5 Tdo 844/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 844/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2005 o dovolání podaném obviněným T. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 8 To 497/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 197/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 10 T 197/2002, byl obviněný T. F. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl podle § 248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 8 To 497/2004, rozhodl podle § 256 tr. ř. o jeho zamítnutí.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně napadl obviněný T. F. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. V podání neuvedl výslovný odkaz na zákonné ustanovení § 265b tr. ř. a dovolání tak nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Za této situace měl předseda senátu soudu prvního stupně postupovat podle § 265h odst. 1 tr. ř. a vyzvat obviněného resp. obhájce, aby tuto vadu odstranili ve stanovené lhůtě dvou týdnů a upozornit je na možnost odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento zákonný postup ze strany předsedy senátu nebyl dodržen, přičemž lhůta dvou měsíců, v jejímž průběhu lze měnit rozsah a důvody dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř., skončila v daném případě již dne 8. 4. 2005. Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu byla věc předložena dne 28. 6. 2005, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. S ohledem na to, že předseda senátu soudu prvního stupně nerespektoval ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nelze v dané věci striktně postupovat podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. a odmítnout podané dovolání pro nesplnění náležitosti jeho obsahu zejména proto, že z obsahu jednotlivých námitek dovolání lze akceptovat alespoň slovní vyjádření důvodu dovolání (srov. rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci samé ), které odpovídá zákonnému důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Námitky, jež dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uplatnil lze shrnout do dvou základních okruhů, přičemž obsah jednotlivých argumentů se v podstatné části prolíná. Obviněný především považuje jemu uložený trest za nepřiměřený a vadný postup soudu prvního stupně spatřuje v tom, že v rámci úvah o druhu a výši trestu dostatečně nezohlednil veškeré polehčující okolnosti na straně obviněného, především jeho osobní a rodinné poměry. Za takovou polehčující okolnost však současně považuje i fakt, že jednáním, jež je předmětem obžaloby, chtěl dosáhnout vyrovnání vzájemných pohledávek, které měl se svým zaměstnavatelem z titulu neproplacení cestovních náhrad a části mzdy. Tato námitka pak tvoří druhou část jeho výhrad vůči rozhodnutím soudů obou stupňů. Část výpovědi obviněného, jež se právě vztahovala k vzájemným pracovním vztahům obviněného a poškozeného jako jeho zaměstnavatele, nebyla podle názoru dovolatele řádným způsobem soudy zhodnocena. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu případně i rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru je nutné souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že způsob chování obviněného je trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s jejich právním posouzením. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo rovněž podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda byl dovolacími námitkami obsahově naplněn některý z dovolacích důvodů, a zda je možno relevantním námitkám přisvědčit. Jak již bylo zmíněno, dovolatel výslovně necitoval konkrétní dovolací důvod. Nejvyšší soud přesto zhodnotil obsah dovolacích námitek z hlediska všech v úvahu připadajících důvodů ve smyslu § 265b tr. ř., a zjistil, že část dovolacích námitek lze z obsahového hlediska podřadit ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve většině námitek však obviněný poukazoval na uložení nepřiměřeného trestu a nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností. Těmito argumenty nebyl naplněn žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů. Na tomto místě lze připomenout, že správnost výroku o trestu lze zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten se však vztahuje na případy, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Hodnocení polehčujících popř. přitěžujících okolností rozhodných pro výši a druh ukládaného trestu tedy nelze v dovolacím řízení přezkoumat, a to ani poukazem na tento dovolací důvod, ani žádný jiný důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.



Námitky, podle kterých se v posuzovaném případě jednalo o pracovně právní vztah, ve kterém obviněný chtěl dosáhnout vyrovnání vzájemných pohledávek se zaměstnavatelem, zpochybňují naplnění skutkové podstaty trestného činu, neboť podle nich popsané jednání nevykazovalo protiprávnost ve smyslu trestního zákona a nebylo tudíž trestné. Zpochybnění tohoto hmotně právního posouzení odpovídá obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto nebylo možno přihlédnout k námitkám, podle kterých orgány činné v trestním řízení nezohlednily část výpovědi obviněného.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že obsahuje všechny zákonné znaky předvídané v § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl napadeným rozsudkem uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Jestliže takový pachatel s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch, pak je naplněn znak skutkové podstaty tohoto trestného činu v podobě přisvojení si cizí věci.

