5 Tdo 797/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 797/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. září 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 152/2000, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 3 T 152/2000, byl obviněný Ing. T. M. uznán vinným trestným činem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a tr. zák., a byl odsouzen podle § 118a tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu 20.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2005, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. T. M. vinným organizátorstvím trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 118a odst.1 tr. zák., a odsoudil jej podle § 118a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání osmnácti měsíců.

Trestný čin neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák. spáchal obviněný podle uvedeného rozsudku tím, že v době nejméně od 2. 6. 1998 do 2. 4. 1999 v L. a jinde nejprve jako člen dozorčí rady a poté jako předseda představenstva a zplnomocněný realizátor sázkových her s názvem T. J. 777 a T. J. L. V. 777, jejichž byl autorem a které podléhaly zákonu č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, vymyslel a organizoval provozování těchto her prostřednictvím společnosti T. 7, a. s., se sídlem v L., S., a to bez povolení Ministerstva financí České republiky.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. J. dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že nemůže být pachatelem trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst.1 tr. zák., neboť odpovědným za jednání bylo představenstvo společnosti T. 7, a. s., se sídlem v L., S., které přijalo jeho návrh na provozování hry T. J. 777. Podle obviněného byl představenstvem pouze pověřen ke zpracování a doručení žádosti o povolení provozování hry T. J. 777 na Ministerstvo financí České republiky, nikoli však jednáním v následném správním řízení. Představenstvo společnosti bylo o situaci informováno a obviněný jednal v řízení před příslušnými správními orgány podle jeho pokynů, hru tedy nijak neorganizoval. Dále uvedl, že v době, kdy byl podán návrh na povolení provozování hry T. J. 777, tj. v květnu 1998, byla hra zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou, protože novela zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, nabyla účinnosti ke dni 1. 9. 1998. Krajský soud proto podle obviněného pochybil, když skutek vymezil od prvního losování dne 2. 6. 1998, přestože předmětné jednání nemohlo být do 1. 9. 1998 trestné. Dále soudu vytkl, že v rozsudku nezdůvodnil, proč se u hry T. J. L. V. 777 jednalo o sázkovou hru. Závěrem namítl, že byla nesprávně posouzena otázka akcesority účastenství, tedy závislosti trestní odpovědnosti účastníka (v jeho případě organizátora) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Uvedl, že hlavní pachatel nebyl odsouzen ani stíhán, a proto podle obviněného není možné, aby on byl uznán vinným účastí na trestném činu, který nikdo nespáchal.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a tr. zák. je třeba dovozovat ze zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Přestože v době spáchání skutku byl tento zákon novelizován zákonem č. 149/1998 Sb., který nabyl účinnosti k 1. 9. 1998, tak podle nejvyšší státní zástupkyně jednal obviněný v rozporu se zněním uvedeného zákona účinným před i po 1. 9. 1998, protože hra T. J. 777 nebyla spotřebitelskou hrou, k níž bylo třeba povolení skutečně až od 1. 9. 1998, a proto se na ni nevztahoval povolovací režim podle § 1 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění z. č. 70/1994 Sb. K provozování hry tak bylo třeba získat povolení Ministerstva financí České republiky i podle znění zmíněného zákona před novelou uvedeného zákona.

K výhradě obviněného, že nemůže být trestně odpovědným za jednání právnické osoby, když nebyl členem představenstva, poukázala nejvyšší státní zástupkyně na to, že s účinností od 1. 1. 1998 se stal součástí trestního zákona § 90 odst. 2 tr. zák., který stanoví, že v případě, že je konkrétním nebo speciálním subjektem právnická osoba, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Z této formulace vyplývá, že zákon zakotvuje fikci, na základě níž fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, ač sama nevykazuje znaky speciálního subjektu, bude při spáchání trestného činu, jenž vyžaduje takový subjekt, považována za konkrétní nebo speciální subjekt, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby. Trestněprávní důsledky jednání tak snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť při zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu. Z těchto okolností nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že trestní odpovědnost obviněného je dána tím, že jednal buď na základě smluvního zastoupení nebo později přímo jako předseda představenstva.

Nejvyšší státní zástupkyně se ztotožnila s námitkou obviněného, že je v rozporu se zásadou akcesority účastenství, pokud byl uznán vinným účastí na trestném činu, za který nebyl nikdo stíhán. Podle jejího názoru úprava účastenství v našem právním řádu předpokládá, že úmysl účastníka se vztahuje i na pachatelovo jednání, neboť úmysl účastníka musí být v příčinném vztahu s úmyslem pachatele spáchat trestný čin. Vzhledem k tomu, že další členové statutárního orgánu T. 7, a. s., jsou z důvodu nepřímého pachatelství beztrestní, resp. u nich nelze vyvodit trestní odpovědnost, protože pro skutkový omyl vyvolaný obviněným nemohli porozumět významu svého jednání, není obviněný účastníkem na daném trestném činu, ale je jeho nepřímým pachatelem. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. jako dovolání, které by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a to v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.

Tento důvod dovolání je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku.

Trestný čin neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně provozuje loterii nebo podobnou sázkovou hru. Neoprávněně provozuje loterii nebo jinou podobnou sázkovou hru ten, kdo ji provozuje bez příslušného povolení, nejde-li o případ uvedený v § 1 odst. 4, (resp. odst. 3 ve znění zák. č. 70/1994 Sb.) zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Tato hra nepodléhala povolovacímu režimu ani podle § 1 odst. 3 z. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zák. č. 70/1994 Sb., tj. do 31. 8. 1998, protože se nejednalo o spotřebitelskou hru. Ministerstvo financí České republiky neudělilo ke hře povolení, neboť o ně nebylo ani požádáno, a z tohoto důvodu bylo provozování této hry v rozporu i s tehdy platnými předpisy, což ostatně konstatoval krajský soud v odůvodnění rozsudku. Hra T. J. 777 byla tedy jak správně uvedl krajský soud ve skutkové větě svého rozsudku neoprávněně provozována již od 2. 6. 1998.

Odvolací soud změnil právní kvalifikaci skutku oproti rozsudku soudu prvního stupně, tuto právní kvalifikaci však přesvědčivě neodůvodnil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí není totiž zřetelně patrno jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud jednání obviněného vykazuje znaky provozování sázkové hry, musí být obviněný Ing. T. M. samostatným pachatelem trestného činu podle § 9 odst. 1 tr. zák. na základě § 90 odst. 2 tr. zák. a nikoliv jen účastníkem na dokonaném trestném činu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pokud by tedy obviněný vykonával provozovatelskou činnost za společnost sám, byl by samostatným pachatelem.

Pokud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že ostatní členové představenstva společnosti nevěděli o tom, že souhlas k provozování sázkové hry nebyl dán, jednali ve skutkovém omylu, který vylučuje všechny vědomé formy zavinění a nemohli by se dopustit trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák., který je úmyslným trestným činem. Pachatelem nemůže být ani samotná společnost, neboť jde o právnickou osobu. Nejde zde proto o žádný hlavní trestný čin, ke kterému by bylo cokoliv organizováno, a proto nemůže jít o organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. jako formu účastenství.

V úvahu nepřichází ani posouzení jednání obviněného jako přípravného jednání, když příprava k trestnému činu podle § 7 tr. zák. není trestná k trestnému činu podle § 118a tr. zák., neboť uvedený trestný čin není zvlášť závažným úmyslným trestným činem. Pokud by však obviněný provozoval sázkovou hru za společnost, byl by opět samostatným pachatelem dokonaného trestného činu.

Pro takové případy, kdy není spáchán tzv. hlavní trestný čin, zná zákon pojem nepřímého pachatelství, které zahrnuje mimo jiné také zneužití osoby, která nejedná v úmyslu spáchat trestný čin. Obviněný takové osoby, pokud samy vykonaly také činnost, kterou by bylo možno objektivně nazvat organizátorstvím trestného činu, využil ve svém vlastním záměru spáchat trestný čin. Proto je nepřímým pachatelem trestného činu podle § 118a odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud dodává, že pokud by byl skutkový stav věci takový, že by další osoby vykonávaly provozovatelskou činnost alespoň v nepřímém úmyslu spáchat tento trestný čin, kterému by bylo organizátorství přičteno jako přitěžující okolnost (typické pro další členy představenstva společnosti), nebo jako účastníci ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., mohli by být postiženi případně za jiný trestný čin, např. nepřekažení nebo neoznámení trestného činu, ovšem za předpokladu, že by trestný čin podle § 118a tr. zák byl uveden v § 167 a § 168 tr. zák.

Jestliže rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí z toho, že u ostatních členů představenstva společnosti se jednalo nejvýše o nevědomou nedbalost, měl by být obviněný posuzován s odkazem na § 90 odst. 2 tr. zák. jako nepřímý pachatel trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák.

Rozhodnutí, které obviněný napadl dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten je při novém projednání a rozhodnutí věci podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek