5 Tdo 830/2007
Datum rozhodnutí: 01.08.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 830/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. srpna 2007 o dovolání, které podala obviněná K. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 7 To 57/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 44/2006, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněné K. S. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 7 To 57/2007, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 6 T 44/2006, ve výroku o vině pod bodem II. tohoto rozsudku.



Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 7 To 57/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 6 T 44/2006, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná K. S. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 6 T 44/2006, uznána vinnou trestnými činy zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. (bod I. výroku o vině) a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II. výroku o vině), kterých se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku.

Za to byla obviněná K. S. odsouzena podle § 256a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Současně byl citovaným rozsudkem obviněné uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností vymezených v § 59 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Naproti tomu byla obviněná K. S. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 1 Zt 1190/2003, pro skutek popsaný pod bodem III. této obžaloby, v němž byl spatřován trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., neboť skutek uvedený v žalobním návrhu není trestným činem.

Z podnětu odvolání obviněné K. S. a poškozené obchodní společnosti O.-S., s. r. o., rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 7 To 57/2007, tak že podle § 258 odst. 1 písm. c), d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výrocích o vině pod body I./1., I./2. a I./3. a v důsledku toho i v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu pak odvolací soud stran zrušené části napadeného rozsudku rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud jde o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně kterého zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem II. nedotčen, rozhodl Městský soud v Praze podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu o trestu za uvedený trestný čin a podle § 250 odst. 2 tr. zák. uložil obviněné trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále rozhodl odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněné uhradit poškozené obchodní společnosti O.-S.-, s. r. o., na náhradě škody částku ve výši 185 454,50 Kč. Ve zprošťující části zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněná K. S. dopustila podle tzv. skutkové věty uvedené pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tím, že při vědomí finanční situace obchodní společnosti K. S., s. r. o., která byla od roku 1994 předlužená, a za situace, kdy ještě při vstupu této společnosti do likvidace činily její nesplacené závazky za rok 1997 částku ve výši 1 223 000,- Kč, a při vědomí své neschopnosti dostát svým závazkům odebrala ve dnech 4. 7. 1997, 18. 7. 1997, 1. 8. 1997 a 24. 10. 1997 od obchodní společnosti O.-S., s. r. o., zboží v celkové hodnotě 233 210,30 Kč, na odběr tohoto zboží vystavila faktury, popřípadě daňové doklady, přičemž faktury v částkách blíže specifikovaných ve výroku o vině citovaného rozsudku s výjimkou částečných úhrad v celkové výši 47 755,80 Kč nezaplatila poškozené obchodní společnosti a s odebraným zbožím i nadále obchodovala, přičemž poškozené obchodní společnosti O.-S., s. r. o., způsobila škodu ve výši 185 454,50 Kč.

Proti zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná K. S. dne 18. 5. 2007 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud jde o posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., protože obviněná si nebyla vědoma nepříznivého hospodářského stavu obchodní společnosti K.-S., s. r. o., v níž působila jako jednatelka, když v době vystavení objednávky zboží vůči poškozené obchodní společnosti O.-S., s. r. o., byla v pracovní neschopnosti. Obviněná je přesvědčena, že neobjednávala zboží s úmyslem nezaplatit za jeho dodání, přičemž odvolací soud údajně nezvážil pečlivě hospodářskou situaci obchodní společnosti K.-S., s. r. o. Jak dále v této souvislosti obviněná zdůraznila, v inkriminované době bylo ve skladu jmenované obchodní společnosti zboží v celkové hodnotě kolem 8 000 000,- Kč a obrat dosahoval v měsíci červnu, resp. červenci 1997 částky ve výši 4 200 000,- Kč. Podle obviněné nedošlo k zaplacení zboží poškozené obchodní společnosti pouze z důvodu neshod se svědkem K., kterého poškozená obchodní společnost O.-S., s. r. o., pověřila vymáháním své pohledávky. O neexistenci jejího podvodného úmyslu svědčí podle názoru obviněné rovněž skutečnost, že se snažila řešit dočasnou platební neschopnost obchodní společnosti K.-S., s. r. o., prostřednictvím půjček od svých příbuzných, a pokud by nebyla přesvědčena o zlepšení stavu podnikání obchodní společnosti K. S., s. r. o., nikdy by nepřistoupila ani k uzavírání smluv o půjčce se svými blízkými osobami. Obviněná nepovažuje za správné ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o zjištění stavu úpadku jmenované obchodní společnosti. Za situace, kdy obchodní společnost K. S., s. r. o., dosahovala zajímavého obratu, nemohla obviněná podle svého tvrzení jednat v úmyslu kohokoliv podvést. Pochybení odvolacího soudu spatřuje obviněná i v tom směru, že přiznal poškozené obchodní společnosti O.-S., s. r. o., náhradu škody. Protože tato společnost přihlásila svou pohledávku i v konkursním řízení, odvolací soud založil podle názoru obviněné tímto postupem stav, kdy je náhrada škody uplatněna duplicitně. Závěrem svého dovolání obviněná K. S. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněné K. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné podstatné rozlišení úmyslu nepřímého a vědomé nedbalosti. V této souvislosti se státní zástupkyně podrobně zabývá výkladem obou zmíněných forem zavinění, přičemž je přesvědčena, že jednání obviněné svědčí toliko o její vědomé nedbalosti. Jak dále uvádí státní zástupkyně, obviněná věděla o neuspokojivém hospodaření obchodní společnosti K. S., s. r. o., avšak z projevů její vůle vyplývá, že si nepřipouštěla možnost neuhrazení dluhů vůči věřitelům jmenované obchodní společnosti ani případný stav úpadku. Proto se podle státní zástupkyně v posuzované věci nemohlo jednat o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (správně podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.), ani o jiný trestný čin, neboť obviněná svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku citovaného trestného činu. Naopak za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupkyně tu námitku obviněné, kterou zpochybnila výrok o náhradě škody obsažený v rozsudku odvolacího soudu. Podle názoru státní zástupkyně totiž prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti nebrání tomu, aby soud rozhodl v adhezním řízení o přiznání nároku poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 7 To 57/2007, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná K. S. podala dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněné K. S. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost příslušné části napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu dovolacích námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je částečně důvodné.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněná K. S. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná K. S. však zčásti konkretizovala uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení ve svém dovolání mimo jiné tím, že podle jejího názoru odvolací soud nesprávně posoudil provedené důkazy, na jejichž základě pak dospěl k údajně nesprávným skutkovým závěrům.

V souvislosti s uvedenými dovolacími námitkami obviněné Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění ani nedostatky v dokazování, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení § 265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který je oprávněn za tím účelem provádět důkazy (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu, takže bez opětovného provedení důkazů je dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná K. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala též z námitek zaměřených proti hodnocení důkazů a proti správnosti rozhodných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněné K. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněné K. S., kterou ve svém dovolání odvolacímu soudu vytýkala nesprávnost rozhodnutí v otázce náhrady škody, a to s poukazem na skutečnost, že poškozená obchodní společnost O.-S., s. r. o., uplatnila svůj nárok nejen proti obviněné v trestním řízení, ale také v konkursním řízení vedeném ohledně majetku obchodní společnosti K.-S., s. r. o. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se prohlášením konkursu na majetek úpadce (v této trestní věci na majetek obchodní společnosti K.-S., s. r. o.) přerušují řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), řízení o výživném nezletilých dětí a řízení o výkon rozhodnutí. Jak je ovšem z citovaného ustanovení patrné, o nároku na náhradu škody způsobené trestným činem nelze rozhodnout v tzv. adhezním řízení jen tehdy, jestliže je pachatelem určitého trestného činu, z něhož vzešla škoda, stejná fyzická osoba, která je zároveň úpadcem. V posuzované věci se však o takovou situaci nejednalo, neboť obviněná K. S. vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby (obchodní společnosti K.-S., s. r. o.), která byla úpadcem. Prohlášení konkursu na majetek právnické osoby, v níž měl obviněný postavení např. statutárního orgánu a dopustil-li se stíhaného trestného činu v tomto postavení, popřípadě v souvislosti s ním, totiž nezakládá překážku uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť v takovém případě není dána shoda v osobě úpadce a pachatele trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.). Odvolacímu soudu tedy v posuzované věci v zásadě nic nebránilo, aby učinil výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu, protože zákon nevylučuje namítanou duplicitu uplatněného nároku na náhradu škody, resp. pohledávky vyplývající ze způsobené škody. Jde-li totiž o stejný nárok na náhradu škody, resp. o náhradu téže škody (způsobené odebráním zboží a nezaplacením kupní ceny za ně), a pokud by byla způsobená škoda uhrazena z jednoho právního titulu (např. jako přihlášená pohledávka v konkursním řízení), v rozsahu této náhrady by zanikl dluh (závazek) založený druhým právním titulem (např. výrokem o náhradě škody učiněným v adhezním řízení), a to z důvodu splnění ve smyslu § 559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebo § 324 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Proto také podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v případě výkonu rozhodnutí může povinný podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Kromě toho plnění, které by přesahovalo rozsah náhrady škody způsobené trestným činem (např. plnění získané na podkladě dvou různých právních titulů týkajících se téže škody), by bylo možno považovat za bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku, jehož vrácení lze dosáhnout ve standardním občanskoprávním řízení.

Navíc ke zmíněné námitce obviněné K. S. Nejvyšší soud uvádí, že dovolání lze sice podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také tehdy, jestliže se jiné nesprávné hmotně právní posouzení týká výroku o náhradě škody způsobené trestným činem (§ 228 a § 229 tr. řádu). Podmínkou ovšem je, aby dovolatel namítal porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody zejména porušení toho hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody, např. ustanovení o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady škody apod.; dovolacím důvodem pak nejsou námitky vytýkající porušení procesních ustanovení, byť upravujících rozhodování o náhradě škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je hmotněprávní povahy, by tudíž bylo možné v dovolacím řízení akceptovat jen takovou zákonnou překážku pro přiznání nároku na náhradu škody, jež je rovněž hmotněprávního charakteru (např. splnění dluhu, promlčení pohledávky), nikoli překážku procesní, jakou vytýká obviněná K. S. v podobě duplicity uplatněné náhrady škody s poukazem na skutečnost, že poškozená obchodní společnost O.-S., s. r. o., uplatnila svou pohledávku i v řízení o konkursu, který byl prohlášen na majetek obchodní společnosti K.-S., s. r. o.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze tedy podřadit jen tvrzení obviněné K. S., podle něhož soudy nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pro který byla obviněná stíhána a odsouzena. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud jako opodstatněnou.

Pokud jde o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, dovolací soud připomíná, že ke spáchání tohoto trestného činu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se zásadně vyžaduje úmyslné zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.). K úmyslnému zavinění přitom postačí, když pachatel vyláká zboží od různých dodavatelů pod nepravdivou záminkou, že kupní cena za zboží bude následně zaplacena na základě faktury, avšak pachatel rozprodá takto odebrané zboží a peníze z jeho prodeje použije jiným způsobem (např. k úhradě svých osobních potřeb), přičemž neuhrazením kupní ceny způsobí dodavateli zboží škodu. Současně si však pachatel musí být vědom okolností rozhodných pro vyvolání tohoto škodlivého následku a pro případ jeho způsobení s ním je alespoň srozuměn [srov. § 4 písm. b) tr. zák.]. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). V posuzovaném případě však bylo nezbytné spolehlivě rozlišit případné zavinění obviněné K. S. ve formě nepřímého úmyslu, byť soudy nižších stupňů zde neučinily žádný závěr o tom, zda u obviněné dovodily přímý či nepřímý úmysl, a ve formě vědomé nedbalosti. Pokud jde o vědomou nedbalost, stejně jako u nepřímého úmyslu zde existuje vědomí pachatele o možném vzniku následku. Pachatel je tedy schopen rozpoznat a zvážit důvody, které mají vliv na vznik nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Na rozdíl od nepřímého úmyslu ovšem u vědomé nedbalosti chybí v jednání pachatele tzv. volní složka v podobě srozumění, neboť pachatel sice ví, že může způsobit protiprávní následek, avšak nejenže ho nechce způsobit, ale ani s ním není srozuměn. Pachatel tedy v případě vědomé nedbalosti bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem [srov. § 5 písm. a) tr. zák.]. Za přiměřené důvody vylučující vědomou nedbalost se přitom považují takové důvody, které sice v konkrétním případě nezabránily následku významnému z hlediska trestního práva, avšak v jiné situaci a za jiných podmínek by mohly vyloučit vznik takového následku.

Jak je mimo jiné patrné z rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházely v posuzované věci soudy nižších stupňů, obviněná K. S. si byla vědoma nepříznivého hospodářského stavu obchodní společnosti K.-S., s. r. o., v které působila jako jednatelka. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje jednak na závěry vtělené do tzv. skutkové věty ve výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž jmenovaná obchodní společnost byla od roku 1994 ve stavu předlužení a poté nebyla schopna platit splatné závazky, přičemž obviněná o tom věděla (srov. formulace ... při vědomí finanční situace společnosti K. S., s. r. o., která byla od roku 1994 předlužená, ... a při vědomí své neschopnosti dostát svým závazkům ... ), a jednak na obsah odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, kde se konstatuje, že si obviněná byla vědoma , resp. musela být vědoma vzrůstajících hospodářských těžkostí a nepříznivé finanční situace obchodní společnosti, jejímž jménem jednala (str. 14 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Citované formulace jsou ovšem nedostatečné k vyjádření úmyslného zavinění obviněné, protože jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil, vědomost pachatele o rozhodných skutkových okolnostech je sice charakteristická pro úmyslné zavinění [§ 4 písm. a), b) tr. zák.], ale též pro vědomou nedbalost [§ 5 písm. a) tr. zák.], takže není spolehlivým a jednoznačným dělítkem mezi uvedenými formami zavinění. Byla-li obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který může být spáchán jen úmyslně, pak její zavinění jen z vědomé nedbalosti by neumožňovalo použít tuto právní kvalifikaci. Soudy nižších stupňů tedy nejenže neučinily jednoznačný závěr, zda u obviněné dovodily úmysl přímý či nepřímý, ale ani se dostatečně nevypořádaly s odlišením nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti.

Navíc, jak vyplývá z dosavadních skutkových zjištění, v tomto směru přetrvávají pochybnosti, zda obviněná K. S. mohla v době dodávek zboží od poškozené obchodní společnosti O.-S., s. r. o., (tj. v době od července do října 1997) jednoznačně vědět, že jako statutární orgán dlužníka s ohledem na jeho špatnou ekonomickou situaci nebude schopna zaplatit kupní cenu za odebrané zboží. Pokud totiž soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož se obchodní společnost K.-S., s. r. o., ocitla nejpozději na konci roku 1997 ve stavu předlužení, pak se obviněná mohla spolehlivě dozvědět o ekonomických obtížích jmenované obchodní společnosti, které znemožňovaly zaplacení kupní ceny za dodané zboží, nejdříve z účetní závěrky za rok 1997 (tj. fakticky až počátkem roku 1998), ač převážnou část předmětných odběrů zboží učinila obchodní společnost K. S., s. r. o., jejímž jménem obviněná jednala, již ve dnech 4. 7., 18. 7. a 1. 8. 1997. Proto prozatím není důvodný ani závěr soudu prvního stupně, že obviněná zamlčela podstatné okolnosti vztahující se k hospodaření této obchodní společnosti, zejména když dodávky zboží od obchodní společnosti O. S., s. r. o., probíhaly předtím po dobu několika let. Zcela bez významu zde není rovněž skutečnost, že obviněná byla po značnou část roku 1997 v pracovní neschopnosti, což ji jistě limitovalo ve způsobu řízení obchodní společnosti K.-S., s. r. o. Tato obchodní společnost totiž vstupovala do obchodních závazkových vztahů s poškozenou obchodní společností O.-S., s. r. o., na základě ústní dohody (obviněné či některého jejího zaměstnance), když jednotlivé dodávky zboží přejímali zaměstnanci obchodní společnosti K.-S., s. r. o., přičemž k úhradě faktur za zboží docházelo postupně i mimo termíny splatnosti. Popsaný způsob obchodování tedy podle Nejvyššího soudu svědčí o tom, že obchodní vztah mezi oběma uvedenými podnikatelskými subjekty byl založen na vyšší míře důvěry, než jaká je obvyklá v podobných případech. Pokud tedy obviněná v důsledku své pracovní neschopnosti ponechala objednávání a přejímku zboží výlučně na jiných osobách, nemůže ji to sice zcela zbavit případné trestní odpovědnosti, avšak taková okolnost může mít vliv na posouzení otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

K tomu je dále podstatná rovněž okolnost, že obviněná K. S. dne 3. 9. 1997 poskytla poškozené obchodní společnosti O.-S., s. r. o., částečné plnění na úhradu dluhu, který v inkriminované době dosahoval výše 233 210,30 Kč. Obdobně se obviněná snažila uspokojovat rovněž pohledávky dalších svých věřitelů, přičemž nepříznivý ekonomický stav obchodní společnosti K.-S., s. r. o., řešila zejména prostřednictvím půjček od svých příbuzných a známých. Podle Nejvyššího soudu tak obviněná mohla počítat i s konkrétní okolností (tj. s půjčkami, z nichž by postupně splácela dluhy), která by v posuzované věci mohla zabránit vzniku protiprávního následku (účinku) v podobě škody na cizím majetku. Nejvyšší soud proto konstatuje, že s ohledem na takové jednání obviněné nelze jednoznačně dospět k závěru o jejím úmyslu nezaplatit za odebrané zboží.

Jestliže se soudy obou stupňů nezabývaly ze všech zmíněných hledisek právním posouzením skutku, jehož spácháním byla obviněná K. S. uznána vinnou pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a pokud ho přesto kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněné je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 7 To 57/2007, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 6 T 44/2006, ve výroku o vině pod bodem II. tohoto rozsudku. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu pak dovolací soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně tak v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná trestní věc obviněné K. S. a odstraní vady důvodně vytknuté v dovolání obviněné a zjištěné dovolacím soudem. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky, zda obviněná v posuzované věci naplnila svým jednáním zejména subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a své závěry přesně vyjádří jak v popisu skutku, tak v odůvodnění nového rozhodnutí. Při posuzování subjektivní stránky citovaného trestného činu se soud prvního stupně pečlivě vypořádá s tím, zda jednotlivé skutkové okolnosti svědčí o existenci volní a intelektové složky úmyslného zavinění v jednání obviněné. K tomuto účelu si Obvodní soud pro Prahu 4 případně opatří další potřebné důkazy. Na základě takto doplněného dokazování pak soud prvního stupně opětovně rozhodne o případné vině a trestu obviněné.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné K. S. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 1. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y