5 Tdo 812/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.



5 Tdo 812/2015-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2015 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 6 To 619/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 238/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 5 T 238/2006, uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 251 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Dále soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu ostatních obviněných v této věci.

Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obviněný M. K. a jednak další obvinění, jakož i poškozená obchodní společnost Auto Grál, s. r. o. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 6 To 619/2012. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu uloženém obviněnému A. L. a podle § 259 odst. 3 tr. řádu mu znovu uložil trest. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného M. K. a dalších obviněných, neboť je neshledal důvodnými.

Obviněný M. K. podal dne 25. 4. 2014 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil svou trestní odpovědnost za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jak v této souvislosti zdůraznil, jednal na podkladě příkazní smlouvy podle § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a neměl v úmyslu nakládat s cizí věcí jako s vlastní ani ji převést na sebe. Motorové vozidlo, o nějž jde, užíval toliko přechodně s cílem předat je oprávněnému vlastníkovi, jehož vlastnické právo nezaniklo. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak dále státní zástupkyně uvedla, v posuzované věci nevznikají žádné pochybnosti o naplnění zákonných znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Přitom státní zástupkyně nesouhlasí s námitkami dovolatele, jimiž poukázal na existenci příkazní smlouvy. Podle jejího názoru tato smlouva nebyla vůbec sjednána, neboť nešlo o plnění příkazu. Obviněnému nevzniklo ani právo na nálezné, protože nebyl poctivým nálezcem věci. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. K. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný M. K. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákona měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, zejména svědecké výpovědi Ing. B. W.. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.

Pouze nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k obecným námitkám obviněného, jimiž zpochybnil svou trestní odpovědnost za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující. Tohoto trestného činu se dopustil ten, kdo ukryl, na sebe nebo jiného převedl anebo užíval věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným v České republice nebo v cizině jinou osobou nebo jako odměna za něj. V podstatě shodně je nyní stejný přečin vymezen v ustanovení § 214 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (účinného od 1. 1. 2010). Přitom rozhodné skutkové okolnosti vtělené do popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které shledal správnými i odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním obviněného, podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně odůvodňují závěr o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu. Navíc soud prvního stupně postupoval ve prospěch obviněného M. K. a dalších spoluobviněných, pokud v jejich činu neshledal i naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví ve smyslu § 251 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť vzhledem k hodnotě motorových vozidel, s nimiž obvinění disponovali, která dosáhla částky ve výši 2 134 015 Kč, spáchali takový čin ve vztahu k věci značné hodnoty.

Nejvyšší soud rovněž neakceptoval námitky obviněného, jimiž s odkazem na uplatněný dovolací důvod vytkl nesprávné posouzení příkazní smlouvy, kterou údajně sjednal se svědkem Ing. B. W.. Tyto námitky totiž obviněný rovněž založil na zpochybnění skutkových zjištění, zejména pokud jde o okolnosti sjednání zmíněné smlouvy. Jak totiž jednoznačně vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení nijak zpochybňovat, nemá zde význam zabývat se obsahem příkazní smlouvy, protože obviněný M. K. jednal od samého počátku protiprávně a v době sjednání uvedené smlouvy se svědkem Ing. B. W. již věděl, že motorová vozidla pocházejí z trestné činnosti, přičemž jejich převedením na sebe jednal s cílem získat finanční prospěch. Obviněný tak ve vztahu k jmenovanému svědkovi pouze předstíral, že je schopen vyhledat tato motorová vozidla a za finanční odměnu je převést zpět do dispozice vlastníka. V tomto směru proto neobstojí ani námitka obviněného, kterou zpochybnil svůj úmysl nakládat s motorovými vozidly jako jejich vlastník. Pro naplnění znaků trestného činu podílnictví (včetně jeho subjektivní stránky) je totiž nerozhodné, z jakého důvodu jeho pachatel převedl na sebe věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou (viz přiměřeně rozhodnutí publikované 42/1971 Sb. rozh. tr.) a zda s ní chtěl disponovat jako vlastník či ji dále jen přechodně užívat a pak ji převést na někoho dalšího, resp. prodat.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 8. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D. předseda senátu