5 Tdo 84/2007
Datum rozhodnutí: 13.06.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 84/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 11 To 313/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 173/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 T 173/2004, uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 27. 6. 2003 jako jednatel obchodní společnosti N., s. r. o., uzavřel s P. Z., jako věřitelem fiktivní smlouvu o bezúročné půjčce ve výši 20 000 000,- Kč splatné do 8. 8. 2003 a údajně určené na oddlužení a zprovoznění skladištního areálu uvedené společnosti a opatřil svým podpisem jako podpisem jednatele této společnosti a otiskem razítka společnosti pokladní doklad, podle kterého dne 28. 6. 2003 převzal od P. Z. v hotovosti peněžní částku ve výši 20 000 000,- Kč, přičemž takto jednali společně s P. Z., který mu zprostředkoval prodej obchodních podílů v obchodní společnosti N., s. r. o., ve prospěch obchodní společnosti A.-T., a. s., jejímž je jediným akcionářem, když oba byli seznámeni s ekonomickou situací obchodní společnosti N., s. r. o., jejíž závazky převažovaly nad pohledávkami a jediným aktivem větší hodnoty byl nemovitý majetek obchodní společnosti N., s. r. o., od samého počátku ve snaze dosáhnout neoprávněného zisku prodejem areálu společnosti, a proto také později k zajištění této fiktivní půjčky dne 28. 6. 2003 jednak vystavil jako jednatel obchodní společnosti N., s. r. o., směnku vlastní na částku 20 000 000,- Kč splatnou na řad P. Z. dne 8. 8. 2003, jednak dne 27. 6. 2003 jako jednatel obchodní společnosti N., s. r. o., písemně uznal dluh ve výši 20 000 000,- Kč vůči P. Z. a dále dne 12. 8. 2003 uzavřel jako jednatel obchodní společnosti N., s. r. o., s P. Z. jako zástavním věřitelem smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem tvořícím provozní areál obchodní společnosti N., s. r. o., a to ke stavbám bez čísla na stavebních parcelách, ke stavebním parcelám a dále k pozemkům, které jsou všechny zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro katastrální území P., přestože ve skutečnosti žádnou částku ve výši 20 000 000,- Kč nepřevzal, a dne 4. 7. 2003 u soudního exekutora Exekutorského úřadu Mgr. L. N. uzavřeli dohodu o vykonatelnosti exekutorského zápisu, na základě které podal dne 1. 8. 2003 k Okresnímu soudu v Hradci Králové návrh na nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 20 000 000,- Kč, přičemž poté, co Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 30. 9. 2003, č. j. 45 K 37/2003, které nabylo právní moci dne 18. 10. 2003, na návrh věřitele Č. o. b., a. s., prohlásil konkurs na majetek obchodní společnosti N., s. r. o., P. Z. dne 17. 10. 2003 přihlásil do tohoto konkursního řízení pohledávku ve výši 20 000 000,- Kč, o které do současné doby nebylo rozhodnuto, čímž došlo k ohrožení splatných pohledávek věřitelů obchodní společnosti N., s. r. o., kterými byli ke dni 30. 9. 2003 obchodní společnost S. E. T. Ž., s. r. o., s pohledávkou ve výši 812 309,- Kč, obchodní společnost V. e., a. s., s pohledávkou ve výši 23 369,80 Kč, obchodní společnost M. P., a. s., s pohledávkou ve výši 23.369,80 Kč, obchodní společnost Č. z. a r. b., a. s., s pohledávkou ve výši 2 258 987,53 Kč, obchodní společnost Z. S., a. s., s pohledávkou ve výši 53 447,49 Kč, obchodní společnost Č. o. b., a. s., s pohledávkou ve výši 6 671 255,99 Kč, obchodní společnost C., s. r. o., s pohledávkou ve výši 23 106,20 Kč, obchodní společnost K. b., a. s., s pohledávkou ve výši 5 932 959,07 Kč, obchodní společnost F. S., a. s., s pohledávkou ve výši 30 685,- Kč, Česká republika Finanční úřad v Hradci Králové s pohledávkou ve výši 5 796 462,- Kč, Ing. V. Ch., s pohledávkou ve výši 2 012 666,- Kč, D. M., s pohledávkou ve výši 2 570 794,- Kč, obchodní společnost Č. p., a. s., s pohledávkou ve výši 31 374,- Kč, obchodní společnost P. L., a. s., s pohledávkou ve výši 140 000,- Kč, obchodní společnost S., spol. s r. o., s pohledávkou ve výši 325 345,- Kč, obchodní společnost K., s. r. o., s pohledávkou ve výši 373 702,- Kč, JUDr. F. L., s pohledávkou ve výši 67 025,- Kč, Česká republika Česká správa sociálního zabezpečení s pohledávkou ve výši 7 459,80 Kč, Zdravotní pojišťovna M. v. Č. r. s pohledávkou ve výši 5 369,- Kč, obchodní společnost O. C., s. r. o., s pohledávkou ve výši 1 755 870,90 Kč, A. K., s pohledávkou ve výši 501 251,90 Kč, obchodní společnost T., a. s., s pohledávkou ve výši 57 553,- Kč, R. K.-M. s pohledávkou ve výši 97 639,70 Kč, Mgr. M. Ch., správce konkursní podstaty obchodní společnosti D., s. r. o., s pohledávkou ve výši 24 823,- Kč, obchodní společnost Č. T., a. s., s pohledávkou ve výši 87 789,50 Kč, Česká republika Okresní soud v Hradci Králové s pohledávkou ve výši 1 790,- Kč, Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových s pohledávkou ve výši 126 732,- Kč, obchodní společnost C., s. r. o., s pohledávkou ve výši 2 477,80 Kč, V. z. p. Č. r., a. s., s pohledávkou ve výši 98 168,- Kč, O. z. p. z. b., p. a s. s pohledávkou ve výši 20 082,- Kč a Ing. M. H., s pohledávkou ve výši 961 886,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 256 odst. 4 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení v postavení statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let.

Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jak obviněný P. K., tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové a dále poškození Ing. V. Ch., JUDr. F. L., CSc., a D. M. v neprospěch obviněného. Na podkladě těchto odvoláních Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 10 To 53/2006, o vrácení věci okresnímu soudu příkazem, aby rozhodl o chybějících výrocích stran uplatněných požadavků poškozených subjektů na náhradu škody. Na základě tohoto nařízeného postupu Okresní soud v Hradci Králové opětovně rozhodl v této věci rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 3 T 173/2004, v němž opětovně zopakoval rozhodnutí o vině a trestu obviněného P. K. v naprosto stejném rozsahu, jak tomu bylo v předcházejícím rozsudku, a současně podle § 229 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že poškození obchodní společnost S. E. T. Ž., s. r. o., obchodní společnost V. e., a. s., obchodní společnost M. P., a. s., obchodní společnost Č. z. a r. b., a. s., obchodní společnost Z. S., a. s., obchodní společnost Č. o. b., a. s., obchodní společnost C., s. r. o., obchodní společnost F. S., a. s., Ing. V. Ch., D. M., obchodní společnost Č. p., a. s., obchodní společnost P. L., a. s., obchodní společnost S., spol. s r. o., obchodní společnost K., s. r. o., JUDr. F. L., V. S., Z. p. M. v. Č. r., obchodní společnost O. C., s. r. o., A. K., obchodní společnost T., a. s., R. K. M., Mgr. M. Ch., správce konkursní podstaty obchodní společnosti D., spol. s r. o., obchodní společnost Č. T., a. s., obchodní společnost M. K. H., a. s., Okresní soud v Hradci Králové, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, obchodní společnost C., s. r. o., V. z. p. Č. r., a. s., O. z. p. z. b., p. a s., a Ing. M. H., se odkazují s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Toto rozhodnutí napadl obviněný P. K. opětovně odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 11 To 313/2006, rozhodl o odvolání obviněného podaném proti oběma citovaným rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005 a ze dne 18. 5. 2006, o odvolání státního zástupce podaném proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005 a o odvolání poškozeného Ing. V. Ch. podaném proti rozsudku ze dne 18. 5. 2006 tak, že:

I. K odvolání obviněného P. K. podanému proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 3 T 173/2004, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil v citovaném rozsudku výrok o vině pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., výrok o trestu odnětí svobody v trvání 2 roky nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a výrok o trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu působení v postavení statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let.

II. Podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státního zástupce podané proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 3 T 173/2004.

III. Podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného P. K. podané proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 T 173/2004, a proti výroku o odkazu poškozeného Ing. V. Ch. podle § 229 odst. 1 tr. řádu s nárokem škody na řízení občanskoprávní podle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 3 T 173/2004.

IV. Podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání poškozeného Ing. V. Ch. podané proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 3 T 173/2004.

Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému P. K. doručen do výkonu trestu ve věznici v H. S. a jeho obhájci Mgr. Z. Č. shodně dne 9. 11. 2006. Příslušnému státnímu zastupitelství bylo usnesení doručeno dne 8. 11. 2006.

Citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházejí oba rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005 a ze dne 18. 5. 2006 napadl obviněný P. K. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce. Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje ve skutečnosti, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Jako prvotní nesprávné hmotně právní posouzení obviněný označil vady související s uložením trestu, neboť podle jeho názoru v uvedené trestní věci byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. Soudům nižších stupňů obviněný vytkl, že při svém rozhodování se v dostatečném rozsahu nezabývaly podmínkami pro uložení souhrnného trestu, když vzaly v úvahu pouze časové období týkající se spáchání jednotlivých trestných činů. Obviněný podrobně rozebral svá jednotlivá dřívější odsouzení, přičemž podle jeho přesvědčení odvolací soud nezohlednil při svém rozhodnutí skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 12 To 63/2005, byl obviněný odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech uložených obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 10. 2003, sp. zn. 6 T 114/2003, a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 51 T 5/2003. Obviněný se domnívá, že s ohledem na uvedené skutečnosti byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu i v projednávané trestní věci, neboť skutek, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 T 173/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 11 To 313/2006, spáchal počínaje dnem 27. 6. 2003, tedy dříve, než byl za jiný trestný čin vyhlášen odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003. Jak dále obviněný ve svém dovolání vytkl Krajskému soudu v Hradci Králové, nezabýval se v dostatečném rozsahu otázkou právní moci citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, ač jej měl k dispozici, což má podle názoru obviněného význam pro úvahy o možném uložení dalšího souhrnného trestu navazujícího na toto rozhodnutí. Obviněný namítl, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu soud neměl možnost aplikovat ustanovení § 37 tr. zák. z hlediska možného upuštění od uložení souhrnného trestu, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou se mohl jevit jako trest dostatečný.

