5 Tdo 792/2007
Datum rozhodnutí: 18.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 792/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2007 o dovolání, které podal obviněný P. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 23 To 968/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 80/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 3 T 80/2006, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění citovaného rozsudku dopustil tím, že

1. od poloviny roku 2005 do konce roku 2005 ve své vinotéce V. P. nacházející se na adrese Ch. , Č. B. , a dále na různých místech města Č. B. nejméně v 5 případech neoprávněně prodal psychotropní látku m. zvanou p. osobě vystupující v trestním řízení pod utajenou identitou jako A. D. , a to za finanční částku 1 000,- Kč za 1 gram p. , když takto získal prodejem p. částku nejméně 5 000,- Kč,

2. v době od konce roku 2004 do konce roku 2005 ve své vinotéce V. P. nacházející se na adrese Ch. , Č. B. , a dále na různých místech na území města Č. B. nejméně ve 12 případech neoprávněně prodal psychotropní látku m. zvanou p. osobě vystupující pod utajenou identitou jako J. M. , a to za finanční částku 1 000,- Kč za 1 gram p. , když takto získal prodejem p. částku nejméně 50 000,- Kč,

3. od konce roku 2004 do konce roku 2005 ve své vinotéce V. P. nacházející se na adrese Ch. , Č. B. , a dále na různých místech města Č. B. nejméně v 5 případech neoprávněně prodal psychotropní látku m. zvanou p. osobě vystupující v trestním řízení pod utajenou identitou jako A. P. , a to za finanční částku 1 000,- Kč za 1 gram p., když takto získal prodejem p. částku nejméně 5 000,- Kč a současně téže osobě v uvedeném období v jednom případě předal bezplatně 1 dávku p. pod příslibem uskutečnění pohlavního styku,

4. v období měsíců září až říjen roku 2005 ve své vinotéce V. P. nacházející se na adrese Ch. , Č. B. , ve 3 případech neoprávněně prodal psychotropní látku m. zvanou p. osobě vystupující v trestním řízení pod utajenou identitou jako J. M. , a to za finanční částku 1 000,- Kč za 1 gram p. , když takto získal prodejem částku 3 000,- Kč,

5. od podzimu roku 2004 do prosince 2005 ve své vinotéce V. P. nacházející se na adrese Ch., Č. B. , nejméně v 10 případech neoprávněně prodal psychotropní látku m. zvanou p. T. K. , za finanční částku 800,- až 1 000,- Kč za 1 gram p. a současně ve 3 případech předal bezplatně T. K. 1 dávku p. pod příslibem uskutečnění pohlavního styku, přičemž věděl, že tato osoba v době předání p. nedovršila věku 18 let, když takto od ní získal částku nejméně 8 000,- Kč,

6. v době od jarních měsíců roku 2005 do konce roku 2005 ve své vinotéce V. P. nacházející se na adrese Ch. , Č. B. , a dále na různých místech na území města Č. B. nejprve v 1 případě předal zdarma a následně nejméně v 10 případech neoprávněně prodal psychotropní látku m. zvanou p. osobě vystupující v trestním řízení pod utajenou identitou jako D. F. , a to za částku 1 000,- Kč za 1 gram p. , celkem jí prodal nejméně 47,5 gramu p. , a takto získal částku nejméně 47 500,- Kč,

když přípravek zvaný p. obsahuje účinnou látku m. , která je látkou psychostimulační a je zařazena do přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k jejímuž nakládání je třeba zákonné povolení, které však obviněný neměl, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 17 T 42/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2000, sp. zn. 10 To 127/2000, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a z jeho výkonu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. Pp 173/2002, za současného stanovení zkušební doby v délce 7 let a stanovení dohledu probačního úředníka,

7. od přesně nezjištěné doby do 19.30 hodin dne 4. 10. 2005, kdy byl vyzván k vydání věci podle § 78 tr. řádu, bez povolení přechovával ve svém osobním automobilu tovární značky S. I. , opakovací malorážku tuzemské výroby, s tlumičem hluku, namontovaným puškohledem a laserovým zaměřovačem, když v zásobníku zbraně byly 2 kusy malorážkových nábojů kalibru se střelou s expanzní dutinkou německé výroby a korejské výroby,

8. od přesně nezjištěné doby do 8.55 hodin dne 24. 1. 2006, kdy byla provedena prohlídka jiných prostor podle § 83a tr. řádu, bez povolení přechovával ve vinotéce V. P. na adrese Č. B. , Ch. , brokovou kozlici se 2 kusy brokových nábojů tuzemské výroby s hromadnou střelou tvořenou olověnými broky o průměru 4,5 mm a s jednotnou střelou pro brokovnice typu S. S.

