5 Tdo 844/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1 tr. zákoník, § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř.



5 Tdo 844/2015-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2015 o dovolání, které podal Ing. R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 179/2014, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době od 20. 4. 2011 do 31. 10. 2012 v B., jako zaměstnanec obchodní společnosti INTAR, a. s., při plnění zaměstnavatelem určeného pracovního úkolu spočívajícího v deinstalaci základových stanic Vodafone Czech Republic, a. s., v P., O. a B., neuskladnil demontovaný kovový materiál o celkové hmotnosti 2 240,91 kg v místě zaměstnavatelem určeném, tedy u obchodní společnosti KS Hostěradice, s. r. o., ale nechal ho odvézt do místa svého bydliště v B. J. a použil jej pro svou potřebu, čímž obchodní společnosti INTAR, a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 7 843 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.

Odvolání obviněného Ing. R. K. proti citovanému rozsudku zamítl Krajský soud v Brně podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné a to usnesením ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. R. K. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Hály s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.

Podstata dovolacích námitek obviněného, které jsou uvedeny v poměrně obsáhlém a argumentačně nepřehledně formulovaném dovolání, spočívá v tom, že soudy v důsledku vadného hodnocení důkazů dospěly k mylnému závěru o vzniku škody na majetku obchodní společnosti INTAR, a. s. Takový škodlivý následek ale ve skutečnosti podle obviněného nenastal, protože demontovaný kovový materiál byl v podstatě bezcenným šrotem a navíc ani nebyl majetkem jmenované obchodní společnosti. Další zásadní výhrada obviněného pak směřovala proti absenci subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo v jeho kompetenci rozhodnout o způsobu likvidace kovového šrotu. Obviněný rovněž upozornil na porušení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio.

Soudy podle obviněného nepochopily, že zakázka, kterou realizoval jako zaměstnanec obchodní společnost INTAR, a. s., pro objednavatele mobilního operátora Vodafone Czech Republic, a. s., zněla nejen na demontáž základové stanice, ale i na likvidaci kovové konstrukce, která byla její součástí a na rozdíl od drahé technologie se zadavateli zakázky nevracela. Náklady na likvidaci byly zahrnuty v ceně, kterou objednavatel zaplatil.

Za absurdní obviněný označil tvrzení svého zaměstnavatele, který je soudy označován za poškozeného, že tento zkorodovaný materiál mohl znovu použít pro jiné zakázky. Zdůraznil, že takový postup vylučují bezpečnostní normy. Skutečnost, že demontované části konstrukce reálně neměly pro obchodní společnost INTAR, a. s., žádnou hodnotu, je podle obviněného zřejmá již z toho, že o stejný typ kovového odpadu, který byl uložen ve skladišti v H., se poškozená obchodní společnost několik let nezajímala a k ničemu jej nepoužila. Obviněný v této souvislosti odkázal na výpověď svědka Z. C., jednatele obchodní společnosti KS Hostěradice, s. r. o., který uvedl, že neexistovala žádná dohoda s obchodní společností INTAR, a. s., o dalším způsobu nakládání s odpadovým materiálem, který byl u nich uskladněn. Podle obviněného nemůže obstát ani konstrukce, kterou soudy zvolily pro stanovení výše škody, tj. že škoda odpovídá ceně, za kterou by byl kovový odpad vykoupený ve sběrných surovinách. Takový způsob likvidace sebou totiž nese náklady na demontáž kovových konstrukcí a jejich odvoz do sběrného dvora, a k těm soudy nepřihlédly. Navíc obchodní společnost INTAR, a. s., nikdy dříve nevyužila možnosti odevzdat demontovaný materiál do sběrných surovin.

V navazující části dovolání obviněný zopakoval svou obhajobu, že kovové konstrukce nechal složit na svém pozemku, kde je v pracovní době rozmontoval a postupně uložil do kontejneru na železo umístěného v tzv. ekodvoře. Tím minimalizoval náklady svého zaměstnavatele, na jehož ekonomickém zisku byl finančně zainteresován. Obviněný vyjádřil také přesvědčení, že jeho bývalý zaměstnavatel nechal provést inventuru v objektu KS Hostěradice, s.r.o. jen proto, aby na něj mohl podat trestní oznámení jako nástroj pro vyřizování účtů za to, že obviněný u něj ukončil pracovní poměr a začal pracovat u konkurence. Na podporu svého tvrzení obviněný poukázal na některé okolnosti případu a citoval z výpovědí svědků Ing. M. K. a Z. C.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. R. K. navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014, a aby věc vrátil soudu prvního stupně s příslušnými závaznými pokyny k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martin Prokeš. Podle jeho názoru tvoří převážný obsah dovolání polemika obviněného se skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, a nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování i se způsobem hodnocení provedených důkazů. Podle státního zástupce takové námitky neodpovídají dovolacím důvodům, na které obviněný odkázal. Navíc mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, podle státního zástupce není extrémní rozpor, takže skutková zjištění je nutné přijmout i pro dovolací řízení. Nad rámec uvedeného státní zástupce k dovolacím námitkám konstatoval, že obviněný, jako zaměstnanec obchodní společnosti INTAR, a. s., si při plnění pracovního úkolu ponechal bez vědomí majitele demontovaný materiál ze základnových stanic Vodafone Czech Republic, a. s., který měl být odvezen na určené místo, a naložil s ním přesně nezjištěným způsobem. Skutečnost, že se jednalo pouze o železný šrot, na věci samé nic nemění, neboť i tak bylo právem majitele a nikoli právem obviněného rozhodnout o tom, zda bude prodán do výkupu železa, nebo budou některé jeho části použity na jinou stavbu či jiným způsobem. Státní zástupce poukázal na výpověď svědka M. N., který potvrdil, že věci z demontovaných základových stanic byly na pokyn obviněného složeny na jeho pozemku, přičemž se měl obviněný vyjádřit v tom smyslu, že je použije na stavbu zahradního domku.

Jedinou námitkou odpovídající uplatněným dovolacím důvodům je porušení zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku a s tím souvisejícího principu ultima ratio. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však není důvodná. Přestože soudem minimálně určená škoda nepřesahuje nijak výrazně hranici 5 000 Kč a obviněný je osobou bezúhonnou (respektive se na něj hledí jako na osobu dosud netrestanou), nejde o případ netypický pro tento druh trestné činnosti, který by svou povahou neodpovídal ani těm nejvíce bagatelním případům přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. R. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Z hlediska obsahu konkrétních dovolacích námitek je možné akceptovat vadu spočívající v absenci znaků subjektivní stránky a způsobení škody nikoli nepatrné skutkové podstaty přečinu podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Nejvyšší soud v rozsahu těchto relevantně uplatněných námitek přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno důvodně.

Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Přisvojením si cizí věci se přitom rozumí jednání pachatele, který se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena.

Skutková zjištění soudů nižších stupňů v posuzované věci zatím nesvědčí o tom, že by všechny shora vyjmenované znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry byly jednáním obviněného naplněny a nelze z nich ani spolehlivě dovodit, že obviněný jednal s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Nesporné je, že obviněný si ponechal demontované kovové konstrukce o celkové hmotnosti 2 240,9 kg, které jako šrot měly hodnotu nejméně 7 843 Kč a byly mu svěřeny v rámci realizace zakázky pro obchodní společnost Vodafone Czech Republic, a. s. Zásadní vada napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně ale spočívá v tom, že soudy se přesvědčivě nevypořádaly s otázkou vlastnictví demontovaných součástí základových stanic, které nepředstavovaly dále použitelnou technologii a v podstatě byly určeny k likvidaci, a rovněž s účelem jejich svěření do dispozice obviněného, resp. jeho tehdejšího zaměstnavatele. Rovněž není zřejmé, zda, případně jaká, existovala dohoda mezi obchodními společnostmi INTAR, a. s., a KS Hostěradice, s. r. o., o dalším nakládání s odpadem, který posledně jmenovaná obchodní společnost uchovávala ve svém objektu poté, co se podílela na vlastní demontáži základových stanic. Za stávajícího stavu věci nelze spolehlivě uzavřít, že obviněný tím, že si demontovaný kovový materiál ponechal, či s ním naložil přesně nezjištěným způsobem, avšak neuložil jej u obchodní společnosti KS Hostěradice, s. r. o. (eventuálně dokonce nepřevedl do její dispozice), úmyslně jednal v rozporu s účelem svěření a současně byl minimálně srozuměn se způsobením škody na majetku obchodní společnosti INTAR, a. s., případně jiného subjektu.

K otázce vlastnictví kovového šrotu pocházejícího z demontovaných základových stanic soud prvního stupně na straně 4 svého rozsudku konstatoval, že patřil do majetku obchodní společnosti INTAR, a. s. Vyloučil totiž vlastnictví obchodní společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., neboť ta zaplatila za jeho likvidaci obchodní společnosti INTAR, a. s. Soud přitom vycházel z výpovědi svědka Ing. M. K., bezprostředního nadřízeného obviněného, jenž uvedl, že měli povinnost vrátit objednateli demontáže jen deinstalovanou technologii. Vlastníkem zbylého materiálu nemohla být podle soudu prvního stupně ani obchodní společnost KS Hostěradice, s. r. o. Ta sice fakticky základové stanice demontovala a odvezla technologii a zbylý materiál, ale svědek Z. C., jenž za tuto společnost jednal, potvrdil, že vždy plnili jen instrukce a zadání obchodní společnosti INTAR, a. s., konkrétně obviněného.

Odvolací soud následně označil veškeré skutkové závěry soudu prvního stupně za správné, aniž by se blíže zabýval otázkou osoby vlastníka demontovaného kovového odpadu.

Takto postavená argumentace soudů nižších stupňů ale nemůže obstát. Vychází totiž z předpokladu, že projevil-li vlastník, v tomto případě obchodní společnost Vodafone Czech Republic, a. s., úmysl zbavit se nepotřebných kovových konstrukcí z deinstalovaných základových stanic a zaplatil za jejich likvidaci, přešlo automaticky vlastnické právo k tomuto materiálu na obchodní společnost, která měla objednávku realizovat. Pro správnost tohoto předpokladu ale soudy zatím neopatřily žádné objektivní důkazy, když výpověď svědka Ing. M. K. za takový důkaz nelze považovat, protože popisoval jen obvyklou praxi při realizaci zakázek pro odběratele Vodafone Czech Republic, a. s., aniž by blíže specifikoval případný přechod vlastnických práv ve vztahu k demontovaným částem základových stanic.

Z dopisu ředitele obchodní společnosti INTAR, a.s. (viz č. l. 20 trestního spisu) sice vyplývá, že vlastnické právo k deinstalovaným kovovým konstrukcím ze základových stanic mělo přejít na obchodní společnost INTAR, a. s. Jedná se však o názor, který není podpořen obsahem přiložených listin, jež byly provedeny k důkazu v hlavním líčení (viz č. l. 153 trestního spisu). Z nákupních objednávek a s nimi souvisejících účetních dokladů na č. l. 29 až 89 trestního spisu je zřejmé jen to, že mobilní telefonní operátor Vodafone Czech Republic, a. s., objednal deinstalaci základových stanic včetně likvidace kovových konstrukcí u dodavatele obchodní společnosti AX Project, spol. s r. o., a této obchodní společnosti za ni také zaplatil. Ta ovšem zakázku nerealizovala sama, ale prostřednictvím svého výhradního dodavatele obchodní společnosti INTAR, a. s. Posledně jmenovaná obchodní společnost deinstalaci a odvoz demontovaného materiálu (nikoli již jeho likvidaci) zadala obchodní společnosti KS Hostěradice, s. r. o. V prvotní objednávce od Vodafone Czech Republic, a. s., pak není žádná zmínka o tom, že by vlastnictví k likvidaci určeným kovovým konstrukcím přecházelo na dodavatele, tj. obchodní společnosti AX Project, spol. s r.o., resp. subdodavatele, tj. obchodní společnosti INTAR a.s., či dokonce obchodní společnost KS Hostěradice, s.r.o. Součástí nákupní objednávky jsou i všeobecné nákupní podmínky Vodafone Czech Republic, a. s., ze dne 1. 4. 2010, ovšem ani ty takové ustanovení o přechodu vlastnického práva neobsahují (viz http://www.vodafone.cz/ ).

Pokud jde o obviněným namítanou absenci subjektivní stránky přečinu soud prvního stupně k formě zavinění na straně 5 svého rozsudku konstatoval, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože si přisvojil materiál, který patřil jeho zaměstnavateli. K obhajobě obviněného, že bylo v jeho kompetenci rozhodnout, jak kovový odpad zlikviduje, odvolací na straně 3 napadeného usnesení uvedl, že obviněný si jej nemohl v žádném případě bez souhlasu zaměstnavatele ponechat pro sebe. Měl jej buďto uskladnit nebo odvést do šrotu, přičemž při využití druhé možnosti pak měl svému zaměstnavateli doložit potvrzení o výkupu. Jestliže nic z toho neučinil, je zřejmé, že si úmyslně přisvojil věc, o níž věděl, že mu nepatří.

Ve svém právním závěru o formě zavinění soudy ovšem vycházely z výše uvedeného a doposud neopodstatněného předpokladu, že obviněný disponoval s majetkem svého zaměstnavatele, aniž by např. vyloučily možnost, že šlo o majetek zadavatele zakázky, který si přál jeho likvidaci bez nároku na vrácení případného zisku za výtěžek z jeho dalšího prodeje. Na základě výsledků dosud provedeného dokazování proto nelze s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že úmysl obviněného zahrnoval všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Úmysl obviněného by totiž musel směřovat nejen k tomu, že si ponechá kovový odpad, jenž mu byl svěřen za účelem jeho likvidace, ale musel by zahrnovat i záměr obviněného způsobit tímto jednání škodu na cizím majetku.

Vzhledem k uvedeným vadám napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení pokládá Nejvyšší soud za předčasné zabývat se poslední relevantně uplatněnou právní námitkou obviněného týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Otázka, zda je na místě zvážit potřebu uplatnit proti obviněnému prostředky trestního práva, je totiž závislá na přijetí jednoznačného závěru, že skutek, který je předmětem trestního stíhání, naplňuje formální znaky skutkové podstaty trestného činu obsaženého v trestním zákoníku. V daném případě tudíž soudy mohou princip ultima ratio vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit až tehdy, bude-li na jisto postaveno, že obviněný, tím, že si ponechal ve vlastní dispozici kovový šrot, jenž mu byl svěřen za účelem likvidace, skutečně způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou a byl minimálně srozuměn s tím, že tímto jednáním způsobí jinému škodlivý následek.

Nejvyšší soud tedy shledal oba uplatněné dovolací důvody naplněnými, vyhověl mimořádnému opravnému prostředku obviněného Ing. R. K. a zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně pak podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém hlavním líčení bude nejprve nutné vyjasnit otázku vlastnictví kovového šrotu určeného k likvidaci a za tímto účelem případně doplnit dokazování. V návaznosti na to pak soud znovu zváží, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry, jež musí být pokryty úmyslným zaviněním. Dospěje-li soud prvního stupně ke kladnému závěru, důsledně zváží, zda s ohledem na okolnosti tohoto případu nepostačí z hlediska zásady subsidiarity trestní represe uplatnit odpovědnost obviněného podle jiného právního předpisu. V rámci nového projednání a rozhodnutí věci je přitom soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení a rovněž je povinen respektovat zásadu zákazu reformationis in peius (§ 265s odst. 1, 2 tr. řádu).

Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení odstranit, rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. srpna 2015


JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu

Vyhotovila: JUDr. Pavla Augustinová