5 Tdo 810/2003
Datum rozhodnutí: 27.08.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 810/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2003 o dovolání, které podal obviněný L. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 5 To 109/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. L. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 5 To 109/01, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) e), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil třemi útoky, popsanými pod body 1. až 3. výroku vině rozsudku tohoto soudu.

Podle § 37 tr. zák. bylo následně upuštěno od uložení souhrnného trestu za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost, kterou byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 1. 1994, sp. zn. 5 T 73/93, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1994, sp. zn. 5 To 161/94. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného L. L., jeho družky M. B. a jeho bratra S. L., podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 10 T 5/99, kterým byl obviněný za stejné jednání uznán vinným týmž trestným činem, avšak byl mu uložen trest, přičemž odvolací soud zrušil tento rozsudek v celém rozsahu.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 26. 6. 2002, jeho obhájci dne 19. 6. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 6. 2002.



Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 5 To 109/01, podal obviněný L. L. dne 16. 8. 2002 prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení obviněný spatřuje v tom, že soudy činné dříve ve věci rozhodovaly o jeho vině za situace, kdy trestní stíhání pro převážnou část související trestné činnosti téhož druhu svým usnesením zastavil Obvodní soud pro Prahu 10 a vytvořil tak podle obviněného překážku věci pravomocně rozhodnuté. Obviněný se současně domnívá, že zásadním pochybením je i nedostatečná specifikace tohoto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, což prý činí napadený rozsudek nejasným a nepřezkoumatelným. Nesprávné je podle obviněného i posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., neboť se opírá pouze o výpověď utajeného svědka K. V., o němž se obviněný domnívá, že současně vypovídal jako svědek neutajený. Obviněný namítá pochybení i v hodnocení výpovědi svědkyně G. M. a ve svém dovolání rovněž poukazuje na některé jím tvrzené rozpory ve výpovědích svědků týkající se barvy automobilů, které měly být předmětem jeho útoku, jejich interiéru apod.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že nemohl být z důvodu podle § 209 odst. 1 tr. řádu přítomen při kladení otázek utajenému svědkovi K. V., přičemž na tomto závěru podle obviněného nic nemění ani přítomnost jeho obhájce v soudní síni.

Závěrem podaného dovolání obviněný L. L. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. řádu o zproštění obviněného obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. L. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle základních hledisek lze dovolání považovat za přípustné, avšak námitky obviněného jsou jen opakováním argumentace z řádného opravného prostředku, s níž se soud druhého stupně vypořádal. Pokud jde o překážku věci rozhodnuté, v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání se jednalo o jinou trestnou činnost obviněného, a to trestné činy podílnictví, nedovoleného ozbrojování a pokus trestného činu krádeže, jehož se však obviněný měl dopustit dne 27. 6. 1997, tudíž podle státní zástupkyně taková překážka nevznikla. Ohledně způsobu provedení výslechu utajovaného svědka byl potom podle státní zástupkyně soud omezen technickými možnostmi, takže ani na jeho postupu nebylo nic, co by odporovalo zákonu. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž byl obviněný L. L. uznán vinným a bylo upuštěno od potrestání [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. O., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 16. 8. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a dále na důvod podle písm. g) téhož ustanovení tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání a opírajících se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný poukazuje na pochybení spočívající v rozhodnutí jeho věci výše uvedeným způsobem, ačkoli podle jeho názoru zde existovala překážka věci rozhodnuté. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, kterým měla tato překážka vzniknout, současně považuje obviněný za nejasné a nepřezkoumatelné.

V další části své argumentace potom nesprávnost právního posouzení svého jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. obviněný shledává v hodnocení svědeckých výpovědí, neboť podle jeho názoru se toto posouzení opírá pouze o výpověď utajeného svědka K. V., o němž se domnívá, že současně vypovídal jako svědek neutajený. Pochybení obviněný spatřuje i v hodnocení výpovědi svědkyně G. M. a ve svém dovolání rovněž poukazuje na některé rozpory ve výpovědi svědků týkající se barvy automobilů, které byly předmětem jeho útoku, jejich interiéru apod.

Ke zmíněným argumentům obviněného Nejvyšší soud především konstatuje, že uplatněný dovolací důvod obviněný v druhé části svých námitek spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. z odlišného hodnocení provedených důkazů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. V tom rozsahu, v němž tedy obviněný L. L. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů a tím i z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, nevytýkal soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Jak tedy vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje správnost právních závěrů s poukazem na situaci, v níž podle názoru obviněného existovala překážka věci rozhodnuté. Nejprve je třeba uvést, že tato dovolací námitka byla obviněným popsána velmi povrchně. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil tvrzení, podle něhož "nesprávné právní hodnocení skutku je spatřováno v tom, že odvolací soud rozhodoval o vině obviněného za situace, kdy trestní stíhání pro převážnou část související trestné činnosti téhož druhu zastavil Obvodní soud pro Prahu 10 svým usnesením a vytvořil tak překážku věci rozhodnuté".

Zásada, podle které nelze obviněného opětovně stíhat pro týž skutek, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, tzv. zásada ne bis in idem, je zakotvena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a současně i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Její podstatou je zájem na stabilizaci a nezměnitelnosti konečných závěrů trestního řízení, tzn. zajištění právní jistoty účastníků takového řízení, zejména ve vztahu k obviněnému. V trestním řádu našla tato zásada svůj výraz zejména v jeho ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), podle kterého nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Z této citace vyplývá, že podstatou uvedené zásady je nepřípustnost situace, kdy je obviněný trestně stíhán pro určitý (stejný) skutek opětovně. Dřívější rozhodnutí (odsouzení, zproštění obžaloby, zastavení trestního stíhání) tedy není překážkou trestního stíhání téhož obviněného, nejde-li v pozdějším řízení o týž skutek, ale jen o trestný čin související nebo o trestný čin téhož druhu, jak je uvedeno v dovolání. Jde však o zásadu procesního charakteru, která stanoví důsledky určité procesní situace, proto také je obsažena v trestním řádu a nikoli v normách hmotného práva.

Pokud by bylo vedeno trestní stíhání v posuzovaném případě v rozporu s výše uvedenou zásadou "ne bis in idem", jednalo by se o trestní stíhání nepřípustné, zatížené závažnou procesně právní vadou. Stupeň její závažnosti vedl zákonodárce k tomu, že takové pochybení zařadil do taxativního výčtu dovolacích důvodů obsažených v § 265b odst. 1 tr. řádu, a to pod písm. e) tohoto ustanovení, podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Obviněný L. L. však své tvrzení o porušení zásady "ne bis in idem" opřel o dovolací důvod hmotně právní, a to podle písm. g) citovaného ustanovení, jehož podstatu ovšem tvoří pochybení v hmotně právním posouzení skutku či jiné související okolnosti.

Z uvedeného vyplývá, že obviněný L. L. jednak nepředložil přesvědčivou argumentaci, která by odůvodnila jím vytýkané pochybení, ale především svá tvrzení neopřel o odpovídající zákonný dovolací důvod. Jeho námitky ohledně údajné nepřípustnosti trestního stíhání, a to i za předpokladu, že by byly shledány oprávněnými, by totiž nemohly naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení skutku nebo jiné aplikace hmotně právních předpisů totiž není totožná s problematikou přípustnosti nebo nepřípustnosti trestního stíhání pro překážku věci rozhodnuté, která je podmíněna aplikací norem procesně právních. Proto Nejvyšší soud v této části nepřezkoumával důvodnost dovolání obviněného a posoudil je jako zjevně neopodstatněné, neboť je zřejmé, že jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn není.

Pokud obviněný L. L. ve svém dovolání v souvislosti se zmíněnou problematikou považuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 o zastavení trestního stíhání za nedostatečně specifikované, Nejvyšší soud připomíná, že v řízení o dovolání lze přezkoumávat pouze napadené rozhodnutí, případně ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu řízení napadené části rozhodnutí předcházející, avšak nikoli rozhodnutí jiná, vydaná v jiných trestních řízeních, byť by se jednalo o rozhodnutí týkající se téhož obviněného. K tomuto argumentu tudíž dovolací soud nepřihlížel.

Obviněný L. L. ve svém dovolání uplatnil i námitku opírající se o ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, přičemž uvedl, že k naplnění tohoto dovolacího důvodu podle jeho názoru došlo tím, když nemohl být z důvodu podle § 209 odst. 1 tr. řádu přítomen při kladení otázek utajenému svědkovi K. V. Na tomto závěru podle obviněného nic nemění ani přítomnost jeho obhájce při výslechu uvedeného svědka.

Jak je zřejmé ze spisového materiálu, v průběhu trestního řízení v posuzované věci byl mimo jiné vyslechnut svědek vystupující pod jménem K. V., jehož totožnost a podoba byly ve smyslu § 55 odst. 2 tr. řádu utajeny. V průběhu hlavního líčení v době, kdy byl tento svědek vyslýchán, byl obviněný L. L. podle § 209 odst. 1 tr. řádu vykázán z jednací síně (č. l. 1218 a násl. trestního spisu). Po provedení výslechu předsedou senátu a po položení doplňujících otázek přísedícím a obhájcem byl obviněný seznámen s výpovědí svědka, vyjádřil se k ní a položil utajenému svědkovi otázku, na kterou po opětovném vykázání obviněného z jednací síně utajený svědek odpověděl. S odpovědí byl obviněný opět seznámen.

Nejvyšší soud zde připomíná ustanovení § 209 odst. 1 věta druhá, třetí a čtvrtá tr. řádu, podle kterého je-li obava, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obviněného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2 tr. řádu), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, když byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Citované ustanovení § 209 odst. 1 tr. řádu je bezpochyby jedním z těch ustanovení, která upravují přítomnost obviněného u hlavního líčení, tudíž i jeho porušením může být naplněn uplatněný dovolací důvod.

V posuzované trestní věci bylo podle § 55 odst. 2 tr. řádu učiněno opatření k utajení totožnosti a podoby svědka, který následně vystupoval pod jménem K. V. Vzhledem k tomuto opatření je zřejmé, že existovaly skutečnosti, které odůvodňují takový postup, takže podle § 55 odst. 2 věta první tr. řádu zde byly okolnosti nasvědčující tomu, že svědkovi nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Jak dále vyplývá z porovnání těchto podmínek pro utajení svědka podle citovaného ustanovení s podmínkami stanovenými pro možnost vykázání obviněného z jednací síně podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. řádu, jde v obou případech o podmínky velmi blízké, v řadě dílčích částí dokonce shodné. Existují-li tedy okolnosti nutné pro utajení svědka, budou v obvyklých případech splněny podmínky i pro postup podle ustanovení § 209 odst. 1 tr. řádu věta druhá, tzn. případně i k vykázání obviněného po dobu výslechu svědka z jednací síně. Tento závěr je dále podepřen i ustanovením § 209 odst. 1 věta čtvrtá tr. řádu, které předsedovi senátu výslovně ukládá povinnost v případě výslechu utajeného svědka učinit opatření znemožňující zjistit jeho skutečnou totožnost. Postup, který uplatnil předseda senátu v posuzované trestní věci, byl tudíž bezpochyby přípustný a v souladu se zákonem.

Jak je dále zřejmé z protokolu o hlavním líčení a z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze napadeného dovoláním (neboť tuto námitku obviněný uplatnil i v odvolání), při výslechu utajeného svědka předseda senátu soudu prvního stupně k uvedenému opatření přistoupil z obavy, že obviněný L. L. by utajeného svědka poznal po hlase. S takovým postupem lze podle názoru Nejvyššího soudu souhlasit.

Zmíněné instituty (§ 55 odst. 2, § 209 odst. 1 tr. řádu) byly do trestního řádu zařazeny vzhledem k nezbytnosti zajistit ochranu svědků, případně osob jim blízkých, a to před újmou na zdraví nebo jiným vážným nebezpečím porušení jejich základních práv, přičemž tato ochrana je uplatňována v souladu se zásadou veřejného projednání věci ve spojení se zásadou kontradiktorního řízení. Určitá omezení práva na obhajobu, která z takové úpravy nutně vyplývají, jsou odpovídající zájmu na ochraně bezpečnosti vypovídajících osob a v návaznosti na to na náležitém zjištění trestných činů a spravedlivém potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 tr. řádu). Zajištění utajení svědka potom z podstaty věci znamená nikoli pouze utajení jeho vzhledu či totožnosti před obviněným, ale v případě potřeby i utajení jeho hlasového projevu, neboť i podle něj může být osoba, zejména je-li obviněnému známá, jednoznačně identifikovatelná. Nedisponuje-li proto soud technickým zařízením, které by umožnilo např. modulaci hlasu a tudíž i odstranilo nebezpečí poznání svědka obviněným, je předseda senátu ve smyslu § 209 odst. 1 věta čtvrtá tr. řádu povinen učinit příslušná opatření, která v návaznosti na ustanovení § 209 odst. 1 věta druhá a třetí tr. řádu mohou spočívat i ve vykázání obviněného z jednací síně. Postup soudu lze proto považovat za správný, což současně znamená, že ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání nebyla porušena, takže zde není ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak ve svém dovolání tvrdil obviněný.

Podpůrně lze zejména v návaznosti na již zmíněný protokol z hlavního líčení uvést, že v průběhu celého výslechu utajeného svědka byl v jednací síni přítomen obhájce obviněného, který jednak přímo utajeném svědkovi položil otázku a zároveň mohl dostatečným způsobem zajišťovat právo obviněného na obhajobu. Navíc v průběhu celého hlavního líčení ani po jeho ukončení obviněný L. L. ani jeho obhájce nevznesli proti postupu předsedy senátu podle § 209 odst. 1 tr. řádu žádnou námitku a učinili tak až v odvolání. V naznačeném zbývajícím rozsahu proto Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný L. L. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) ani g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být prvním z citovaných dovolacích důvodů, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y