5 Tdo 780/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 224 odst. 2 tr. zákoník



5 Tdo 780/2013-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovoláních, která podali obvinění J. K., a J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 7 To 47/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 82/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění J. K. a J. K. byli rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 T 82/2010, uznáni vinnými přečinem způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to obviněná J. K. z hrubé nedbalosti a obviněný J. K. úmyslně.

Za to byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům. Obviněná J. K. byla odsouzena podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Dále jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu 2 roků. Obviněnému J. K. byl podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Naproti tomu byli obvinění zproštěni obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. ZT 490/2009, pro skutky popsané v této obžalobě a konkretizované ve zprošťujícím výroku rozsudku.

O odvoláních obou obviněných podaných proti odsuzujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 7 To 47/2013, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. Podle téhož ustanovení zamítl rovněž odvolání dvou poškozených.

Obvinění J. K. a J. K. podali dne 31. 5. 2013 prostřednictvím svého společného obhájce proti tomuto usnesení (byť ho označili jako rozsudek) Krajského soudu v Brně dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění vytkli částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a dále existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, přičemž zpochybnili správnost použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak dále obvinění ve svých dovoláních zdůraznili, nemohli se dopustit posuzovaného trestného činu jako spolupachatelé, neboť tato forma trestné součinnosti je vyloučena, jde-li o úmyslný trestný čin jedné osoby a nedbalostní trestný čin druhé osoby. Obvinění také popírají, že by účelově zcizovali majetek obchodní společnosti Doprava K., s. r. o. Zbylé námitky se pak týkají už jen obviněné J. K., která tvrdí, že nejednala z hrubé nedbalosti, ale naopak snažila se hospodářsky stabilizovat jmenovanou obchodní společnost. Jak navíc připomněla, ona sama nepřijala nové závazky, protože tak učinil její manžel J. K..

Závěrem svých dovolání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných J. K. a J. K. prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považuje námitky obviněných za nedůvodné, protože obchodní společnost Doprava K., s. r. o., v níž byli oba obvinění činní, se v inkriminované době nacházela ve stavu úpadku. Proto je podle názoru státního zástupce nepodstatné, zda přesuny jejího majetku byly účelové či neúčelové. Jak dále státní zástupce zdůraznil, nové závazky nepředstavovaly pro podnikání jmenované obchodní společnosti žádné zlepšení její hospodářské situace. Námitky obviněných, jimiž s ohledem na rozdílnou formu jejich zavinění poukazovali na nemožnost spáchání skutku ve spolupachatelství, nejsou podle státního zástupce způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod, protože směřují proti skutkovým závěrům soudů. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku obviněných zpochybňující společenskou škodlivost posuzovaného přečinu, přičemž odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění J. K. a J. K. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svého společného obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění J. K. a J. K. opírají svá dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obvinění J. K. a J. K. zpochybnili i správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se zejména okolností vzniku závazkových vztahů obchodní společnosti Doprava K., s. r. o. Obvinění založili tyto námitky především na tvrzení, podle něhož soudy pominuly stav hospodaření této obchodní společnosti a snahu obviněných o jeho řešení.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud se nemůže zabývat hodnocením skutkových zjištění a provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, ani z nich vyvodit jiné skutkové závěry.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění J. K. a J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z jimi tvrzené neúplnosti dokazování, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných J. K. a J. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Pokud jde o námitku obviněných J. K. a J. K., podle níž mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněných totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Nejvyšší soud neakceptoval ani námitky obviněných J. K. a J. K., v nichž poukázali na nutnost použití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak totiž vyplývá z dosavadní aktuální judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují uplatnění trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami, které lze sankcionovat i mimotrestními právními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jak je přitom v nyní posuzované věci zcela zřejmé, oba obvinění výrazným způsobem zasáhli do majetkových práv jiných subjektů soukromého práva (tj. dosavadních věřitelů), a to činem, který nejenže nevylučoval, ale dokonce vyžadoval i použití prostředků trestního práva, protože obvinění značně prohloubili již existující úpadkový stav obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., a zhoršili možnost uspokojení pohledávek většího počtu věřitelů. S ohledem na výměru trestů uložených obviněným a na trestní sazbu, podle níž jim byly tresty stanoveny, pak rozhodně nelze dospět k závěru o přepínání trestní represe v jejich případě. O tom ostatně svědčí i zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně, v níž byli oba obvinění v poměrně značném rozsahu zproštěni obžaloby.

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněné J. K., v jejímž rámci zpochybnila naplnění subjektivní stránky přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spáchání přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku je podmíněno buď úmyslným zaviněním pachatele ve smyslu § 15 tr. zákoníku, nebo jeho hrubou nedbalostí ve smyslu § 16 tr. zákoníku. Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů a která nelze v dovolacím řízení zpochybňovat, obviněná J. K. věděla o nepříznivé hospodářské situaci obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., resp. o tom, že tato obchodní společnost se nacházela ve stavu úpadku ve formě předlužení. Přesto za popsaného stavu nechala majetek jmenované obchodní společnosti zatížit novými závazky v celkové výši 320 284,80 Kč, čímž zhoršila postavení dosavadních věřitelů obchodní společnosti Doprava K., s. r. o. Obviněná přitom se znalostí všech rozhodných okolností ponechala na obviněném J. K., aby vstupoval do zmíněných nových závazkových vztahů. Tento obviněný pak jednal s vědomím, že může poškodit majetkové zájmy věřitelů jmenované obchodní společnosti. Oba obvinění tedy museli počítat i s tím, že za situace, když se obchodní společnost Doprava K., s. r. o., ocitla v úpadku, mohou přijetím nových závazků způsobit uvedený škodlivý následek (resp. účinek). Takové jednání obviněných tedy jednoznačně svědčí o zavinění obviněného J. K. ve formě přímého úmyslu [viz § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a o zavinění obviněné J. K. ve formě hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, jak správně uzavřel i odvolací soud (viz s. 4 jeho usnesení).

Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných J. K. a J. K. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze špatné ekonomické situace a z úpadkového stavu obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., jejímž jménem v době spáchání posuzovaného činu jednala obviněná J. K., resp. na základě plné moci obviněný J. K., což vedlo k následku v podobě porušení majetkových práv věřitelů jmenované obchodní společnosti. Přitom není zřejmé, jak obvinění mohli jimi uváděným způsobem přispět k záchraně podnikatelského projektu, když ani nově přijaté závazky z velké části neuhradili a dále jen prohlubovali úpadkový stav zmíněné obchodní společnosti. Proto se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s námitkou obviněné J. K., kterou zpochybnila své zavinění s odkazem údajně nesprávné posouzení hospodaření uvedeného podnikatelského subjektu.

Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam rovněž postavení obviněných J. K. a J. K., od kterého se odvíjí i závěr o jejich zavinění. Obviněná J. K. zde totiž vystupovala ve funkci statutárního orgánu a obviněný J. K. jako zmocněnec na základě plné moci, který však měl podrobný přehled o podnikatelských aktivitách obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., a fakticky ji také řídil. Obviněná v této funkci tedy byla povinna v rámci obchodního vedení společností znát stav hospodaření jmenované obchodní společnosti (viz zejména ustanovení § 134 a § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce obch. zák. ). Obviněná J. K. a fakticky též i obviněný J. K. proto museli vědět i o tom, že obchodní společnost Doprava K., s. r. o., se v inkriminované době ocitla v nepříznivé hospodářské situaci, jež vykazovala všechny znaky úpadku. Pokud tedy obvinění za popsaného stavu přijali nové závazky této obchodní společnosti, ačkoli zde existovali další věřitelé se splatnými pohledávkami, kteří nebyli a ani nemohli být uspokojeni z jiného majetku obchodní společnosti, svědčí takové jednání obviněných o jejich zavinění, které soud prvního stupně shledal u obviněného J. K. ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], resp. v případě obviněné J. K. ve formě hrubé nedbalosti (§ 16 odst. 1 a 2 tr. zákoníku). Ve vztahu k obviněné J. K. pak platí, že z pozice jednatelky obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., a v postavení osoby blízké obviněnému J. K. bezpochyby měla takové informace, na základě kterých musela vědět o nepříznivé hospodářské situaci jmenované obchodní společnosti, zejména když byla v rozhodné době jejím společníkem a jediným jednatelem. Proto Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné námitky obviněné, jimiž zpochybnila své zavinění v podobě hrubé nedbalosti, a tedy i naplnění subjektivní stránky přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku, pro který byla stíhána a odsouzena.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné J. K., které se vztahují k objektivní stránce přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku, třebaže i tyto námitky obviněná částečně založila na polemice se skutkovými zjištěními, zejména pokud poukazovala na některé okolnosti související se závazky obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., vůči jejím věřitelům.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů. Přitom je podstatné, aby nově přijatý závazek významně zhoršil majetkovou situaci dlužníka, který je v úpadku, a aby se toto zhoršení negativně promítlo do postavení jeho stávajících věřitelů. Jedním z předpokladů rozhodných pro naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu je, aby pachatel jednal za již existujícího stavu úpadku, ovšem není rozhodné, jakým způsobem si pachatel přivodil tento stav, resp. jak se dostala do stavu úpadku právnická osoba, za kterou pachatel jednal. V obecné rovině lze tedy konstatovat, že pachatelem trestného činu zde může být toliko dlužník, který se nachází ve stavu úpadku, a jestliže je takovým dlužníkem právnická osoba, nese trestní odpovědnost fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby, resp. v jejím zastoupení (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku).

Rozhodná skutková zjištění v nyní posuzované věci vyjádřená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně svědčí o naplnění znaku spočívajícího v přijetí nového závazku za úpadkového stavu obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., přičemž tím došlo ke zhoršení majetkové situace této společnosti a následkem toho i ke zhoršení postavení jejích dosavadních věřitelů. S ohledem na postavení obviněné J. K. v obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., nemá podstatný význam okolnost, že předmětné smlouvy o dodávce pohonných hmot fakticky uzavíral (tj. přijímal nové závazky) s obchodní společností M. čerpací stanice pohonných hmot, s. r. o., obviněný J. K., a to na základě plné moci, kterou mu předtím udělila obviněná J. K. jako jediný statutární orgán a společník obchodní společnosti Doprava K., s. r. o. Tuto okolnost pak soudy nižších stupňů promítly do použité právní kvalifikace, neboť skutek obviněné posoudily jako přečin spáchaný jen z nedbalosti, což vyjádřily i v nižší výměře trestu odnětí svobody uloženého obviněné.

V uvedených souvislostech se Nejvyšší soud zabýval i námitkou obviněných, v níž poukázali na údajný rozpor ve formulaci skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože její jednání nebylo možné s ohledem na formu zavinění posuzovat jako spolupachatelství s obviněným J. K..

Nejvyšší soud se ovšem ani s touto námitkou neztotožňuje a uvádí k ní následující. Jak již bylo zdůrazněno výše, přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku se pachatel může dopustit nejen úmyslně, ale i z hrubé nedbalosti. Z podstaty spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku i z dosavadní judikatury (viz např. rozhodnutí pod č. 57/1970 Sb. rozh. tr.) pak vyplývá, že spolupachatelství je skutečně možné jen u úmyslného trestného činu, protože vyžaduje úmysl spolupachatelů spáchat trestný čin jejich společným jednáním (tzv. společný úmysl). Tento závěr respektovaly v posuzované věci i soudy nižších stupňů, protože na rozdíl od podané obžaloby nepovažovaly obviněné J. K. a J. K. za spolupachatele. U trestného činu, který lze spáchat (také) z nedbalosti, tedy též u trestného činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byli obvinění uznáni vinnými, se mohou vyskytnout pouze případy podobné spolupachatelství, které spočívají v tom, že dvě nebo více osob jednáním směřujícím k dosažení něčeho, co není významné pro trestní právo, způsobí i trestněprávně relevantní následek sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání (viz rozhodnutí publikované pod č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.). Každému pachateli nedbalostního trestného činu spáchaného v tzv. souběžném pachatelství však lze přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, přestože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé (viz Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 289 a 290; přiměřeně též rozhodnutí pod č. 51/1956 Sb. rozh. tr.). Podle názoru Nejvyššího soudu lze tento závěr vztáhnout i na případy, když jeden z pachatelů jedná úmyslně a další souběžně jednající pachatel jedná z nedbalosti. O takovou situaci jde totiž právě ve věci obviněných J. K. a J. K.. Jednání obou obviněných, byť nemůže jít o spolupachatele, se navzájem prolínalo, časově i věcně souviselo, takže každý z obviněných přispěl svým dílem ke způsobení celého škodlivého následku, a odpovědnost obviněných tudíž nelze uměle dělit podle toho, jak se každý z nich konkrétním způsobem podílel na porušení zájmu na ochraně majetkových práv věřitelů. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že obviněný J. K. uskutečňoval právní úkony na základě plné moci ze dne 27. 7. 2005 udělené mu obviněnou J. K., která se v podstatě vůbec nezajímala o to, jakým způsobem obviněný jako zástupce obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., v této činnosti postupuje. V celém souhrnu rozhodných skutkových okolností tak obvinění společně způsobili protiprávní následek v podobě poškození majetkových práv věřitelů uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byť každý z nich přispěl ke vzniku tohoto následku samostatně a rozdílnou formou zavinění.

Oba obvinění pak podle názoru Nejvyššího soudu věděli o úpadkovém stavu obchodní společnosti Doprava K., s. r. o., přičemž neučinili nic, co by zabránilo vzniku zmíněného protiprávního následku. Přitom jednání obviněné J. K. lze označit za přinejmenším lehkovážné a nezodpovědné. Za těchto okolností oba obvinění spoléhali na to, že nenastane uvedený protiprávní následek, ačkoli pro takový postoj neexistovaly objektivní důvody. Každý z nich tak mohl zabránit přijetí nových závazků jmenované obchodní společnosti a uvedenou situaci řešit jiným způsobem bez porušení majetkových práv věřitelů, což však neučinili.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění J. K. a J. K. podali proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 9. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y