5 Tdo 817/2013
Datum rozhodnutí: 14.08.2013
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 145 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 817/2013 -18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2013 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 8 To 42/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 73/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 14 T 73/2012, uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Z podnětu odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 8 To 42/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, k jehož výkonu ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Obviněný J. K. podal dne 9. 7. 2013 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále nesouhlasí s tím, že by naplnil objektivní a subjektivní stránku pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů bedlivě nehodnotily existenci zavinění a nezabývaly se motivem trestného činu, protože z důkazů nevyplývá jeho úmysl mířit nožem na životně důležité orgány poškozeného. Skutková věta podle obviněného dostatečně nevyjadřuje zákonné znaky pokusu zločinu, jímž byl uznán vinným, takže skutek měl být posouzen jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví. Jak dále uvádí obviněný, soudy se nezabývaly ani tím, zda v této věci byly splněny podmínky nutné obrany. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků .

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného J. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný J. K. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Jde zejména o jeho tvrzení, podle něhož skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně a nastal rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, popřípadě že soudy nižších stupňů neprovedly dokazování k jiné možné variantě skutkového děje (tj. k nutné obraně obviněného). Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud není oprávněn hodnotit správnost samotných skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v části svého dovolání též z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Totéž platí o námitce obviněného J. K., v níž poukazuje na existenci nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného J. K., jimiž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný též zčásti založil na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K subjektivní stránce Nejvyšší soud obecně uvádí, že jak vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 171).

Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o existenci zavinění obviněného přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného formulacemi, podle nichž obviněný dne 9. 3. 2012 fyzicky napadl svého bratra tím způsobem, že jej jednou bodl kuchyňským nožem , čímž mu způsobil podélnou bodně řeznou ránu v oblasti střední části krku, a jelikož nevěděl, kam bodá, mohlo při menší změně místa zasažení, směru bodně řezného kanálu a intenzity bodnutí dojít k poranění nervů vycházejících z míchy, velkých cév na boční straně krku a následně vážné poruše zdraví až k ohrožení života . Z uvedeného popisu byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možným porušením zájmu společnosti na ochraně života a zdraví.

Závěr o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z použitého nástroje (nože), z míst, do nichž jím bodl poškozeného, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný mohl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, zejména pak z toho, že popsaným způsobem jednal neočekávaně, ke spáchání činu se uchýlil z malicherné pohnutky a použil k tomu zbraň.

Obviněný J. K. přitom nepochybně věděl, že bodnutí nožem do krku poškozeného, který takový útok neočekával, může způsobit velmi vážné následky na jeho životě a zdraví. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za lhostejné, neboť obviněný jednal popsaným způsobem proto, aby prosadil svůj názor na způsob řešení vzniklé situace. Přitom zcela ignoroval to, že může způsobit uvedený následek (účinek) na zdraví poškozeného. Jde tedy o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že způsobí těžkou újmu na zdraví, což odůvodňuje eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k tomuto zákonnému znaku.

Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Přitom obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky zčásti i na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Ze shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou. Pokud jde o zjišťování motivu obviněného, tento fakultativní znak subjektivní stránky nepřímo vyplývá z učiněných skutkových okolností a zejména z výpovědi obviněného, kterou učinil při hlavním líčení.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného týkající se objektivní stránky citovaného zločinu. Popsané jednání totiž jednoznačně svědčí o tom, že obviněný jednal protiprávně a tímto jednáním se pokusil způsobit protiprávní účinek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku. Přitom mezi jednáním obviněného a následkem (resp. účinkem), k němuž směřovalo, existuje příčinná souvislost. V žádném případě tak nepřicházela v úvahu právní kvalifikace pro jiný než úmyslný trestný čin, takže námitky obviněného, v nichž se domáhal posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti, nelze považovat za důvodné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož ke zranění poškozeného došlo z důvodu poněkud vyhrocených rodinných vztahů a z takových sociálních důvodů, které obviněného dlouhodobě psychicky zatěžovaly. Obviněný měl totiž své chování usměrnit tak, aby se nedopustil žádného fyzického napadení jiné osoby, jehož důsledkem by mohla být těžká újma na jejím zdraví. Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, včetně nepříznivé situace, v níž jednal, a podílu poškozeného na jejím vyvolání, zhodnotil odvolací soud i tím, že obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře na samé dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (která činí 3 roky až 10 let).

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s výhradami obviněného J. K., jimiž se domáhá posouzení skutku z hlediska nutné obrany. O nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku totiž jde tehdy, když někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Nutná obrana nepřichází v úvahu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jak je přitom zcela zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností, v trestní věci obviněného nebyly splněny podmínky nutné obrany podle citovaného ustanovení. Obviněný neodvracel přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem, tj. na svou osobu. O takový přímo hrozící útok se totiž rozhodně nemohlo jednat za situace, kdy poškozený K. K. ml. po předchozí krátké rozepři s obviněným v prostoru kuchyně ho jen odstrčil a nepokračoval v žádném dalším napadání. Naopak to byl obviněný, který reagoval na tento způsob chování zcela nepřiměřeně za použití zbraně. Ani zmíněnou námitku proto Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o návrh obviněného na přiznání osvobození od soudních poplatků , Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání rozhodovat o takovém návrhu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. 8. 2013
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y