5 Tdo 800/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 172 odst. 2 písm. a) tr. zák.



5 Tdo 800/2011-99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2011 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 12 To 11/2011, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 80/2009, t a k t o :

Z podnětu dovolání nejvyššího státní zástupce podaného v neprospěch obviněného M. S. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 12 To 11/2011, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 80/2009.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 5 T 80/2009, bylo podle § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného M. S. pro skutky kvalifikované jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění zákona č. 290/2003 Sb. (dále jen ve zkratce tr. zák. ), a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterých se měl dopustit podle obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. KZv 145/95.

Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 12 To 11/2011, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dne 19. 5. 2011 v neprospěch obviněného M. S. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s uvedeným usnesením soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání, neboť podle jeho názoru v posuzované věci nebyly splněny podmínky obsažené v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu pro vydání takového rozhodnutí a vylučují ho i zjištěné skutkové okolnosti případu. Po podrobném rozboru citovaného ustanovení dospěl dovolatel k závěru, že soudy nižších stupňů se důsledně neřídily všemi hledisky rozhodnými pro zastavení trestního stíhání. Pokud jde o délku trestního řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 80/2009, podle nejvyššího státního zástupce osoba obviněného, jeho chování po spáchání posuzovaných trestných činů, jakož i stupeň nebezpečnosti těchto činů vylučují závěr soudů nižších stupňů o tom, že delší doba trvání trestního řízení odůvodňuje postup podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, a že by tedy měla zpochybnit i důvodnost trestního stíhání a uložení souhrnného trestu ve vztahu k jinému pravomocně uloženému trestu odnětí svobody. Jak dále dovolatel zdůraznil, závažnost a zčásti i typová shoda protiprávních jednání posuzovaných v trestních věcech vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 80/2009 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010 mají podstatný význam pro druh a výměru trestu ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zák. v nyní posuzované věci, v níž byly navíc průtahy způsobeny i zdravotním stavem obviněného.

Ve vztahu k souběžně probíhajícímu trestnímu stíhání obviněného M. S., které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010, nejvyšší státní zástupce upozornil, že i toto trestní stíhání je stejně jako byla trestní věc vedená u Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 80/2009 ve stadiu řízení před soudem prvního stupně po podání obžaloby, o které zatím soud nejednal a nerozhodl. Otázka viny a s ní souvisejícího přísnějšího postihu obviněného je podle nejvyššího státního zástupce v tomto stadiu trestního řízení značně nekonkrétní.

Proto závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 12 To 11/2011, a jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 80/2009, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbudou podkladu. Současně nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. S. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce. V obsáhlém podání obviněný souhlasí s výrokem Krajského soudu v Praze v jeho usnesení ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 80/2009, o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Přitom považuje za správný závěr tohoto soudu, podle něhož by i v případě ukládání trestu v nyní posuzované trestní věci bylo třeba zohlednit velký časový odstup od spáchání jednotlivých skutků. V souvislosti s tím pak obviněný odkazuje na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k nepřiměřené délce trestního řízení. Současně se obviněný ztotožnil s názorem soudu prvního stupně na dosažení účelu trestu.

Naproti tomu obviněný vznesl výhrady proti některým dílčím závěrům, které byly vyjádřeny ve shora citovaném usnesení soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného jsou totiž posuzované trestné činy již promlčeny, protože ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce tr. zákoník ), je v tomto případě příznivější než původní ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Přitom skutek uvedený pod bodem C. obžaloby státního zástupce by bylo namístě překvalifikovat na trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

Obviněný M. S. dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 5 Tz 4/2007, vydaný v této jeho trestní věci, jímž nebyl zpochybněn závěr o protiprávním postupu policejního orgánu při skončení vyšetřování podle § 166 odst. 1 tr. řádu. Podle názoru obviněného orgány činné v přípravném řízení ani nyní nevyhověly jeho žádosti o prodloužení lhůty k prostudování spisu a dostatečně nezohlednily přiměřenou dobu k tomuto úkonu. Jak navíc obviněný zdůraznil, policejní orgán mu předložil k prostudování jen část spisu. Obviněný rovněž nesouhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce, podle kterého sám obviněný ovlivnil délku tohoto trestního řízení svým zdravotním stavem. Obviněný dále považuje za nesprávný názor nejvyššího státního zástupce stran dalších podnikatelských aktivit a popírá, že by byl podnikatelem ve smyslu obchodněprávních předpisů.

Obviněný M. S. spatřuje zásadní skutečnost v tom, že nejvyšší státní zástupce podal své dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, ačkoli v případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je citovaný dovolací důvod naplněn jen tehdy, když orgány činné v trestním řízení zatížily takové rozhodnutí procesními vadami. Obviněný však pokládá výrok o zastavení trestního stíhání za zákonný a odpovídající procesnímu právu. Podle jeho názoru Nejvyšší soud nemůže za popsaných okolností přezkoumávat úvahy soudů nižších stupňů o zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) až c) tr. řádu, neboť jinak by byla popřena výjimečnost a mimořádnost dovolání. Přitom podané dovolání nelze opřít ani o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který by případně mohl vyplývat z jeho kontextu.

Obviněný M. S. ve svém vyjádření upozornil i na nové skutečnosti, které nastaly v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010, o níž se zmiňují jednak nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání a jednak soudy obou stupňů v napadených usneseních. Jak totiž obviněný v této souvislosti zdůraznil, zmíněná trestní věc byla postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření.

Závěrem svého vyjádření obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, protože je zjevně neopodstatněné, nebo aby ho podle § 265j tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Obviněný však ve svém vyjádření učinil i návrh, aby Nejvyšší soud zrušil napadená usnesení soudů nižších stupňů a aby sám rozhodl rozsudkem o zastavení trestního stíhání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. c) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 12 To 11/2011, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Pokud jde o dovolací důvody, nejvyšší státní zástupce opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. řádu, tedy že v daném případě bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná následující skutečnosti. Tento dovolací důvod dopadá na případy, když nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání některého z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1 písm. c), d), f) a g) tr. řádu, která představují jiná meritorní rozhodnutí učiněná v trestní věci, než jakým je odsuzující nebo zprošťující rozsudek (§ 225 a § 226 tr. řádu). Pojem podmínky použitý v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu pak vyjadřuje souhrn určitých hmotněprávních i procesních předpokladů pro vydání konkrétního rozhodnutí, aniž by bylo třeba výslovně rozlišovat, zda jde o hmotněprávní nebo procesní podmínky. Z hlediska naplnění dovolacího důvodu je zde totiž podstatné jen to, jestli příslušný orgán činný v trestním řízení postupoval při vydání takového rozhodnutí v souladu se zákonem či nikoli.

S ohledem na podaný výklad citovaného dovolacího důvodu proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat tvrzení obviněného M. S., podle něhož námitky v dovolání nejvyššího státního zástupce nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, který se údajně týká jen procesních podmínek stanovených pro zastavení trestního stíhání, jež byly dodrženy. Jestliže soudy nižších stupňů dospěly k závěru o zastavení trestního stíhání obviněného postupem podle § 223 odst. 2 a § 231 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, musely se nutně zabývat i úvahami o tom, jaký trest hrozí obviněnému a jaký je jeho význam ve vztahu k trestu, který byl obviněnému uložen za jiný trestný čin nebo který ho podle očekávání postihne. Takové otázky ovšem spadají do oblasti trestního práva hmotného. Třebaže se tedy lze prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu domáhat nápravy především procesních vad napadeného rozhodnutí, v konkrétním případě může být nezbytné jak tomu ostatně bylo i v posuzované trestní věci řešit též určité hmotněprávní otázky, jimiž je podmíněn procesní postup v podobě zastavení trestního stíhání.

Vzhledem k vázanosti Nejvyššího soudu rozsahem a důvody podaného dovolání (§ 265i odst. 3 tr. řádu) se Nejvyšší soud nemohl zabývat dalšími námitkami obsaženými ve vyjádření obviněného M. S. k dovolání nejvyššího státního zástupce.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu nejvyšší státní zástupce zejména vytkl, že soudy nižších stupňů při rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného M. S. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu dostatečně nezvážily účel trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák., ani hlediska pro ukládání trestu obsažená v ustanovení § 31 tr. zák., a to ve vztahu k trestu, který by mohl být obviněnému uložen. Nejvyšší soud však nepovažuje tyto námitky za důvodné.

Jak totiž vyplývá z usnesení soudu prvního stupně (viz zejména jeho s. 9), s jehož závěry se v napadeném usnesení ztotožnil i soud druhého stupně (viz s. 2 jeho usnesení), otázka účelnosti trestu, který by byl ukládán obviněnému M. S., byla zvažována především z hlediska ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. a nepřiměřené délky trestního řízení. Závěr o neúčelnosti dalšího trestního stíhání obviněného založil soud prvního stupně v podstatě na těch okolnostech, jež souvisely s posouzením nebezpečnosti činů obviněného pro společnost a osobních poměrů obviněného. Přitom Krajský soud v Praze dospěl k závěru, podle něhož v případě rozhodování o trestu v trestní věci vedené u tohoto soudu by nepřicházelo v úvahu významnější zpřísnění trestu při ukládání souhrnného trestu za celou trestnou činnost obviněného, ale naopak bylo by reálné rozhodnutí o upuštění od uložení souhrnného trestu. Tyto dílčí úvahy soudu prvního stupně lze tedy považovat za dostatečné pro závěr o zastavení trestního stíhání obviněného podle § 223 odst. 2 a § 231 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, ovšem jen za předpokladu, kdyby v posuzované věci neexistovaly v době řízení o stížnosti státního zástupce u soudu druhého stupně ještě další okolnosti, které zmíněný závěr částečně zpochybňují a které Nejvyšší soud uvádí níže.

Pokud jde o hledisko nepřiměřené délky trestního řízení, to má význam i pro posouzení účelnosti trestního stíhání ve smyslu citovaných ustanovení zakládajících možnost zastavení trestního stíhání, neboť se promítá do úvah o druhu a výměře trestu, který by byl obviněnému podle očekávání ukládán. Takový postup je ostatně i v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti Spolkové republice Německo ze dne 15. 7. 1982, § 66; dále i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, zejména § 27 až § 29) i z navazující judikatury Ústavního soudu České republiky (viz např. jeho nálezy ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, a ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03). Podle této judikatury delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, popřípadě i nepřiměřenou délku trestního řízení je třeba kompenzovat při ukládání trestu, a to jeho výslovným a měřitelným zmírněním. Tomu ostatně nyní odpovídá též ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.

Na druhé straně je zmíněný závěr soudů nižších stupňů o možnosti zastavení trestního stíhání obviněného M. S. předčasný za situace, kdy není zřejmé, jak se zejména soud druhého stupně v této trestní věci vypořádal s otázkou stavu řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010. Proto Nejvyšší soud považuje za opodstatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu námitky, které v tomto směru uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. Ostatně stejné pochybení vytýkal soudu prvního stupně ve své stížnosti i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (viz č. l. 5141 až 5142 trestního spisu), protože namítal chybějící posouzení reálného stavu řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010. Nadřízený soud druhého stupně však na to odpovídajícím způsobem nereagoval.

V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na svou judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 187/2001, publikovaný pod č. T 368. ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle které pro zjištění, zda je namístě zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, nestačí vycházet pouze ze vzájemného porovnání trestních sazeb, jež stanoví trestní zákon za trestný čin v posuzované věci a za trestný čin v jiné věci, v které obviněného podle očekávání postihne trest, ve vztahu k němuž je trest hrozící v posuzované věci zcela bez významu. Je třeba též porovnat konkrétní tresty, které by měly být podle kritérií uvedených v § 31 tr. zák. (nebo nyní v § 39 tr. zákoníku) obviněnému uloženy v obou trestních věcech za jednotlivé trestné činy. Za tím účelem je nezbytné opatřit dostatečné podklady (nejlépe trestní spis vedený v oné jiné věci) ke zjištění stavu řízení v této jiné věci, kde se očekává uložení významnějšího trestu. Navíc při zvažování postupu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu v situaci, kdy o jiné trestné činnosti ještě není pravomocně rozhodnuto a obviněnému teprve hrozí trest, je na místě jistá opatrnost, protože hrozba uložení významnějšího trestu jako důvod pro zastavení trestního stíhání obviněného v posuzované věci musí být reálná a podložená výsledky trestního řízení v další trestní věci.

V návaznosti na obsah vyjádření obhájce obviněného M. S. k dovolání nejvyššího státního zástupce pak Nejvyšší soud postupem podle § 265o odst. 2 tr. řádu zjistil, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010 bylo skutečně dne 26. 1. 2011 vyhlášeno usnesení, kterým byla trestní věc obviněného M. S. (a dalších spoluobviněných) podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu po předběžném projednání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud v Praze tak již v době vyhlášení usnesení napadeného nyní projednávaným dovoláním měl možnost zjistit, že hrozba uložení trestu obviněnému ve zmíněné jiné trestní věci není natolik reálná, aby bylo možné uvažovat o zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Reálnost trestu, který má obviněného podle očekávání postihnout, se totiž odvíjí především od časového hlediska. Stav trestního řízení v trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 80/2009 byl v době rozhodování soudu druhého stupně ve srovnání s trestním řízením v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010 rozvinutější a hrozba případné trestní sankce byla reálnější. V této posledně zmíněné trestní věci tedy nebylo důvodné ani reálné očekávat v blízké budoucnosti vydání pravomocného odsuzujícího rozhodnutí a uložení významnějšího trestu, jak to vyžaduje výklad ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2008, s. 1382).

Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 12 To 11/2011, i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 80/2009, byla vydána, aniž zde byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Námitka nejvyššího státního zástupce, kterou zpochybnil zákonnost napadeného usnesení, je proto opodstatněná.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, podle níž v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání shledal naplnění dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu a jeho existenci konstatoval i Nejvyšší soud, jak je patrné z výše uvedeného.

Vrchní soud v Praze totiž postupem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl důvodnou stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podanou v neprospěch obviněného M. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 80/2009, jímž bylo podle § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno jeho trestní stíhání pro skutky kvalifikované jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Soud druhého stupně tedy neodstranil vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, který zastavil trestní stíhání obviněného, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Tím byly naplněny oba uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. řádu.

Po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 12 To 11/2011, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 80/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Praze opětovně projedná trestní věc obviněného M. S. na podkladě obžaloby podané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se bude řídit všemi shora zmíněnými hledisky významnými pro posuzování důvodu k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu a zároveň se musí zabývat i možnostmi učinit ve věci jiná meritorní rozhodnutí, která přicházejí v úvahu, včetně případného odsuzujícího rozsudku.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 7. 2011
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y