5 Tdo 765/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 765/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. listopadu 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 2 To 709/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 180/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 2 T 180/2002, byl obviněný Ing. M. Ch. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to šesti kusů počítačů a většího množství CD, jejichž počet a názvy jsou uvedeny ve výroku rozsudku. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci, a to CD uvedených ve výroku rozsudku s názvy her označených v protokolu o jejich vydání na č. l. 17 - 18.

Tento trestný čin spáchal tím, že jako soukromý podnikatel provozující internetovou kavárnu P. k. v J., ul. H., v době od 2. 2. 2001 do 22. 5. 2002 fakticky provozoval souběžně s touto kavárnou i počítačovou hernu, ve které nabízel a za úplatu umožňoval hraní počítačových her a použití dalšího software, přestože neměl k takové činnosti souhlas držitelů autorských práv k počítačovým programům a hrám, přičemž některý ze softwarů neoprávněně nainstaloval nebo nechal nainstalovat z nelegálně pořízených kopií a jednal tak v přímém rozporu s autorskými právy, a tím způsobil škodu držitelům autorských práv, které v České republice zastupují organizace uvedené ve skutkové větě rozsudku, když celková hodnota nainstalovaného a neoprávněně používaného herního software jak autorů zastoupených v České republice, tak nezastoupených, na všech počítačích byla nejméně 69.425,- Kč, přičemž z počátku provozování kavárny nabízel hry na třech počítačích a od měsíce listopadu 2001 na šesti počítačích a možnost hraní her pravidelně inzeroval po uvedenou dobu v J. t. a prostřednictvím internetu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 2 To 709/2004, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení krajského soudu podal obviněný Ing. M. Ch. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. H. B., LL.M. dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný především poukázal na rozpory ve výpovědích některých svědků. Dále uvedl, že soudy neměly připustit důkazy zajištěné při prohlídce jiných prostor, která byla provedena v rozporu se zákonem. Obviněný rovněž namítl, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou, kde byly hry nainstalovány, a pro případ, že byly nainstalovány pouze na serveru a nikoliv na jednotlivých počítačích, dovozuje, že se nemohlo jednat o úmyslné jednání, ale pouze o jednání nedbalostní, které nelze kvalifikovat jako trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák., neboť skutek nenaplňuje formální znaky trestného činu. Obviněný dále vytkl soudům způsob stanovení výše škody. Ohradil se proti tomu, že soudy při stanovení výše škody vycházely z pořizovací ceny nainstalovaných her, pokud byly řádně zakoupeny. Obviněný uvedl, že výše škody by měla být odvozena od výše bezdůvodného obohacení nebo ušlého zisku, který by případně vznikl poškozeným. Protože podle obviněného nemohl ušlý zisk za hraní her dosáhnout nebo dokonce přesáhnout pořizovací cenu her, byla výše škody nižší, než jak ji stanovil rozsudkem okresní soud. Protože nelze určit kdo, kolikrát a jaké hry hrál, nelze vyčíslit ani výši škody, a je tedy třeba veškeré okolnosti vyložit podle zásady in dubio pro reo . Obviněný za této situace dovodil, že intenzita společenské nebezpečnosti činu nepostačuje k založení jeho trestní odpovědnosti a trestní stíhání by proto mělo být zastaveno, neboť jeho účelu již bylo dosaženo. Pokud by se však přece jen svým jednáním dopustil neoprávněného užití autorského díla, pak se tak stalo pouze v bagatelním rozsahu a může se podle něj jednat pouze o přestupek ve smyslu § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 265m tr. ř. zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. b), resp. c) tr. ř., popřípadě věc podle § 265l tr. ř. vrátil Okresnímu soudu v Jeseníku k novému rozhodnutí .

Nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného Ing. M. Ch. uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný použil, není naplněn těmi námitkami, které směřují proti soudem učiněným skutkovým zjištěním a údajně vadnému hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Podle jejího názoru obviněný uplatnil i námitku nedostatku zavinění v návaznosti na námitky skutkové, a již proto tato námitka nenaplňuje uvedený dovolací důvod. Subjektivní stránka trestného činu vyplývá kromě dalšího i z jednání obviněného, který na jedné straně inzercí nabízel používání herních programů, které následně zprostředkovával, a na druhé straně odmítl zřídit počítačovou hernu, jejíž legální provoz by byl podmíněn odpovídajícím právním režimem. Upozornila rovněž na to, že obviněný se hájil tvrzením, že hry byly do počítačů nainstalovány bez jeho vědomí, přestože v inzerci nabízel možnost hraní her v internetové kavárně P. k. . Nejvyšší státní zástupkyně proto uvedla, že dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka obviněného ohledně výše škody a nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Při posuzování společenské nebezpečnosti jednání obviněného byly podle nejvyšší státní zástupkyně vzaty v úvahu okolnosti, které zvyšují společenskou nebezpečnost uvedeného skutku, neboť právě skutečnost, že bylo zasahováno do práv sedmi autorů více než padesáti počítačových programů po dobu jednoho a půl roku, zakládá společenskou nebezpečnost, která plně odpovídá typovému stupni společenské nebezpečnosti uvedeného trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti připomněla, že o přestupek na úseku kultury ve smyslu § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, by se mohlo jednat pouze za předpokladu, že by jednání spočívající v zásahu do autorských práv dosáhlo nižší míry společenské nebezpečnosti, což je právě vyjádřeno jednorázovostí daného jednání. Odmítla také námitku obviněného týkající se výše škody s tím, že v popisu skutku vyčíslená celková hodnota nainstalovaného herního software sloužila pouze jako jedna z okolností dokumentujících intenzitu zásahu do zákonem chráněných autorských práv. Uvedla, že zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 152 odst. 1 tr. zák. není výše škody, protože ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák. jsou chráněni původci autorských děl před jakýmikoliv neoprávněnými zásahy do jejich subjektivních práv bez ohledu na výši jim způsobené škody. Naplnění formálních znaků daného trestného činu tedy není podmíněno způsobením škodlivého následku.

Nejvyšší státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolání obviněného Ing. M. Ch. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a to v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř.

Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.

Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, která obsahuje právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví než trestního práva, a to konkrétně práva autorského a práv s ním souvisejících. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.). Ustanovení § 152 tr. zák. chrání kromě jiného i práva autorů počítačových programů, které byly vytvořené tvůrčí činností, která vykazuje autorskoprávní individualitu, aniž by ji bylo nutné předem prokazovat. Podstatou trestného činu uvedeného v § 152 odst. 1 tr. zák. je skutečnost, že pachatel neoprávněně nakládá s autorským dílem takovým způsobem, který přísluší jen autorovi (resp. vykonavateli autorských práv) a porušuje tím jeho autorské právo. Jednáním v rozporu s autorským zákonem, které naplňuje skutkovou podstatu tohoto trestného činu, je i takové nakládání s počítačovým programem, kterým byl legálně získaný program nainstalován na více počítačích, než bylo smluvně sjednáno nebo kterým byl počítačový program půjčen či pronajat.

Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění. Úmyslné jednání pachatele je dáno tehdy, pokud si je pachatel alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s autorským dílem, uměleckým výkonem, zvukovým či zvukově obrazovým záznamem, rozhlasovým nebo televizním vysíláním nebo databází, které jsou chráněny autorským zákonem, a z motivu jeho jednání, jakož i vzhledem ke všem dalším skutečnostem a okolnostem, je zřejmé, že si byl vědom neoprávněnosti svého zásahu do práv chráněných ustanovením § 152 tr. zák.

Námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obdobného charakteru jako odvolací námitky, se kterými se zabýval soud druhého stupně. Námitky obviněného ohledně posouzení věrohodnosti svědků a jejich výpovědí jsou námitkami skutkovými, které nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto mohl zabývat pouze námitkami, podle nichž ve výrokové části rozsudku nejsou obsažena skutková zjištění relevantní pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., zejména znaků zavinění a nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslného zavinění, i když námitku uplatnil jednak v návaznosti na předchozí skutková zjištění, a jednak si musel být vědom toho, že zasáhl do práv, které chrání zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, když inzeroval a následně za úplatu umožňoval užití programu, v daném případě počítačové hry, přestože k takovému nakládání neuzavřel smlouvu s autory o užívání díla podle § 12 odst. 1 citovaného zákona. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, je zřejmé, že obviněný nejprve inzeroval užití počítačových programů, které byly následně nainstalovány na počítače zpřístupňované za úplatu veřejnosti, aniž by k takovému jednání měl souhlas držitelů autorských práv. Proto je v daném případě jeho námitka, že počítačové hry byly nainstalovány a hrány na počítačích bez jeho vědomí, zjevně účelová.

K námitce, že jednání obviněného nedosahovalo potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, je třeba uvést, že intenzita jeho jednání trvajícího rok a půl, kterým bylo zasaženo do práv sedmi autorů více než padesáti počítačových programů chráněných autorským zákonem, množství a hodnota počítačových programů i doba, po kterou bylo do autorských práv zasahováno, plně odpovídá typovému stupni společenské nebezpečnosti uvedeného trestného činu. Jednání obviněného nemůže být posouzeno jako přestupek podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, protože obviněný se dopouštěl popsaného jednání opakovaně po dobu delší jednoho roku, zatímco přestupek se vyznačuje jednorázovostí protiprávního jednání, o čemž svědčí jeho znak neoprávněně užije (srov. § 32 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů).

Také námitka obviněného týkající se výše škody je zjevně neopodstatněná, protože jednak soudy vůbec neurčovaly výši škody a jednak ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák. jsou chráněni původci autorských děl před jakýmikoliv neoprávněnými zásahy do jejich subjektivních práv bez ohledu na výši jim způsobené škody. Naplnění znaků uvedeného trestného činu není podmíněno způsobením škody. Je tedy zřejmé, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. byly naplněny. Nejvyšší soud podotýká, že výši škody způsobené daným trestným činem nelze ztotožňovat s celkovou hodnotou počítačových herních programů, která je uvedena ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, protože ta je pouze jednou z okolností charakterizujících intenzitu zásahu do práv chráněných autorským zákonem.

Dalšími námitkami, které směřují proti údajné nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jde o námitky skutkové, které svým obsahem nenaplňují uplatněný důvod dovolání. Nejvyšší soud vychází z toho, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). To platí i pokud jde o námitku obviněného, že soudy údajně připustily důkazy zajištěné při prohlídce jiných prostor, která byla provedena v rozporu se zákonem, ačkoliv soudy v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedly, že přihlížely pouze k těm důkazům, které byly provedeny v souladu se zákonem, což obviněný zřejmě přehlédl.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek