5 Tdo 772/2007
Datum rozhodnutí: 18.07.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 772/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném 18. července 2007 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 To 1/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 10/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Mgr. P. F. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 46 T 10/2006, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 4. 2. 2004 do 1. 6. 2004 v P., v pobočce H. B. C. R., a. s., postupně vybral částku ve výši 5 000 000,- Kč z účtu vedeného jako podúčet advokátní úschovy s označením I. C. a tuto použil pro vlastní potřebu, a to přestože věděl, že uvedené finanční prostředky mu byly dne 3. 2. 2004 poskytnuty poškozenou obchodní společností I. D. d. A., S. L., výhradně ke splacení základního kapitálu nově zakládané obchodní společnosti I. C., s. r. o., k jejímuž založení byl obviněný zmocněn poškozenou obchodní společností na základě plné moci ze dne 19. 12. 2003 a které částečně realizoval. Obviněný však ani přes upomínky nevrátil uvedenou peněžní částku poškozené obchodní společnosti, čímž jí způsobil škodu ve výši 5 000 000,- Kč.

Za uvedený trestný čin byl obviněný Mgr. P. F. odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokátní praxe na dobu 5 let. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené obchodní společnosti I. D. d. A., S. L., na náhradě škody částku ve výši 151 725,54 EUR.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Mgr. P. F. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 To 1/2007, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Dne 28. 5. 2007 podal obviněný Mgr. P. F. prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu.

V první části svého dovolání obviněný především uvádí důvody, pro které je třeba považovat jeho dovolání za přípustné ve smyslu § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu. Obviněný je v této souvislosti přesvědčen, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 254 odst. 2 tr. řádu, neboť měl povinnost přezkoumat vedle výroku o trestu také výrok o vině uvedený v rozsudku soudu prvního stupně. Jak dále obviněný uvádí, pokud ve svém odvolání zaměřeném toliko proti výroku o trestu brojil s poukazem na ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. vůči nepřiměřené přísnosti trestu, šlo o námitku směřující i proti výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tento závěr opřel obviněný o skutečnost, že mezi zákonné předpoklady užití citovaného ustanovení patří též okolnosti případu, což jsou podle jeho názoru všechny skutečnosti, které mají vliv na posouzení stupně společenské nebezpečnosti. Navíc je podle obviněného zřejmé, že odvolací soud se ve svém usnesení zabýval materiální podmínkou vyšší trestnosti ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., čímž fakticky posuzoval též výrok o vině. Zmíněnou argumentaci obviněný opírá o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007.

V další části svého dovolání obviněný Mgr. P. F. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Podle obviněného se soudy obou stupňů nevypořádaly se znakem vyjádřeným pojmem cizí věc , který je obsažen ve skutkové podstatě uvedeného trestného činu. Podle jeho přesvědčení se v posuzované věci nemohlo jednat o cizí věc, neboť v době spáchání skutku se peněžní prostředky na účtu nepovažovaly za věc. Pokud soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zpronevěry, považuje obviněný takový postup za porušení ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 16 odst. 1 tr. zák. Nadto s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1060/2003, uveřejněné pod č. 55/2003 Sb. rozh. tr. obviněný uvádí, že pokud se peněžní prostředky na účtu v době spáchání posuzovaného skutku nepovažovaly za věc, nemohl se ani obviněný dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Jak dále obviněný ve svém dovolání namítá, nenaplnil ani znak spočívající ve svěření věci , neboť peněžní prostředky na účtu svěřila poškozená obchodní společnost pouze bance. Obviněný rovněž nesouhlasí s hodnocením subjektivní stránky zmíněného trestného činu, neboť podle jeho názoru závěr o úmyslném zavinění nelze dovodit ani ze skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Za zásadní pochybení soudů nižších stupňů považuje obviněný též okolnost, že soudy údajně nesprávně použily ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., přičemž uvádí důvody, které podle obviněného v posuzované věci vylučují použití vyšší trestní sazby podle § 248 odst. 4 tr. zák.

Obviněný Mgr. P. F. uplatnil ve svém dovolání také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž považuje uložený trest za nepřípustný, neboť je údajně ve zřejmém nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti, k osobním poměrům obviněného, k možnostem jeho nápravy a k účelu trestu. Podle názoru obviněného odvolací soud neměl přihlížet k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 248 odst. 4 tr. zák. a nepostupoval správně ani v tom, jestliže nepřikročil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. Stran tohoto ustanovení trestního zákona pak obviněný uvádí, že okolnosti případu v posuzované věci, jakož i osobní poměry obviněného vylučovaly možnost, aby mu byl uložen trest v trestní sazbě podle § 248 odst. 4 tr. zák. Pokud jde o posouzení možností nápravy, podle obviněného k jeho nápravě zcela postačí výkon trestu zákazu advokátní praxe ve spojení s podmíněným trestem odnětí svobody. Obviněný ve svém dovolání poukazuje i na své osobní poměry, přičemž je přesvědčen, že výkonem trestu odnětí svobody by došlo k dalšímu zhoršení jeho již tak nepříznivého zdravotního stavu.

Obviněný Mgr. P. F. ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. písm. l) tr. řádu, jehož naplnění shledává v tom, že byl učiněn výrok rozhodnutí odvolacího soudu napadený dovoláním, ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně byly dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podle obviněného byly tyto dovolací důvody naplněny již v době vydání rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. V podrobnostech pak obviněný odkazuje na argumentaci, která se vztahuje k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. P. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 To 1/2007, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 46 T 10/2006, a aby ho sám zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Mgr. P. F. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Mgr. P. F. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Mgr. P. F. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá ve dvou alternativách, tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nakonec obviněný shledává i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán mimo jiné tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné vyjádřit se k těm názorům vysloveným v dovolání obviněného Mgr. P. F., jimiž odůvodnil přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku i proti výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný podal své odvolání toliko proti výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně. Své odvolání odůvodnil tím (viz č. l. 359 trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 10/2006), že soud prvního stupně údajně nesprávně použil ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a že uložený trest je pro obviněného nepřiměřeně přísný, neboť nebyl doposud trestán a k dosažení účelu trestu podle jeho názoru postačí působit na něj trestem mírnějším. Se zmíněnou námitkou se odvolací soud neztotožnil, přičemž podrobně vyložil, z jakého důvodu ji neshledal správnou (viz str. 3 jeho usnesení). Jak dále odvolací soud konstatoval (viz str. 2 a 3 napadeného usnesení), nezjistil, že by vada vytýkaná odvolatelem výroku o trestu měla svůj původ ve výroku o vině, a proto podle § 254 odst. 2 tr. řádu umožňujícího mu za určitých okolností přezkum i těch výroků, které nebyly odvoláním napadeny, nepostupoval. Z další části odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 To 1/2007, (viz jeho str. 3) je ovšem patrné, že odvolací soud se fakticky vyjádřil též k výroku o vině, neboť, jak uvádí, pečlivě přezkoumal, zda soud (prvního stupně) při úvahách o právní kvalifikaci řádně posoudil rovněž materiální předpoklad použití kvalifikované skutkové podstaty, jak mu to ukládá ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. .

Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, pokud v odvolacím řízení vyloučil postup podle § 254 odst. 2 tr. řádu. Jak totiž jednoznačně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí napadeného dovoláním, odvolací soud ve skutečnosti přezkoumal též výrok o vině, neboť se ve svých úvahách zaměřil na výklad ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., tj. posuzoval správnost uplatnění citovaného ustanovení z toho hlediska, zda ve věci obviněného Mgr. P. F. byly rovněž dány okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a zda k nim bylo třeba přihlédnout. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že Vrchní soud v Praze v tomto směru neshledal žádná pochybení. K použití ustanovení § 254 odst. 2 tr. řádu, podle něhož měl postupovat odvolací soud v trestní věci obviněného, Nejvyšší soud zdůrazňuje následující. Citované ustanovení se uplatní tehdy, pokud mají vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání. V takovém případě přezkoumá odvolací soud i správnost toho výroku, na který navazuje výrok napadený odvoláním, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Na podkladě shora uvedené argumentace lze konstatovat, že v posuzované věci se odvolací soud důvodně zabýval i výrokem o vině obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, třebaže obviněný Mgr. P. F. uplatnil ve svém odvolání námitky výslovně směřující toliko proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze totiž zkoumal správnost použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které sice má vliv především na ukládání trestu, protože stanoví materiální hledisko pro posuzování okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, ale závěry odvolacího soudu se promítly i do úvah o právní kvalifikaci, resp. do úvah o vině pachatele (tj. obviněného), neboť uvedené okolnosti jsou zároveň součástí právního posouzení skutku (v daném případě ve vztahu k ustanovení § 248 odst. 4 tr. zák.). Za této situace tedy odvolací soud nemohl vyloučit aplikaci ustanovení § 254 odst. 2 tr. řádu.

S ohledem na výše uvedené závěry se proto Nejvyšší soud ztotožnil s názorem obviněného Mgr. P. F. o přípustnosti jeho dovolání i ve vztahu k výroku o vině, který byl učiněn v rozsudku Městského soudu v Praze. Pokud tedy Vrchní soud v Praze v návaznosti na ustanovení § 254 odst. 2 tr. řádu fakticky přezkoumal také výrok o vině, byl obviněný oprávněn napadnout svým dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně námitkami směřujícími nejen proti výroku o trestu, nýbrž také proti výroku o vině, jak učinil. Nejvyšší soud pak shledal dovolání obviněného přípustným ve smyslu § 265a odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž jde o závěr, který je v souladu s dosavadní judikaturou (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007), o niž obviněný též opřel svou dovolací argumentaci.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný Mgr. P. F. především zpochybňuje naplnění znaku vyjádřeného pojmem cizí věc ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., neboť jak obviněný připomíná v době spáchání posuzovaného skutku se peněžní prostředky na účtu nepovažovaly za věc v uvedeném smyslu. Podle názoru obviněného nebyl naplněn ani další znak uvedeného trestného činu spočívající ve svěření věci, jelikož peněžní prostředky na účtu, s nimiž obviněný disponoval, svěřila poškozená obchodní společnost I. D. d. A., S. L., (dále jen obchodní společnost I. ) pouze bance. Obviněný rovněž vytkl nesprávné hodnocení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, přičemž závěr o její existenci nelze podle obviněného dovodit ani z popisu skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Za zásadní pochybení soudů nižších stupňů pak obviněný považuje též skutečnost, že údajně nesprávně použily ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o námitku obviněného Mgr. P. F., kterou zpochybňuje naplnění zákonného znaku cizí věc uvedeného ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., nemohl se s ní dovolací soud ztotožnit. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že předmětem útoku tohoto trestného činu je cizí věc, která byla jejím vlastníkem nebo jinou osobou oprávněnou nakládat s věcí svěřena pachateli, aby s takovou věcí naložil v souladu s účelem svěření. Trestní zákon sám ovšem neobsahuje legální definici toho, co je třeba pokládat za věc, resp. za cizí věc, byť ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. částečně uvádí, co se rovněž považuje za věc (vedle jiných, blíže nevymezených předmětů, je to i ovladatelná přírodní síla), a rozšiřuje dosah ustanovení trestního zákona o věcech (tj. i § 248 odst. 1 tr. zák.) na další předměty ochrany. Po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/2006 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 7. 2006, se pak ustanovení o věcech vztahují též mimo jiné na peněžní prostředky na účtu. Jak je tedy z uvedeného patrné, až do účinnosti citované novely (tj. do dne 1. 7. 2006) nebylo možné za věc považovat peněžní prostředky uložené v bezhotovostní podobě na účtu u banky nebo u jiné obdobné finanční instituce. Tomuto závěru ostatně odpovídá i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr.), z níž mimo jiné vyplývá, že cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti, avšak nejsou jimi vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť takové peníze přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Tyto závěry však nelze bez dalšího vztáhnout na nyní posuzovaný případ. Zatímco usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, které bylo uveřejněno pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr., bylo vydáno na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že obvinění měli zatajit finanční prostředky získané převodem z jednoho bankovního účtu na jiný bankovní účet, aniž se zatajeným vkladem v následujícím období jakkoli nakládali a bez toho, aby tyto finanční prostředky nabyly podoby peněz v hotovosti, je podstata protiprávního jednání obviněného Mgr. P. F. jiná. Jak totiž mimo jiné vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný v pobočce H. B. C. R., a. s., postupně vybral peněžní částku ve výši 5 000 000,- Kč z bankovního účtu vedeného jako podúčet advokátní úschovy s označením I. C. a tuto peněžní částku použil pro vlastní potřebu. Z takového popisu skutku blíže rozvedeného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je tudíž zřejmé, že obviněný disponoval s penězi původně uloženými na bankovním účtu a činil tak v rozporu s účelem jejich svěření, protože peněžní částku, kterou poškozená obchodní společnost I. zaslala na uvedený bankovní účet, z něj postupně vybral v podobě peněžní hotovosti na pokladně banky. Cizí svěřené peníze původně uložené na účtu u banky tedy v okamžiku jednotlivých výběrů získaly materializovanou podobu hotových peněz, a proto se staly věcí a mohly být předmětem útoku u trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že novela ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák., podle níž se ustanovení o věcech vztahují též na peněžní prostředky na účtu, nabyla účinnosti až po spáchání posuzovaného skutku. Obviněný totiž nebyl stíhán a odsouzen za zpronevěru peněžních prostředků uložených v době činu na bankovním účtu, ale za zpronevěru hotových peněz, které se již nenacházely na takovém účtu, protože je obviněný neoprávněně vybral z účtu a použil v rozporu s účelem svěření pro své potřeby.

Podle názoru dovolacího soudu tudíž nemůže obstát ani odkaz obviněného Mgr. P. F. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1060/2002 (uveřejněné pod č. 55/2003 Sb. rozh. tr.), které navíc nedopadá na posuzovanou věc. V citovaném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda finanční příspěvek státu poskytnutý jako účelová dotace obchodní společnosti a převedený na její bankovní účet byl ve vztahu k této společnosti cizí věci či nikoli. Nejvyšší soud zde sice vyslovil určité pochybnosti též o právní povaze peněžních prostředků na účtu, když výslovně konstatoval, že je přinejmenším sporné, zda lze vůbec peníze uložené na bankovním účtu (na který byl finanční příspěvek obchodní společnosti O., s. r. o., bezhotovostně převeden) považovat za věc jako hmotný předmět útoku u trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Peněžní prostředky na takovém účtu totiž představují pohledávku majitele účtu vůči bance, která vzniká na podkladě závazkového právního vztahu (např. smlouvy o běžném účtu podle § 708 a násl. obchodního zákoníku), ale nezachází se s nimi jako s věcí v právním smyslu. Nejvyšší soud ovšem v uvedené jiné trestní věci již nezkoumal (a ani nemusel zkoumat), zda obviněný vybral peněžní prostředky z bankovního účtu a zda je jako hotové peníze použil v rozporu s účelem svěření, neboť finanční příspěvek poskytnutý ve zmíněné věci společnosti O., s. r. o., nebyl pro ni cizí svěřenou věcí, ale patřil do majetku uvedené společnosti. Jak již dovolací soud výše zdůraznil, podstata jednání obviněného Mgr. P. F. byla jiná, neboť v okamžiku hotovostního výběru peněz, které mu předtím svěřila poškozená obchodní společnost I., se tyto peněžní prostředky staly věcí, a to bez ohledu na tehdejší dikci ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. Již před jeho novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. nebylo pochyb o tom, že peníze v hotovosti jsou věcí jako způsobilým předmětem útoku u trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. (viz už citované rozhodnutí pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr.). Na základě uvedené argumentace proto Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou námitku obviněného zpochybňující naplnění zákonného znaku vyjádřeného slovy cizí věc , který je obsažen ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. V žádném případě tak nemohlo dojít ani k porušení ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 16 odst. 1 tr. zák., jak ve svém dovolání vytýkal obviněný.

Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného Mgr. P. F., v které popírá existenci dalšího zákonného znaku trestného činu zpronevěry spočívajícího v tom, že si přisvojil věc, která mu byla svěřena . Jak je totiž patrné ze skutkových zjištění, k nimž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů a jejichž správnost není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, poškozená obchodní společnost I. zmocnila na základě plné moci ze dne 19. 12. 2003 obviněného jako advokáta ke splacení základního kapitálu nově zakládané obchodní společnosti I. C., s. r. o., a za tím účelem obviněný obdržel převodem na bankovní účet peněžní částku ve výši 5 000 000,- Kč. Tuto peněžní částku však obviněný z účtu neoprávněně vybral, použil pro vlastní potřebu v rozporu s uvedeným účelem a ani přes upomínky poškozené obchodní společnosti ji nevrátil, a tím jí způsobil škodu ve zmíněné výši. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou taková skutková zjištění dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., tedy včetně znaku vyjádřeného v jeho skutkové podstatě slovy věc, která mu byla svěřena . Jak totiž jednoznačně zjistil soud prvního stupně (viz str. 3 jeho rozsudku), s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, obviněný měl dispoziční právo k bankovnímu účtu, na kterém byly uloženy zmíněné finanční prostředky zaslané poškozenou obchodní společností. Obviněný je tedy mohl převádět a kdykoli i vybrat, což také nakonec učinil. Tím se vybrané peníze ve výši 5 000 000,- Kč staly pro obviněného cizí svěřenou věcí, neboť nadále byly majetkem poškozené obchodní společnosti I. a obviněný je mohl použít výlučně za účelem splacení základního kapitálu nově zakládané obchodní společnosti I. C., s. r. o. S vybranými penězi nemohla disponovat banka a s ohledem na výlučné dispoziční právo obviněného k příslušnému bankovnímu účtu ani jiná osoba. Nelze tudíž uvažovat o tom, že tyto peníze byly svěřeny bance, jak se domnívá obviněný ve svém dovolání, protože banka zde byla jen prostředníkem pro další dispozice se svěřenou finanční částkou. Přitom uvedené peníze byly obviněnému svěřeny ke konkrétnímu účelu, tj. ke splacení základního kapitálu pro nově zakládanou obchodní společnost, což vylučovalo jejich použití pro jiný než takto stanovený účel. Pokud ovšem obviněný vybral celou shora zmíněnou peněžní částku z bankovního účtu, k němuž měl jako jediný dispoziční právo, a použil ji v podobě peněz v hotovosti nezjištěným způsobem v rozporu s účelem svěření, dokonal trestný čin zpronevěry. Nejvyšší soud proto považuje i zmíněnou námitku za neopodstatněnou.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný Mgr. P. F. soudům nižších stupňů též vytýkal údajně nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ke spáchání uvedeného trestného činu se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmyslné zavinění [srov. § 4 písm. a), b) tr. zák.], přičemž zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty uvedený v § 248 odst. 4 tr. zák. lze naplnit i způsobením škody velkého rozsahu z nedbalosti [srov. § 6 písm. a) tr. zák.]. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož obviněný jednal v přímém úmyslu, s ohledem na provedená skutková zjištění nelze takový závěr podle dovolacího soudu zpochybnit. Proto usnesení odvolacího soudu napadené dovoláním obviněného ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vytýkanou vadu právního posouzení skutku ohledně zavinění obviněného ve vztahu k němu. Námitka obviněného je tedy neopodstatněná. Navíc, jestliže v této souvislosti obviněný zpochybňuje správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, je nezbytné zdůraznit, že podle § 265a odst. 4 tr. řádu není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněného Mgr. P. F., v níž v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle kterého soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích přihlédly k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 248 odst. 4 tr. zák. a spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu. Dovolací soud k tomu připomíná, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Přitom již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci obviněného pak nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že skutek spáchaný obviněným Mgr. P. F. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byla způsobena škoda velkého rozsahu. Takovou skutečností nemůže být samo o sobě ani způsobení škody na dolní hranici toho, co zákon považuje za škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000 Kč). Naopak o zvýšeném stupni nebezpečnosti pro společnost svědčí, že obviněný se dopustil trestného činu zpronevěry v postavení advokáta, jemuž poškozená obchodní společnost udělila plnou moc k zařízení konkrétní právní záležitosti a zaslala mu na bankovní účet poměrně velkou peněžní částku, avšak obviněný zneužil důvěry poškozené obchodní společnosti a svého postavení advokáta, když v rozporu se stanoveným účelem postupně vybral a neoprávněně použil všechny peníze, které mu byly svěřeny. Soudy nižších stupňů tedy ani v tomto směru neučinily nesprávné právní posouzení stíhaného skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání.

Nejvyšší soud pak neshledal opodstatněným ani tvrzení obviněného Mgr. P. F. o existenci dalšího dovolacího důvodu, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, prostřednictvím něhož zpochybnil druh uloženého trestu. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, uložil obviněnému za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody v trvání 5 let. Přitom obviněnému hrozil podle § 248 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v délce od 5 let až do 12 let, takže uložený trest je na samé dolní hranici této trestní sazby, a tím byly nepochybně zohledněny všechny okolnosti, které jsou ve prospěch obviněného a na něž poukazuje ve svém dovolání. Podobně pokud jde o trest zákazu činnosti, který bylo možné obviněnému uložit podle § 49 odst. 1 tr. zák. až na 10 let, soudy nižších stupňů dodržely tuto hranici, protože jeho výměru stanovily na 5 let. Podle výslovné zákonné dikce ustanovení § 248 odst. 4 tr. zák. jsou trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti přípustnými druhy trestu. Obviněnému tudíž rozhodně nebyl uložen ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiné námitky vůči trestu, včetně tvrzení o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, který byl vyměřen ve stanovených zákonných mezích, pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle naposledy citovaného ustanovení ani žádným jiným důvodem dovolání (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto uplatněný dovolací důvod nenaplňují ani ty námitky obviněného Mgr. P. F., jimiž se s poukazem na ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. domáhá uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zmíněné trestní sazby. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, námitka, že obviněnému měl být uložen trest odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody neobsahují a nejde ani o uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. zák., ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2002). V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný vytkl i údajně nesprávné použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. K této námitce se však dovolací soud vyjádřil již shora v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ji neshledal opodstatněnou.

Obviněný Mgr. P. F. dále poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle druhé z nich, o niž obviněný výslovně opírá své dovolání, je dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného byly dány v předcházejícím řízení dovolací důvody obsažené v již zmíněných ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K těmto dovolacím důvodům se už Nejvyšší soud podrobně vyjádřil výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jejich existenci, takže nepřichází v úvahu ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Mgr. P. F. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y