5 Tdo 777/2007
Datum rozhodnutí: 18.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 777/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2007 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 5 To 773/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 196/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 101 T 196/2006, byl obviněný M. D. uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Za uvedené trestné činy mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit čtyřem poškozeným škodu přesahující 500.000,- Kč a poškozená společnost G. M. M., a. s., byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 12 T 165/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 5 To 773/2006, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného a státního zástupce jako nedůvodná.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný M. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se týkal pouze skutku popsaného pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku. Odvolatel jej spatřoval v tom, že jeho obhájce nebyl přítomen trojnásobnému odběru jeho pachových stop, přestože šlo o případ nutné obhajoby. Podle jeho názoru měl být obhájce o tomto úkonu vyrozuměn a podobně tomu mělo být i při porovnávání pachových stop, kterého se opět obhájce nemohl účastnit. Z těchto důvodů se dovolatel dožadoval absolutní neplatnosti tohoto důkazu. Další námitky ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku okresního soudu obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a brojil jimi především proti tomu, že by se vůbec dopustil jednání kladeného mu za vinu. Zpochybnil nejen důkaz pachovou zkouškou, ale také kvalitu videozáznamu z bezpečnostní kamery banky a věrohodnost svědeckých výpovědí, které podaly osoby užívající omamné a psychotropní látky. Zejména důkaz pachovou zkouškou označil s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97, (publikovaný pod č. 28/1998 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu) a nález téhož soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/2002, za důkaz podpůrný a nepřímý. Ve svém souhrnu pak veškeré ve věci provedené důkazy dle jeho přesvědčení nedostačovaly k rozhodnutí o vině.

Dovolací argumentaci ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel opřel výlučně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho vina byla dovozována ze svědeckých výpovědí osob drogově závislých a dále, že skutkový stav neodpovídá zvolené právní kvalifikaci trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., neboť se mohlo jednat maximálně o přestupek. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, přičemž tak učinila prostřednictvím státního zástupce JUDr. K. Š. činného u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám dovolatele proti důkazu pachovou zkouškou uvedl, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97, publikovaný pod č. 28/1998 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu, nález ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, publikovaný pod č. 116/2000 téže Sbírky) se opravdu jedná o důkaz nepřímý a podpůrný, na jehož základě lze pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Ovšem byl toho názoru, že v dané věci se nejednalo o důkaz stěžejní, neboť obviněného usvědčovaly i důkazy další: údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu mobilních telefonů obviněného a D. S., fotografie průmyslové kamery, svědecké výpovědi osob, které v muži na fotografiích poznali obviněného. Proto by k závěru o vině obviněného soudy došly i bez přihlédnutí k dovolatelem zpochybňovanému důkazu. Co se týká námitek proti nevěrohodným svědeckým výpovědím osob závislých na omamných a psychotropních látkách, tyto označil státní zástupce za podané mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v těchto ustanovení zákona.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy v případě porušení ustanovení o nutné obhajobě. Podmínky nutné obhajoby jsou upraveny v § 36 a § 36a tr. ř. Za porušení práva na obhajobu se však nepovažuje jakékoli porušení, nýbrž pouze takové, kdy obviněný neměl obhájce a orgány činnými v trestním řízení byly skutečně prováděny úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srovnej č. 48/2003 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikované pod č. T 413, svazek 17, ročník 2002, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK). Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není ani neúčast obhájce u úkonu, který byl proveden jako neodkladný nebo neopakovatelný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 49/2003, publikované pod č. T 538, svazek 23, ročník 2003, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

V bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a ve výrocích v bodech 3) a 4) pak dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Úvěrových podvodů se dopustil ve stručnosti tím, že jednou v roce 2004 a celkem v pěti případech v roce 2005 na různých místech v okresech K. a O. uzavřel se čtyřmi odlišnými poskytovateli úvěru dohromady šest úvěrových smluv, při jejichž sjednávání uvedl nepravdivé údaje, na jejichž základě mu byl poskytnut úvěr, který pak řádně nesplácel a způsobil tak škodu přesahující ve svém souhrnu 150.000,- Kč.

Skutky, kterými obviněný naplnil skutkové podstaty trestných činů loupeže a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, spočívaly v tom, že

1) dne 9. 12. 2005 v době kolem 09.55 hodin veden úmyslem získat blíže nespecifikovanou finanční částku vešel do pobočky R., a. s., maskován kapucí staženou do obličeje a velkými tmavými brýlemi, přistoupil k zaměstnankyni banky M. N. za přepážku pro odbavování klientů, namířil na ni nezjištěnou černou pistolí do oblasti břicha a se slovy Přepadení! Naval prachy, otevři pokladnu! Naval valuty! ji přinutil k otevření trezoru, ze kterého vzal bankovky různých nominálních hodnot v celkové hodnotě 424.800,- Kč, tyto vložil do přinesené igelitové tašky, poté z banky odešel bez vyvolání jakékoli pozornosti ostatního personálu banky a klientů, přičemž při odchodu mu upadla bankovka nominální hodnoty 200,- Kč, a způsobil tak R., a. s., škodu ve výši 424.800,- Kč,

2) v přesně nezjištěné době nejméně od léta roku 2004 do ledna roku 2006 na různých místech prodal nebo daroval jiným osobám psychotropní látku metamfetamin pervitin, která je uvedena na seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., kterou tyto následně užily, a to V. K. nejméně 3 dávky pervitinu, P. J. nejméně 3 dávky pervitinu, E. G. nejméně v jednom případě pervitin nabídnul, D. S. nejméně 1,2 g pervitinu za částku 2.500,- Kč, a dále dalším osobám ve stejném období daroval drogu extázi 3, 4 methylen dioxy metamfetamin, tedy látku, která je uvedena v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., zařazenou do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, a to V. K. jednu tabletu extáze a D. S. jednu tabletu extáze, za uvedené období takto prodal nebo daroval těmto osobám nejméně 4,2 g metamfetaminu a 2 tablety 3, 4 methylen dioxy metamfetaminu.

Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku uplatnil dovolatel dva dovolací důvody. Jednak podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a jednak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svými konkrétními námitkami naplnil pouze prvně uvedený důvod, dovolací soud však jeho námitky shledal neopodstatněnými.

Pochybení podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřoval dovolatel v tom, že mu byla odebrána pachová stopa bez přítomnosti obhájce. Jedním z důkazů, na nichž pak soud prvního stupně založil svůj závěr o vině obviněného M. D., bylo porovnání pachových stop zajištěných na místě činu s kontrolní pachovou stopou odebranou obviněnému (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však předesílá, že provedený důkaz porovnání pachových stop zajištěných na místě činu s pachovou stopou odebranou obviněnému byl pouze jedním z mnoha důkazních prostředků, které svědčily o vině odvolatele, v daném případě tento důkaz v podstatě potvrzoval přítomnost obviněného na místě činu. Z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 6) vyplývá, že odborné vyjádření týkající se zpracování porovnání pachových stop považoval tento soud za víceméně okrajový důkaz, jež tvořil v podstatě poslední řetězec nepřímých důkazů, jejichž vyhodnocením dospěl soud ke svému závěru o vině obviněného trestným činem loupeže. Především je nutné znovu upozornit, jak shodně učinil již soud odvolací, který se ve svém rozhodnutí o tomto důkazu nezmiňuje vůbec, že obviněný jako pachatel loupežného přepadení pobočky R., a. s., byl identifikován na základě snímků z bezpečnostní kamery umístěné v bance svědky F. D., E. G., P. J., D. S., V. K., R. K., J. Ch., V. K. a A. Ć., kteří ho většinou znali delší dobu a jejich zmýlení se je tak velmi málo pravděpodobné. Někteří z uvedených svědků, jež v přípravném řízení bez pochybností obviněného poznali, v rámci hlavního líčení poukazovali na špatnou kvalitu snímků a neoznačili jej tak s naprostou jistotou. Podle názoru Nejvyššího soudu však soudy zcela správně posoudily tyto výpovědi některých svědků v rámci hlavního líčení jako účelové, neboť z fotodokumentace založené v trestním spise je evidentní, že některé obrazové záznamy (především na č. l. 65 a 66) jsou natolik zřetelné, že svědek, který pachatele osobně znal, mohl podle nich bezpečně jeho identitu označit. Dále v neprospěch obviněného svědčí údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu mobilních telefonů, výsledky domovní prohlídky v místě jeho bydliště a držení makety pistole (podle výpovědi V. K. sám obviněný mluvil o použití makety pistole při přepadení, č. l. 457). Důkaz porovnáním pachových stop lze tedy považovat za podpůrný, nikoli zásadní a stěžejní pro otázku viny, jímž naopak jsou fotografie, resp. identifikace osoby na fotografiích jakožto obviněného M. D. včetně dalších zmiňovaných důkazů. Nejvyšší soud dále upozorňuje na to, že k sejmutí pachové stopy za účelem jejího porovnání s pachovou stopou zajištěnou na místě činu je úkonem, který byl obviněný v souladu s § 114 odst. 2, 3 tr. ř. povinen strpět, ba tento úkon mohl být proveden i přes jeho nesouhlas (srovnej č. 27/2003 Sb. rozh. tr.).

