5 Tdo 811/2007
Datum rozhodnutí: 18.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 811/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2007 o dovolání, které podal obviněný D. A. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 11 To 63/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 13/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 T 13/2006, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 9. 3. 2005 v době kolem 14.15 hod. v H. K., ul. D., v recepci advokátní kanceláře využil chvilkové nepozornosti asistentky L. L., a odcizil jí volně odložený mobilní telefon značky Sony Ericsson T 630 v hodnotě nejméně 4 411,50 Kč se zůstatkem kreditu ve výši nejméně 600,- Kč, a způsobil tak jmenované poškozené škodu ve výši nejméně 5 011,50 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1994, sp. zn. 3 T 22/93, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 8 To 49/95, odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let a dále rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. 3 T 159/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1996, sp. zn. 12 To 76/96, pro trestný krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, přičemž na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 8. 2002, sp. zn. Pp 24/2002, které nabylo právní moci dne 19. 8. 2002, byl z výkonu těchto trestů odnětí svobody dne 19. 8. 2002 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 7 let za současného vyslovení dohledu.

Za výše uvedený trestný čin krádeže byl obviněný D. A. odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

K odvolání obviněného D. A. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 11 To 63/2007, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

Dne 15. 6. 2007 podal obviněný D. A. prostřednictvím svého obhájce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V podaném dovolání obviněný především namítá, že odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů neodpovídají provedeným důkazům. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a obviněný nesouhlasí s jejich postupem ani v tom, pokud závěr o jeho vině založily též na výpovědi svědkyně L. L., která se podle obviněného nedokázala přesvědčivě vyjádřit k popisu pachatele posuzované trestné činnosti. Jak dále obviněný uvádí, způsob nabytí mobilního telefonu zjištěný soudem prvního stupně nemůže vést k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin krádeže. Dále obviněný soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly důležitý důkaz směřující ke zjištění výše zůstatku kreditu mobilního telefonu poškozené. Obviněný je proto přesvědčen, že soudy nižších stupňů neprokázaly skutek popsaný v obžalobě. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného D. A. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. A. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný D. A. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O nesprávné právní posouzení skutku může jít i v případě, jestliže rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný D. A. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, protože podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci a postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo . Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává jen v údajném chybném procesním postupu soudů nižších stupňů, který má spočívat v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (resp. neúplné nebo odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný D. A., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu a z údajných nedostatků v dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného D. A. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obviněný D. A. tedy svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl relevantně uplatněn. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného D. A., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla in dubio pro reo . I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. A. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, odmítl dovolání obviněného.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y