky. Bez povšimnutí nelze ponechat ani sociální rámec a místní souvislosti, jimiž se vyznačoval protiprávní čin obviněné. Nejvyšší soud totiž považuje za významné, že obviněná sdělila nepravdivé údaje o osobě vykonávající povolání učitele, což je povolání, které nelze plnohodnotně vykonávat (podobně jako některá další povolání ve veřejných službách) bez toho, aby byla taková osoba vnímána okolím jako morálně věrohodná a nezpochybnitelná. Navíc obviněná rozšířila nepravdivé údaje v relativně malém regionu, v němž lze předpokládat bližší osobní vazby mezi lidmi, což mělo nepochybně vliv na intenzitu ohrožení poškozené v místě jejího bydliště a zaměstnání. Obviněná tak zcela nezvládla ve své podstatě nijak výjimečně složitou životní situaci, kterou spolu se svým manželem (rovněž pravomocně odsouzeným za tentýž přečin) řešila nepřiměřenými prostředky a v rozporu s trestním právem, pokud rozšiřovala nepravdivé údaje o poškozené Mgr. I. S., s jejichž nepravdivostí byla také srozuměna, a tyto údaje byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, zejména poškodit ji při výkonu zaměstnání učitelky na základní škole. Nejvyšší soud považuje za nepřijatelné, aby kterákoli trestně odpovědná osoba šířila o jiném údaje, které neodpovídají skutečnosti a které se dotýkají cti a dobré pověsti člověka. V této souvislosti je vhodné a nutné připomenout, že lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst jsou jako mravní hodnoty člověka chráněny ústavním právem (viz čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Jde tedy o významné hodnoty, které je třeba chránit i prostředky trestního práva, jak k tomu ostatně zcela důvodně došlo též v nyní posuzované věci.

Nejvyšší soud tedy považuje právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněnou jako přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku za zcela správnou a odpovídající zákonu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná L. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněné podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 9. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D. předseda senátu