V tzv. skutkové větě výroku rozsudku městského soudu je jednání obviněného popsáno tak, že jako zaměstnanec firmy A. L. D., se sídlem B. S., ve dnech 30. 6. 2002 a 1. 7. 2002 na různých benzinových čerpacích stanicích v B. a okolí, v celkem 18 případech natankoval na svěřenou firemní tankovací kartu C. U. naftu a benzín v celkové hodnotě 48.800,- Kč, a to přesto, že byl vyzván majitelem firmy k provedení inventury a firemní vozidlo, které používal, a do kterého měl na tuto kartu tankovat, stálo po celou dobu na parkovišti firmy a způsobil tímto firmě A. L. D. škodu ve výši 48.800, Kč. V odůvodnění rozsudku (str. 3) soud uvedl, že obviněný věděl, že má svěřenou kartu vrátit majiteli L. D., má provést vyúčtování a přes tuto skutečnost kartu zneužil a načerpal na ni uvedené množství pohonných hmot. Za irelevantní označil soud prvního stupně obhajobu obviněného spočívající v tom, že popsaným způsobem se snažil pouze získat jemu náležející odměnu za vykonanou práci, neboť od svého zaměstnavatele neobdržel mzdu v odpovídající výši. Podle zjištění soudu totiž obviněný dostával zúčtovatelné zálohy, přičemž doplatek mzdy v každém měsíci byl podmíněn provedením vyúčtování vykonané práce obviněným. Přes opakované výzvy zaměstnavatele však obviněný takové vyúčtování neprovedl, a proto nemohlo dojít k vyrovnání eventuelního závazku ze strany zaměstnavatele. Soud označil za prokázané, že obviněný zneužil jemu svěřenou tankovací kartu k načerpání pohonných hmot, které následně zpeněžil a získané finanční prostředky použil pro osobní potřebu.

Dovolací soud dospěl k názoru, že popsaný skutek zahrnuje veškeré znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a námitky o nesprávném právním posouzení skutku považuje za zjevně neopodstatněné. Obviněný měl ve svém držení tankovací kartu C., jež mu byla svěřena zaměstnavatelem, tj. věc cizí, kterou měl užívat k čerpání pohonných hmot při jízdách služebním vozidlem, karta mu tedy byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Obviněný však v inkriminované dny naftu a benzín v hodnotě 48.800,- Kč netankoval do určeného vozidla, ale odčerpané pohonné hmoty obratem prodal, tedy naložil se svěřenou kartou způsobem, který mařil základní účel svěření, a přitom sobě obstaral z věci trvalý prospěch odpovídající výši škody 48.800, Kč, tedy škody nikoli malé (viz § 89 odst. 11 tr. zák.).

Obviněný si tedy přisvojil výtěžek z cizí svěřené věci, se kterou naložil v rozporu s účelem svěření. Naplnil tak veškeré znaky trestného činu zpronevěry. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že obviněný byl v pracovně právním vztahu s poškozeným, vůči kterému mohl mít pohledávku v rozsahu obdobném výši způsobené škody, avšak vlastním přičiněním se zbavil možnosti vyrovnat se svým zaměstnavatelem vzájemné finanční vztahy, když přes výzvy neprovedl řádné vyúčtování pracovní činnosti a záloh, jak bylo jeho povinností. V daném případě nelze odhlédnout ani od faktu, že obviněný byl prakticky za stejnou trestnou činnost již odsouzen rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 1. 12. 2002, sp. zn. 3 T 46/2002 k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se v této trestní věci dopustil tím, že ve třech případech fiktivně odebral u čerpacích stanic pohonné hmoty prostřednictvím karty C., jež mu byla svěřena jeho tehdejším zaměstnavatelem k výkonu práce.

Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry obviněným tudíž nelze zohlednit jím tvrzenou pohnutku, která směřovala k uspokojení své pohledávky, neboť jeho úmysl jednoznančně směřoval k následku předvídanému trestním zákonem. Jinými slovy, pokud obviněný postupoval způsobem uvedeným v § 248 odst. 1, 2 tr. zák., existence pracovněprávního vztahu mezi obviněným a poškozeným a finančních závazků z něj vyplývajících na závěr o spáchání trestného činu nemohou mít vliv. Dovolací námitka obviněného, jež odpovídala důvodu dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto v dané věci nemohla obstát.

Nejvyšší soud tedy rozhodl o odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněného. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Vzhledem k učiněnému rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud vyhovět ani žádosti o odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., kterou obviněný k dovolání připojil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová