5 Tdo 804/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 804/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání podaném obviněným M. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 12 To 287/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 4 T 89/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 4 T 89/2003, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že nejméně od měsíce září 2002 do 26. 6. 2003 v Ú. n. O. a H. K. jako fyzická osoba podnikající pod na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Hradci králové ze dne 30. 5. 2002, č. j. 45K 75/2001-64, prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven Ing. Mgr. J. D., nesplnil svoji zákonnou povinnost dle § 17 odst. 1 zák. č. 328/91 Sb., v platném znění, o konkurzu a vyrovnání, předat správci konkurzní podstaty seznam svého majetku a závazků, odevzdat své účetnictví a finanční prostředky v hotovosti, a to i přes opakované výzvy a znemožnil tak správci konkurzní podstaty zjistit úplný majetek patřící do konkurzní podstaty, následné zpeněžení tohoto majetku, které by vedlo k uspokojení věřitelů . Za tento trestný čin mu byl podle § 126 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 12 To 287/2004, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.



Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný M. M. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. ř., neboť obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel na podporu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že v nepřítomnosti obviněného nemělo být konáno hlavní líčení, když nebyly splněny podmínky podle § 202 odst. 2 tr. ř. Obviněný se opakovaně omlouval a nacházel se v pracovní neschopnosti. Přesto dne 4. 3. 2004 proběhlo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a soud jeho omluvu nijak neprověřoval. Ze zprávy o ambulantním vyšetření MUDr. K. M. přitom vyplývalo, že obviněný není schopen větší fyzické ani psychické zátěže. Obdobně z potvrzení o pracovní neschopnosti založeném na č. l. 76 je zřejmé, že obviněný byl práce neschopen od 22. 9. 2003 a tento stav trval. Hlavní líčení tak proběhlo bez přítomnosti obviněného, který navíc neměl obhájce, ač jej podle § 36 odst. 2 tr. ř. mít měl a je tak dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Následkem bylo provedení toliko důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Soud se dostatečně nezabýval písemnostmi založenými na č. l. 87-92 ani výpovědí obviněného v přípravném řízení. Mělo být také zváženo vypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku k duševnímu stavu obviněného, jak potvrzuje závěr lékařské zprávy z 25. 11. 2004, a fakt, že obviněný byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Skutkový stav ve výroku o vině napadeného rozsudku pak neobjasňuje některé potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty, a proto podle názoru dovolatele právní kvalifikace není správná a je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména nebylo prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a postupoval podle § 265l tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost relevantních dovolacích námitek.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, tedy v případě porušení ustanovení o nutné obhajobě. Podmínky nutné obhajoby jsou upraveny v § 36 a § 36a tr. ř. Podle § 36 odst. 2 tr. ř., na jehož porušení dovolatel poukázal, musí mít obviněný obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Tyto pochybnosti mohou podle názoru právní teorie i praxe vzniknout u obviněných, jejichž duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti, dále u obviněných hluchých, němých, slepých, negramotných, těžce nemocných apod. Dovolatel za okolnost, ze které bylo možno dovodit jeho nezpůsobilost náležitě se hájit, považoval pochybnosti o jeho duševním stavu. Tyto měly vyplývat z dopisu, kterým obviněný žádal, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti za účasti jeho obhájce, a dále z lékařských zpráv z doby po konání hlavního líčení resp. faktu, že v této době byl obviněný hospitalizován v psychiatrické léčebně. Dovolací soud však v obou ohledech tuto námitku vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, č. l. 10, od 1. 8. 2003 byl obviněný v řízení zastoupen zvoleným obhájcem JUDr. J. L. Dne 18. 9. 2003 tento obhájce zaslal soudu I. stupně sdělení (č. l. 71), podle kterého byla obhajoba obviněného ukončena odstoupením od smlouvy o právní pomoci. Dne 29. 1. 2004 byla okresnímu soudu doručena žádost obviněného o ustanovení obhájce z důvodu špatné finanční situace. Následně dne 18. 2. 2004 rozhodl okresní soud podle § 33 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, neboť obviněný nereagoval na výzvu soudu k doložení nedostatku finančních prostředků a svůj nárok neosvědčil. Dne 20. 2. 2004 byl soudu I. stupně doručen dopis obviněného, ve kterém sděloval, že si jako svého obhájce vybral JUDr. K. Okresnímu soudu však nezaslal plnou moc ani obviněný ani údajně jím zvolený obhájce JUDr. M. K. Dne 4. 3. 2004 proběhlo u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí hlavní líčení, v jehož závěru byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Tohoto hlavního líčení se neúčastnil ani obviněný, kterému bylo předvolání k hlavnímu líčení doručeno dne 20. 2. 2004 (č. l. 91) ani jím případně zvolený obhájce. Naopak ve svém dalším přípise formulovaném jako omluva a žádost o nové odročení hlavního líčení, který došel k okresnímu soudu dne 5. 3. 2004, opětovně obviněný mimo jiné uváděl, že JUDr. K., který jej již dříve zastupoval (jako substitut za JUDr. J. L.), je stále dlouhodobě nemocen. Dne 14. 4. 2004 byla soudu doručena plná moc a sdělení JUDr. J. M., že převzal obhajobu obviněného, odůvodňoval jím podané odvolání a zastupoval jej následně v řízení o odvolání. Obviněný se osobně neúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu dne 18. 11. 2004, ale přítomen byl jeho obhájce JUDr. J. M., který jej omluvil.

