5 Tdo 760/2003
Datum rozhodnutí: 09.07.2003
Dotčené předpisy:






5 Tdo 760/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2003 o dovolání, které podal obviněný D. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 7 To 544/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 65/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. P. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 10 T 65/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1. až 3. výroku o vině tohoto rozhodnutí.



Za to byl obviněný D. P. podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.



Citovaný rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný D. P. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 7 To 544/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 3. 3. 2003, jeho obhájci dne 27. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 2. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný D. P. dne 6. 3. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný se především domnívá, že jak napadené usnesení, tak i rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení, neboť předmětný skutek nespáchal a tudíž mělo být ve věci učiněno rozhodnutí ve smyslu § 226 písm. c) tr. řádu. Obviněný dále poukazuje na to, že v jiném řízení byl za týž skutek odsouzen R. Ž., který v této trestní věci vystupuje jako svědek. Podle obviněného ho R. Ž. označil za spolupachatele, neboť se chtěl sám vyvinit na jeho úkor z trestné činnosti. Obviněný je přesvědčen o tom, že má důkazy o lživé výpovědi R. Ž., zejména prohlášení ve formě notářského zápisu, přesto se soudy obou stupňů těmto zásadním otázkám vyhnuly, čímž obviněného zkrátily na právu na obhajobu a na spravedlivý proces. Obviněný se současně domnívá, že skutečná škoda, která vznikla jeho jednáním, činí 997 386,- Kč, je tedy ve výši pod 1 000 000,- Kč, proto také právní kvalifikace skutku měla být provedena podle mírnějšího zákonného ustanovení.



Závěrem svého dovolání obviněný D. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil podle § 265l odst. 1 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl sám. Dále obviněný navrhuje, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody do doby pravomocného rozhodnutí o podaném dovolání.



Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného D. P. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že námitky obviněného směřují v naprosté většině proti skutkovému základu napadených rozhodnutí a nekryjí se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani s dovolacím důvodem jiným. Zmíněnému ustanovení podle státního zástupce odpovídá toliko námitka směřující proti správnosti právní kvalifikace ve vztahu k výši způsobené škody, avšak ta je zcela irelevantní, neboť kvalifikačním momentem pro aplikaci § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. je škoda dosahující nejméně 500 000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.), přičemž tuto hranici částka 997 386,- Kč uvedená dovolatelem téměř dvojnásobně přesahuje. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu má státní zástupce za to, že k němu dovolání neobsahuje žádnou argumentaci, a domnívá se, že obviněný měl spíše na mysli § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, avšak ani tento dovolací důvod není dán. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného D. P. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Brně dne 6. 3. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.



V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je naplněn, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V rámci konkrétních námitek uplatněných v dovolání obviněný především tvrdí, že se předmětného jednání nedopustil, přičemž současně vytýká pochybení soudů činných dříve ve věci v průběhu dokazování. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje v této části své argumentace v nesprávných, resp. v nedostatečných skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy a v jimi provedeném hodnocení důkazů.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný D. P. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů, resp. z toho, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného D. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání spáchaného třemi útoky tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně. Bylo-li toto jednání posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pak dovolací námitky obviněného nezpochybňují skutečnost, že by této právní kvalifikaci neodpovídala rozhodná skutková zjištění, ale dovolání obviněného se domáhá závěru, že měly být zjištěny jiné (odlišné od stávajících) skutkové okolnosti, kterým zvolená právní kvalifikace neodpovídá.

Zmíněnou námitkou dovolání obviněného D. P. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v této části své argumentace nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

V další části svých dovolacích námitek obviněný D. P. poukazuje na údajné pochybení v právní kvalifikaci spočívající v tom, že vzhledem k výši škody, jež podle něj činí 997 386,- Kč, mělo být užito mírnější kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, tzn. podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Tato námitka sice již míří proti správnosti právní kvalifikace, ale podle názoru Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.

Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně se obviněný D. P. dopustil trestného činu třemi útoky, přičemž prvním z nich způsobil škodu ve výši 321 401,- Kč, druhým 258 984,- Kč a třetím 350 985,30 Kč. Celková výše škody tedy činí 931 370,30 Kč (nikoli 997 386,- Kč, jak tvrdí obviněný). Právní kvalifikace jednání obviněného podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. vyžaduje ? z hlediska výše škody - způsobení značné škody (případně alternativně jiného zvlášť závažného následku). Značnou škodou se přitom ve smyslu výkladového ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z těchto skutečností je proto zřejmé, že obviněný D. P. svým jednáním jednoznačně způsobil škodu, která je předpokladem posouzení stíhaného skutku jako kvalifikovaného trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V této části tedy bylo dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.

Obviněný D. P. současně opřel svůj mimořádný opravný prostředek i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. V souvislosti s ním však již neuvedl žádný konkrétní argument, z něhož by vyplývalo, z jakého důvodu se domnívá, že napadené rozhodnutí obsahuje neúplný výrok, nebo že zde některý výrok zcela chybí. Nejvyššímu soudu tudíž vzhledem k ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu, podle něhož je dovolací soud mimo jiné vázán obsahem dovolání, nezbylo než konstatovat, že ani tento dovolací důvod není dán.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný D. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) ani k) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle písm. g) citovaného zákonného ustanovení, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného D. P., když navíc obviněný tento svůj návrh ani nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na odložení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y