Z hlediska rozhodnutí o vině obviněný P. K. vytkl oběma rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové nesprávně použitou právní kvalifikaci zjištěného skutku jako pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Podle názoru obviněného skutkové jednání popsané ve výroku napadených rozsudků nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Popis skutkového jednání a skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně údajně neskýtají dostatečný podklad k tomu, aby obviněný mohl být uznán vinným citovaným trestným činem. Obviněný se domnívá, že skutek popsaný ve výrokové části napadeného rozsudku by bylo možno právně kvalifikovat jen jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu ve smyslu § 126 odst. 1 tr. zák., popřípadě zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 tr. zák. Jak vyplývá ze skutkové věty výrokové části napadeného rozsudku, trestného jednání se měl obviněný dopustit společně s P. Z. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., avšak trestně právní odpovědnost byla uplatněna výlučně proti obviněnému. Proto obviněný považuje za zřejmé, že nebyla v dostatečném rozsahu zkoumána míra zavinění jednotlivých osob na skutkovém jednání, což údajně vede k porušení základních zásad trestního řízení, zejména zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. řádu, a dále i porušení obecných zásad pro stanovení druhu trestu a jeho výměry podle § 31 tr. zák., protože ze skutkové věty nelze jednoznačně dospět k závěru, jakou měrou přispělo jednání obviněného ke spáchání pokusu trestného činu. S ohledem na výrokovou část usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 5. 2004 obviněný považuje za nezbytné posuzovat jeho jednání v době po prohlášení konkursu (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 45 K 37/2003). Tato skutečnost podle názoru obviněného ovšem nebyla hodnocena, neboť obviněný po prohlášení konkursu nekonal tak, aby byla naplněna skutková podstata citovaného trestného činu, tedy aby se sám pokusil uznat neexistující právo k tíži věřitelů. Jak dále obviněný namítl, nebylo údajně přihlédnuto k možnému zániku jeho trestní odpovědnosti ve smyslu § 8 odst. 3 tr. zák., když v rámci rekonstrukce účetnictví prováděného v konkursním řízení správcem konkursní podstaty JUDr. M. K. obviněný odsouhlasil stav účetní uzávěrky bez částky 20 000 000,- Kč a nepožadoval zahrnutí této částky do účetnictví ani nepředkládal listiny prokazující uznání tohoto závazku. Obviněný vytýká napadenému rozhodnutí o vině, že soud na rozdíl od podané obžaloby dospěl k odlišným závěrům významným pro právní posouzení skutku, ovšem skutková věta oproti obžalobě nebyla upravena tak, aby odpovídala všem znakům zvolené skutkové podstaty trestného činu spáchaného ve stadiu pokusu. Podle obviněného z popisu skutkového děje jednoznačně nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslu obviněného spáchat trestný čin. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem hodnocení provedených důkazů, pokud jde o existenci fiktivního uzavření smlouvy o půjčce peněz ve výši 20 000 000,- Kč a fiktivního převodu těchto finančních prostředků mezi P. Z. jako věřitelem a obviněným jako jednatelem obchodní společnosti N., s. r. o., dne 27. 6. 2003, přičemž obviněný považuje za neprokázané, zda a jakým způsobem bylo s touto částkou naloženo. Za nepodložené považuje obviněný i konstatování, podle něhož věděl, že ve skutečnosti žádnou částku ve výši 20 000 000,- Kč nepřevzal, neboť takový závěr údajně nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu věci. Podle názoru obviněného nebylo žádným důkazem prokázáno, že by předmětné doklady, tj. smlouvy o půjčce, pokladní doklad a další listiny podepsal právě on. Jak mělo jednoznačně vyplynout z provedeného dokazování, veškeré aktivity související s uplatněním částky ve výši 20 000 000,- Kč prováděl P. Z., nikoli obviněný, který měl snahu vůči obchodní společnosti N., s. r. o., ještě před splatností dluhu realizovat pohledávku v celém jejím rozsahu a po prohlášení konkursu se jako věřitel úpadce přihlásil s tuto částkou do konkursního řízení. Správce konkursní podstaty následně dne 23. 11. 2004 v rámci zvláštního přezkumu popřel přihlášenou pohledávku ve výši 20 000 000, Kč s tím, že je nevykonatelná. V další fázi řízení bylo tedy na svědku P. Z., zda uplatní své právo příslušnou žalobou u soudu a bude se domáhat plnění. S ohledem na názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 49/2000 se obviněný domnívá, že pro závěry o trestní odpovědnosti obviněného bylo nezbytné nejdříve zjistit výsledky konkursního řízení v tom smyslu, zda majetek dotčený trestným činem byl zahrnut (vrácen) do konkursní podstaty a určen k uspokojení věřitelů, případně v jakém rozsahu zůstali věřitelé neuspokojeni, a byli tedy jednáním dlužníka skutečně zkráceni. Tyto skutečnosti mohou mít význam pro posouzení rozsahu, v jakém byl trestný čin dokonán a v jakém zůstal stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Protože konkursní řízení doposud nebylo ukončeno, podle obviněného nebylo možno dospět k závěru, do jaké míry došlo k ohrožení splatných pohledávek jednotlivých věřitelů, jež vzal soud prvního stupně za prokázané.

Obviněný P. K. dále zpochybnil řádné zjištění zákonného znaku posuzovaného trestného činu, který spočívá ve způsobení škody velkého rozsahu, když bez ukončení konkursního řízení nelze jednoznačně konstatovat způsobenou škodu, ani není zřejmé, co soud považuje za majetkovou škodu, tj. zda za jde o škodu vyplývající z pohledávky ve výši 20 000 000,- Kč nebo o škodu spočívající v přihlášených pohledávkách za úpadcem, což je rozhodné i z hlediska stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Ze shora uvedených skutečností proto obviněný dovozuje závěr, podle něhož v posuzované trestní věci není soulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zachycenými v jeho výroku o vině na straně jedné a právní kvalifikací, pod níž soud tato skutková zjištění podřadil, na straně druhé. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil oba rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005 a ze dne 18. 5. 2006 v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 173/2004, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a aby podle § 261 odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se do rozhodnutí dovolacího soudu k podanému dovolání obviněného P. K. nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).



Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. K. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, případně o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

K části dovolacích námitek obviněného P. K., jimiž zpochybňuje skutková zjištění, úplnost a výsledky dokazování provedeného soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, jakož i dokazování a jeho hodnocení, nespadá pod hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková případná vada nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale má ryze procesní charakter. Postup soudu při dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je totiž upraven předpisy procesního práva, jejichž případné porušení nemůže mít charakter hmotně právní vady. Proto zmíněné námitky obviněného ve vztahu ke skutkovým závěrům vyplývajícím z obsahu provedených důkazů nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení a dovolací soud k nim nemohl přihlížet. Jestliže tedy obviněný výslovně namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatné míře právě ve výše uvedených směrech z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného způsobu hodnocení důkazů a údajné neúplnosti dokazování, případně z chybně aplikované zásady in dubio pro reo, pak soudům činným dříve ve věci ve skutečnosti nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění či hodnocení důkazů.

Za nesprávné považuje dovolací soud i tvrzení obviněného P. K., podle něhož v popisu skutkového děje nejsou obsažena taková skutková zjištění, z nichž vyplývají všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pokusem trestného činu je jednání pachatele pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustí v úmyslu spáchat trestný čin, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Jak je zřejmé z popisu rozhodných skutkových zjištění, která jsou uvedena jak ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v jeho odůvodnění, obviněný P. K. v součinnosti s P. Z. a v úmyslu, aby alespoň částečně zmařil uspokojení vyjmenovaných věřitelů obchodní společnosti N., s. r. o., jejímž byl jednatelem, uznal neexistující právo, resp. závazek, přičemž takové jednání směřovalo jak k tomu, aby dosáhl neoprávněného zisku z prodeje provozního areálu uvedené obchodní společnosti, tak současně k vytvoření situace, aby pohledávky jednotlivých jejích věřitelů zůstaly v podstatné míře neuspokojeny.

