5 Tdo 812/2012
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoník



5 Tdo 812/2012-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2013 o dovolání, které podal obviněný D. N. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 61 To 467/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 128/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. N. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 51 T 128/2011, (společně s obviněným T. Q. L.) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin byly oběma obviněným uloženy podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku tresty odnětí svobody každému v trvání 3 roků, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku byly obviněným uloženy i tresty vyhoštění na dobu neurčitou. Dále bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vysloveno ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou podrobně specifikovány ve výroku o tomto ochranném opatření.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 61 To 467/2011, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Obviněný D. N. V. podal dne 16. 2. 2012 proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, zejména pokud jde o jeho objektivní stránku, jejíž popis ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně považuje obviněný za nepřezkoumatelný ve vztahu k jeho jednání. Obviněný poukázal i na nesoulad mezi obsahem právní věty, podle které měl společně s dalším spoluobviněným pro jiného přechovávat omamnou a psychotropní látku, a skutkovou větou, v níž soud prvního stupně vyjádřil úmysl vypěstovat rostliny konopí a zpracovat je do stavu způsobilého ke spotřebě dalšími osobami. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, nebyl odsouzen za pokus či přípravu zločinu uvedeného v § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž podle jeho názoru přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného lze považovat za méně společensky škodlivou činnost než její samotnou výrobu. Obviněný se domnívá, že posuzovaný skutek odpovídá právní kvalifikaci podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a že nenaplnil znak spočívající ve spáchání tohoto trestného činu ve značném rozsahu , protože uvedenému znaku neodpovídá zajištěné množství psychotropní látky ani výrok o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněný dále zpochybnil i naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu a v této souvislosti popisuje vlastní skutkovou verzi, podle které v domě, kde byl zadržen, se nacházel pouze po krátkou dobu a nijak se nepodílel na pěstování konopí. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného D. N. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají námitky obviněného, jimiž zpochybnil své úmyslné zavinění. Naopak za částečně důvodné považuje státní zástupce námitky obviněného zaměřené ke znakům objektivní stránky posuzovaného trestného činu. Podle státního zástupce jsou rozhodné skutkové okolnosti vyjádřené ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně dostatečným podkladem pro závěr, že pěstování konopí zde směřovalo k uskutečnění výroby marihuany, resp. došlo k ní pouze ve velmi omezeném rozsahu. Tomu odpovídá právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou výroby nedovolené látky, a to jako trestného činu dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu, popřípadě přípravy. Jak dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu státní zástupce vytkl, ze skutkových zjištění nevyplývá, pro které jiné osoby mělo být konopí přechováváno, byť z množství rostlin lze usuzovat, že nebylo určeno pro vlastní potřebu obviněných. Státní zástupce však považuje za nesprávnou námitku obviněného, podle které by bylo možno skutek posoudit jen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, protože konopí je samo o sobě omamnou látkou a vzhledem ke zjištěnému obsahu účinné látky ve všech přechovávaných rostlinách, tedy i v rostlinách dosud nezpracovaných, bylo namístě použít kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu. Jestliže skutek spáchaný obviněným může být přípravou nebo pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a tato vývojová stadia lze považovat za jednání méně společensky škodlivá než dokonaný trestný čin, mohlo by podle státního zástupce projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněného.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. N. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný D. N. V. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný D. N. V. však v části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, a to pokud vytýká neprokázání některých znaků skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, zejména svého úmyslného zavinění. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem nemůže dovolací soud hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný D. N. V., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v převážné části svého dovolání jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného D. N. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval i ostatními námitkami obviněného D. N. V., jimiž zpochybnil naplnění některých znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Přitom obviněný nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů v otázce společenské škodlivosti jeho případu. Uvedené námitky sice formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, který uplatnil obviněný, byť je rovněž založil zčásti na zpochybnění správnosti rozhodných skutkových zjištění. Nejvyšší soud je však považuje za neopodstatněné.

Pokud jde o zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, dopustí se ho ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a spáchá takový čin ve značném rozsahu. Z hlediska zavinění se ke spáchání tohoto zločinu vyžaduje úmysl, přičemž postačí i eventuální (nepřímý) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].

Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o zavinění obviněného D. N. V. ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz s. 6 odůvodnění jeho rozsudku). Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného formulacemi, podle nichž obviněný s předchozím úmyslem vypěstovat rostlinu konopí obsahující látku delta-9-tetrahydrocannabinol, nedovoleně pěstoval nejméně 526 kusů rostliny konopí a takto si počínal s úmyslem následně vypěstované rostliny zpracovat do stavu způsobilého ke spotřebě jako . Z uvedeného popisu byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že obviněný chtěl způsobit protiprávní následek [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] spočívající v porušení zájmu společnosti na ochraně před ohrožením, které vyplývá z nekontrolovaného a nelegálního nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami.

Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný neoprávněně nakládal s rostlinami konopí.

Ostatně obviněný D. N. V. ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Navíc obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.

Pokud jde o další námitky obviněného D. N. V., v nichž vytkl nesprávné posouzení žalovaného skutku jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, uvádí k nim Nejvyšší soud následující.

Jak mimo jiné vyplývá ze skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný měl v úmyslu zpracovat vypěstované rostliny do stavu způsobilého ke spotřebě třetími osobami. Takový popis by sice mohl svědčit o spáchání zmíněného trestného činu v alternativě, podle níž se obviněný pokusil vyrobit konkrétní množství omamné látky (marihuany), ale k tomu nakonec nedošlo v důsledku zásahu policejního orgánu. K závěru o výrobě omamné látky obviněným (resp. o pokusu směřujícím k tomu) by pak soudy nižších stupňů musely učinit ještě další skutková zjištění, zejména stran volní a vědomostní složky úmyslného zavinění obviněného, která ovšem nevyplývají z rozhodnutí soudů ani z provedených důkazů. Přitom tzv. právní věta odpovídá pouze dokonanému trestnému činu, jímž obviněný naplnil vedle ostatních zákonných znaků objektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu též její znak spočívající v přechovávání omamné látky (tj. rostliny konopí) a psychotropní látky (tj. delta-9-tetrahydrocannabinolu v částečně usušených rostlinách konopí) pro jiného, a to v množství, které odpovídá značnému rozsahu spáchaného trestného činu. Proto se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého jsou skutkové okolnosti vyjádřené ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný spáchal žalovaným skutkem zločin podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, popřípadě přípravy. Obviněný totiž nebyl odsouzen za naplnění znaku spočívajícího ve výrobě omamné nebo psychotropní látky, který může spočívat i v dalším zpracování rostliny konopí (viz rozhodnutí pod č. 18/2007 Sb. rozh. tr.), ale jen za přechovávání takové látky pro jiného. Za popsaného stavu proto Nejvyšší soud považuje použitou právní kvalifikaci za správnou a odpovídající zákonu.

K tomu v uvedených souvislostech Nejvyšší soud dále připomíná, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje mimo jiné pojem pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku atd. Jak vyplývá z dosavadní a nadále použitelné judikatury (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 115/2003, uveřejněné pod č. T 573. ve svazku 24 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003), přechováváním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se rozumí jakýkoli způsob neoprávněného držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu pro jiného, přičemž pachatel je nemusí mít přímo u sebe, avšak musí mít tyto drogy ve své moci, a to třeba i tím, že k nim má přístup, nakládá s nimi, uchovává je atd. Za přechovávání omamné látky pro jiného lze považovat i neoprávněné pěstování rostliny konopí pro jiného, pokud pachatel tuto rostlinu obhospodařuje např. zaléváním, udržováním světelných a tepelných podmínek k jejímu růstu a další péčí tak, aby mohla být sklizena a použita k předání v jakékoli podobě jiné osobě. Rostlina konopí (rod Cannabis) je totiž sama o sobě již omamnou látkou (podle přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kde jsou uvedeny omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách), takže k tomu, aby ji pachatel zmíněným způsobem přechovával pro jiného, není nutné, aby dále zpracovával tuto rostlinu např. sušením, lisováním příslušných částí rostliny a dalšími postupy, které by případně vedly k získání jiné drogy (marihuany či hašiše s obsahem delta-9-tetrahydrocannabinolu). Obviněný ovšem podle rozhodných skutkových zjištění přechovával pro jiného i psychotropní látku v podobě delta-9-tetrahydrocannabinolu (viz přílohu č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kde jsou uvedeny psychotropní látky zařazené do seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách nebo podle rozhodnutí orgánů Evropských společenství), kterou obsahovala část již sklizených a usušených rostlin konopí.

Jak totiž vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností v nyní projednávané trestní věci, obviněný D. N. V. se dopustil posuzovaného skutku tím, že zkráceně vyjádřeno od přesně nezjištěné doby do 18. 10. 2010 v P. v pronajatém rodinném domě na adrese E. s předchozím úmyslem vypěstovat rostlinu konopí obsahující látku delta-9-tetrahydrocannabinol pomocí speciálně nainstalovaného a ve výroku o vině popsaného technologického zařízení s nutností manuální závlahy nedovoleně vypěstoval nejméně 526 kusů rostliny konopí, z níž bylo možno získat celkem 14 782,98 gramů toxikomansky využitelné separované rostlinné drti, a toto množství rostlinného materiálu obsahovalo nejméně 491,8 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu. Obviněný si pak počínal uvedeným způsobem s úmyslem následně zpracovat vypěstované rostliny konopí do stavu způsobilého ke spotřebě jako tzv. marihuana dalšími konzumenty, přičemž k vypěstování a následnému usušení takto vypěstovaných rostlin již částečně došlo. Takové skutkové okolnosti jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, včetně znaku spočívajícího v přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného, který u obviněného dovodily soudy nižších stupňů.

Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani o naplnění znaku objektivní stránky tohoto trestného činu, který spočívá ve spáchání uvedeného činu ve značném rozsahu ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Jak vyplývá z rozhodných skutkových okolností, obviněný D. N. V. (společně s dalším spolupachatelem) pěstoval takové množství rostlin konopí, tj. celkem nejméně 526 kusů rostlin, z nichž bylo možné získat celkem 14 782,98 gramů využitelné separované rostlinné drti, která obsahovala nejméně 491,8 gramů účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu. Jde totiž asi o stonásobek počtu rostlin konopí, které se jinak považuje za množství větší než malé ve smyslu § 285 odst. 1 tr. zákoníku a nařízení vlády č. 455/2009 Sb. (nyní ve znění nařízení vlády č. 3/2012 Sb.), a více než třistanásobek množství většího než malého ve smyslu § 284 odst. 1 tr. zákoníku a nařízení vlády č. 467/2009 Sb. (nyní ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb.), které je stanoveno pro účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol. Takové množství drogy, jež je podle nadále použitelné judikatury základem i pro posuzování, zda byl naplněn určitý rozsah spáchání tohoto trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr.), spolu s ostatními okolnostmi (obsah účinné látky v pěstovaných rostlinách, množství osob, kterým mohly být dodány atd.) odpovídá znaku spočívajícímu ve spáchání činu ve značném rozsahu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitky obviněného, v nichž tvrdil opak, jsou proto neopodstatněné.

Za nedůvodné považuje Nejvyšší soud také tvrzení obviněného D. N. V., v němž vytkl nesprávné posouzení společenské škodlivosti svého činu . K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován čin obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti konkrétního případu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně tehdy, jestliže z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V případě obviněného D. N. V. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jeho případu. Naopak, povaha a rozsah porušení zájmu společnosti na ochraně před ohrožením, které vyplývá z nekontrolovaného a nelegálního nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku, prekursory nebo s jedy a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti daného případu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených. Z hlediska společenské škodlivosti pak v případě trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku nemá význam rozlišování jednotlivých alternativ nakládání s uvedenými látkami a s jedy, protože jsou jako rovnocenné obsaženy v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. N. V. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného D. N. V. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 2. 2013
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y