5 Tdo 798/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 798/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání, které podal obviněný P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 8 To 33/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 66/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 2 T 66/2004, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 23. 9. 2003 v době kolem 11.15 hodin v B. na ulici S. v chodbě u zubní laboratoře fyzicky napadl J. K., tím způsobem, že ho oběma rukama uchopil za krk, škrtil ho, několikrát s ním udeřil o zeď a poté, co poškozený upadl na zem, nalehl na něj a opět ho škrtil, čímž mu způsobil zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře a palce levé nohy, pohmoždění a otoku přední levé strany krku, podlitině na levé straně hrudní kosti a v oblasti pravého loketního kloubu, v důsledku kterých byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů.

Za to byl obviněný P. Š. odsouzen podle § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 15 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíc. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný P. Š. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 8 To 33/2005, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému P. Š. doručen dne 7. 4. 2005, jeho obhájci dne 5. 4. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 31. 3. 2005.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dne 27. 4. 2005 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy činné dříve ve věci nedostatečně zjistily skutkový stav věci a na základě toho potom vyvodily nesprávné právní závěry. Obviněný tvrdí, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil, poškozenému J. K. neublížil a ani taková skutečnost nebyla prokázána. Rozsudek soudu prvního stupně je podle mínění obviněného založen především na výpovědích poškozeného, svědků a znalce, přičemž se však uvedený soud hlouběji nezabýval rozpory ve výpovědích a některé z nich považoval za hodnověrnější. Obviněný následně podrobněji rozebírá a hodnotí zejména výpovědi svědkyň A. R. a Z. Š. Rovněž poukazuje na zranění, které měl poškozenému způsobit, zpochybňuje v této souvislosti výpovědi svědků i opatřený znalecký posudek a z toho dovozuje, že není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem zranění, resp. není dána ani potřebná subjektivní stránka trestného činu.

Obviněný P. Š. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby tomuto soudu uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se argumentace uvedená obviněným zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, pokud brojí proti způsobu, jímž soudy činné dříve ve věci hodnotily provedené důkazy a stabilizovaly skutkový stav, neboť takové výhrady není možné považovat za výtky proti hmotně právnímu posouzení skutku a současně je nelze podřadit pod jiný důvod dovolání. Státní zástupce proto navrhl odmítnut dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný P. Š. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. Š. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný P. Š. však nesouhlasí především se skutkovými závěry soudů obou stupňů, neboť popírá, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudům činným dříve ve věci pak vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku měly dospět i k chybným skutkovým zjištěním. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává ve vadných skutkových závěrech, které učinily soudy obou stupňů, takže předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen odlišné verze skutkového stavu a z jiného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Podle nich obviněný fyzicky napadl poškozeného J.K. a svým jednáním mu způsobil popsaná zranění, která poškozeného omezila v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný ve svém dovolání domáhá, musel by modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný P. Š. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti způsobu a výsledkům hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněný P. Š. i přes své formální vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a rozhodl tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y