Uspokojením věřitele je třeba rozumět poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodů vzniku tohoto vztahu. Předpokladem je, že pohledávka věřitele je splatná. Trestný čin je dokonán, tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák., již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník už nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Teprve jestliže je zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno i konkursní řízení ohledně jeho majetku jako úpadce, je třeba zjistit, v jakém rozsahu bylo uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka jeho jednáním podle § 256 odst. 1 tr. zák. skutečně zmařeno, resp. v jakém rozsahu se podařilo již převedený, zatajený, odstraněný atd. majetek dlužníka vrátit do konkursní podstaty a použít k uspokojení pohledávek (konkursních) věřitelů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000). Základní skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. nepodmiňuje trestní odpovědnost způsobením škody v určité výši, resp. poškození věřitele v určité nominální hodnotě není formálním znakem tohoto trestného činu. Stejně tak se nevyžaduje nějaké vyčíslitelné obohacení pachatele. Přesto bude mít i rozsah poškození věřitelů význam pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Trestný čin poškozování věřitele v alternativě podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. spočívá v tom, že pachatel jako dlužník použije svůj majetek, jímž by jinak mohl a měl uspokojit pohledávky svých skutečných věřitelů, k plnění ve prospěch fiktivního věřitele vytvořeného předstíráním nebo uznáním neexistujícího práva nebo závazku. Za neexistující právo nebo závazek ve smyslu citovaného ustanovení je nutno považovat taková práva nebo závazky, které vůbec nevznikly nebo již zanikly. Neexistujícím právem je fiktivní právo jiné osoby vůči pachateli na to, aby mu bylo plněno z pachatelova (dlužníkova) majetku, a neexistujícím závazkem bude pak fiktivní povinnost pachatele poskytnout ze svého (dlužníkova) majetku plnění jiné osobě.

Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku je třeba rozumět jednání, když vůči pachateli ve skutečnosti nemá jiná osoba deklarované právo na plnění nebo pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale přesto tvrdí, případně vykazuje v účetnictví nebo se jinak aktivně chová tak, jako by právo nebo závazek existovaly. Uznání neexistujícího práva nebo závazku předpokládá méně aktivní chování pachatele ve vztahu k neexistujícímu právu nebo závazku, kde pachatele jen přizná nebo potvrdí, že jiná osoba, která sama v rozporu se skutečností tvrdí, jako věřitel má vůči pachateli jako dlužníkovi právo na plnění, resp. že má pachatel vůči ní závazek plnění, a pachatel tuto skutečnost jen stvrdí.

Nejvyšší soud považuje za naplněné jednotlivé znaky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný P. K. uznán vinným. Obviněný totiž nepochybně uznal neexistující právo věřitele P. Z., tj. závazku obchodní společnosti N. s. r. o. Přitom byl veden snahou dosáhnout neoprávněného zisku prodejem areálu této obchodní společnosti a vzhledem k dalším konkrétním učiněným úkonům, na nichž se obviněný aktivně podílel společně s P. Z. (uzavření fiktivní smlouvy o půjčce, uznání dluhu, vystavení směnky, uzavření smlouvy o zástavním právu, uzavření dohody o vykonatelnosti exekutorského zápisu), směřovaly současně ke zmaření uspokojení věřitelů obchodní společnosti N., s. r. o., v které obviněný vystupoval jako jednatel a jejímž jménem jednal ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák., tj. jednal jako dlužník.

Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou obviněného P. K., pokud vytýká nejasnost závěrů soudu prvního stupně stran následků, k nimž mělo jednání obviněného směřovat. S ohledem na způsob vytvoření a uplatnění fiktivní půjčky a její rozsah je zcela zřejmé, že jednání obviněného směřovalo k opatření celé peněžní částky ve výši 20 000 000,- Kč ve prospěch fiktivního věřitele, tj. o tuto částku měli být poškozeni skuteční věřitelé obchodní společnosti N., s. r. o. Škoda jako znak přísnější právní kvalifikace trestného činu poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 3, 4 tr. zák. odpovídá takové hodnotě majetku dlužníka, kterou ve formě předstírání nebo uznání neexistujícího práva nebo závazku podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. pachatel použil k uspokojení fiktivního věřitele a kterou by bylo možné použít k uspokojení pohledávek skutečných věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek skutečných věřitelů jen tehdy, je-li hodnota majetku použitého k uspokojení fiktivního věřitele stejná nebo vyšší; jinak je třeba považovat za škodu výši plnění, které dlužník použil ve prospěch předstíraného nebo uznaného neexistujícího práva nebo závazku (viz přiměřeně též rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Jak je v posuzované věci patrné z rozhodných skutkových okolností, souhrn pohledávek skutečných věřitelů obchodní společnosti N., s. r. o., převyšoval částku 20 000 000,- Kč, kterou obviněný P. K. v součinnosti s P. Z. hodlal odčerpat ve prospěch fiktivně vytvořeného věřitele na úkor skutečných věřitelů jmenované obchodní společnosti. Proto za škodu, k jejímuž způsobení směřoval úmysl obviněného, je třeba považovat celou zmíněnou částku ve výši 20 000 000,- Kč, třebaže by ani pohledávka fiktivního věřitele nemusela být uspokojena v celé této výši s ohledem na majetkové poměry obchodní společnosti N., s. r. o., jako dlužníka. Přesto není vyloučena právní kvalifikace posuzovaného skutku právě jako pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., i kdyby šlo částečně o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006).

Jednání obviněného P. K. bylo ukončeno ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. nezávisle na jeho vůli. Proto úvahy obviněného o potřebě rozlišení, do jaké míry došlo k dokonání trestného činu a v jaké části zůstal ve stadiu pokusu, jsou bezpředmětné a právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, se zde nemůže vůbec uplatnit. Navíc výslechem správce konkursní podstaty JUDr. M. K. byly zjištěny všechny významné informace o zpeněžení majetku konkursní podstaty obchodní společnosti N., s. r. o., včetně toho, jaký je předpoklad jeho rozdělení mezi jednotlivé dlužníky. Skutečná tržní cena majetku této obchodní společnosti získaná v konkursním řízení nepřevyšuje částku 12 000 000,- Kč a byla nepochybně ovlivněna jak odstupem doby prodeje majetku od spáchání trestného činu, tak i podmínkami a průběhem konkursního řízení, v rámci něhož není možné vždy zpeněžit majetek za nejvýhodnější cenu.

Rozsah fiktivní pohledávky ve výši 20 000 000,- Kč, o níž podle představ obviněného P. K. mělo dojít ke snížení majetkové podstaty obchodní společnosti N. s. r. o., na úkor skutečných věřitelů této společnosti, pak splňuje podmínky výše škody velkého rozsahu podle 89 odst. 11 tr. zák.

Podle názoru Nejvyššího soudu lze z popsaných skutkových zjištění jednoznačně dovodit i zavinění obviněného P. K., a to přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., jak ostatně vyplývá z obsahu jednotlivých hodnotících závěrů soudu prvního i druhého stupně. Obviněný byl nepochybně srozuměn se způsobením následku, k němuž jeho jednání směřovalo, tedy v podobě alespoň částečného zmaření uspokojení pohledávek skutečných věřitelů obchodní společnosti N. s. r. o. Soudy nižších stupňů se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly i mírou zavinění obviněného s ohledem na spoluúčast další osoby na posuzovaném jednání. Skutečnost, že se na trestné činnosti obviněného podílel též P. Z., se projevila mimo jiné v rozhodnutí o trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která umožňuje uložit trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let. Na zákonnost rozhodnutí o vině obviněného pak nemůže mít žádný vliv ani okolnost, že P. Z. nebyl trestně stíhán, a už vůbec v tom nelze spatřovat existenci uplatněného dovolacího důvodu.

Jednotlivé dovolací námitky obviněného P. K., jimiž zpochybnil výrok o vině pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., tedy považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné.

Pokud jde o další okruh námitek v dovolání obviněného P. K., jimiž vytýká nesprávné rozhodnutí o trestu, resp. domáhá se uložení souhrnného trestu, ani ty nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu uložení souhrnného trestu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti již odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží tehdy, jestliže je trest ukládán za trestný čin, jehož se pachatel dopustil před prvním odsuzujícím rozsudkem za jiný jeho trestný čin bez ohledu na to, zda v případném řádném nebo mimořádném opravném řízení byl takový rozsudek (trestní příkaz) zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončena pravomocným odsouzením pachatele. Naopak o tento případ souběhu nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (případně po doručení trestního příkazu) a ohledně takovéhoto trestného činu je nutno uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí pod č. 50/1978 Sb. rozh. tr.).

Pro posouzení otázky, zda měl být obviněnému P. K. uložen v nyní posuzované věci souhrnný trest, vycházel Nejvyšší soud z obsahu aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů, jakož i z připojených trestních spisů, z nichž si ověřil jednotlivé rozhodné skutečnosti. Z nich je patrné, že v řadě jednotlivých trestných činů, za něž byl obviněný od roku 1996 odsouzen, je nutno považovat za první rozhodnutí (R1) trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 32 T 8/2003, který byl obviněnému doručen dne 11. 5. 2003. Jím byl obviněný odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 roky. Následujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 51 T 5/2003, (R2) byl obviněný odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 4 roky, přičemž skutek, pro nějž byl v tomto případě odsouzen, obviněný spáchal v období června až srpna roku 2000, tedy přede dnem 11. 5. 2003, kdy byl obviněnému doručen výše citovaný trestní příkaz; proto zde měl být obviněnému ukládán trest souhrnný. Trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 10. 2003, sp. zn. 6 T 114/2003, (R3) byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.; za tento trestný čin a současně i za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným výše uvedeným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 32 T 8/2003, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 rok s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roky. Trestného činu úvěrového podvodu se v tomto případě obviněný dopustil dne 18. 12. 2002, tedy před doručením trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 32 T 8/2003 (R1). Poté následuje odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003 (R4), jímž byl obviněný uznán vinným ve velmi obsáhlé skupinové trestní věci trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let jako trest souhrnný podle § 35 odst. 2 tr. zák., a to současně i za trestné činy, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Plzeň-město ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 32 T 8/2003 (R1), rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 51 T 5/2003 (R2), a trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 10. 2003, sp. zn. 6 T 114/2003 (R3). Současně byly zrušeny výroky o trestech uložených obviněnému těmito dřívějšími rozhodnutími; tím Krajský soud v Praze napravil dřívější pochybení a obviněnému tak byl uložen jeden souhrnný trest za všechny jednotlivé vyjmenované trestné činy, které spáchal před prvním odsouzením, jež je zásadním okamžikem pro posouzení podmínek ukládání souhrnného trestu [jde o doručení trestního příkazu (R1) Okresního soudu v Plzeň-město ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 32 T 8/2003, který byl obviněnému doručen dne 11. 5. 2003]. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6 2004, sp. zn. 12 To 62/2005, jímž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného.

V nyní posuzované trestní věci, v níž podal obviněný P. K. dovolání, se podle skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil právně relevantního jednání v období od 27. 6. 2003 nejpozději do 4. 7. 2003, kdy učinil poslední aktivní úkon významný pro spáchání trestného činu, a to uzavřením dohody o vykonatelnosti exekutorského zápisu.

Obviněný tedy nespáchal pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. dříve, než byl poprvé soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, resp. než mu byl doručen dne 11. 5. 2003 trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 32 T 8/2003 (R1). Z těchto důvodů nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. a postup soudu prvního stupně při ukládání trestu, který byl potvrzen odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, považuje i Nejvyšší soud za zákonný, a proto dovolání obviněného je i v uvedeném směru neopodstatněné.

Nejvyšší soud tedy odmítl dovolání obviněného P. K. podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost předcházejícího řízení. Jedná se totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení, nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný v podstatné části svého dovolání jen opakoval námitky, s nimiž se již náležitým způsobem vypořádaly soudy nižších soudů v původním řízení.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vypracoval:

JUDr. Libor L o s a