5 Tdo 810/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 225 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 810/2015-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný Z. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 2 To 250/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 97/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 2 To 250/2014, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 97/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Šumperku p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 97/2014, byl obviněný Z. Z. uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 225 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Mgr. Ing. P. H., Ph.D. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 2 To 250/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu obviněného nově uznal vinným pokusem přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 21 odst. 1 a § 225 tr. zákoníku a uložil mu podle § 225 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Poškozená Mgr. Ing. P. H., Ph.D. byla opětovně se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. řádu.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci napadl obviněný v zákonné lhůtě dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Fryštáka, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle obviněného soudy posoudily skutek v rozporu s hmotným právem, pokud jej kvalifikovaly jako pokus přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, neboť nenaplňuje jednotlivé znaky jeho skutkové podstaty. Chybí totiž protiprávní jednání, jímž by se obviněný pokusil hrubě ztížit výkon funkce insolvenčního správce a především další znaky nejsou pokryty úmyslným zaviněním.

V další části svého dovolání obviněný reprodukoval výklad komentovaného znění trestního zákoníku, který dopadá na použití této právní kvalifikace ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty daného přečinu. Přitom zdůraznil, že trestný čin podle § 225 tr. zákoníku spočívá v jednání, kterým pachatel v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. K naplnění této skutkové podstaty je rovněž nutné prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného spočívajícím v maření nebo ztěžování funkce insolvenčního správce a konkrétním ohrožením účelu insolvenčního řízení.

V souvislosti s popsaným jednáním ve výroku o vině zdůraznil, že pohledávka věřitele Bolona a.s. za dlužnicí L. F. přihlášená do insolvenčního řízení ve výši 1 302 370 Kč byla v celém rozsahu splatná ke dni 6. 4. 2012, tedy ještě před rozhodnutím o úpadku této dlužnice, nemůže se na ni tak vztahovat ustanovení § 170 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen insolvenční zákon ). Veškeré jednání obviněného, které činil jménem obchodní společnosti Bolona a.s. v průběhu insolvenčního řízení vedeném proti L. F. bylo z jeho strany vedeno přesvědčením o jeho oprávněnosti. K tomu poukázal na praxi insolvenční správkyně Mgr. Ing. P. H., Ph.D., která v jiných podobných věcech v rámci přezkumných jednání obdobné pohledávky v plném rozsahu uznala.

Obviněný dále namítl porušení principů subsidiarity trestní represe a ultima ratio v jeho trestní věci, k čemuž obsáhle citoval z důvodové zprávy k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Soudům vytkl i způsob hodnocení provedených důkazů, přičemž mezi jejich obsahem a skutkovými zjištěními soudu obviněný shledal extrémní rozpor. Zpochybnil důvěryhodnost svědeckých výpovědí insolvenční správkyně Mgr. Ing. P. H., Ph.D. a poškozené L. F. Namítl také, že nebylo prokázáno, že by právě obviněný osobně dal prostřednictvím advokáta Mgr. Jana Nedomy za věřitele pokyn k podání námitky podjatosti insolvenční správkyně Mgr. Ing. P. H., Ph.D.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 2 To 250/2014, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 97/2014, a obviněného zprostil obžaloby, případně věc přikázal Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová. Námitky ohledně existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými podle ní nejsou způsobilé k věcnému projednání v řízení o dovolání. Odmítla dále argumentaci obviněného, že jednal za popsané situace v souladu s citovaným ustanovením insolvenčního zákona, oprávněně a v přesvědčení, že se nedopouští protiprávního jednání. Zrekapitulovala procesní postup předmětného insolvenčního řízení a zdůraznila, že o způsobu uspokojení pohledávky dovolatelem zastoupené obchodní společnosti Bolona a.s. bylo rozhodnuto pravomocným rozvrhovým usnesením, jehož účinky nastaly okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, sporné příslušenství této pohledávky se stalo předmětem incidenční žaloby oddělené insolvenční správkyně. Připomněla, že insolvenční řízení probíhalo zákonným procesním postupem za účelem uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem dlužnice L. F. a k co nejvyššímu a poměrnému uspokojení jejích věřitelů, jakož i jejímu oddlužení, to vše ale při respektování základních zásad insolvenčního řízení obsažených v § 5 insolvenčního zákona.

Dovolatel však navzdory tomu svými protichůdnými přesvědčovacími aktivitami působil na dlužnici, aby mimo rámec insolvenčního řízení uzavřela dohodu o splácení pohledávky věřitele Bolona a.s. i v části, která byla insolvenční správkyní popřena. Za stejným účelem naléhal i na jmenovanou insolvenční správkyni, přičemž zvolil námitku její podjatosti založenou na nepravdivých informacích. Soudy tak podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nemohly jednání obviněného označit jako dovolené, neboť evidentně směřovalo k nezákonnému zvýhodnění jednoho ze všech věřitelů dlužnice. K výhradě obviněného, že nemohlo dojít k jakémukoli ztížení výkonu funkce insolvenčního správce připomněla, že jednání obviněného bylo ve stadiu pokusu, kdy se obviněný snažil odradit insolvenční správkyni od toho, aby řádně vykonávala svoji funkci a naplnila tak účel insolvenčního řízení, což může být jedním ze způsobů ztěžování její funkce.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství však zároveň připustila, že žádný ze soudů ve věci doposud činných se nezabýval otázkou, zda popsané jednání obviněného směřovalo k bezprostřednímu ohrožení účelu předmětného insolvenčního řízení. Tento závěr není možné dovodit ani z dosud provedených důkazů, neboť sama insolvenční správkyně Mgr. Ing. P. H., Ph.D. se ve svých výpovědích v tomto směru nijak nevyjádřila. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak zatížena dovoláním vytýkanou právní vadou absence jednoho ze znaků skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku, který spočívá v (pokusu) ohrožení účelu insolvenčního řízení. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 2 To 250/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 97/2014, a aby věc přikázal tomuto soudu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání.

Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu předpokládá vadu v hmotně právním posouzení skutku a může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Dovolání obviněného částečně směřuje ve svých konkrétních námitkách proti naplnění jak objektivní tak i subjektivní stránky přečinu, za jehož pokus byl odsouzen a Nejvyšší soud tak mohl na podkladě těchto výhrad, zejména absence znaku hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce , ohrožení účelu insolvenčního řízení a úmyslného zavinění ve vztahu ke všem zákonným znakům jeho skutkové podstaty přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci i jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Šumperku. Přitom zjistil, že dovolání je v této části důvodné.

Přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku spáchá ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Podle zjištění soudů, jak jsou vyjádřena v popisu skutku rozsudku odvolacího soudu, se měl obviněný Z. Z. dopustit pokusu tohoto přečinu ve stručnosti tím, že
v době krátce před 7. únorem 2013 po rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o zjištění úpadku a povolení oddlužení L. F., ve kterém byla ustanovena insolvenční správkyní Mgr. Ing. P. H., Ph.D., která byla následně ve stejné věci ustanovena odděleným správcem L. F. pro přezkoumání pohledávky věřitele obchodní společnosti Bolona a.s., i přes jasně vymezená pravidla daná insolvenčním zákonem a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. KSOS 14 INS 17227/2012, na základě kterého bylo rozhodnuto, že zajištěný věřitel, obchodní společnost Bolona a.s., bude uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku, a to bytu v k. ú. Š. s podílem na společných částech domu a pozemku, přesvědčoval při osobním setkání v restauraci v Š. dlužnici L. F., aby uzavřela dohodu o splácení pohledávky označeného věřitele mimo insolvenční řízení v částce 394 660,64 Kč, když předtím insolvenční správkyně uznala vůči tomuto věřiteli z přihlášené pohledávky ve výši 789 330 Kč pouze její část ve výši 382 669,36 Kč, poté dne 21. 2. 2013 se snažil insolvenční správkyni Mgr. Ing. P. H., Ph.D., na osobní schůzce přesvědčit, aby uznala zcela pohledávku věřitele Bolona a.s., když odkazoval na své předchozí přesvědčování L. F., což se mu nepodařilo, a proto následně podal prostřednictvím advokáta Mgr. Ing. Jana Nedomy za věřitele Bolona a.s. dne 8. 3. 2013 námitku podjatosti Krajskému soudu v Ostravě, který ji zveřejnil v insolvenčním rejstříku dne 14. 3. 2013, přičemž v tomto podání nepravdivě uvedl, že mu jako pověřené osobě společnosti Bolona a.s. bylo ze strany insolvenční správkyně sděleno, že pokud má dojít ke správnému přehodnocení žaloby, je nutné ji určitým způsobem motivovat, z čehož on sám a obchodní společnost Bolona a.s. nabyli dojmu, že insolvenční správkyně požaduje po věřiteli za účelem změny svého postoje finanční prostředky, dále že insolvenční správkyně má osobní vztah k dlužnici, a proto zohlednila fiktivní darovací smlouvu, a taktéž že záměrně poškozuje věřitele zvyšováním nákladů při vymáhání pohledávky.

Podstatou jednání pachatele trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku je tedy maření nebo hrubé ztěžování funkce insolvenčního správce, přičemž jde o alternativní způsoby jednání. K naplnění tohoto znaku objektivní stránky tudíž postačí takové jednání pachatele, které má charakter maření eventuálně hrubé ztěžování funkce insolvenčního správce. Podle tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu soud určil druhou z uvedených alternativ jednání, tj. že obviněný popsaným skutkem hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenční správkyně Mgr. Ing. P. H., Ph.D.

Za hrubé ztěžování funkce insolvenčního správce považuje nauka i soudní praxe takové jednání pachatele, který vytvoří podmínky, v důsledku nichž je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné, i přes hrubě ztěžující jednání ze strany pachatele však nakonec insolvenční správce příslušné úkony řízení provede. Toto hrubé ztěžování se týká zejména povinností vyplývajících z postavení insolvenčního správce a povinností, které vůči němu mají další osoby, zejména dlužník a jiné osoby, jež jsou povinny poskytovat insolvenčnímu správci součinnost při výkonu jeho funkce. V příčinné souvislosti s takovým jednáním musí být ohrožení účelu insolvenčního řízení. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2256-2264).

Jak je tedy zřejmé z uvedeného výkladu tohoto znaku objektivní stránky přečinu podle § 225 tr. zákoníku, je předpokladem trestní odpovědnosti jeho pachatele takový způsob chování, který brání insolvenčnímu správci vykonávat během insolvenčního řízení povinnosti, jak mu je ukládá insolvenční zákon zejména v § 36 odst. 1. Ke ztížení činnosti insolvenčního správce pak musí skutečně dojít a to rovněž ve vztahu k oprávněním, která insolvenční zákon ustanovenému správci poskytuje. Současně však (viz pojem hrubě ztěžuje ) takové ztěžování musí mít vyšší intenzitu než v některých případech obvyklé obstrukční jednání, s nímž je možné se v rámci insolvenčního řízení setkat, tedy že je insolvenční správce vlivem nespolupráce dlužníka například nucen sám za zvýšeného úsilí opatřit potřebné podklady pro zjištění majetku dlužníka, účetní doklady či nezbytné informace o ekonomickém provozu dlužníka, pokud je podnikatelem fyzickou osobou či právnickou osobou. (Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 Tdo 824/2011, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1419/2014.)

Jak vyplývá z popisu skutkových okolností, jež se staly podkladem výroku o vině, soudy považovaly za hrubě ztěžující jednání obviněného jeho snahu přesvědčit insolvenční správkyni Mgr. Ing. P. H., Ph.D., aby uznala v plné výši pohledávku obchodní společnosti Bolona a.s., jejíž část (konkrétně příslušenství z téměř milionové částky) popřela. Podle svého vlastního vyjádření tak učinila v zájmu dlužnice především z morálního hlediska. Ve své výpovědi však tato svědkyně neuvedla žádnou skutečnost, která by jí bránila pokračovat v činnosti ustanovené insolvenční správkyně, a to ani tzv. oddělené správkyně po svém odvolání z funkce. Následně byla opakovaně kontaktována telefonicky jí neznámou osobou z obchodní společnosti Bolona a.s., později samotným obviněným, a to ve snaze docílit uznání celé pohledávky vůči dlužnici L. F. Sama považovala za poškozující pozdější obsah námitky podjatosti věřitelem zaslané insolvenčnímu soudu, který ji poškozoval zejména s ohledem na profesní pověst, což ji vedlo k podání trestního oznámení. K tomu je možné dodat, že soudní praxe již připustila možnost naplnění znaků maření či hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce i jednáním pachatele, jež má povahu útoku na osobu insolvenčního správce či osobu jemu blízkou, přičemž se nemusí jednat pouze o fyzický útok a bylo by možné pod tento znak podřadit i slovní či písemný projev obsahující zjevné nepravdy ohledně morálního charakteru osoby insolvenčního správce či dokonce lživé tvrzení o jeho protiprávním jednání (např. žádost o úplatek), jak se stalo i v projednávané trestní věci. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, publikované pod č. T 811 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.) Odvolací soud byl v dané věci zjevně veden právě tím, že za hrubě ztěžující jednání obviněného považoval právě jeho snahu vyloučit Mgr. Ing. P. H., Ph.D. z účasti na probíhajícím insolvenčním řízení vůči dlužnici L. F. a docílit změnu v osobě insolvenčního správce, který by uznal pohledávku obchodní společnosti Bolona a.s. v celé výši, tj. včetně příslušenství.

Za této situace však zůstala soudem druhého stupně nedořešena otázka naplnění dalšího znaku skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, a to následku spočívajícímu v ohrožení účelu insolvenčního řízení ve smyslu § 1 insolvenčního zákona. Přestože tento účel insolvenční zákon výslovně nedefinuje, lze jej dovodit především z ustanovení § 1. Jde o řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Tento účel je současně třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou stanoveny v § 5 insolvenčního zákona (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2264-2265 s.)

V tomto smyslu lze souhlasit s argumentací dovolatele, který napadenému řízení i předcházejícímu řízení vytkl právě nedostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo možné dovodit uvedené ohrožení účelu insolvenčního řízení. Soudy provedené dokazování prakticky nebylo vůbec zaměřeno na zodpovězení této nezbytné skutkové okolnosti, která by nasvědčovala splnění jedné z podmínek trestnosti jednání obviněného. Kromě osobní újmy, za niž sama insolvenční správkyně považovala pomlouvačné tvrzení o jejím požadavku na finanční odměnu za změnu postoje k příslušenství pohledávky obchodní společnosti Bolona a.s., není v trestním spise žádná zmínka o faktickém důsledku takového jednání věřitele, resp. obviněného jednajícího v jeho zájmu, který by bylo možné považovat za hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a jehož následkem by došlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení. Absolutně mimo rámec odůvodnění přijaté právní kvalifikace soudy pak zůstalo zavinění obviněného, které se musí vztahovat ke všem znakům skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku. Odvolací soud se na straně 8 napadeného rozsudku zabýval v podstatě důvody, pro něž neshledal naplněnými znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by náležitým a přesvědčivým způsobem vyložil důvody pro vyslovení viny pokusem přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení ze strany obviněného a to s ohledem na ta skutková zjištění, která v podstatě převzal od soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud proto po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl naplněn, neboť Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci nesprávně právně posoudil skutek, jímž uznal obviněného vinným. Jak již bylo naznačeno, neposkytují dosavadní výsledky provedeného dokazování podklad pro právní závěr, že by jednáním obviněného byl zásadním způsobem dotčen průběh předmětného insolvenčního řízení vedeného proti L. F. Na podkladě podaného dovolání obviněného proto Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 2 To 250/2014, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 T 97/2014. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Při novém projednání věci tak Okresní soud v Šumperku bude muset v hlavním líčení odstranit vytýkané vady skutkových zjištění, která jsou nezbytná pro náležité právní posouzení stíhaného jednání. Je zřejmé, že bude nutné doplnit dokazování za účelem objasnění okolností, za nichž v rozhodné době vykonávala tehdejší oddělená insolvenční správkyně svá práva a povinnosti. Minimálně bude třeba provést výslech Mgr. Ing. P. H., Ph.D., aby bylo možné posoudit, zda obviněný svou snahou o uznání pohledávky obchodní společnosti Bolona a.s. v celé její výši mohl vůbec vyvolat u této svědkyně potřebu vynaložit pro výkon její funkce podstatně větší úsilí, než pokud by k určitému nátlaku na její osobu či na osobu samotné dlužnice L. F. ze strany obviněného vůbec nedošlo. Z veřejně přístupného výpisu z insolvenčního rejstříku Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. KSOS 14 INS 17127/2012, vzal na vědomí splnění oddlužení L. F., nabytím jeho právní moci tedy předmětné insolvenční řízení podle § 413 insolvenčního zákona skončilo.

Současně soud prvního stupně ve smyslu shora uvedených výhrad zváží veškeré významné okolnosti, které z dosud provedeného a doplněného dokazování vyjdou najevo tak, aby mohl náležitým způsobem posoudit naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného přečinu, jehož pokusem byl obviněný Z. Z. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci. Přitom pečlivě zhodnotí, zda obviněný určitým nátlakem na tehdejší insolvenční správkyni mohl vůbec dosáhnout ztížení výkonu její funkce a zda takové, byť minimálně neprofesionální či dokonce nemorální chování, mohlo vést k ohrožení účelu insolvenčního řízení, jak vyžaduje skutková podstata přečinu podle § 225 tr. zákoníku. S ohledem na dosavadní výsledky provedeného dokazování a právní závěry přijaté soudy obou stupňů, by bylo předčasné zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami obviněného Z. Z., které z větší části směřovaly právě proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Závěrem Nejvyšší soud připomíná zásadu zákazu reformationis in peius, jíž jsou soudy v novém řízení vázány ve smyslu § 265s odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. srpna 2015


JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu