5 Tdo 801/2007
Datum rozhodnutí: 11.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 801/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2007 o dovolání obviněného P. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 5 To 710/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 250/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 4 T 250/2005, byl obviněný P. B. uznán vinným v bodě 1) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil společně s již pravomocně odsouzenou J. B. tím, že v přesně nezjištěné době od 6.30 hodin do 12.00 hodin dne 30. 6. 2005 po vzájemné dohodě společně s další dosud neustanovenou osobou, po předchozím požívání alkoholických nápojů vedeni záměrem získat za použití sedativ vhodné věci, odešli společně s M. V. do bytu na ul. U L. v K. R., jehož uživatelkou je družka M. V. S. K., kde dále požívali alkohol, přičemž v nestřeženém okamžiku P. B. přidal do sklenice s alkoholem M. V. sedativa a poté, co M. V. v důsledku požitého alkoholu a působení sedativ usnul, z bytu odcizili elektronické přístroje, DVD nosiče, mobilní telefon, kožichy a další oblečení, ložní prádlo a kosmetické přípravky (přesně popsané ve skutkové větě výroku o vině) v celkové hodnotě nejméně 27.100,- Kč, a v bodě 2) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., který spáchal tím, že dne 8. 9. 2005 v době kolem 11.40 hodin v K. H., v obchodním domě K., na ul. L., odcizil tělové mléko zn. Dove Body Silk v hodnotě 119,- Kč, s nímž prošel prostorem pokladen bez zaplacení, při činu byl zadržen pracovníkem bezpečnostní služby obchodního domu J. M. a odcizené zboží dobrovolně vydal, přičemž následně v kanceláři bezpečnostní služby, kde odmítl předložit doklad totožnosti a byl uvědoměn o tom, že na místo bude přivolána policejní hlídka, vytáhl z kapsy kalhot nůž tzv. motýlek s čepelí dlouhou nejméně 10 cm a se slovy: Pusť mne nebo tě podřežu. donutil J. M., aby mu nijak nebránil v útěku, což J. M. v obavě z uskutečnění výhrůžky učinil, a P. B. z místa činu odešel.

Za tyto trestné činy byl obviněný P. B. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o společném úhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 1. 2006, č. j. 9 T 110/2005 83, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. B. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s J. B. poškozené S. K., trvale bytem K. R., U L., okres K., škodu ve výši 27.100,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená S. K., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek napadl obviněný P. B. odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 5 To 710/2006, tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 5 To 710/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 4 T 250/2005, podal obviněný P. B. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. L. Š. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků, neboť soud řádně neodůvodnil své závěry ohledně naplnění všech znaků skutkových podstat souzených trestných činů. Pokud jde o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. ř., žádný z vyslechnutých svědků (zejména svědek L.), ale ani poškozený V., neuvedli, že by viděli, že by kdokoli, tedy ani on, nasypal poškozenému omamný prostředek do pití. Naopak bylo prokázáno, že poškozený se přivedl do stavu opilosti sám. Tyto právní úvahy však ničeho nemění na tom, že poškozeného nezná a vytýkaného jednání se nedopustil, když svědkyně Nesnídalová vyloučila, že by se toho dne vyskytoval v restauraci, a svědek L. si nebyl jistý, zda tam byl. Svědkyně F. a F. uvedly, že se s nimi uvedeného data zdržoval v obchodním centru. V řízení nebylo ani prokázáno, že by poškozený byl uveden do stavu bezbrannosti, resp. že se do tohoto stavu nepřivedl sám nadměrným požíváním alkoholických nápojů. Za daného stavu věci tak mělo být popsané jednání, byť na něm neparticipoval, posouzeno toliko jako krádež podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. K jednání posouzenému jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. uvedl, že ze skutkových zjištění neplyne, že by svědkovi M. hrozil tak, že by tento z obavy z násilí, jež by vůči němu směřovalo, opomenul volat policii. Z místa konfliktu měl podle výpovědi tohoto svědka odejít volným krokem, přičemž mu měl před oním použitím hrozby násilím vydat ústřižek dokládající jeho totožnost.

V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 5 To 710/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 4 T 250/2005, a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného P. B., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že argumentace obviněného směřuje proti skutkovým tvrzením, neboť dovolatel namísto závěrů soudů právně hodnotí vlastní verzi skutkového děje. Obviněný pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má výlučně hmotně právní povahu, fakticky napadá samotná skutková zjištění, což jsou výhrady, které nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný P. B. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku okresního soudu, kterým došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. že rozhodnutí krajského a okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit jen samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu a nehodnotily výpovědi jím uváděných svědků podle jeho představ.

Jen pro úplnost se Nejvyšší soud považuje za nutné ve stručnosti vyjádřit k námitkám obviněného P. B. uvedeným v dovolání. Nelze vytknout soudům obou stupňů způsob hodnocení výpovědí obou poškozených týkajících se obou skutků, kterými byl uznán vinným, ani dalších svědků. Zejména soud první instance na straně 14 až 16 svého rozhodnutí náležitě a podrobně vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a proč hodnotil výpovědi spoluobviněné J. B. a na ni navazujících výpovědí dalších svědků jako věrohodné a naopak jeho výpověď považoval za nevěrohodnou a jeho obhajobu za vyvrácenou. Náležitě se nalézací soud v odůvodnění tohoto rozsudku vypořádal i se svědeckými výpověďmi L. N., A. L., O. F. a K. F. [ohledně bodu 1) rozsudku], na které poukazuje obviněný v dovolání, když na podporu výpovědi J. B. požil zejména svědeckou výpověď J. Š., která je zcela jednoznačná a kterou obviněný v dovolání opomněl uvést (viz str. 9 rozsudku nalézacího soudu), a svědeckou výpovědí J. M. [k bodu 2) rozsudku], ohledně níž správně použil i svědeckou výpověď P. K. (viz str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Kromě slyšených svědků se soud ve svých závěrech opřel i o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vypracovaný na obviněnou J. B. (srov. str. 12 až 13 rozsudku nalézacího soudu). Své úvahy ohledně zjištěného skutkového stavu nalézací soud velmi pečlivě vyjádřil i ve skutkových větách výroku o vině svého rozsudku. Dostatečně se soud prvního stupně vypořádal i s navazujícími právními otázkami vztahujícími se k jednotlivým znakům spáchaných trestných činů, jimiž byl uznán vinným (str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Pokud tedy na základě těchto v řízení provedených důkazů nalézací soud a poté i odvolací soud, který důvodně poukázal na to, že obhajoba obviněného P. B. ohledně bodu 1) je vyvrácena především výpovědí J. B., a to ve spojení s výpovědí poškozeného M. V. a svědka J. Š., a ve vztahu k bodu 2) zejména výpovědí svědka J. M., který byl nucen obviněného pustit poté, co na něj obviněný v K. vytáhl nůž (viz str. 3 až 4 rozsudku odvolacího soudu), dospěly ke shodnému závěru, že obviněný obě souzená jednání spáchal, čímž naplnil v bodě 1) trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., pak Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožňuje a považuje jej za správný. K uvedeným úvahám považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě dodat, že nasypání tabletky sedativa poškozenému do alkoholu, aby usnul, je dostatečně prokázáno výpovědí právě J. B., která toto opakovaně ve svých výpovědích, včetně výpovědi v hlavním líčení uvedla a také náležitě popsala (č. l. 69, 173 spisu). Pokud jde o donucení J. M. za pomoci vyhrožování nožem se slovy Pusť mne nebo tě podřežu. , pak toto nesměřovalo k opomenutí volat policii, jak uvádí obviněný v odůvodnění dovolání, ale k tomu, aby mu nebránil v útěku, resp. v odchodu z kanceláře, poté, co byl zadržen pro odcizení tělového mléka zn. Dove Body Silk (viz znění skutkové věty výroku o vině na str. 2 rozsudku nalézacího soudu).

Za tohoto stavu věci, jestliže dovolatel P. B. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen v zásadě v obecné poloze polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, nezbývá než opětovně zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.