Námitka obviněného o neúčasti obhájce při odběru jeho pachové stopy, jež byla podkladem pro odborné vyjádření z oboru kriminalistické techniky, kterým bylo provedeno srovnání pachových stop zajištěných na místě činu s pachovou stopou obviněného, tak neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V posuzované věci se jedná o případ, jež odpovídá rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr. Podle právní věty citovaného judikátu je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v době, kdy obviněný neměl obhájce, skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Sejmutí pachové stopy obviněnému i za situace, kdyby nebyl přítomen jeho obhájce, bylo pouhým dílčím úkonem orgánů činných v přípravném řízení, který se stal podkladem pro důkaz, za nějž lze ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. považovat písemně zpracované odborné vyjádření o výsledku porovnání pachových stop (č. l. 589). K tomuto listinnému důkazu, jež tvoří součást trestního spisu, se již mohl jak obviněný, tak i jeho obhájce vyjádřit v dalším průběhu trestního řízení a případně jej zpochybnit. Zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti této dovolací námitky je však skutečnost, že důkaz v podobě odborného vyjádření, nevedl sám o sobě k uznání viny obviněného, resp. k vydání meritorního rozhodnutí v dané trestní věci. Tvořil pouze okrajový článek v řetězci nepřímých důkazů, jež svým obsahem podporoval a s nimiž byl ve shodě. Na podkladě souhrnu těchto ve věci provedených důkazů, mezi nimiž mohl výsledek porovnání pachových stop absentovat, byl obviněný označen jako pachatel loupežného přepadení bankovní pobočky ze dne 9. 12. 2005.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný sice formálně tento zákonný důvod ve svém dovolání uplatnil, ovšem jeho konkrétní námitky, jimiž zpochybňoval způsob, jakým soud hodnotil důkazy a rozsah dokazování, pod uplatněný dovolací důvod nespadají. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí ve vztahu k této námitce nepřezkoumával.

Právně relevantní námitku uplatnil dovolatel ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku, kterou podřadil pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že jednání jemu kladené za vinu odpovídá spáchání přestupku a ne trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. Tato námitka však není důvodná.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, tzn. každý trestný čin obsahuje materiální a formální stránku. Určitý skutek je potom trestným činem za předpokladu, že jednak byly naplněny formální znaky trestného činu (v dané věci uvedené v § 187 odst. 1 tr. zák.), jednak skutek dosáhl minimálního stupně nebezpečnosti pro společnost. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. je materiální stránka trestného činu naplněna, pokud stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný a určován je zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§ 3 odst. 4 tr. zák.). Podle ustálené soudní praxe však již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný (srovnej č. 43/1996 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 910/2006).

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný opakovaně různým osobám nabídl nebo prodal psychotropní látky pervitin a extáze. S ohledem na závažné zdravotní (a v konečném důsledku i sociální) následky, jaké omamné a psychotropní látky mohou způsobit jejich uživatelům, není pochyb o vysokém stupni společenské nebezpečnosti distribuce uvedených látkek. Jednání obviněného se kromě toho prokazatelně neomezovalo na ojedinělý exces, ale opakovalo se v delším časovém období (léto roku 2004 až leden 2006). Proto je mimo jakoukoliv pochybnost, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost předmětného skutku byl vyšší než nepatrný a materiální stránka trestného činu v posuzovaném případě byla naplněna. Soud prvního stupně tedy správně posoudil vinu obviněného, pokud jeho jednání právně kvalifikoval jako trestný čin, neboť v žádném ohledu nelze uvažovat o možném naplnění zákonných znaků méně společensky závažného přestupku. Odvolací soud poté nepochybil, pokud se s tímto právním závěrem okresního soudu ztotožnil.



Dovolatel se dále vyjádřil k osobám svědků, jejichž výpovědi vedly k usvědčení obviněného z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, tak, že zpochybnil jejich věrohodnost. Touto námitkou napadl způsob hodnocení důkazů soudy, tedy procesní postup upravený zejména v trestním řádu a nikoli vadné hmotně právní posouzení skutku či jiné hmotně právní posouzení, jak by odpovídalo citovanému dovolacímu důvodu. Přesto si dovolací soud dovoluje podotknout, že byť dotčení svědci opravdu užívali (ať už pravidelně nebo příležitostně) omamné látky, v případě posuzované trestné činnosti se v praxi jiní svědci než ti, kteří mají větší či menší zkušenosti s jejich konzumací, vyskytují pouze ojediněle.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitkám odvolatele ohledně porušení jeho práva na obhajobu a vady v právním posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů nebylo možno přisvědčit, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. července 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová