5 Tdo 758/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 758/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2005 o dovolání obviněného Ing. T. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 791/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 136/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. T. M. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 71 T 136/2003, byl obviněný Ing. T. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 13. 11. 2000 v O., na S. t., prodal na základě kupní smlouvy Y. Z. zařízení pivního baru O., které měl na základě smlouvy o zajištění vybavení odbytiště, dohody o umístění vývěsních štítů, smlouvy o pronájmu věci a smlouvy o koupi najaté věci pronajaté od společnosti K. p. K., a. s., ačkoliv věděl, že uvedené zařízení není jeho majetkem a nesmí k němu zřídit jakákoliv práva třetích osob, čímž způsobil společnosti K. p. K., a. s., v K., okres R., škodu v celkové výši 100.870,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. M. odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. p. K., a. s., K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. T. M. odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 791/2004, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 791/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 71 T 136/2003, podal obviněný Ing. T. M. prostřednictvím obhájkyně Mgr. I. D. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání především uvedl, že je nucen argumentovat stejnými námitkami jako v předchozím řízení, neboť tyto jeho námitky nebyly brány v potaz a ani jeden ze soudů se jimi nezabýval. Za primární námitku považuje obviněný tu skutečnost, že jeho jednání nemohlo pro absenci materiální stránky tohoto činu naplňovat skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. K upřesnění této své námitky dále dovolatel rozvedl, že nesouhlasí s vyčíslením škody způsobené jeho jednáním poškozenému K. p. K., a. s., K., tak jak byla zjištěna v rámci znaleckého posudku, neboť ke dni zahájení trestního stíhání nebyla prokázána žádná vzniklá škoda ve vztahu k tomuto poškozenému, a to pouze s výjimkou částky 8.214,- Kč představující úroky z prodlení za pozdní úhradu leasingových splátek. Následně namítl, že znalcem byly oceněny i věci patřící poškozenému, které nikdy na třetí osobu obviněný nepřevedl, a k tomu sepsal výčet těchto věcí. Další pochybení spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení nebezpečnosti jeho činu pro společnost soudy obou instancí v tom směru, že k datu zahájení trestního stíhání neevidoval poškozený již žádnou pohledávku vůči osobě obviněného, neboť poslední leasingová splátka byla obviněným uhrazena již dne 19. 2. 2003, a ke dni zahájení trestního stíhání obviněný poškozenému dlužil pouze částku 8.214,- Kč, charakterizovanou jako úroky z prodlení. V poslední části svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na to, že výrok soudu prvního stupně je v rozporu s provedenými důkazy, neboť v této souvislosti nebylo podle dovolatele možné pominout také skutečnost, že měl v úmyslu až do konce splácet poškozenému leasingové splátky, a to i přesto, že uzavřel kupní smlouvy na pronajaté věci s třetí osobou, a taktéž mělo být bráno v potaz, že při uzavření této kupní smlouvy mezi ním a Y. Z. byla též ujednána výhrada vlastnického práva až do úplného zaplacení kupní ceny, a následně se po odstoupení od smlouvy stal vlastníkem uvedených věcí opět obviněný. V tomto směru také obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by převodem pronajatých věcí získal a chtěl získat jakýkoliv prospěch, když ani poškozenému nevznikla žádná škoda.

V závěru dovolání obviněný Ing. T. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 791/204 (správně sp. zn. 3 To 791/2004) zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. T. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřila v tom smyslu, že je zřejmé, že námitky, kterými dovolatel podepřel svůj závěr o nesprávnosti právního posouzení jeho skutku, jsou v nepřehlédnutelné míře uplatněny prostřednictvím jeho vlastního komentáře, kterým si rozhodná skutková zjištění přizpůsobuje ve svůj prospěch a teprve na tomto základě zpochybňuje jak vznik škodlivého následku, tak také naplnění skutkové podstaty přisouzeného trestného činu po stránce materiální. Takto striktně vzato, nelze jeho dovolací argumentaci považovat za odpovídající jím uplatněnému dovolacímu důvodu, a proto nejsou splněny předpoklady jejího věcného přezkoumání. Z těchto důvodů na závěr svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněného.

Obviněný Ing. T. M. svou jedinou právně významnou námitkou, mající hmotně právní charakter, zpochybnil správnou právní kvalifikaci jeho jednání, jak bylo soudem zjištěno, neboť se domnívá, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, když vzhledem k úplnému splacení leasingových splátek nevznikla ke dni zahájení trestního stíhání poškozené společnosti žádná škoda. Proto jeho jednání podle jeho názoru rozhodně nemělo být shledáno jako naplňující všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení bude odsouzen pachatel, který způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou. Trestným činem pak podle § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, i když jinak formálně vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Citované ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., které vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.), což došlo svého výrazu i v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., v němž se uvádí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností způsobení škody nikoli malé - však může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu však není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Všechny okolnosti důležité z hledisek uvedených v tomto ustanovení je nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich) hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl obžalovaný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Předmětem útoku při trestném činu podle § 248 tr. zák. je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se za přisvojení věci, obstará-li si další, nikoli přechodný prospěch v rozporu s tímto svěřením.

Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že dovolatelem uvedenými námitkami se již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť je dovolatel uplatňoval v průběhu celého předchozího řízení, což ostatně také sám v dovolání uvádí. Ze skutkových zjištění, konstatovaných již soudem první instance na straně 6 svého rozsudku vyplynulo, že jednak smlouvy specifikované ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozhodnutí nepovolovaly předat předmět leasingu či pronájmu do užívání třetí osobě a jejich prostřednictvím byly předmětné movité věci svěřeny pouze a jenom Ing. T. M., a jednak nelze opomenout zjištění, uvedené tamtéž, že obviněný v rozhodující míře splatil leasingové splátky až po podání trestního oznámení, neboť ke dni 13. 11. 2000 měl obviněný u poškozeného dluh ve výši osmi splátek z vyfakturovaných jedenácti splátek (č. l. 141 spisu), na základě čehož nalézací soud logicky dovodil, že obviněný se snažil získat finanční prostředky od kupující Y. Z., a to i na splácení dlužných leasingových splátek a v konečné fázi pak na zakoupení do té doby pronajatých věcí. Nejvyšší soud se ztotožňuje tedy se závěry prvostupňového soudu, když tento svá zjištění uzavřel s tím, že bylo beze všech pochybností prokázáno, že věci, jejichž hodnota byla objektivně zjištěna znaleckým posudkem z oboru ekonomika ke dni 13. 11. 2000, nebyly majetkem obviněného Ing. T. M., nýbrž mu tyto věci byly svěřeny výše citovanými smlouvami uzavřenými mezi ním a společností K. p. K., a. s., K., a obviněný tyto věci převedl dne 13. 11. 2000 na Y. Z., ačkoli k tomu nebyl oprávněn, přičemž se tak stalo bez vědomí jejich vlastníka, když zákaz takto specifikovaného převodu pronajatých věcí byl zakotven právě těmito smlouvami. Odvolací soud k tomu dále doplnil na straně 5 svého usnesení, že o úmyslu obviněného způsobit škodu svědčí jak samo rozhodnutí obviněného pronajaté věci prodat třetí osobě z důvodu přerušení svého podnikání, což obviněný ve svých výpovědích sám uvedl, ale také i to, že leasingové splátky nebyly obviněným řádně hrazeny, a to jak před zmíněným prodejem předmětných pronajatých věcí, tak ani po něm, neboť dlužné leasingové splátky doplatil až se značným časovým odstupem, a to přesto, že při prodeji zařízení a zásob R a P. b. O. Y. Z. dostal 400.000,- Kč na hotovosti. S přihlédnutím k této skutečnosti a ostatním okolnostem případu, jakož i vzhledem k celkové způsobené škodě vyčíslené ve znaleckém posudku částkou 100.870,- Kč (č. l. 41 až 43 spisu), která podstatně přesahovala hranici škody nikoli malé ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., je zjevné, že stupeň společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným je vyšší, takže nevznikají pochybnosti o naplnění materiálního znaku uvedeného v § 88 odst. 1 tr. zák. Jen pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že nelze posuzovat jako okolnost svědčící o nedostatku materiální stránky daného trestného činu tu skutečnost, že obviněný do doby zahájení trestního stíhání doplatil všechny dlužné částky, neboť v tomto případě jde jen o náhradu způsobené škody. Z obsahu spisu navíc jasně vyplývá, že takto neučinil zcela dobrovolně a z vlastního popudu, ale až na základě výzvy poškozeného a zejména hrozící možnosti trestního stíhání, neboť obviněný věděl o skutečnosti, že Y. Z. na něj podala trestní oznámení, přičemž následně probíhala první fáze přípravného řízení prověřování, kdy právě v průběhu tohoto postupu před zahájením trestního stíhání (srov. § 158 a násl. TrŘ) doplatil podstatnou část dlužných splátek.

Na druhé straně považuje Nejvyšší soud za nutné také konstatovat, že sice na jedné straně nalézací soud při rozhodování věci správně vzal v úvahu konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, a proto dovodil naplnění materiální stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., s čímž se ztotožnil i odvolací soud, ale na druhé straně náležitě zohlednil i dovolatelovu dosavadní bezúhonnost a jeho snahu v souvislosti s trestním řízením alespoň uhradit způsobenou škodu a doplatit dlužné leasingové splátky, a proto uložil obviněnému všem těmto okolnostem přiměřený podmíněný trest odnětí svobody při spodní hranici dané trestní sazby s nejkratší možnou zkušební dobou (§ 59 odst. 1 tr. zák.).

Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 71 T 136/2003, ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 791/2004, jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaného obviněným Ing. T. M., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací náležitě právně posoudil všechny skutečnosti pro dané právní posouzení podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť vznesené námitky dovolatele byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím. Není tedy pravdou, že se jimi soudy nezabývaly, jak uvádí obviněný ve svém dovolání (srov. č. l. 154 až 159 a 189 až 192), byť tak neučinily ze všech hledisek popsaných shora v tomto rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud tato rozhodnutí o tyto důležité okolnosti v tomto usnesení doplnil. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. T. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky jím uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, a proto toto dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.