Za to byl obviněnému P. G. uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. o trestu propadnutí věci, a to 15 kusů plastových sáčků s obsahem 56,1 gramu drtiny rostliny k. , 1 kusu digitální váhy, 1 kusu plastové dózy s 13 kusy PE sáčků a zbytky rostlinné drti a 1 kusu opakovací malorážky tuzemské výroby, bez výrobního čísla, s tlumičem hluku, namontovaným puškohledem, laserovým zaměřovačem a malorážkovým zásobníkem a s černým textilním pouzdrem. Naproti tomu byl obviněný P. G. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu pro skutky blíže popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, v nichž byl spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., jehož se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť podle soudu se tyto skutky nestaly.

Tímtéž rozsudkem pak bylo rozhodnuto o vině a trestu dalšího obviněného V. K.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadli obviněný P. G. a obviněný V. K. , jakož i státní zástupce v neprospěch obviněného P. G. odvoláními, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 23 To 968/2006. K odvolání obviněného P. G. odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Č. B. ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 3 T 80/2006, ve výroku o trestu propadnutí věci. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud ohledně zrušené části citovaného rozsudku znovu rozhodl tak, že podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložil obviněnému P. G. trest propadnutí věci, a to 15 kusů plastových sáčků s obsahem 56,1 gramu drtiny rostliny k. 1 kusu digitální váhy, 1 kusu plastové dózy s 13 kusy PE sáčků a zbytky rostlinné drti. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. odvolací soud vyslovil zabrání věci nalezené u obviněného P. G. , a to 1 kusu opakovací malorážky tuzemské výroby, bez výrobního čísla, s tlumičem hluku, namontovaným puškohledem, laserovým zaměřovačem a malorážkovým zásobníkem a s černým textilním pouzdrem. Z podnětu odvolání státního zástupce byl týmž rozsudkem odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu ohledně obviněného P. G. částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně též ve zprošťující části výroku o vině, přičemž podle § 259 odst. 1 tr. řádu bylo tomuto soudu přikázáno, aby stran zrušené části rozsudku věc znovu projednal a rozhodl. V ostatních částech, které se týkaly jmenovaného obviněného, zůstal citovaný rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Dále odvolací soud rozhodl o vině a trestu obviněného V. K.

Obviněný P. G. podal dne 21. 3. 2007 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 23 To 968/2006, prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž dovolání zaměřil proti odsuzující části, jež zůstala nezměněna napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Pokud jde o trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., který spáchal obviněný jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., soudy nižších stupňů postupovaly podle názoru obviněného v rozporu s pravidly fair procesu, neboť dovodily jeho vinu toliko na základě výpovědí utajovaných svědků. Obviněný se domnívá, že v posuzované věci neexistoval žádný zákonný podklad k utajení totožnosti svědků a že soudy obou stupňů ani pečlivě nezjišťovaly, zda byla ohrožena svoboda či život dotčených osob. Proto obviněný nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a skutková zjištění soudů nižších stupňů považuje za protizákonná, přičemž výslovně namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Obdobně obviněný vytýká nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud vycházel z výpovědi svědkyně T. K. , protože podle názoru obviněného soud tímto postupem obešel ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu. Za zásadní nedostatek rozhodnutí soudů nižších stupňů pokládá obviněný okolnost, že mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry údajně existuje extrémní nesoulad, přičemž obviněný v souvislosti s tím kritizuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a dovolává se ústavních předpisů.

Závěrem svého dovolání obviněný P. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. G. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu. Státní zástupkyně považuje za správný postup soudu prvního stupně, jestliže akceptoval utajení totožnosti i podoby svědků. V této souvislosti státní zástupkyně uvádí, že za situace, kdy obviněný pronesl vůči svědkům vystupujícím v posuzované trestní věci určité výhružky směřující proti jejich tělesné integritě a tyto výhružky zvýraznil vůči některým svědkům i možným použitím nelegálně přechovávané zbraně, byly podle jejího názoru splněny zákonné podmínky pro užití ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu. Pokud jde o svědkyni T. K. , má státní zástupkyně za to, že soud prvního stupně dodržel postup ve smyslu § 209 tr. řádu. Obviněný byl totiž podle názoru státní zástupkyně seznámen s obsahem výslechu jmenované svědkyně a nic mu nebránilo v tom, aby se vyjádřil také k její výpovědi. Dovolací námitky obviněného tedy podle státní zástupkyně nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupkyně se domnívá, že námitky obviněného, kterými vytýkal porušení ustanovení o své přítomnosti u hlavního líčení, odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který však obviněný neuplatnil a který ani nebyl naplněn.

Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. G. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. G. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný P. G. však především zpochybňuje způsob provedeného dokazování a hodnocení důkazů použitých v posuzované věci. V této souvislosti obviněný namítá, že soudy nižších stupňů opřely své závěry o nezákonné důkazy. Podle jeho přesvědčení postupovaly tyto soudy v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, neboť ho odsoudily na základě výpovědí utajovaných svědků, ačkoli k postupu podle § 55 odst. 2 tr. řádu údajně nebyly splněny zákonné podmínky.

Obviněný P. G. tedy nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci a postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v údajně chybném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v použití nepřípustných důkazů, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné skutkové zjištění či vadné hodnocení přípustnosti nebo použitelnosti důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu, takže bez opětovného provedení důkazů je dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. G. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně hodnocení jejich přípustnosti a zákonnosti a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval především z námitek proti přípustnosti některých důkazů a z údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného P. G. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Svými dovolacími námitkami, kterými obviněný P. G. brojí proti použitelnosti a hodnocení některých provedených důkazů, tedy ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl relevantně uplatněn. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil mimo jiné proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů, jimiž zároveň zpochybnil správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění ani provádění a hodnocení důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Pouze nad rámec shora uvedené argumentace a mimo souvislost s uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud poznamenává, že pokud obviněný P. G. vytýkal soudům nižších stupňů porušení ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu, nelze se s takovým tvrzením ztotožnit. K utajení totožnosti svědka mohou orgány činné v trestním řízení přikročit tehdy, pokud svědkovi či osobě jemu blízké hrozí v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Navíc musí být splněna i zákonná podmínka spočívající v tom, že ochranu svědka nelze spolehlivě zajistit jinak (§ 55 odst. 2 tr. řádu). Újmou na zdraví se zde přitom rozumí jakákoli újma na zdraví, třebaže si nevyžádala lékařské ošetření či pracovní neschopnost. Mezi jiná základní práva (než je právo na zdraví) patří zejména taková práva, která každému člověku zaručuje Listina základních práv a svobod. K tomu, aby byly v konkrétním případě naplněny zákonné předpoklady k použití ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu, musí se jednat o takový zásah do zmíněných práv, který vykazuje vyšší míru intenzity. Konečně další nezbytnou podmínkou pro zajištění utajení totožnosti i podoby svědka je také okolnost, že ochranu svědka nelze spolehlivě zajistit jinak; jde tedy např. o situaci, když policie nemůže přechodně přemístit svědka na jiné místo, poskytnout mu policejní ochranu apod. (bližší podmínky ochrany svědka stanovuje zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů). Dovolací soud k tomu zdůrazňuje, že zvláště v případech tzv. drogové kriminality je použití jiných prostředků ochrany svědka prakticky vyloučeno, a proto je u tohoto druhu trestné činnosti namístě učinit opatření vedoucí k utajení totožnosti i podoby svědků podle § 55 odst. 2 tr. řádu, popřípadě též podle § 101a a § 209 tr. řádu. Předpokladem správného užití citovaných ustanovení trestního řádu je také okolnost, že hrozící újmu na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv svědka či osoby jemu blízké lze dovodit na základě doposud zjištěných okolností, které ve svém souhrnu vypovídají o vyšším stupni pravděpodobnosti zmíněné hrozby či újmy (srov. Š. , P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 369).

V trestní věci obviněného P. G. to pak znamená, že pokud utajovaní svědci vystupující pod smyšlenými jmény jako A. D. , J. M. , D. F. , J. M. a A. P. viděli u obviněného zbraně, mohla u nich tato skutečnost objektivně vzbudit obavy o život nebo zdraví jejich anebo osob jim blízkých, protože obviněný těmto svědkům naznačoval použití zbraně, kdyby se zmínili o distribuci drog, popřípadě vyhrožoval jim pomstou prostřednictvím svých kamarádů. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který přesvědčivě a podrobně vyložil (viz str. 16 a 17 jeho rozsudku), z jakého důvodu užil ve vztahu k výše uvedeným svědkům ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu. Jeho závěry jsou pak podle názoru dovolacího soudu též v souladu s respektovanou judikaturou E. soudu pro lidská práva (vyjádřenou např. v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 4. 1997 ve věci v. M. a ostatní proti . N. Navíc, jak je v posuzované trestní věci patrné (viz str. 17 a 23 rozsudku soudu prvního stupně), ohledně dalších utajovaných svědků vystupujících pod smyšlenými jmény J. M. , V. K. , P. B. a J. M. neshledal soud prvního stupně splněné zákonné podmínky podle § 55 odst. 2 tr. zák., takže při neexistenci dalších důkazů byl obviněný P. G. zproštěn obžaloby okresního státního zástupce v Č. B. ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. Zt 145/2006, pro skutky blíže vymezené pod body 1., 3., 4. a 5. této obžaloby, v nichž byl spatřován taktéž trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaný ve vztahu k uvedeným svědkům, kterého se měl obviněný dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. I když rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 23 To 968/2006, byl tento zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, Okresní soud v Č. B. usnesením ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 3 T 80/2006, pak stran zmíněných skutků, jichž se týkal původní zprošťující výrok, zastavil trestní stíhání obviněného P. G. podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Nejvyšší soud proto považuje závěr soudů obou stupňů o nezbytnosti utajení totožnosti svědků vystupujících pod smyšlenými jmény jako A. D. , J. M. , D. F. , J. M. a A. P. za správný a odpovídající jak ustanovení § 55 odst. 2 tr. zák., tak i stávající judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Pokud jde o námitku obviněného P. G. , podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani výhrady obviněného P. G. směřující proti postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích podle § 209 tr. řádu. Soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru ztotožnil i odvolací soud (viz str. 12 jeho rozsudku), totiž splnil své povinnosti podle citovaného ustanovení. Jak je patrné z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 80/2006 (viz č. l. 1160), předseda senátu tohoto soudu rozhodl opatřením o výslechu svědkyně T. K. u hlavního líčení bez přítomnosti obviněného a učinil tak poté, co jmenovaná svědkyně vyjádřila své obavy z přítomnosti obviněného při jejím výslechu. Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 209 odst. 1 tr. řádu, neboť se v daném případě jednalo o svědka, kterému hrozila újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Zmíněný závěr vyplývá nejen z vyjádření svědkyně T. K., ale i z okolnosti, že tato svědkyně v průběhu přípravného řízení vystupovala jako utajovaná svědkyně pod smyšleným jménem jako P. P. Jak je dále ze spisových podkladů rovněž patrné (viz č. l. 1162 trestního spisu), obviněnému P. G. bylo umožněno vyjádřit se k výpovědi jmenované svědkyně, což však s výjimkou jedné otázky neučinil. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v posuzované věci nedošlo k pochybení, které obviněný namítl ve svém dovolání. Navíc ani tyto výhrady neodpovídají hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil ve svém dovolání. Nejvyšší soud tedy nemohl k uvedeným námitkám nijak přihlížet.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. G. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y