S přihlédnutím k faktům uvedeným v předchozím odstavci je zřejmé, že ze skutečností vyplývajících ze spisového materiálu posuzované věci nevyplývají okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti stran způsobilosti obviněného náležitě se hájit. Chování obviněného a jeho písemný styk se soudem nenaznačovaly žádné atributy jeho chování, které by mohly vzbudit pochybnosti o jeho schopnosti vnímat prožité události, chápat jejich obsah, reprodukovat je, event. reagovat na okolní vjemy. Pochybnosti o duševním stavu obviněného nevyplývají ani z lékařské zprávy založené ve spise na č. l. 80, ve které se ošetřující lékařka vyjádřila ke schopnostem obviněného osobně se účastnit jednání před soudem - dne 14. 1. 2004 MUDr. E. M. konstatovala, že obviněný je schopen zúčastnit se hlavního líčení dne 29. 1. 2004. Navíc v převážné části řízení byl obviněný zastoupen zvoleným obhájcem, a to postupně třemi různými advokáty. Zvolení obhájce mu tak nečinilo problémy, navíc ještě 20. 2. 2004, tedy dva týdny před konáním hlavního líčení, obviněný sděloval soudu jméno zvoleného obhájce nového. Okresní soud v Ústí nad Orlicí proto postupoval v souladu s platnou právní úpravou, když obviněnému, u něhož v průběhu soudního řízení nenastal žádný z možných projevů nezpůsobilosti náležitě se hájit, obhájce neustanovil. Také odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soudy obou stupňů neměly žádný relevantní důvod k přezkumu duševního stavu obviněného. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje a považuje námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za nedůvodné. Stejně tak z hlediska stavu obviněného v době řízení u soudu prvního stupně nelze přihlédnout k lékařským zprávám z doby po konání hlavního líčení, ani nelze nijak zohlednit skutečnost, že v následující době byl obviněný údajně hospitalizován na psychiatrické léčebně.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Dovolatelova námitka vytýkající konání hlavního líčení při nesplnění podmínek podle § 202 odst. 2 tr. ř. obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odpovídá, podle názoru Nejvyššího soudu se však i v tomto případě jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného stanoví trestní řád v § 202 odst. 2. Podle tohoto ustanovení může soud hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného provést, jen když má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného a přitom byla obžaloba obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Z § 202 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného soud rozhoduje usnesením (srov. též § 119 odst. 1 tr. ř.) a nedostaví-li se obžalovaný k hlavnímu líčení bez řádné omluvy, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211. Podle § 202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li tento ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V nepřítomnosti obžalovaného lze tedy hlavní líčení konat jen za současného splnění všech výše uvedených zákonných podmínek (srov. též. rozhodnutí č. 70/1980 Sb. rozh. tr.).

Obviněný ke svému přesvědčení o nezákonném znemožnění jeho účasti v hlavním líčení uvedl, že se opakovaně omlouval a nacházel se v pracovní neschopnosti, přesto dne 4. 3. 2004 proběhlo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a soud jeho omluvu nijak neprověřoval. Dále poukázal na zprávu o ambulantním vyšetření MUDr. K. M. přiloženou k dovolání a potvrzení o pracovní neschopnosti založené na č.l. 76. I v tomto případě se jedná o námitky uplatněné již v rámci řízení o odvolání.

Předně je nutno uvést, že potvrzení o pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu § 2 této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu, ani z něj nevyplývá skutečnost, zda obviněný byl v nemocničním ošetření a nemohl se tedy dostavit k hlavnímu líčení. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u hlavního líčení konaného u soudu I. stupně. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění.

Nejvyšší soud přezkoumal okolnosti konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a zjistil, že tento svou neúčast způsobem popsaným v předchozím odstavci neomluvil. Již hlavní líčení konané dne 30. 9. 2003 bylo odročeno z důvodu neschopnosti obviněného se jej s ohledem na svůj zdravotní stav účastnit. V dané věci však obviněný relevantní omluvu své neúčasti v hlavním líčení nepředložil. Ve zprávě o ambulantním vyšetření zpracované MUDr. K. M., CSc. dne 7. 1. 2004 je sice uvedeno, že obviněný není schopen větší fyzické ani psychické zátěže, tato zpráva však popisuje stav obviněného v době předcházející konání hlavního líčení o téměř dva měsíce. Nelze z ní proto jakkoli usuzovat na stav obviněného a jeho způsobilost zúčastnit se hlavního líčení konaného dne 4. 3. 2004. Zpráva téhož lékaře ze dne 13. 5. 2004 naopak popisuje zdravotní stav obviněného v době o více než dva měsíce následující. Stejně tak nelze přihlédnout k potvrzení o pracovní neschopnosti počínající již dnem 22. 9. 2003. Omezení obviněného znemožňující účast u soudního jednání pak nevyplývá ani z lékařské zprávy MUDr. J. V. ze dne 1. 3. 2004, kterou dovolatel taktéž připojil k mimořádnému opravnému prostředku.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí v odůvodnění meritorního rozhodnutí (str. 3) uvedl, že zdravotní stav obviněného ověřoval u MUDr. E. M., do jejíž kardiologické poradny docházel. Z její zprávy ze dne 14. 1. 2004 vyplynulo, že obviněný je schopen účastnit se hlavního líčení dne 29. 1. 2004, k tomuto se však nedostavil ani po telefonickém sdělení, že jeho omluva nebude akceptována. Protože okresní soud neměl k dispozici žádnou jinou lékařskou zprávu, která by potvrzovala opak, bylo hlavní líčení u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nařízeno na 4. 3. 2004 v 8.00 hod. Obviněný převzal předvolání k tomuto hlavnímu líčení dne 20. 2. 2004, jak vyplývá z doručenky založené na č. l. 91, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím zákonnou pětidenní lhůtu k přípravě. Z obsahu protokolu o tomto hlavním líčení, č. l. 93 a násl., Nejvyšší soud zjistil, že se k němu obviněný nedostavil a do doby jeho konání svou neúčast na něm neomluvil. Samosoudce okresního soudu po zjištění doručení předvolání resp. vyrozumění o hlavním líčení všem oprávněným osobám vyhlásil usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, poté provedl osobní výslech svědků Ing. J. D. a s. F. a následně v tomto hlavním líčení rozhodl odsuzujícím rozsudkem o vině a trestu obviněného.

Podle názoru Nejvyššího soudu bylo hlavní líčení v posuzovaném případě konáno v nepřítomnosti obviněného za splnění všech zákonných předpokladů stanovených v § 202 tr. ř. Okresní soud dospěl k názoru, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného a rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného usnesením. V předloženém spise není obsaženo vyjádření ošetřujícího lékaře, který by vyloučil osobní účast obviněného na soudním jednání ze zdravotních důvodů, které by bylo možno považovat za řádnou omluvu neúčasti u hlavního líčení.

Ohledně splnění dalších podmínek stanovených v § 202 odst. 2 tr. ř. lze uvést, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena dne 17. 9. 2003 (č. l. 60), předvolání k hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno dne 20. 2. 2004 (č. l. 93), o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obviněný vyslechnut za přítomnosti obhájce dne 1. 8. 2003 (č. l. 7), usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 26. 6. 2003 (č. l. 2) a dne 13. 8. 2003 byl obviněný upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (č. l. 53). Obviněný se po dobu trestního řízení nenacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a trestní řízení nebylo vedeno pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

Jak vyplývá z předchozích odstavců, ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného došlo při dodržení všech relevantních požadavků stanovených platnou právní úpravou, konání hlavního líčení nebylo zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti (při respektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a proto Nejvyšší soud námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání i v této části za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod proto není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného procesním postupem ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Dovolací námitky v předmětné trestní věci podporující výše uvedený dovolací důvod spočívaly v tvrzení, že skutkový stav popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku neobjasňuje některé potřebné skutkové otázky. Tato část námitek tedy směřovala výlučně do oblasti hodnocení důkazů a objasněnosti učiněných skutkových zjištění a tím zpochybňovala skutkový stav věci, ke kterému dospěly soudy obou stupňů. Skutková zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora. Totéž platí ohledně námitky provedení důkazů toliko v neprospěch obviněného a výtek k hodnocení listinných důkazů. V této části námitek tedy bylo dovolání podáno z jiného důvodu než důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.

V další námitce k posledně citovanému dovolacímu důvodu obviněný zpochybnil prokázání úmyslného zavinění ke znakům skutkové podstaty trestného činu. Aniž by tato námitka byla ze strany dovolatele blíže rozvedena, přezkoumal dovolací soud zjištěný skutkový stav věci a zjistil, že z hlediska zavinění trestného činu nelze mít pochybnosti.

Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslné zavinění obviněného. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je počínání obviněného popsáno tak, že jako podnikající fyzická osoba, na jejíž majetek byl usnesením krajského soudu prohlášen konkurs a byl ustanoven správce konkursní podstaty, nesplnil svoji zákonnou povinnost dle § 17 odst. 1 zák. č. 328/91 Sb., v platném znění, předat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků, odevzdat své účetnictví a finanční prostředky v hotovosti, a to i přes opakované výzvy, a znemožnil tak správci konkursní podstaty zjistit úplný majetek patřící do konkursní podstaty a následné zpeněžení tohoto majetku k uspokojení věřitelů. V odůvodnění rozhodnutí (str. 4) soud uvedl, že obviněný věděl, že nepředá-li správci konkursní podstaty požadované dokumenty, nebude moci být zjištěn celý majetek patřící do konkursní podstaty, a věděl, že tím zmaří výkon funkce tohoto správce. Věděl dále, že nemůže nastat překážka, která by tomuto následku předvídanému trestním zákonem zabránila, neboť pouze obviněný měl k dispozici účetnictví, ze kterého by bylo možno majetek zjistit. Okresní soud uzavřel, že obviněný chtěl následek způsobit.

Nejvyššímu soudu nezbývá, než závěrům soudů obou stupňů stran zavinění posuzovaného jednání přisvědčit. Je-li počínání obviněného popsáno tak, že i přes opakované výzvy odmítl předat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků, jakož i účetnictví a finanční prostředky, nelze uvažovat o jiném vnitřním (psychickém) směřování obviněného, než že tento svým počínáním chtěl znemožnit zjištění konkursní podstaty a následné uspokojení věřitelů a tím zmařit účel konkursního řízení. Jednal tak v přímém úmyslu podle § 4 odst. a) tr. zák. porušit zájem chráněný ustanovením § 126 odst. 1 tr. zák a námitka tento závěr zpochybňující musí být jako zjevně nedůvodná odmítnuta.

Obviněný dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když usiloval o uplatnění prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu. Ta je naplněna tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se např. o zamítnutí odvolání z tzv. formálních důvodů například podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo tehdy, bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Jinými slovy, tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud odvolací soud měl odvolání přezkoumat po věcné stránce (meritorně), avšak namísto toho je bez věcného přezkoumání zamítl nebo odmítl z formálních důvodů (např. jako opožděně podané), ačkoli zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny. Prostřednictvím dovolání podaného z tohoto důvodu se lze proto domáhat věcného přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v řádném opravném řízení, které soud druhého stupně v rozporu se zákonem neprovedl.

I v tomto případě však námitky obviněného zjevně nemohou obstát. Jeho odvolání bylo krajským soudem věcně přezkoumáno a k jeho zamítnutí podle § 256 tr. ř. došlo ve veřejném zasedání dne 18. 11. 2004. Vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání přitom obviněný obdržel dne 22. 10. 2004 (č. l. 123) a měl možnost se jednání u krajského soudu účastnit. Byl tedy dodržen postup stanovený platnou právní úpravou.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitky dovolatele shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová