5 Tdo 817/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 817/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání, které podal obviněný T.N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 4 To 958/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 20/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný T. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 2 T 20/2004, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně se spoluobviněným J. B. dne 23. 7. 2003 v době kolem 20.30 hodin v Č. B., S. ulice, po předchozí společné domluvě za pomoci shodných klíčů vnikli do trezorové místnosti s bankomatem, když po jeho otevření vnikli do zadní části tělesa bankomatu a z tohoto odcizili kazetu s 1736 ks bankovek v nominální hodnotě 1 000, Kč, čímž společnosti Č.s., a. s., se sídlem P., O., způsobili škodu v celkové výši 1 736 000,- Kč.

Za to byl obviněný T. N. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu.

Současně bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného J. B. a postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu o nároku poškozeného na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný T. N. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 4 To 958/2004, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému T. N. doručen dne 5. 1. 2005, jeho obhájci také dne 5. 1. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství rovněž dne 5. 1. 2005.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný T. N. prostřednictvím svého obhájce dne 28. 2. 2005 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného byl uznán vinným především na základě výpovědi spoluobviněného J. B., kterou považuje za rozporuplnou a nevěrohodnou. Jak dále obviněný tvrdí, v řízení nebylo prokázáno, že by posuzovaný skutek spáchal právě on. V této souvislosti obviněný rovněž poukazuje na některé důkazy, s jejichž hodnocením nesouhlasí, zejména pokud jde o jím prováděné platby.

Obviněný T. N. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby rozhodl rozsudkem o tom, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného T. N. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný T. N. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. N. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný T. N. však nesouhlasí především se skutkovými závěry soudů obou stupňů, neboť popírá, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudům činným dříve ve věci vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku měly dospět i k chybným skutkovým zjištěním. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává pouze v údajně vadných skutkových závěrech, které učinily soudy obou stupňů, takže předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by snad mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný T. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný T. N. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen odlišné verze skutkového stavu a z jiného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného T. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Podle nich obviněný po předchozí domluvě společně se spoluobviněným J. B. vnikli do bankomatu a odcizili z něj 1736 kusů bankovek v nominální hodnotě 1 000,- Kč. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný T. N. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti způsobu a výsledkům hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněný T. N. i přes své formální vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a rozhodl tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y